Humanitární bombardování, jako prostředek intervence ve prospěch lidských práv a zabránění masovým zločinům, vyvolává rozsáhlou debatu v oblasti mezinárodní politiky a etiky. Přestože je motivací k takovýmto akcím často snaha chránit nevinné civilisty, nelze přehlížet vážné otázky týkající se legitimnosti, efektivity a nebezpečí vytváření precedentů.

Jedním z hlavních kritik v oblasti politiky je otázka legitimnosti. Humanitární bombardování, obvykle provedené bez mandátu Bezpečnostní rady OSN, vyvolává otázky ohledně dodržování mezinárodního práva. Ochrana lidských práv by měla být prioritou, ale zásah bez plné mezinárodní podpory či mandátu může narušit principy suverenity národů a otevřít dveře pro jednostranné akce na základě vlastní interpretace humanitárních hrozeb.

Dalším klíčovým aspektem je otázka efektivity tohoto nástroje jako ochrany proti civilním obětem. Historie ukazuje, že humanitární bombardování může mít nepředvídatelné následky, zejména vytváření humanitárních krizí, uprchlických vln a zničení infrastruktury, což v konečném důsledku může zhoršit životní podmínky obyvatel. Názorným příkladem nám může být bombardování Jugoslávie zeměmi NATO v roce 1999, které vedlo k mnoha civilním obětem. Dalším příkladem může být intervence v Libyi v roce 2011, která sice vedla k pádu režimu Muammara Kaddáfího, ale zanechala zemi v chaosu a přispěla ke vzniku nových konfliktů.

Navíc existuje obava ohledně vytváření nebezpečného precedentu. Když mezinárodní společenství akceptuje humanitární bombardování jako legitimní prostředek ochrany lidských práv, vytváří se potenciálně nebezpečný standard. To může být zneužito v budoucnu k ospravedlňování vojenských zásahů na základě různých interpretací humanitárních krizí, což by mohlo destabilizovat mezinárodní vztahy a vést k nekontrolovaným vojenským konfliktům. Této věci v současnosti nejvíce zneužíval vojenský pakt NATO.

Humanitární bombardování nepochybně vychází z morálních úvah a snahy chránit lidská práva, avšak nebezpečí narušení mezinárodního práva, neefektivnosti a vytváření precedentů vyžaduje pečlivé a kritické hodnocení takovýchto akcí. Pro dosažení dlouhodobě udržitelných a mírových řešení konfliktů by se mělo mezinárodní společenství zaměřit na diplomatické a mírové prostředky, které respektují suverenitu států a minimalizují negativní dopady na civilní obyvatelstvo. Václav Havel by tomu jistě rozuměl, když volal po zrušení NATO, ale proslul výrokem o humanitárním bombardování bývalé Jugoslávie v roce 1999.

Před 25 lety došlo k útoku koalice ochotných v NATO na cíle v bývalé Jugoslávii. Česká republika byla v tu dobu čerstvě členem „obranného“ paktu NATO, o kterém tehdejší prezident Pravdy a Lásky V. Havel ještě jako československý prezident tvrdil, že měl být rozpuštěn spolu s Varšavskou smlouvou. Nestalo se tak a my jsme se zapojením do operace Spojenecká síla, zařadili hodnotově na Západ. Náš vzdušný prostor jsme totiž poskytli k přeletům vojenských letadel v rámci operací proti Srbsku. NATO potřebovalo totiž bombardovat nejenom humanitárně, ale také ekologicky, s co nejmenší produkcí CO².

Jednalo se o další z ilegálních válek NATO vytvářejících v mezinárodním právu precedenty, tj. zásah bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Aby se omezil ošklivý efekt kobercového bombardování jako v Drážďanech nebo ve Vietnamu, byly použity i chytré bomby, které ale občas nebyly vůbec chytré. Dne 7. května 1999 bomba zasáhla velvyslanectví Čínské lidové republiky. Byly to ale bomby Pravdy a Lásky se srdíčkem se vzkazy Srbům. Takové bomby musí přece ti, komu jsou určeny, milovat. Jednalo se humanitární bomby, které měly zabránit utrpení balkánských národů. Vojenská kampaň je jako bonboniéra, nikdo neví, co ochutná.

Prezident Pravdy, Lásky a fernetu V. Havel v té době jasně dokázal, jak to myslí s humanitárním bombardováním, když toleroval přelety spojeneckých letadel přes naše území. Přestali jsme být neutrální a jako západní Slované, kteří přijali křesťanství z Konstantinopolu, jsme se zapojili do války proti jižním Slovanům: latinka proti cyrilici.

Lidé, kteří byli zodpovědní za tuto bombardovací kampaň se stovkami nevinných obětí z řad civilistů, nebyli nikdy postaveni před soud v Haagu. Nikdy tam neskončil B. Clinton nebo T. Blair, protože kolektivní agrese byla vydávána za akt ochrany etnických menšin; něco jako když vás někdo napadne a je zastřelen kolemjdoucím. Potrestán byl S. Miloševič z bývalé Jugoslávie, kdy byl souzen Haagským tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Ostatní, kdo také mohou za civilní oběti v nezákonné válce, tam nikdy neskončili.

Za několik dní vojenskoprůmyslový komplex oslaví 75 let existence NATO. Současná západní historiografie tento vojenský pakt vykresluje jako ten, který zabránil rozpínavosti tehdejšího Sovětského svazu. Když se na tento problém podíváme z historického hlediska, zjistíme, že zde nesedí následnost založení Varšavské smlouvy (1955) a NATO (1949). Ať už se dějiny vykládají podle vítězů nebo ne, je nad míru jasné, že Varšavská smlouva zanikla (1991) a Česká republika se stala autoritářským rozhodnutím politiků součástí paktu NATO, bez demokratického souhlasu občanů v referendu. Byli jsme všichni vtaženi do hry o svoji bezpečnost proti vykonstruovanému nepříteli, který se má údajně nacházet všude kolem nás. Dnes dle 5demiloční vlády v Rusku, potažmo Číně.

V době zakládání NATO však byla situace úplně jiná, než je v současnosti, ale principiálně se stále vychází z geopolitiky po druhé světové válce. Klíčovou mocností v paktu NATO jsou USA a Česká republika a další členové se bohužel této klíčové mocnosti musejí podřizovat. Čeští občané platí daň za to, že jsou stále v tomto paktu, který byl ve své době protiváhou Varšavské smlouvě. To, že se mají podřizovat klíčové mocnosti, není nic nového. Bylo tomu i v době našeho členství ve Varšavské smlouvě. Tenkrát se podřizovali Sovětskému svazu. Dnes je ale naše armáda ryze profesionální a je pouze karikaturou na armádu. Není schopná vést samostatně žádné bojové operace. Naše armáda je jen malý expediční sbor, který operuje všude jinde, jen ne doma. Doma je zbytečná. Nemáme totiž prostředky, abychom se bránili (většina jich byla rozkradena nebo poslána na Ukrajinu). Naštěstí se zatím nemáme čeho obávat, i když vojenskoprůmyslový komplex USA s NATO a jejich politickými představiteli vehementně pracují na tom, abychom se bát začali.

Snad právě proto česká vláda pod vedením derniéra P. Fialy s armádou souhlasily, že nakoupí nové stíhačky F - 35 právě od USA. Je to přeci náš věrný spojenec, který nám vždy pomůže, asi podobně jako to činil v ilegálních válkách v Iráku a Jugoslávii. Nákup stíhaček F – 35 byl, jak jinak, politické rozhodnutí bez výběrového řízení, zavánějící velkým tunelem. Jde tedy o netransparentnost a zákony jdou mimo. Politické rozhodnutí a naše členství v NATO je jak vidno nad zákon o zadávání veřejných zakázek. Nákup nových stíhaček F – 35, které v době dodání budou již pravděpodobně za zenitem, a nikdo neřekl, co do té doby bude s Gripeny, jsou pro nás naprosto vyhozené peníze. Vyhozené peníze jsou určitou daní za alianční obranu, protože nejsme schopni se sami bránit. Pochybuji ale o tom, že by nás celý spolek NATO nějak v případě napadení bránil. Žádný automat na kolektivní obranu totiž dle zakládací smlouvy o NATO neexistuje. Pakt NATO poslední dobou jen hledá nepřítele, kde se dá, aby se alespoň mohl cvičit a zkoušet nové zbraně de logiky vojensko-průmyslového komplexu. Úkolem paktu NATO má být ale udržování míru. Ne hledání a eskalování různých konfliktů. Úsilí o mír by nás všechny zde na planetě mělo spojovat. Pokud tohle NATO nedokáže, je na čase uvažovat o jeho rozpuštění.

Pakt NATO, známý též jako Severoatlantická aliance, je vojenský svazek, který vznikl v roce 1949 s oficiálním cílem poskytnout kolektivní obranu a bezpečnost svým členským zemím. Reálným záměrem však byla konfrontace se Sovětským svazem, který následně inicioval vznik svého vlastního vojenského svazku, Varšavské smlouvy, se socialistickými zeměmi jako obranu před NATO v roce 1955. Na začátku 90. let 20. století například i tehdejší prezident České republiky navrhoval zrušení Varšavské smlouvy i NATO jakožto přežitky.  

Přestože Varšavská smlouva i NATO měly také své pozitivní aspekty, jejich existence patří do historie, do éry studené války. Proto přetrvávající existence NATO od 90. let nevyhnutelně vyvolává kritiku.

Jednou z hlavních kritik NATO je sklon k jednostrannému rozhodování a jednání v rámci aliance. Spojené státy americké mají v alianci vedoucí postavení a větší vliv na strategická rozhodnutí. To vede k situacím, kdy se rozhodnutí přijímají spíše ve prospěch jedné či několika větších zemí na úkor menších členských států. Nedávné debaty o financování aliance ukázaly, že USA eskalují militarizaci a požadují zvyšování výdajů, což mnohé evropské země dlouhodobě odmítaly.

Další kritikou je intervencionalismus spojený s aktivitami NATO v některých regionech. Některé země považují vojenské zásahy NATO za příklad nadměrného využívání a zneužívání vojenské síly bez dostatečného zvážení diplomatických a politických alternativ.

Jedním z nejdiskutovanějších případů bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Operace Allied Force, která měla za cíl zastavit konflikt v Kosovu, byla provedena bez mandátu Bezpečnostní rady OSN. Bombardování Jugoslávie bylo nejen kontroverzním, ale ilegálním zásahem proti mezinárodnímu právu, což vyvolalo značnou kritiku po celém světě. Za umožnění přeletu zasahujících letadel NATO nad územím České republiky se již omluvili tehdejší český ministr zahraničí i premiér.

Další bod kritiky se týká rozšíření NATO na východ. Některé země, zejména Rusko, se obávají, že toto rozšíření ohrožuje jejich bezpečnostní zájmy a považují to za porušení předchozích dohod, což potvrzují experti na dané téma z mnoha zemí. To vedlo k napětí v mezinárodních vztazích, zkomplikovalo diplomatické úsilí a přispělo k vojenským konfrontacím.

Dalším příkladem byla ilegální intervence v Iráku v roce 2003, přestože ne všechny členské země NATO byly přímo zapojeny. Invaze byla provedena na základě nepravdivých informací o hrozbě hromadnými zničujícími zbraněmi. Někteří političtí představitelé Británie a USA již uznaly svoji chybu. Tony Blair a George W. Bush však stále nebyly vyšetřováni před Mezinárodním trestním soudem v Haagu kvůli válečným zločinům a porušování mezinárodního práva.

Afghánistán, kde NATO působí od roku 2003, je dalším příkladem, který vyvolal otázky ohledně zákonnosti operací. Přestože intervence byla iniciována rezolucemi OSN po událostech z 11. září 2001, kritici poukazují také na to, že dlouhotrvající přítomnost NATO v zemi bez jasného strategického cíle a s nejistými výsledky může být vnímána jako neefektivní a nelegitimní.

NATO zdůrazňuje svou roli v ochraně demokracie, stability a lidských práv, avšak kritici tvrdí, že některé z jeho vojenských intervencí mohou spíše podkopávat tyto hodnoty než je posilovat. Kritika NATO z hlediska zákonnosti jejích válečných operací zdůrazňuje potřebu transparentnosti, jasného mandátu od OSN a respektování principů mezinárodního práva.

Je zapotřebí zvýšit diplomatické iniciativy a snížit vojenskou eskalaci spojenou se zvyšováním vojenským výdajů. Legalita případných vojenských zásahů musí vycházet z mezinárodního práva a schvalování v rámci OSN  a nikoli z libovolného řádu založeného na pravidlech, které si svévolně nadiktují USA se svými satelity. Bez návratu k aktivitám v rámci OSN by mohla hrozit třetí světová válka, jak upozorňují experti.

Bratři Mašínové členové ozbrojené skupiny antikomunistů, Ctirad a Josef, jsou postavy silně kontroverzní. Jejich účast v odboji (který ovšem žádným odbojem nebyl, protože se neodehrál ve válečném konfliktu) proti komunistickému režimu v bývalém Československu vyvolává různé názory a hodnocení. Přestože je někteří lidé považují za hrdiny bojující za svobodu a demokracii, nelze přehlédnout některé aspekty jejich činnosti, které vyžadují kritický pohled.

Jedním z klíčových bodů kritiky je použití násilných metod a útoky na bezpečnostní síly. Bratři Mašínové byli členy protikomunistické skupiny, která se dopustila několika ozbrojených útoků a vražd. I když bylo jejich jednání motivováno odporem proti tehdejšímu politickému uspořádání, tak jejich brutální činy je nutné zavrhnout a odsoudit. Zejména vraždy. Stačí si připomenout brutální vraždu strážmistra Honzátka v Čelákovicích, vraždu příslušníka SNB v Chlumci nad Cidlinou, nebo vraždu účetního Rošického ve Žlebech na Kutnohorsku.

Dalším aspektem, který musí být podroben tvrdé kritice, je fakt, že bratři Mašínové po svém útěku do Západního Německa byli začleněni do americké armády, kde sloužili v armádních speciálních jednotkách. Tato skutečnost může vyvolat otázky ohledně spolupráce s cizími vojenskými silami a morálních aspektů této spolupráce. V tomto případě se jednalo o zradu.

Dále je možné kritizovat politický kontext jejich akcí. Bratři Mašínové působili v době politických represí, kdy byly občanské svobody potlačovány, a mnozí lidé vnímali jejich odpor jako nezbytný krok k obnovení svobody. Nicméně, mnozí lidé mohou namítat, že existovaly jiné, méně násilné formy odporu, které by mohly být účinnější v dosažení změn v politickém systému. K této skupině lidí se řadím i já osobně. Násilí totiž plodí jen násilí.

Celé období „řádění“ bratří Mašínů se nakonec vtělilo do filmu s názvem Bratři a režisérem je jejich příbuzný. Snímek byl nominován na Oskara, ale naštěstí jej nedostal. Film ukazuje všechny jejich brutální činy. Na streamovací platformě Netflix se z filmu stal bestseller, ze kterého vysloveně mrazí. Ne snad dobou, ve které se odehrává, ale zejména ukázkou násilí a brutálních činů samotných bratrů. Opět se jedná o určitý typ legitimizace násilí, kdy je ukazován odpor vůči určité politické myšlence se zbraní v ruce, jako něco normálního. To se posléze může přetavit i do současné společnosti, kdy se díky legitimizaci násilí ve filmech mohou různé děsivé činy stát normou.

Celkově lze říci, že bratři Mašínové jsou silně kontroverzní postavy, které vyvolávají rozdílné pohledy na jejich činy. Jedna strana, zejména pravicoví politici (Topolánek, Fiala, Vystrčil, Rakušan, Pekarová Adamová atd.) a zastánci pravicových hodnot a ti, kteří zavrhují dobu minulou se vším všudy, tvrdí, že bratři Mašínové byli hrdinové. Bojovali totiž proti jinému politickému systému, než který vyznávali. Druhá strana, kam se řadím i já osobně, tvrdí, že bratři Mašínové byli jen sprostí vrazi. Mohli totiž proti tehdejšímu systému použít i jiné metody protestu a ne vraždy nevinných lidí. Mašínové tedy nejsou nevinní. Jsou to vrazi!