Vážení čtenáři, dovolte mi, abych vám představil jednoho z nejslavnějších chameleónů naší politické scény – pana prezidenta Petra Pavla. Tento mistr proměn, vycvičený v socialistické škole ideologických gymnastů, se za svou nejen politickou kariéru vskutku nezastavil před ničím. Věděli jste, že i příroda sama se inspirovala jeho schopností převlékat kabát? Nejspíš proto mění chameleóni barvy.

Petr Pavel, kdysi hrdý člen KSČ, voják zocelený službou v minulém režimu, který věřil ve světlé zítřky socialismu, se dnes chopil nového kabátu – tentokrát toho demokratického. S ním hrdě stoupá po boku bývalých disidentů a na oficiálních ceremoniích, jako byl ten 28. 10., předává státní vyznamenání lidem, kteří určitým způsobem bojovali proti režimu, kterému kdysi věřil. Jestlipak přitom cítí ten zvláštní pocit ironičnosti situace? Nebo je to možná pro něj jen „důležitý okamžik překonání minulosti“?

Podívejme se na některá jména, která se letos dočkala ocenění z rukou našeho prezidenta. Jedním z nich je Anna Šabatová, disidentka, která se postavila proti minulému režimu, za který by tehdy mladý člen KSČ Petr Pavel možná i hrdě stál. Překvapuje vás to? Inu, pro prezidenta Pavla zřejmě není nikdy pozdě na symbolické gesto, kterým konečně „napraví“ svou minulost – ale pozor, aby ho u toho nepošimral ten starý stranický průkaz v kapse.

A co teprve Ondřej Vetchý! Slavný herec, bojovník za svobodu slova a člověk, který ve svých rolích zosobňuje „morální hodnoty a odvahu“. Tak jako například v Černých baronech. A teď si to představte: na Hradě O. Vetchý dostává vyznamenání od bývalého člena komunistické strany, který se kdysi na podobné hrdiny koukal skrz prsty. Absurdní divadlo, jak z pera absurdního disidenta Václava Havla. O. Vetchý přijímá ocenění od prezidenta, jehož minulost je s režimem natolik prorostlá, že by potřeboval opravdu silný politický herbicid, aby se jí zbavil.

Celý tento scénář by mohl být směšný, kdyby ovšem nebyl reálný. Prezident P. Pavel jako mistr politické transformace nám znovu a znovu připomíná, že kdo se jednou zocelí ve správné době a správném režimu, dokáže být loajální vždy. Snad se i dočkáme dne, kdy Petr Pavel ocení sám sebe za schopnost přizpůsobit se každému větru, který politickými koridory zafouká.

Bylo chladné listopadové ráno 1989. Lidé se pomalu scházeli na Národní třídě a ten den neměli ani tušení, že budou svědky něčeho, co změní historii naší země. Anebo měli? Kdo vlastně rozhodoval o tom, co se stane? A jakou roli v tom hráli agenti, politici a nečekaně i bývalý americký prezident Richard Nixon, který byl v Praze měsíc před revolucí?

Všichni známe oficiální verzi – lidové povstání, unavení občané, kteří už nechtěli dál žít pod komunistickým režimem. Ale jak je známo, každá mince má dvě strany, a tahle „spontánní“ revoluce možná nebyla tak spontánní, jak se nám tvrdí.

Listopad 1989 je pro mnohé symbolem vítězství demokracie, odvahy a občanské síly. Ale co když za touto vznešenou fasádou stojí poněkud jiný scénář? Podle nové analýzy možná celý průvod, který tehdy v Praze rozdmýchal události vedoucí k pádu komunismu, vedli lidé ze Správy sledování StB. A to není vše – přidejme do toho říjnovou návštěvu bývalého amerického prezidenta Richarda Nixona a máme tu konspirační thriller, který by záviděli i tvůrci seriálu The Americans.

Zdá se, že zatímco občané cinkali klíči, Václav Havel, ikona boje za svobodu, mohl být jen figurkou ve hře, kterou tahali ti nejmocnější – StB a CIA. Ano, čtete správně: revoluce možná nebyla lidovým povstáním, ale pečlivě zrežírovanou transformací režimů, která měla zajistit hladký přechod od staré garnitury k té nové, aby se nikdo moc nepoškrábal.

Bývalý prezident Nixon – turista, nebo tajný posel?

Na začátku října 1989 se v Praze objevil bývalý americký prezident Richard Nixon. Co pohledávala bývalá hlava Spojených států v malé komunistické zemi uprostřed Evropy, a to zrovna v době, kdy se chystá "revoluce"? Oficiální důvody jeho návštěvy nebyly nikdy zcela vysvětleny, a pokud vůbec něco víme, víme jen, že se setkal s několika významnými osobnostmi. Zejména s E. Erbanem. R. Nixon údajně navštívil různé podniky a místa kulturního dědictví. Zejména se pohyboval po Praze a setkal se s tehdejší velvyslankyní USA. Ale co když byl jeho opravdovým cílem zcela jiný typ "kulturního dědictví"?

Možná nepřivezl R. Nixon jen dárky a americké úsměvy, ale také – jak někteří spekulují – instrukce. Dovedete si představit, jak by taková "přátelská" schůzka mohla probíhat? Připravovali se snad detaily scénáře, který měl být spuštěn za pár týdnů? Zdá se, že se R. Nixon na podzim 1989 rozhodně v Praze nenudil.

Richard Nixon, bývalý prezident Spojených států, známý svou neodbytnou láskou k tajným dohodám, přicestoval do Prahy. Oficiálně prý šlo o návštěvu spojenou s obdivem kulturního dědictví českých zemí. Ale kdo by věřil tomu, že si R. Nixon jen tak udělal výlet na Staromák? Spíše to vypadá, že jeho přítomnost souvisí s jemným dolaďováním plánu, který měli v rukou špioni z obou stran železné opony. Mohl R. Nixon zajišťovat, aby byl plán hladké transformace režimů připraven na obě strany Atlantiku? Jaký byl skutečný obsah rozhovorů za zavřenými dveřmi s představiteli československé vlády?

R. Nixon, proslulý svou touhou po kontrole a manipulaci, mohl být tou správnou osobou, která dohodla, že sametová revoluce bude… inu, sametová. Bez zbytečného chaosu, bez krveprolití. Jen několik dobře mířených kroků, při kterých bude vše vypadat jako autentický občanský boj, zatímco ve skutečnosti šlo o přesun moci pod dohledem těch správných lidí. A kdo lépe dohlédne na takovou transformaci než stará dobrá StB, která měla pod kontrolou každý kout disentu?

StB a CIA – přátelé, nebo konkurence?

O zapojení tajných služeb do listopadových událostí se dlouho spekuluje. Proč se v čele průvodu 17. listopadu objevily osoby, které měly blízko k StB, jak nám v poslední době tvrdí média po 35 letech? Odpověď na tuto otázku není snadná. StB mohla samozřejmě chtít dohlédnout na protesty a mít jistotu, že se vše odehraje pod jejich kontrolou. Anebo, jak tvrdí někteří pamětníci a konspirační teoretici, byla to právě StB, která měla instrukce shora, aby převrat proběhl hladce a bez problémů.

Věděla snad StB, že změna režimu je nevyhnutelná, a rozhodla se vzít iniciativu do vlastních rukou? A co kdyby tato instrukce nebyla českého původu, ale přišla zvenčí, třeba od CIA, která měla o naše poměry zvláštní zájem? Je tu zajímavá ironie – StB by přece měla být ochráncem režimu, a přesto to vypadá, jako by někteří její členové pracovali na jeho svržení.

Mohlo by se zdát, že StB a CIA by si v éře studené války nemohly být vzdálenější. Ale jak se říká: nepřátelé mého nepřítele jsou moji přátelé. A když se z různých důvodů rozhodne, že je třeba přeuspořádat karty na stole, i ti největší rivalové najednou najdou společnou řeč. Co když si zkrátka někdo na Západě a někdo ve strukturách StB uvědomil, že starý režim musí skončit, ale že to musí proběhnout způsobem, který zajistí kontinuitu moci? Žádná divoká revoluce, žádné výstřely – prostě plynulý přechod z jedné garnitury do druhé, která ovšem bude otevřená spolupráci s kapitalistickým světem.

Průvod v listopadu 1989 možná nebyl veden občany toužícími po svobodě, ale chladnými profesionály, kteří věděli, jak udržet kontrolu nad davem. A Václav Havel, symbol revoluce, mohl být jen jedním z hráčů na šachovnici, který se hodil do předem připraveného plánu. To, že se stal prezidentem, nebylo vítězstvím disentu, ale součástí dohody mezi starými strukturami a Západem. Vše, co jsme si mysleli, že víme o revoluci, se nyní jeví spíše jako scénář pečlivě sepsaný mezi tajnými službám.

Václav Havel – pravá osobnost, nebo pouhá loutka?

Když se na scéně objevil Václav Havel, vypadalo to, že vnáší do celého dění nový svěží vítr. Byl to symbol změny, naděje, nový lídr, který měl přinést svobodu a demokracii. Ale co když byl Havel od začátku jen pečlivě zvolenou figurkou? Byl mužem ideálů, ale možná i někdo, kdo měl už předem nalinkovanou cestu.

Říká se, že revoluce pojídá své děti, ale co když se revoluce v tomto případě rozhodla nakrmit někým úplně jiným? Vzhledem k tomu, jak hladce se změna režimu uskutečnila, mnozí spekulují, že V. Havel sice mohl mít dobré úmysly, ale stejně tak mohl být jen dílem širšího scénáře.

Listopad 1989 – éra euforie, ale také éra otázek. Možná nikdy nedostaneme odpovědi na to, kdo tahal za nitky a zda "sametová revoluce" skutečně byla tak sametová, jak se zdálo. Ale jak říká klasik – „Není důležité, kdo zapálí jiskru, ale kdo do ní přilévá olej.“ A v roce 1989 se zdálo, že ten olej přilévali nejen obyčejní lidé, ale možná i lidé z řad StB, CIA, a dokonce i bývalý prezident R. Nixon.

Vážení hosté,

naše dnešní setkání je malou připomínkou událostí, které se odehrály přesně před 80 lety, kdy na tomto památném místě došlo k seskoku sovětského paravýsadku  Mistr  Jan Hus.

Partyzánský oddíl, později partyzánská brigáda Mistr Jan Hus byl sestaven v polovině září roku 1944 a shromážděn na letecké základně v polském Rzesówě. Jeho velitelem byl ustanoven sedmadvacetiletý kapitán Rudé armády Alexej Vasiljevič Fomin. Náčelníkem štábu byl jmenován nadporučík Ivan Vasiljevič Perchun a zástupcem velitele pro rozvědku nadporučík Nikolaj Ignatěvič Chimič. Posledním členem štábu byl politický komisař a jediný český člen výsadku pětadvacetiletý nadporučík Miroslav Pich – Tůma. Úkolem starat se o zdravotní stav jednotky a ošetřovat příp. zranění byla pověřena nadporučice zdravotní služby Lydija Alexandrovna Smyková. Skupina byla vybavena dvěma radiostanicemi – klasickou vysílačkou poháněnou ručním klikovým generátorem a modernějším přístrojem typu Severka na baterie.  Stanice obsluhovali starší radista seržant Alexandr Nikolajevič Čepurov a mladší seržantka Marija Nikiforovna Poljakova. Funkci zásobovače vykonával starší seržant Nikolaj Vladimirovič Kolesnik. Součástí oddílu byla také destrukční skupina vojínů Nikolaje Alexejeviče Mezeleva, minéra Vladimíra Nikitiče Prigodiče a kulometníka Ivana Kiriloviče Knyše. Posledním dvanáctým členem desantu byl vojín Nikolaj Alexejevič Šustov.

V případě oddílu Mistr Jan Hus se jednalo o organizátorský výsadek, jehož hlavními úkoly bylo vyhledávat spolehlivé kontakty, s jejich pomocí pak zakládat odbojové buňky, řídit jejich činnost a snažit se efektivně destabilizovat nacistické okupanty na určeném území. Jednotka měla v rámci možností též provádět zpravodajskou činnost ve prospěch štábu 1. ukrajinského frontu.

V průběhu měsíce října roku 1944 se uskutečnily dva neúspěšné pokusy o výsadek desantu do cílového prostoru. Až pozdě večer dne 26. října 1944 se letoun tentokrát neohrožovaný špatným počasím ani protiletadlovou obranou dostal nad protektorát. Posádka letadla měla vyhledat orientační bod v podobě hladiny rybníka Velké Dářko, který byl ale shodou náhod vypuštěný. Po několika minutách nočního letu bylo nakonec rozhodnuto vyskočit, byť naslepo a padáky s partyzány se dotkly české země právě v těchto místech po 21.00 hodině mezi obcemi Podhořany, Starkoč, a Lovčice. Současně s parašutisty byly na padácích shozeny i 4 pytle napěchované výstrojí. Jednotka se v průběhu několika málo minut shromáždila v dopadové zoně. Chyběly však všechny vaky s materiálem a co hůře, k nalezení nebyla ani zdravotnice. Naštěstí ztracený materiál byl následně nahrazen novým shozem a také zdravotnice Smyková se po několika dnech k oddílu připojila.

Od této chvíle se započala bojová a trnitá cesta partyzánů až do vítězných květnových dní roku 1945. Bohužel část z nich se konce války již nedočkala. Velitel brigády Alexej Fomin, dále Ivan Perchun, Lydija Smyková, Alexandr Čepurov, Marija Poljakova padnou hrdinnou smrtí v boji s hitlerovskou přesilou u obce Leškovice v březnu roku 1945. Smrt či věznění v nacistických žalářích bohužel potká i spoustu jejich českých pomocníků a podporovatelů mezi civilním obyvatelstvem, například v nedalekých obcích Lipovec a Licoměřice, kde nezištnou pomoc a úkryt našli bezprostředně po svém výsadku.

Při své partyzánské činnosti měla brigáda provést 64 bojových operací a způsobit smrt 785 německých vojáků a důstojníků. Provedla 14 útoků na vojenské vlaky, čtyři na silniční a železniční mosty a tři útoky na lihovary. Do štábů Rudé armády poslala 43 zpravodajských depeší a iniciovala založení 103 ilegálních místních národních výborů. Brigáda také pomohla v počátcích jejich odboje dalším partyzánským skupinám např. Jan Kozina, Zarevo, Kirov a Vpřed.

Dnešním setkáním na místě výsadku brigády Mistr Jan Hus si připomínáme nejen bojové činy partyzánů, ale zejména s úctou vzpomínáme oběti jak na straně členů výsadku, tak na straně jejich civilních podporovatelů. Je třeba si stále připomínat, že i díky nim můžeme žít v míru a dělat všechno pro to, aby to tak zůstalo…

Podle nejnovější analýzy, kterou uveřejnil dne 7. 10. internetový server Idnes.cz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pruvod-studentu-v-roce-1989-mozna-vedli-prislusnici-spravy-sledovani-stb-prvni-analyza.A241007_142813_domaci_vank

Byla to skutečně demokratická revoluce občanů, nebo spíše postupná transformace pod taktovkou zahraničních a českých tajných služeb? Podle nejnovější analýzy možná právě ti, kteří stáli v pozadí, tahali za nitky celého průběhu sametového převratu, v němž nepadl ani student Šmíd.
Ano, čtete správně! Zatímco si Václav Havel s klíči v kapse a touhou po svobodě plácal po ramenou s disentem, za oponou možná stáli profesionálové ze Správy sledování StB a koordinovali průběh dění. Jak jinak bychom se dostali k tak organizované společenské změně? Náhodnou spontaneitou tehdejších prodemokratických občanů? Nenechte se vysmát. Přece jenom, když chcete společenskou změnu, je potřeba, aby nějaká skupina vedla ...

Václav Havel – disident nebo agent?

Představme si to. Václav Havel, symbol boje za svobodu, najednou jako loutka StB? Zní to jako scénář k absurdnímu divadlu, ale kdo by se divil, když Havel sám v absurdních hrách vynikal. Možná se ani nesnažil napsat revoluční scénář – ten už byl možná připraven dávno předtím někde v tajných archivech. Disidenti i demonstranti se mohli stát herci v pečlivě naplánované hře o "demokratizaci". Co na tom, že celou dobu měli za zády nenápadné profíky z StB, kteří je možná usměrňovali víc, než by bylo zdrávo.

Konečně by dávalo smysl, proč se všechno seběhlo tak hladce. Nechybí tu náhoda. Vždyť to vlastně vypadá, že StB dohlížela na to, aby se vše odehrálo přesně tak, jak bylo potřeba. Žádné překvapivé zvraty, žádné nepředvídatelné momenty – sametová revoluce jela jako na drátkách, a to doslova. Možná to ani nebyly studentské ideály, co vedlo průvod, ale právě pracovníci ze Správy sledování, kteří věděli, kdy a kam poslat davy.

StB a revoluce: Kdo byl skutečně v čele?

Když si teď zpětně prohlédneme události, jeví se jako logické, že průvod asi vedli právě ti nejlépe informovaní – pracovníci StB. Kdo jiný by měl v rukou veškeré informace o tom, co se chystá? Je možné, že ti, kdo pečlivě sledovali každý krok disidentů a demonstrantů, měli v rukávu trumfy, o kterých Havel a jeho spoluhráči ani nevěděli. Vždyť revoluce by jinak přece byla jako divadlo bez režiséra.

Takže, co nám z toho plyne? Že bychom měli poděkovat StB za to, že nás tak hezky demokratizovala? Možná by bylo na místě se jim omluvit, že je lidé tak nespravedlivě kritizovali. Bez nich by se ta sametová revoluce možná nikdy nekonala, nebo alespoň ne tak pěkně.

Revoluce řízená tajnou službou?

Je až zarážející, jak tato nová analýza zapadá do obrazu celého převratu. Nejenže jsme se dočkali „sametového“ přechodu k demokracii, ale navíc to vypadá, že jsme dostali bonus kontinuitu prostřednictvím StB. Pokud je to pravda, tak StB nejen sledovala, ale i zajišťovala hladký průběh událostí. Snad je tohle ten pravý příklad státního servisu – pracují pro nás i tehdy, když to nečekáme.

Až za necelý měsíc při 35. výročí budeme vzpomínat na revoluční hrdiny listopadu 89, budeme možná muset přidat do výčtu dalšího aktéra, který sehrál zásadní roli.

Slovenské národní povstání (SNP) je jedním z nejvýznamnějších momentů v dějinách Slovenska i Československa, kdy se formovala poválečná obnova společného státu. Když se v srpnu 1944 povstání rozhořelo, znamenalo nejen ozbrojený odpor proti nacistické okupaci, ale také zásadní krok k osvobození Československa a posílení národní identity Čechů a Slováků.

Dne 29. srpna 1944 se tisíce slovenských vojáků, partyzánů a civilistů spojily ve společném úsilí svrhnout kolaborantský režim Jozefa Tisa a postavit se německým okupačním silám. Povstání, které začalo ve městě Banská Bystrica, bylo reakcí na stále narůstající tlak nacistického Německa a snahou o znovuobnovení nezávislosti a svobody. Hrdinství povstalců, kteří se postavili daleko lépe vyzbrojenému nepříteli, inspirovalo mnohé a ukázalo, že touha po svobodě a spravedlnosti je silnější než strach z represí.

SNP bylo důležitým signálem pro Spojence a československou exilovou vládu vedenou Edvardem Benešem, že slovenský národ odmítá nacistickou nadvládu. Povstání přispělo k oslabení německých sil na východní frontě a umožnilo rychlejší postup Rudé armády směrem na západ. I když bylo povstání po dvou měsících krvavě potlačeno, jeho význam pro konečné osvobození Československa je nezpochybnitelný.

Slovenské národní povstání bylo více než jen vojenským střetem; bylo také manifestací touhy Slováků po rovnoprávném postavení v rámci společného státu s Čechy. Povstání symbolizovalo společný boj za svobodu, který překračoval hranice etnických a jazykových rozdílů. Bylo to období, kdy Češi a Slováci znovu potvrdili svoji jednotu a odhodlání žít v demokratickém, společném, a suverénním státě.

Tato jednota, posílená společným bojem, měla hluboký dopad na poválečný vývoj Československa. SNP se stalo důležitou součástí historického povědomí obou národů, připomínkou, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale hodnotami, za které je třeba bojovat. Tento odkaz zůstal živý i v období po roce 1948, kdy bylo SNP prezentováno jako symbol lidového odporu proti fašismu a imperialismu.

Oslava 80. výročí Slovenského národního povstání je příležitostí připomenout si hrdinství těch, kteří riskovali své životy v boji za svobodu. Je to také moment zamyslet se nad tím, jaké hodnoty SNP přináší dnešnímu světu. Povstání nás učí o důležitosti solidarity, odvahy a odhodlání postavit se proti útlaku. Tyto hodnoty jsou relevantní i dnes, kdy čelíme novým výzvám a hrozbám vůči demokracii, sociální spravedlnosti a deformacím socialismu.

SNP zůstává nadčasovým symbolem boje za spravedlnost a důstojnost. Jeho dědictví je stále přítomné v srdcích Slováků i Čechů a připomíná nám, že národy, které spolu dokázaly povstat proti tyranii, mají sílu překonat jakékoliv překážky, které jim historie postaví do cesty.

V duchu SNP si můžeme připomenout, že síla národa nespočívá pouze v jeho vojenské moci, ale především v jeho odhodlání bránit svobodu, lidská práva a společné hodnoty. Ať je nám odkaz SNP stále inspirací k tomu, abychom chránili základní hodnoty lidství i pro budoucí generace a hledali cesty k sociálně spravedlivé společnosti.