Zástupci Polska prohlásili, že nepozvali na pietní akci k 80. let od zahájení druhé světové války zástupce Ruska Vladimira Putina. Odůvodňují to současnou situací, kdy Rusko prý dělá vše „mimo“ pravidla slušného chování. Ano, i tak lze přeložit jejich vyjádření. Celé mi to připadá, že jim radí Američané, aby se v Evropě neustále udržoval permanentní strach z Ruska.  A tak na pietu dorazí asi všichni, mimo Ruska. Osobně si myslím, že je v tom i jistý vztah k minulosti, ale je za tím skryta současnost. Chápu, že Polsko nemá s Ruskem zrovna dobré vztahy z doby dávno minulé. Byl to právě Sovětský svaz, který si Polsko spolu s Německem rozdělil v roce 1939. Poté zde je problém Katyni, kdy bylo popraveno mnoho polských důstojníků, kteří byli zajati sověty. To všechno jsou ozvěny z minulosti, které se projevují v současnosti. Do jisté míry zde hraje roli i stará geopolitika, kdy Polsko v meziválečném období nebylo žádný svatoušek. Stačí se podívat na jejich válečné šarvátky. V roce 1919 Polsko podniká invazi na Ukrajinu a v roce 1938 se podílí spolu s nacistickým Německem na likvidaci tehdejšího Československa.
Polsko by si mělo uvědomit, že nepozvání Vladimira Putina může mít geopolitické dopady na stabilitu v Evropě. Pokud totiž pozvu zástupce zemí, které druhou světovou válku skutečně rozpoutaly, tak bych měl pozvat i faktické vítěze tohoto nejhorší konfliktu v lidských dějinách. Už jen logika věci praví, že pokud bude na pietu k zahájení druhé světové války pozván zástupce Německa, tak by měl být pozván i zástupce Ruska. Obě dvě země se totiž v roce 1939 domluvily na rozdělení a okupaci Polska. Je důležité také zmínit, že Polsko mělo v roce 1939 jiné hranice, než má v dnešní době. To hraje také svoji významnou roli. Nesmíme zapomínat na to, že Rusko (nástupnický stát zaniklého Sovětského svazu) neslo největší tíhu nacistického útoku po roce 1941 a je rovněž faktickým vítězem druhé světové války (spolu se spojenci). Takže nepozvat zástupce mocnosti, která měla nejvíce obětí ve válce je minimálně neslušné.
Celé mi to přijde dosti zamotané politickými třenicemi, kdy je Rusko vykreslováno logikou NATO jako největší nepřítel. Stejně tomu tak dělají USA. Mnozí představitelé totiž často „štvou“ proti Putinovi, Rusku nebo v poslední době i Číně. Nepozvání zástupce Ruska na pietu k zahájení druhé světové války je určitým zneuctěním mrtvých, kteří se podíleli na osvobozování Evropy. Ať už to byli vojáci Sovětského svazu, USA nebo někoho jiného. Vždy se na tyto oběti musí pohlížet stejně, protože jsou to právě oni, kdo nás spojují. Vylučování jedné země z pietních aktů, které se týkají minulosti jen za to, co prý dělá v současnosti je nejen neslušné, ale také nebezpečné pro stabilitu a zachování míru v Evropě.

Je tomu 20 let, co jsme jako republika, vstoupili do Severoatlantické aliance. Pořádají se konference, sčítají se úspěchy, ale chybí výčet neúspěchů. Nikdo se moc nepozastavuje nad tím, proč stále NATO existuje, když už neplní svoji základní funkci, která mu byla dána do vínku v době jeho vzniku. V tomto krátkém článku nabízím několik otázek k zamyšlení.
Když se podíváme do minulosti, kdy byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků, tak NATO bylo založeno v roce 1949 a Varšavská smlouva v roce 1955. Lze tedy polemizovat, který pakt reagoval na který. V průběhu existence rozděleného světa se tyto dva pakty spolu nikdy nikde nestřetly. To by totiž vedlo k faktoru vzájemně zaručeného zničení. Jaderné šílenství dosahovalo vrcholu, ale obě dvě strany si uvědomovaly, že by to byl konec všech, kdyby někdo něco odpálil. Svět byl tedy relativně bezpečnější, než je dnes.
Když v roce 1991 Varšavská smlouva zanikla, tak zůstalo jen NATO jako výhradní pakt, který byl ustaven na troskách druhé světové války. Namísto toho, aby se pakt přetransformoval a zaujal novou roli v „novém“ světě, tak začal být využíván a zároveň zneužíván USA k jejich ilegálním válkám, případně vývozu demokracie. Opravdu si někdo myslí, že je dnes, po dvou dekádách v tomto paktu, co slavit? Dle mého názoru není co. Někoho možná napadne, že NATO pomohlo ukončit „Studenou válku“ a je tedy co slavit. Já jsem ale opačného názoru. Na zbrojení se dnes vydává podobně jako v dobách studené války, a mnohdy ještě více. Vše podle taktovky našich „západních“ přátel. Namísto toho, abychom tyto finanční prostředky odváděli na prospěšnější věci (zdravotnictví, snížení chudoby, sociální oblast, infrastruktura atd.), tak USA burcují k tomu, abychom odváděli 3% HDP na zbrojení.
Myslíte si, že nás NATO ochrání? Proti komu nás má chránit? Kdo je oním nepřítelem na šachovnici světa? Zřejmě nás má chránit proti Rusku a Číně, když se všude prosazuje samé anti-ruské a anti-čínské pojetí dnešního světa. Tedy proti zemím, které například sedí vedle sebe v OSN nebo G8 spolu s USA a dalšími západními velmocemi. Jaká to ironie osudu.
NATO nás zřejmě před 20 lety nutně potřebovalo, protože máme strategickou polohu v Evropě. Jsme jejím srdcem. Tato poloha je nám dána geograficky a této strategie využíval za studené války jeden i druhý blok. Vždy jsme byli tak říkajíc „první na ráně“. Ať za Varšavské smlouvy, nebo dnes ve spolku NATO. Když je ale, dle tvrzení mnoha lidí, ve světě mír (vyjma boj proti terorismu), tak proti komu budeme válčit? Z koho máme mít strach a očekávat, že nás NATO ochrání? Podle západních teorií je válka mezi dvěma demokratickými zeměmi nemožná. Jenže, co když některý demokratický stát označí jiný demokratický stát, že je nedemokratický? Převeďme to do logiky výkladu západního liberalismu: pokud se v té či oné zemi změní jen trochu systém, tak jste nepřítel, protože jdete mimo „západní hodnoty“. To je ryze filosofická otázka. Tuto praktiku používají USA poměrně často. Řešením proti paktu NATO by bylo založení evropské armády, ale znova se musím ptát, proti komu povedeme „preventivní“ nebo „ilegální“ války? Když svět je globalizován a riziko číhá na každém kroku……

Budova s názvem Transgas, dříve spíše známá pod názvem Ústřední dispečink tranzitního plynovodu, jde částečně k zemi. Původně se sice jednalo o chráněnou architektonickou památku z doby 70. let minulého století, ale ministerstvo kultury v roce 2016 pod vedením lidoveckého ministra, bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Daniela Hermana, změnilo názor. Už v roce 2015 o budovu a pozemky projevila zájem společnost HB Reavis slovenského miliardáře Ivana Chrenka. Zde je nutné zdůraznit, že se jedná o spekulanty s pozemky. Podobný osud zřejmě stihne i budovu Transgasu. Namísto toho, aby tento skvost zůstal v majetku státu nebo Prahy, tak jsme jej vydali všanc spekulacím. Nyní začíná demolice. Co se stane poté? S pozemky se zcela jistě bude spekulovat. Jsou totiž na lukrativním místě – Vinohradské třídě. Tedy kousek od Václavského náměstí, které už dnes je pouze pro bohaté a turisty. Jaký je tedy skutečný záměr developerské firmy? Nikdo neví. Mlhy je tolik, že by se dala krájet.
Nevyjasněnou otázkou ale je, proč se budova prodala, když i uvnitř tohoto komplexu nalezneme různé malby od Pabla Picassa, který je věnoval tehdejšími Československu. Nevím, proč už se z budov dávno nestala turistická atrakce, když dokážeme z různých bývalých podniků udělat turistickou dominantu, tak jako ve Vítkovicích. Představte si, že by někdo ve Francii nechal zbourat budovu, kde je nějaká malba od velikána Picassa. To by určitě neprošlo. Veřejnost by byla hrda na to, že takovou budovu má. My namísto toho, abychom byli hrdi, tak vše, co je spojeno s minulostí, prodáváme, ničíme. A to jen proto, abychom se minulosti zbavili nadobro. Stále doznívají ozvěny doby těsně před 30 lety, kdy se vše, co bylo komunistické, označilo za děsivé a špatné. Ostatně pravděpodobně tato logika zastínila i mysl Danielu Hermanovi, který o osudu budovy Transgasu rozhodl. Minulost buď pozdravena!
Na závěr si ještě připomeňme, že zde byly úvahy o tom, že by se měl zbourat a znovu postavit obchodní dům Máj, dnes Tesco. Umíte si představit, že by se bourala Kotva nebo Bílá labuť a to jen proto, že vše bylo postaveno v době před rokem 1989? Možná se za několik desítek let dočkáme toho, že se budou bourat budovy, které byly postaveny po roce 1989. Zdá se vám to jako nepravděpodobné? Mě tolik ne, pokud budeme neustále používat rovnítko mezi minulostí a současností. Budovy jsou přeci jen němými svědky té doby, ve které byly postaveny. Ostatně, co dnes dělá kapitalismus? Ukazuje nám svůj úspěch, moc, bohatství právě v architektuře. Až půjdete kolem nějaké banky, pojišťovny nebo nadnárodní korporace, tak se podívejte, jaké to jsou ikony.

V letošním roce si připomínáme 71 let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.
 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto scestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.
Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthyo“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.
Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských blok

Hlavní mediální sféra to s připomínkou sebeupálení Jana Palacha před 50 lety přehnala. Několik dní na nás chrlila, jaký to byl zářný čin, který byl namířen proti tehdejšímu komunistickému režimu. Vypadalo to, jako kdyby hlavní média chtěla ukázat, že upálení je tím nejodvážnějším a nejlepším, co člověk může udělat. Odezva přišla brzy po mediální masáži. Lidé jsou v současných podmínkách nespokojeni, někteří s kapitalistickým režimem, někteří jen soukromě, i když soukromý život je samozřejmě do jisté míry také závislý na režimu. Na Václavském náměstí se pokusili upálit hned dva lidé. Jeden, se skutečně zapálil. V druhém případu tomu policie násilím zabránila. Omezila svobodu člověka a nenechalo ho vyjádřit svůj protest proti současným podmínkám. K oběma činům policie raději mlčí, protože co kdyby se navenek dostaly nějaké informace, které by znamenaly ohrožení současného kapitalistického systému. V obou dvou případech (stejně jako často v jiných případech sebevraždy) se vše svede na to, že se jednalo o nějakého podivína, který byl psychicky narušen. Pokud použijeme tento přístup k upálení se Jana Palacha, tak to musel být rovněž podivín. Někteří psychologové dokonce začínají tvrdit, že přehnaná mediální obsese, tak jako v případě úmrtí Jana Palacha, může některé jedince dohnat až ke zkratovitému jednání, nebo motivovat k politickému činu. Něco na tom přeci jen bude, protože co si máte myslet o tom, když celý týden je vám za všech možných zdrojů servírováno jaký to zářný čin udělal ten Jan Palach. Dnešní mediální prostor má ze sebevražd spíš senzaci. Honba za senzacemi a bulvárností ovládla skutečnou novinařinu. Na životě zřejmě není nic pozitivního, když se lidé takto upalují. Média hlavního proudu říkají Palach, Zajíc, to jsou skutečné oběti politické zlovůle, která zde kdysi byla. Kdo se ale upálí dnes, tak už není obětem politické zlovůle. Je pouze obětí psychické poruchy, číslem, statistikou. Je to vždy podivín a to i tehdy, když svým činem chce vyburcovat obyvatelstvo z politické letargie. Další rozdíl mezi činem upálení před 50 lety a dnes je ten, že nyní vše máme v živém přenosu. Na každém rohu kamera, v lidských rukou mobilní telefon s kamerou. Vše se vysílá téměř živě a publikum jsme my všichni. Nad naší společností, se stahují podivná temná mračna. Ta jsou spojena s naší minulostí, kterou manipulují mediální prostor. Korporátní média, v honbě za ziskem prostřednictvím senzací a v honbě za získání ideologické hegemonie, se snaží o to, abychom se udržovali v podivné letargii a to i přes to, že se v centru hlavního města kdosi pokouší upálit. Stejně jako Jan Palach před 50 lety.