Tak už se nám pomalu blíží výročí 30 let od 17. listopadu 1989. Kritika tehdejšího systému zaznívá dodnes. Navíc dochází k překreslování událostí před 30 lety takovým způsobem, aby vše vyhovovalo vítězům tehdejšího politického klání. Ostatně se podívejme, kde všude jsou zakomponování tehdejší studentští vůdci. Najdeme je od politiky, až po neziskový sektor. Můžeme tvrdit, že neustále zde vládnou lidé, kteří si změnu v roce 1989 utvořili k obrazu svému a aby jim plně vyhovovala. Je sice jasné, že zde vládne Andrej Babiš, coby vítěz posledních voleb do sněmovny, ale na mnoha jiných místech vládnou ti, kdo do naší země importovali ryzí kapitalismus. To, že dnes vládne oligarcha, není až tak velkým překvapením. Když se totiž podíváme o tři desítky let zpět, tak zjistíme, že sémě tohoto stavu bylo zaseto již tenkrát. Do jisté míry za to mohly tehdejší politické elity, což byli většinou spíš ideologové, než profesionálové a podle toho to tak vypadalo. Veřejný prostor té doby měl legraci z tehdejšího generálního tajemníka Milouše Jakeše, když tento nejvyšší stranický člověk mluvil na Červeném Hrádku nebo když si pletl bojlery a brojlery. Chybné kroky, které se udělaly kolem listopadových událostí před 30 lety, jsou zde patrné dodnes. Z toho můžeme usoudit, že kdyby tenkrát byl ve vedení strany profesionál a schopný člověk, který by otevřel hranice a přinesl kýžený konzum, tak by KSČ v našich podmínkách fungovala dále, byť třeba na jiném principu, než podle článku 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze komunistické strany. Historie nás doběhla ve chvíli, kdy nastala lest dějin.
Dějiny nám přichystaly nemalá překvapení, kdy jsme se ze systému státně socialistické (nebo sovětského) přenesli do systému ryze kapitalistického (podle vzoru USA). To, co bylo před třemi desítkami let kolektivní, spravováno družstvy nebo bylo dostupné pro téměř všechny obyvatele, tak bylo privatizováno, protože se jednalo o oblasti, které člověk často potřebuje pro svůj život a fungování. Jestliže lidé před 30 lety volali po svobodě, tak dnes zde máme znetvořenou svobodu, která je navíc deformována penězi. Jestliže tenkrát lidé volali svobodné volby, které zde dnes máme, tak je máme natolik svobodné, že o složení Senátu rozhoduje jen „hrstka“ lidí. Dnes si demokracii vykládá každý po svém, když tvrdí, že si může dělat, co se mu zachce. Na jednu stranu je to pravda, ale musí dodržovat patřičné zákony a pravidla.
Dějiny nás všechny přelstily ještě v jedné věci: ve vztahu k světovým mocnostem. Jestliže jsme v roce 1989 vzývali se Sovětským svazem na věčné časy, tak dnes tuto logiku můžeme přenést do sousloví s USA na věčné časy a nikdy jinak. Je s podivem, že jsme si své spojence a přátele vždy vybírali podle ideologických měřítek a ne podle toho, co je pro naši zem výhodné. Vždy jsme se stočili do ideologického klání podle toho, která ideologie byla v danou chvíli v kurzu. Po událostech před 30 lety jsme se tedy ideologicky přimknuli ke kapitalistickým ekonomikám, abychom se odlišili od ideologie, kterou jsme všichni (nebo téměř všichni) určitým způsobem obhajovali před rokem 1989. Přišla osudová lest, kdy pod rouškou demokracie, svobody a karnevalu revoluce jsme se ocitli v systému, který plodí nerovnosti a v některých oblastech je ještě horší, než systém, který končil před 30 lety. Ve své podstatě se změnilo jen pár věcí. Vyměnili jsme ideologické přátele, zavedli konzumní společnost, otevřeli hranice a nechali kapitál plundrovat naši zem, která se v roce 1993 rozpadla. Následky těchto činů ale pociťujeme dodnes.

V lidských dějinách docházelo k mnoha různým zvratům. Ať už se jednalo o války, revoluce, převraty nebo násilnosti. Vždy docházelo k nečekaným změnám, které ovlivnily životy budoucích generací. Ne jinak je tomu v případě převratu z roku 1989. I tento dějinný zlom vzal budoucnost mnoha lidem a pomohl ustavit současný svět. Když se na to podíváme zpětně, tak převrat roku 1989 nepřišel sám od sebe. Jeho podhoubí zde bylo zaseto již mnoho let před tímto datem. Koncem roku, který odbíjel své poslední dny právě před 30 lety, jsme mnozí stáli na prahu. Někteří stáří, jiní dospělosti a já jako žák první třídy. Všichni jsme žili své životy v končícím socialismu, který se spíše podobal státnímu kapitalismu. Na sklonku roku 1989 jsme mohli například pozorovat východoněmecké uprchlíky v Praze, kteří se snažili dostat do tehdejšího Západního Německa přes tamní velvyslanectví. Matně si ve svých vzpomínkách vybavuji, jak jsem sledoval tyto události v televizi. Byť jako žák první třídy jsem nechápal, co se to vlastně děje. Na vesnici se totiž žil odlišný život, než ve velkých městech.
Pokud uvážíme, že se zde do konce 80. let 20. století odvíjel určitý typ socialismu, tak komunismus, ke kterému se mělo záhy dospět, byl ve své podstatě nejvyšším stádiem humanity, i když se k němu nedošlo. Ostatně rozdělování každému podle jeho potřeb, je hudbou budoucnosti. Sám mladý Karel Marx prohlásil, že komunismus není stav, který by měl být nastolen, ale jedná se o ideál, podle kterého by se měla řídit skutečnost. Na sklonku reálného socialismu se však o budoucích fázích reálně neuvažovalo, protože všude kolem číhal pověstný nepřítel – kapitalistický svět. Právě neustálá kritika kapitalistického světa ze strany socialistického tábora nakonec vedla k zániku jednoho z nich. Kdyby tehdejší politické elity umožnily lidem vysněný západní způsob života i s jeho negativy, tak by rychle pochopili, jak se věci mají. Jenže k tomu nedošlo. Neustále bylo občanům tvrzeno, že žijí v bezpečné a mírové zemi, ale postupem času začalo toto rčení rezivět, až se nakonec úplně rozpadlo. Kdyby tedy tehdejší političtí činitelé umožnili lidem cestování do vysněných kapitalistických zemí bez omezení, tak by se nedále mohl odvíjet sen o budoucím uspořádání socialismu, potažmo komunismu.
Ostatně jaký to byl svět, který skončil v roce 1989? Byl opravdu natolik špatný, že si zasloužil zánik? Tak zcela jistě nebyl až tak špatný v určitých oblastech, které jsou dnes vystavovány snaze privatizace – doprava, sociální sektor, zdravotnictví atd. Nicméně negativa byla hojněji předkládána v rámci kritiky, kdy se jednalo o porušování lidských práv (ve své podstatě byla upozaděna demokratická práva). To by ale nebylo až tak nejhorší. Na sklonku onoho socialismu se ale jako hřebíček do rakve použil Klement Gottwald, který byl vyobrazen na stokoruně. Jeho portrét působil jako vzpomínka na temnou dobu systému, který se nyní nacházel na konci své životní etapy. Mnozí lidé navíc poukazovali na to, že se jedná o problémového prezidenta a určitým způsobem onu bankovku znevažovali. Posledním hřebíčkem do rakve tehdejšího sovětského modelu socialismu nebyl ani vnitřní, ani vnější nepřítel, ale byl to právě sám tehdejší systém, kterého dohnala jeho vlastní minulost.
Chtěl bych zažít zas a znova, ať hlavní ulice jmenuje se opět Leninova. Tato věta je jistým steskem po době, která dávno skončila. Budoucnost je však v rukou nastupujících generací. Věřím tomu, že budoucí systém nebude postaven na přejmenovávání ulic, bourání pomníků a památníků doby, které jsou zahaleny kdesi v mlze. Každopádně bych chtěl ještě jednou zažít tu dobu, kdy jsem měl bezstarostné dětství, které také dávno skončilo. Byla to totiž doba nadějí, které nám byly posléze ukradeny.

Po třech desítkách let, kdy je v naší zemi nastolen kapitalismus, který můžeme nazývat neoliberálním, je nutné začít bilancovat. V dnešní době již dávno vyprchaly vize z roku 1989 s jednou výjimkou a tou je neustálá ochrana demokratických práv jednotlivých občanů. Alespoň to neustále slýcháme z úst pravicových politiků. Prý je nutné neustále chránit demokracii a svobodu. Z povrhu zemského zmizela jiná práva – sociální, společenská či veřejná. Absence řádně fungujícího právního státu vede k tomu, že se společnost identifikuje s nestabilními věcmi, jako je například korupce. V 60. letech minulého století byla v kurzu teorie konvergence. Tedy určité sbližování Východu a Západu. Jednalo se o pokus, kdy se měly vzít dobré věci z obou systémů (socialismus a kapitalismus) a vytvořit takový fungující koncept, který by přinesl prospěch naprosto všem a to bez ohledu na to, z jaké společenské vrstvy daný člověk pochází. Jenže tato teorie krachla pod tlakem normalizace v našich podmínkách a neoliberalizace v těch západních. Vše to poté vedlo k nástupu nového systému po roce 1989. Ten namísto toho, aby si vzal z minulého systému to dobré, tak si přivlastnil to špatné. No a z kapitalismu jsme převzali také špatné věci, takže se vlastně nacházíme v situaci, kdy nastává kapitalistická normalizace.
V první dekádě porevoluční euforie dostal náš stát několik tvrdých lekcí, kde tou nejvážnější byla privatizace veřejného prostoru pod taktovkou globálních institucí jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Souběžně s tím přišlo vytvoření takového právního státu, kde jsou trestány jen malé ryby, které se podílejí nebo podílely na těch největších tunelech. Obyčejný člověk se poté nestačí divit, co vše se kolem něj odehrává. Normálním se tedy stalo různé odklánění peněz, daňové prázdniny a postupná privatizace sociálního státu a jeho převedení do soukromých rukou. Jak je postupně (často nenápadně) oslabován veřejný prostor, tak dochází k odlivu kapitálu pryč z našeho území. Na daně se nahlíží jako na nějaký trest, ale již nikomu nedochází, že je to základní regulační prvek, jak řídit kapitál.
Po druhé světové válce lidé věřili v lepší budoucnost. Měli dokonce i vizi. Ta byla jak na Východě, stejně i na Západě. Vždy se jednalo o podobný koncept, kdy na jedné straně existovala snaha vytvořit socialismus a na straně druhé fungující sociální stát kapitalistického typu. Tento střet vyvrcholil rokem 1989, kdy selhala jedna ze světových soustav. Příčiny byly jak vnitřní, tak vnější. Poukazování na negativa minulé doby vedla k legitimizování disfunkčních věcí v novém systému, který byl vytvořen jen pro ty vyvolené.  Jednalo se o bývalé veksláky, zelináře, vedoucí lahůdek atd. Ze všech těchto „vyvolených“ se posléze stali lobbisté, kteří nenápadně utvářeli politiku do dnešních dní. Pro příklady nemusíme chodit daleko – Dalík, Janoušek nebo Rittig. To jsou jen některá jména, která jsou skloňována v oblasti lobbingu.
Slovo normalizace znamená návrat k původnímu. V mém případě normalizaci nenormálního chápu tak, že nastal návrat k původnímu kapitalismu, tak jak byl představen v 19. století. Jen s tím rozdílem, že dnes žijeme v jeho globální verzi. Nenormálními věcmi, které jsme si za posledních třicet let osvojili z tohoto systému, jako privatizaci všeho, pojišťování se proti riziku atd., jsme se ocitli v kleštích. Na jedná straně oněch kleští je nadnárodní kapitál a na straně druhé právě ona negativa současného systému, které jej drží pohromadě. Jedině nahrazení fungujícího právního státu ve smyslu, že zde budou nastavena jasná pravidla pro všechny, kdo je bude vymáhat a kdo kontrolovat s jasnými sankcemi, nás posléze vyvede z krize, kterou sice nevnímáme, ale pohybuje se neustále s námi, stejně i kolem nás.
 

Hladiny vod kolem aféry se zakrytím sochy maršála Ivana Koněva rozčeřil ruský ministr kultury Vladimir Medinsky, který přirovnal starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) k vůdci regionální pobočky nacistické strany. Za což se má dle slov českého ministra zahraničí Tomáše Petříčka omluvit. Nicméně ruský ministr jen reagoval na věci, které se kolem sochy Koněva odehrávají již od minulého roku. Nejprve totiž tamní městská část Prahy nechala k soše umístit vysvětlující tabulku, která odkazuje na jiná angažmá maršála Koněva, než je pouze osvobození Prahy, respektive části Evropy. Naráží se zde na fakt, že socha sovětského maršála byla odhalena v roce 1980. Tedy 35 let po válce a podle některých to nebylo ani tak kvůli tomu, že nás osvobodil právě Koněv, ale z důvodu, aby se ukázalo, kdo je u nás pánem po roce 1968. Zde si musíme jasně říci, že každá socha, každý památník něco symbolizuje. Je tomu tak v každém systému. Často tyto památníky připomínají dobu osvobození od nacistů nebo ještě dávnější historii. V neposlední řadě zde máme také sochy T. G. Masaryka, které připomínají dobu první republiky. Pak zde máme pomníky padlým v obou světových válkách. Ne jinak je tomu i jinde v Evropě. Jestliže bychom tedy sochu maršála Koněva odstranili někam do depozitáře, jak někteří prohlašují, tak bychom de facto popřeli osvobození Prahy Sovětskou armádou.
Na celé věci je ale zarážející, že socha Koněva nechávala všechny klidné až do minulého roku. Do té doby relativní ticho po pěšině. Hladinu teprve rozvířila vysvětlující tabulka, která říká, kde se maršál Koněv všude angažoval. Jenže takových tabulek bychom museli na různé pomníky umísťovat poměrně velké množství. V lidských dějinách bylo vždy mnoho kontroverzních postav, které hájili například demokracii, aby poté schvalovali různé války nebo posvěcovali různé zločiny, jako třeba účelový hladomor v Gabunu, kerý schvaloval Winston Churchill. Pomníky jsou němými svědky oné doby, a i když může být jejich význam různorodý, tak nikdy nedokáže zakrýt to, že maršál Koněv osvobodil část Evropy od nacismu. I díky jemu zde každý z nás může tato slova napsat, a pokud někdo chce tvrdit, že to byl zločinec jen proto, že zasahoval v Maďarsku roku 1956, tak nezná historické souvislosti. Ano, skutečně operaci Vichr velel, ale rozkazy si nevycucal z prstu a navíc šlo o udržení sféry vlivu SSSR v této oblasti. Ostatně něco podobného často dělaly a dělají USA jinde po světě. Tohle nikomu nevadí? Vždyť je to pořád to samé. Abychom se odlišili od minulosti, tak budoucnost odsuneme do neznáma a snažíme se veškeré připomínky své vlastní minulosti vymazat nebo alespoň přetvořit k současnému obrazu geopolitiky.
Nebo je v celé věci ještě něco jiného? Že by pan starosta chtěl sbírat politické body na němé soše? Je to reálně možné, protože se jedná o starostu za pravicovou stranu TOP 09, která je známá svými výpady směrem k Rusku. Co je však ještě možné, je fakt, že socha stojí na poměrně lukrativním místě, které by se dalo využít k nějakým developerským projektům. Jedná se sice o spekulaci, ale když se na to podíváme střízlivýma očima, tak se jedná o věc, která není ojedinělá. Chci věřit, že se v tomto případě jedná o první zmiňovanou možnost.
 Zajímavým myšlenkovým experimentem je, že bychom sochu maršála Koněva mohli nahradit například sochou maršála Žukova. Oba dva totiž veleli vojskům, která dobyla Berlín, a posléze přijali kapitulaci Německa. Také by socha maršála Žukova vadila nebo by zůstala na svém místě bez povšimnutí, tak jako do nedávna socha maršála Koněva? Nevím, ale jisté je to, že na minulosti stejně nikdo nic nezmění. Ani starosta Kolář nebo vysvětlující tabulka, co maršál Koněv dělal po skončení druhé světové války.

Otázka problému revoluce roku 1989 a následné transformace, je stále velice živá. V dnešní době dochází ke dvěma výkladům oné minulosti – revoluční a transformační. První zmíněná říká, že revoluce přišla rychle, znenadání a trvala v řádu několika dní. Došlo prý ke zlomu, který ovlivnil další směřování tehdy ještě socialistického Československa. Jenže v době před 30 lety nic nenasvědčovalo tomu, že by k nějaké radikální změně mělo dojít. Konec léta roku 1989 byl poměrně klidný, až na události 21.8., kdy se konaly demonstrace k připomínce intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V listopadu to ale přišlo, nespokojenost přetekla. Jenže posléze začala revoluce požírat své děti, když se vymkla kontrole. Nastala nenávratná transformace, která byla v mnoha ohledech likvidační. Ta zejména postihla oblast průmyslu, ale i zemědělství. Jedná se o věci, jejichž ozvěny vnímáme do dnešní doby. Byť už je to téměř tři dekády nazpět. Lze tedy usuzovat, že revoluce vždy směřuje k nějaké transformaci, ale může to být také obráceně. Tedy, že pozvolnou transformací nakonec docílíme revoluční změny. Jelikož dnes neexistují podmínky pro konání nějakého revolučního střetu, tak je aspoň nutné požadovat transformaci dnešního systému, který z lidí dělá „nemrtvé“. Takové lidi dnešní kapitalismus, o kterém se v době převratu roku 1989 ani nesnilo, potřebuje pro svoji legitimitu. Jsme totiž neustále v nekonečném procesu inovací, internetu, ale i konzumování populární kultury.
Neustále se všude říká, že doba před rokem 1989 byla zlá, špatná, že šla proti lidem. Zde musíme jasně říci, že doba nebyla černobílá, tak jak nám ji předkládají buď média, nebo neoliberální politici typu Víta Rakušana. V době před rokem 1989 byla období, která byla špatná, a dokonce se jednalo o období (zejména 50. let), kdy byli lidé často perzekuováni. Pak byla i období relativního uvolnění a uvědomění si, že předchozí vývoj nebyl zrovna ideální. Kritika se vyskytovala zejména v šedesátých letech a posléze v letech osmdesátých. Systém, který na konci osmé dekády dvacátého století selhal po všech stránkách, vykazoval trhliny již nějakou dobu. Z minulosti je tedy nutné se poučit.
Nemyslím si, že dnešní doba by směřovala k nějakému zásadnímu zlomu. Určitá ekonomická krize může přijít kdykoliv a naše čím dál větší závislost na virtuální ekonomice, vede jen k tomu, že náš svět ovládají různé algoritmy, které se šíří po internetové síti. Dnešní systém sice rovněž vykazuje trhliny, stejně jako končící systém před 30 lety, ale stále je pozoruhodně stabilní. Neviditelná ruka trhu vládne dnem i nocí a nikomu zřejmě nevadí rostoucí ceny základních potravin. Byť na to všichni nadávají. S tím souvisí otázka, proč se v masovém měřítku nedemonstruje proti zdražování, které určuje právě neviditelná ruka trhu? Je to z prostého důvodu: nikomu se nic nechce měnit a to i tehdy, když nejsme se současným stavem společnosti spokojeni. Je to zdánlivý paradox, když nám současný systém v některých oblastech vadí, ale v jiných mu pomáháme získat legitimitu. Podobné to bylo před 30 lety. Téměř všichni nadávali na společenský systém, ale v konečném důsledku všichni udržovali jeho legitimitu.
Nic se ve spojení minulost – současnost nezměnilo. Doba je v řadě oblastí podobná době pozdního socialismu, akorát je postavena na hlavu. Tedy, že místo silnějšího státu zde máme soukromé korporace a podniky, nejistotu a narůstající rizika. Jedná se o diametrálně odlišný svět, než který končil na konci 80. let 20. století. Právě přesun rizik od státu směrem k občanům, je výsledkem oné transformace a ta je přímo odpovědná za to, že se lidé chovají jako nemrtví. Je na čase, aby začala probíhat transformace od kapitalismu neviditelné ruky směrem ke státním regulacím. Možná tomu napomůže nějaká krize, případně i sami lidé, kteří místo legitimizování současného systému začnou proti systému aktivně vystupovat. Podobně jako před 30 lety.