Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. Ne jinak je tomu v případě České republiky.

Zejména politici se snaží vykládat minulost tak, aby vyhovovala současnosti. Nejde o objektivní názor tehdejších událostí, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit dění v realitě. Právě z těchto důvodů se v našem mediálním prostoru vytvářejí alternativní historie, které například upozaďují historickou úlohu tehdejšího Sovětského svazu a zvyšují podíl západních osvoboditelů. V době před rokem 1989 se naproti tomu až neúměrně zveličoval podíl osvoboditelů z Východu, dnes nastává opak. Zveličuje se podíl osvoboditelů ze Západu, byť jsou si naprosto rovni. Pokud samozřejmě logiku nepřevedeme na počet padlých vojáků, kde jich nejvíce padlo ve Velké vlastenecké válce na východní frontě.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z druhé strany – z Východu a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně: Kde ty kytky jsou, můžeme za vzpomínat na legendární tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují. Kdy budou tedy ukrajinské tanky přemalovány na růžovo?

Pravicová politická scéna se snaží vyzdvihnout roli západních spojenců v boji proti nacistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož součástí bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jež je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.

S blížícím se výročím konce druhé světové války v Evropě se objevují spekulace o tom, kdo Československo vlastně osvobodil. U Slovenska, tehdy fašistického klerikálního státu, je to jasné. U Česka, na pozadí současného rusko-ukrajinského konfliktu, to podle mnohých pravicových politiků není tak jednoznačné. Byli by prý nejraději, kdyby tanky přijely z Plzně a ne z opačné strany. Jenže jak se postavit k faktu, že součástí Rudé armády byli i českoslovenští vojáci? Ti přeci šli z dalekého Buzuluku až do Prahy. Má být tím pádem i Svobodův čs. armádní sbor vnímán jako těleso, které se dopouštělo válečných zločinu, když bylo součástí Rudé armády? Jak nám dnes předkládají média, aby se upozadilo bombardování Prahy nebo Plzně letectvem armády USA? Co má ale společného páchání válečných zločinů s oslavami konce druhé světové války? Snad jen to, že součástí tehdejších ukrajinských frontů byli jak Rusové, jakož i Ukrajinci. Pokud by snad někdo chtěl opět rušit slavnostní připomínku osvobození Rudou armádou jen proto, že Rusko dnes válčí s Ukrajinou, tak by musel zajisté zrušit i plzeňské Dny svobody. Nehledě na to, že se tam nemává jen americkou, ale i nacistickou vlajkou. Ale prý si to všichni špatně vykládáme.

Pokud tedy logiku výkladu válečných zločinů použijeme na oslavy osvobození, které probíhají v Plzni, tak i zde musí být v tomto případě zrušeny. Přeci jen i USA v minulosti páchaly válečné zločiny. Od Vietnamu po Irák. Nebo tomu snad tak nebylo? Válečné zločiny nelze rozdělovat na hodné (americké) nebo špatné (ruské) válečné zločiny.

Osvobozování naší vlasti je ale v současné době zahaleno do tajemna. Nesmí se mluvit příliš nahlas o tom, že nás většinově osvobodila armáda složená přinejmenším z vojáků 15 národností, z nichž některé jsou dnes zastoupeny v EU i NATO. Dokonce se mlčí i o tom, že většinu naší republiky osvobodil 2. ukrajinský front pod velením maršála Malinovského, tedy ryzího Ukrajince. Jehož součástí byli i rumunští vojáci. Do Prahy navíc přijela 4. tanková armáda pod vedením armádního generála Leljušenka. Jenže namísto piety se památníky a sochy našich osvoboditelů ničí nebo přímo odstraňují. Dokonce to dochází tak daleko, že některé památníky jsou přebarveny do barev ukrajinské vlajky. Tedy na modro-žluto, alespoň v roce 2022 tomu tak bylo. Jako kdyby někdo hanobil památníky americké armádě. Kdyby se tak stalo, to by bylo pozdvižení. Když se hanobí památníků osvoboditelům z Východu, tak se buď mlčí, nebo tleská. Jak smutné.

Uvědomuje si někdo z vládnoucího 5demoliční vlády, ale i opozičního hnutí ANO, že v osvobozovací armádě, která přišla z Východu, bylo rovněž mnoho Čechoslováků? Ostravská operace byla dílem armády, které velel Ludvík Svoboda a nemá nic společného s tím, co se nyní děje na Ukrajině. Nebo i na tohle se už zapomnělo?

My všichni máme být právem hrdí na to, kdo nás osvobodil a je jedno, odkud byl. Je potřeba poděkovat všem spojencům. Tedy jak těm z Východu, stejně i těm ze Západu. Nesmíme zapomínat i na partyzány, kteří na našem území bojovali za naši svobodu. Souběžně s tím ale nesmíme také zapomenout na nevinné oběti, které způsobilo americké bombardování Brna, Plzně a jiných měst. I to je totiž nedílnou součástí dnes „zakázaného“ osvobození v roce 1945. Pokud tedy někdo dnes zpochybňuje oslavy osvobození z Východu, de facto se přiklání na stranu totality, protože popírá vlastní historii.

Každý rok, když přichází Svátek práce, máme příležitost zastavit se a připomenout si důležitost práce a pracujících ve společnosti. Nejen pro levicově orientované občany je Svátek práce víc než jen další volný den nebo příležitost k oslavám. Je to hlavně připomínka boje za důstojné pracovní podmínky, rovnost a solidaritu mezi pracujícími po celém světě.

Historicky byl 1. květen dnem, který připomínal dělnické hnutí a jeho boj za osmihodinovou pracovní dobu, spravedlivé mzdy a lepší pracovní podmínky. Dnes, i když jsme dosáhli určitého pokroku v oblasti pracovních práv, jsou mnohá místa ve světě, kde jsou pracovníci vykořisťováni, nedostávají důstojné mzdy a jsou nuceni pracovat v nebezpečných podmínkách. Tuto skutečnost můžeme pozorovat i u nás v České republice. Lidé jsou nuceni pracovat na podřadných pracovních pozicích a často jsou za namáhavou práci nespravedlivě odměňováni. Tuto diskriminaci je nutné neustále připomínat a odstraňovat.

Racionálně uvažující člověk musí věřit, že každý pracující má právo na důstojné pracovní podmínky a spravedlivou odměnu za svou práci. To zahrnuje nejenom garantovanou osmihodinovou pracovní dobu, ale také přístup ke zdravotní péči, odpovídajícímu odpočinku, dovolené, a bezpečné pracovní prostředí. Tato práva musí být zaručena nejenom pro ty, kteří pracují v kancelářích, ale i pro ty, kteří vykonávají manuální práci, zemědělce, techniky, pečovatelky a všechny ostatní pracovníky bez ohledu na jejich profesi či postavení.

Svátek práce by měl také sloužit jako připomínka potřeby solidarity mezi pracujícími. Když se pracující sjednotí a podpoří navzájem, mají větší sílu vyjednávat lepší podmínky a bojovat proti vykořisťování ze strany zaměstnavatelů. Solidarita je klíčovým prvkem ve všech sociálních hnutích a je základem pro dosažení skutečné změny ve prospěch pracujících. Tyto věci by měly zastřešovat také odbory, ale kapitalistický systém je rozložil, omezil nebo získal na svoji stranu. Je tedy nutné nastavit nový systém boje proti nespravedlnostem kapitalistického systému a nahradit jej socialismem.

Je nutné ale zmínit, že Svátek práce by neměl být jenom o boji a protestech. Měl by také sloužit jako čas k oslavě úspěchů pracujících a k uznání jejich přínosu společnosti. Práce má hodnotu a každý pracující by měl být uznáván a odměňován za svou práci. Nyní, více, než kdy jindy je potřeba otevřít otázku dalšího zkrácení pracovní doby a to z důvodu nástupu digitalizace. Člověk by si měl života užívat a netrávit v práci většinu svého času. Rovněž otázka zavedení základního příjmu je nutná, protože mnoho lidí začne mít potíže udržet se na své pracovní pozici z důvodu nástupu digitalizace.

Ať už Svátek práce slavíte pracovním protestem, kulturními událostmi nebo odpočinkem s rodinou a přáteli, nezapomeňte na jeho skutečný význam. Je to den, který nám připomíná, že boj za důstojné pracovní podmínky a rovnost mezi pracujícími je stále živý a aktuální.

Konflikt Rusko – Ukrajina se přenesl i na naše území. V posledních několika letech jsme mohli být svědky poničení některých památníků, které připomínají osvobození v roce 1945. Terčem vandalů se nestaly ale jen tyto památníky. Dokonce to na některých místech došlo tak daleko, že byly poškozeny i sochy, které připomínaly československé legionáře. Nejdále v této věci však zašlo město Přibyslav na Havlíčkobrodsku, které nechalo odstranit sochu rudoarmějce. Dokonce na tuto věc kývli památkáři, protože se musel nejprve zrušit statut památky. Podobně tomu tak bylo v Litoměřicích, kde odstranili pomník Sovětské armádě. Musím se ptát, co se odehrává v myslích těch, kdo schvalují odstranění památníku, který připomíná největší hrůzy nejen našich dějin? Zcela jistě v tom bude hrát roli ideologie. To znamená, že v rámci ideologické zaslepenosti – nenávisti vůči dnešnímu Rusku – se zapomíná na nemalý podíl osvobození Evropy, jakož i naší vlasti jinými národy tehdejšího Sovětského svazu – Ukrajince nevyjímaje. Na našem území dokonce operovala i vojska z Rumunska. Nejvíce zarážející je fakt, že pokud se nějaký takový památník poškodí nebo odstraní, tak se tím pošlapává památka dokonce samotných Ukrajinců, kteří osvobozovali naši vlast. K tomu musíme připočíst, že v řadách Rudé armády bylo hned několik maršálů, generálů a dalších, kteří pocházeli z Ukrajiny. Jako příklad si můžeme uvést maršála Malinovského, Timošenka, mnohé partyzány nebo generála Leljušenko. Cožpak tohle nikdo neví? Nechce vědět? Nezmiňuje, protože se to dnes nehodí? Osvobozovala nás přeci spojenecká vojska SSSR a USA a mrtví na obou stranách nás dnes spojují.

Když si to ale celé pečlivě rozklíčujeme, tak památníky druhé světové války se odstraňují primárně v těch místech, kde vládnou pravicové strany typu ODS, TOP 09 nebo STAN či Piráti. O našem hlavním městě netřeba mluvit, ale nejhorší je, že se nenávist vůči památníkům padlých hrdinů přenáší i dále do republiky. Tato skutečnost svědčí o tom, že jsme se s minulostí nikdy nevyrovnali a tímto přístupem nikdy nevyrovnáme. Bylo by vhodné, kdyby se ti, kdo odstraňují památníky, sochy, naučili historii a nepoužívali hysterii. Cožpak někdo někdy ničil památníky americké armády jen proto, že v roce 1999 USA bombardovaly Bělehrad, nebo když zaútočily na Irák? Očividně se používá logika výkladu, že Rusko je nepřítel, vždy bylo a abychom jej odstranili z veřejného prostoru, tak odstraníme i ikony, které jej byť náznakem, připomínají. I když s tím nemají nic společného, protože jak jsem zmínil výše – v řadách Rudé (Sovětské) armády bylo mnoho jiných národností včetně Ukrajinců. Posledním takovým hanebným činem je pomalování sousoší Sbratření ve Vrchlického sadech před hlavním nádražím v Praze červenou barvou. Inu opět někdo nepochopil, proč sousoší vzniklo. Navíc se jedná o kulturní památku, takže vandal neponičil jen samotné sousoší, ale i historickou paměť, protože vandal pravděpodobně žádnou historickou paměť nemá nebo nechce znát. V horším případě obojí.

Jsem proti jakémukoliv hanobení, odstraňování a poškozování památníků, které připomínají nejtemnější období lidských dějin a je úplně jedno, zda se jedná o památníky rudoarmějců nebo amerických vojáků. Všichni totiž stejnou měrou přispěli na osvobození Evropy od nacismu. Nejsmutnější na celé věci je, že když někdo ničí památníky osvoboditelů z východní strany, tak pošlapává také památku Ukrajinců, kteří v dobách druhé světové války položili své životy, proto, abychom my dnes mohli žít.

Když jste vyrostl ve vojenské rodině, kterou civilisté v socialistickém Československu nenáviděli, a když i po absolvování vojenské vysoké školy ve Vyškově, geograficky nejvyšší, kterou na Hané můžete studovat, a elitní školy v Londýně je vaše IQ stále 107, nemůžete nemít mindrák. A to ani nemusíte být vyučen strojním zámečníkem.

Přitom jak o Antonínu Josefu Novotném, tak i panu Vajíčku lze hovořit jako o nejkrásnějších prezidentech, které Československo a Česko kdy mělo. I třetí dělnický prezident byl tak trochu průzkumník, když pracoval v ilegalitě. Válku však strávil v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

Novotný byl první, kdo se nechával oslovovat: soudruhu prezidente. Pan Vajíčko se za to stydí. Překvapivě však oba neměli rádi Slováky. Zápotockému vadila Matice slovenská, panu Vajíčkovi Fico. Prostě, vadilo, že by si Slováci o sobě mohli rozhodovat sami. Pragocentristé, egocentrici, kteří rádi rozdávali svým podřízeným odměny v obálkách. Der schöne Toni/Petr. Lidový prezidenti, kteří bez poradců nedají ani ránu. Pan Vajíčko si však na svůj plat prezidenta nedá sáhnut.

A oba hleděli na Východ. Ten první k Sovětskému svazu, ten druhý obdivuje Ukrajinu, která dala Moskvě Chruščova, který se zasloužil o zvolení Antonína Novotného za lidového prezidenta. Mezi Ukrajinou a SSSR však vždy leželo to nenáviděné Slovensko. Novotný se styděl před vzdělanými lidmi, snad i proto pan Vajíčko nemůže vystát docenta JUDr. Roberta Fica, CSc.

A tak jako Antonín Novotný se bál na Slovensko jezdit, i když o Slovácích mluvil jako o bratrech, tak pan Vajíčko nám asi vyhlásí pásmo Fico, území, jehož představitele neuznává a o jehož obyvatelích by se mohl klidně vyjádřit jako jiný Novotný. „Jsou to Slovenské opice, které je třeba bombardovat Pravdou a Láskou.“ Holt, maso bude.