Mgr. Jan Klán

Již od vstupu do Evropské unie jsem se řadil mezi její konstruktivní kritiky. Na začátku vstupu totiž bylo jasné, že na tom nebudeme jako země tolik získávat, ale spíše budeme tratit. Za tři roky tomu bude 20 let, co jsme do EU vstoupili. Je to dost dlouhá doba, abychom mohli začít bilancovat. K tomu nám může pomoci současné chování EU v rámci šíření koronaviru. Jak záhy zjistíme, tak se toto společenství, které je postaveno na silné kapitalistické provázanosti, se začíná hroutit do sebe. Jedná se totiž o silně ambivalentní projekt, který je východiskem dohody dvou skupin, které mají v EU největší zastoupení – tedy neoliberálů a sociálních demokratů. Jedná se tedy o určitý politický kompromis dvou na oko znepřátelených skupin a ze všeho nám vzniká paskvil, kdy je EU ovládána nadnárodním kapitálem, jakož i samotnými bruselskými byrokraty, kteří jsou v jeho zajetí. Samozřejmě, že nalezneme i určitá pozitiva v EU. Mezi ty největší můžeme řadit například koncept předběžné opatrnosti při zavádění léků, výrobků atd. na trh, kdy se musí daná věc několik let testovat, než dostane pověstnou zelenou. Jinak je tomu v USA, kde se pracuje s konceptem následné odpovědnosti. Tedy co nejrychleji daný produkt vypustit na trh a pokud někomu ublíží nebo zničí zdraví, tak se jako fyzická osoba můžete s daným výrobcem (korporací) soudit. V současné době se tedy Evropská unie dostává do pasti, kdy ji chybí jjasná koordinace při řešení krizových situací. Za poslední dvě dekády nového tisíciletí totiž nezvládlo ani jednu z krizí, které ono společenství muselo čelit. V Bruselu se totiž myslí do budoucnosti jen v omezeném horizontu let a to dle životnosti tamních byrokratů. Tedy 5 – 10 let. Nemůžeme se poté divit, že EU nefunguje, jak by měla fungovat. Například v Rusku a Číně (a můžeme si o těchto zemích myslet, co chceme) se myslí v mnohem delších horizontech – ve své podstatě 30 a více let. Podobné strategické plánování nalezneme i v USA nebo ve velkých kapitalistických korporacích. Velké společnosti musí mít dlouhodobé strategické plánování, aby mohly nějak fungovat. Tohle Evropské unii primárně chybí.
Současnou krizi kolem šíření nového typu koronaviru podle mého názoru EU naprosto nezvládla, vyhořela jako papír a nepůsobila ani amatérsky, jako spíš chaoticky. Nejprve její elity bujaře prohlašovaly, že zde žádná pandemie není, aby poté začaly říkat, že začíná být problém s nekontrolovatelným šířením viru. Na tomto příkladu „váhavého střelce“ můžeme vidět, že EU nezvládla ani jednu z krizí, které se od roku 2000 objevily. Můžeme identifikovat celkem 4 krizové situace.
Situace č. 1 - Terorismus. Nezvládla boj s terorem, který se začal objevovat v různých členských zemích a začal selhávat projekt multikulturalismu. Pamatuji si dobu, kdy byl tento koncept velice populární – bylo to totiž za mých studií na vysoké škole krátce v první dekádě nového tisíciletí. Na vysokých školách humanitního zaměření byl multikulturalismus dáván za příklad, jak ono míchání jiných kultur má jen samá pozitiva. Jenže postupem doby nastal pravý opak. S nově příchozími kulturami se do Evropy dostaly i „spící“ buňky, které posléze rozsévaly strach, zkázu a smrt. Byla to daň za určitou laxnost bruselských úředníků, kteří nechtěli převzít model alá USA, kde byly omezeny osobní svobody a zvýšeno sledování obyvatel po 11. září 2001. V době šíření koronaviru a spouštěním chytré karantény však všichni svorně pouští svá soukromá data a informace. Posunuli jsme se tedy o stupeň dále, kdy stačí veřejnosti říci, že je zde ohroženo jejich zdraví a lidé ochotně dají svá osobní data k dispozici (ochrana zdraví se totiž týká úplně všech. Terorismus sice také, ale ten vás ohrozí jen na některých místech. Virus vás může potkat úplně všude).
Situace č. 2 – Finanční krize. Nezvládla vůbec finanční krizi roku 2008, kdy nechala občany EU zaplatit „večírek“ bankéřů a finančních spekulantů, což nahlodalo důvěru v projekt EU. Jestliže lidé v době finanční krize roku 2008 odborníkům na ekonomiku nevěřili, tak dnes odborníkům na zdraví věří. Je zde jednoduché vysvětlení proč tomu tak je. Ekonomické elity totiž, v roce „velkého večírku“ bankéřů a spekulantů, vůbec nemyslely na lidi, ale na peníze. Primárně jim šlo o jejich byznys a občan byl upozaděn a povolán do zbraně jen ve chvíli, kdy měl za večírek zaplatit ze svých daní. Je zde tedy evidentní rozdíl mezi odborníkem na ekonomiku a odborníkem na zdraví. Zatímco odborníci na zdraví myslí na člověka a peníze jsou upozaděny, tak odborníci na ekonomiku za vším vidí jen peníze. Troufnu si tvrdit, že se pravděpodobně vrátíme k důvěře odborníků, která byla nahlodána nejvíce právě v roce 2008.
Situace č. 3 – Migrační krize. Nezvládla ani krizi roku 2015, kdy u vnějších hranic EU přistávalo plno uprchlíků, a nikdo nebyl schopen uzavřít hranice. Představitelé EU v té době kritizovali státy, že nechtějí přijmout uprchlíky, že jsou antihumánní a nejsou solidární. Uprchlická krize na oko zmizela, ale pořád „dříme“ v zákrytu. Strach z možných nových příchozích je poměrně silný. Tato krize vzbudila evropský nacionalismus, který hrozí přerůst do rozervání kontinentu na kusy, tak jako tomu bylo ve 30. letech 20. století. Pokud budou u bran Evropy stále přistávat „cizinci“, tak se bude pořád vracet problém vlastní identity jednotlivých národních států. Nevím, jak vy, ale já se nejprve cítím být Čechem a až poté Evropanem. Na tomto místě se nabízí jedna paralela s korona krizí. Když v roce 2015 propukla migrační krize, tak některé státy byly kritizovány za to, že odmítají uprchlické kvóty. O 5 let později byly téměř ty samé státy kritizovány, že zavírají hranice, aby zamezily šíření nového typu koronaviru a omezily volný pohyb osob. Evropská unie v tomto naprosto selhala, protože nedokázala identifikovat nebezpečí, které se blíží. Je pouze zajímavé, že v roce 2015 hranice uzavřít nešlo a v době koronavirové to šlo téměř ze dne na den. Proč se stejně nepostupovalo u migrační krize? Zřejmě proto, aby Evropa nebyla prohlášena za antihumanistickou loď, která jde ke dnu.
Situace č. 4 – Korona krize. No, a když se podíváme na současnou krizi, tak můžeme vidět shodné scénáře, které jsou pro EU typické. Nejprve silná prohlášení, že se vlastně nic neděje a lidé se bát nemusí, aby poté bylo řečeno, že šíření viru je problém a nakonec se řeklo, že se vlastně musí po nějakou dobu uzavřít hranice. Co si z toho obyčejný člověk má vzít a pomyslet? Říká si, zda projekt EU je vůbec smysluplný, když nefunguje v základních otázkách ochrany obyvatel. Nicméně nepředpokládám, že by lidé byli většinově pro vystoupení z EU, protože určitá celoevropská koordinace je potřeba, ale mám reálnou obavu, že se EU rozloží sama zevnitř a bude to jen formální spolek, kdy budeme volit své zástupce do jeho institucí, sem tam něco onen spolek zakáže nebo pošle dotace, ale jednotlivé národní státy si budou dělat svoji místní politiku. Lisabonská smlouva, která brala členským státům suverenitu, je de facto mrtvá, protože současná krize, která je způsobená pandemií, onu suverenitu členským státům navrátila. Zastánci silného státu tak mohou být spokojeni. Je pouze otázkou, zda EU nezačne onu znovu nabytou suverenitu opět omezovat. Pokud by k tomu došlo, tak projekt EU naprosto selhal ve všech ohledech a bylo by v té chvíli nutné se zamýšlet nad novým projektem.
Jak můžeme z výše uvedených krizových situací vidět, tak projekt EU, který je postaven na dohodě neoliberálů (chcete-li předních kapitalistů) a sociálních demokratů, naprosto selhává a proto je nutné přijít s novým konceptem. Dle mého názoru je pryč proces úplné integrace národních států do struktur EU. Navíc můžeme vidět, jak je samotná EU, která je řízena bruselskými byrokraty, v područí byznysu. Vzpomeňme si na to, kdo nejvíce kritizoval omezení volného pohybu a zavření hranic národních států v době šíření koronaviru? Byly to hlavně letecké společnosti a na ně navázané cestovní kanceláře, protože primárně přicházely o své zisky, které těží od lidí, kteří chtějí cestovat za zážitky. Jenže pro šíření viru je velká migrace lidí po světě tím nejlepším prostředím. EU si tedy v tomto nechala diktovat od „kapitalistů zážitků“ a nepoužívala svůj vlastní rozum. No a kdo tlačil na co nejrychlejší otevření hranic? Opět jedni a ti samí, plus se k nim přidali ochránci základních lidských práv a svobod, kam podle nich patří i cestování a to klidně i s virem. Jak jinak. Hlavně, když se točí kola byznysu.
Pokud má projekt EU do budoucna přežít, tak musí přijít jeho silná socializace. Ta musí být postavena na spolupráci, ale bez tlaku nadnárodního kapitálu. Pokud by totiž došlo k rozpadu EU na jednotlivé národní státy, tak bychom se ocitli ve fázi, kdy by kapitál drancoval vše, co by mu přišlo do cesty bez jasných regulací. EU je právem kritizována za někdy nesmyslné regulace, ale v některých oblastech jsou regulace dobré. V době globálního kapitalismu musí existovat něco jako projekt EU. Nemusí se nutně jednat o nějakou protiváhu USA nebo jiným zemím. Když současný projekt EU „klekne“, tak si umím představit projekt konfederace, kdy bude existovat volný pohyb osob uvnitř společenství, silná ostraha vnějších hranic a spolupráce na úrovni ochrany pracovních, lidských a přírodních aspektů současné moderní civilizace.