15. březen 1939 – je den, který znamenal konec suverenity Československa a začátek temných kapitol dějin 20. století, které si musíme neustále připomínat. Přestože je tento den spojen s utrpením a nespravedlností pro mnohé, měl by být považován za památný den, nejen pro občany České republiky, ale rovněž pro celý svět. Je důležité nezapomínat na události, které nám připomínají krutost fašismu i nacismu a nutnost bránit svobodu a demokracii.

15. březen 1939 nás všechny učí o křehkosti míru a důležitosti kolektivní obrany demokratických hodnot, ale i sociálního smíru. Okupace českých zemí (Slovensko totiž 14. 3. 1939 vyhlásilo samostatnost) nacistickým Německem se stala jedním z prvních kroků k rozpoutání druhé světové války, která zasáhla miliony lidí po celém světě. Památný den nám připomíná, že svoboda a demokracie jsou hodnoty, kterých si musíme vážit a za které je třeba bojovat. Podobně jako tak činili odbojáři za temných let nejhorší války v lidských dějinách. Je nutné si připomínat odvahu a oběti nejen domácího odboje, ale i odboje zahraničního. Nesmíme zapomínat na odboj komunistický, který je dnes upozaďován na úkor odboje západního.

Navzdory tragickým událostem, které se odehrály v důsledku 15. března 1939, je to také den odvahy a odhodlání. Československý lid tehdy čelil obrovským tlakům a hrozbám, a přesto se mnozí postavili za své přesvědčení a statečně se bránili. Tyto příběhy hrdinství by měly sloužit jako inspirace pro budoucí generace, aby odolávaly autoritářství a hájily základní lidská práva, která jsou v současné době ve značném ohrožení. Je potřeba totiž zdůraznit, že fašismus je druh kapitalismu a musíme tyto věci mít na paměti. Stačí totiž malá jiskra, která může zažehnout požár.

Památný den nacistické okupace zbytku Československa by měl sloužit i jako varování před opakováním historických chyb. Národy by měly spolupracovat a hájit demokratické hodnoty, aby se předešlo opětovnému vzestupu totalitárních režimů. 15. březen 1939 by měl být příležitostí ke vzpomínání na oběti a k zamyšlení nad tím, jak můžeme předejít podobným tragédiím v budoucnosti. Minulost totiž už nezměníme, ale změnit můžeme zítřek.

Je naprosto jasné, že 15. březen 1939 by měl být památným dnem, nikoli jen jako připomínka minulosti, jedné z nejtemnějších událostí našeho národa, ale také jako výzva k aktivnímu hájení demokratických hodnot, ochraně lidských a sociálních práv. Nesmíme totiž nikdy zapomenout na více jak 343 tisíc československých obětí nacistického běsnění. Jejich oběti totiž dnes varují více, než kdy jindy! Tím, že si připomínáme tuto temnou kapitolu naší historie, se můžeme poučit a společně pracovat na budování lepší a spravedlivější budoucnosti.

 

V letošním roce si připomínáme různá výročí. Ne jinak je tomu v případě 76. let od „vítězství pracujícího lidu“ v roce 1948. Ano mám na mysli únorové události onoho roku. V médiích hlavního proudu se ukazuje, že tyto události ještě stále nejsou objektivně podávány. Bohužel antikomunistické pohledy na onu dobu jsou vyprávěny stále lépe z pohledu negativních tendencí. Je nutné poznamenat, že dějiny nelze nikdy objektivně podávat, protože je vykládají „vítězové“ a „poražení“ jsou v menšině. Tu a tam se říká, že to byl puč, převrat nebo revoluce. Musím poznamenat, že to nebyla ani jedna z možností. Lze diskutovat o tom, zda to nebyl „převrat“ ve vztahu přeměny (převrácení) systému. To samé ale můžeme diskutovat o roku 1989, kdy rovněž došlo k převrácení.

 Pokud se podíváme do oněch let zpět, tak zjistíme, že události v únoru 1948 jsou vyústěním vládní krize oněch let. Tehdejší předseda vlády Klement Gottwald pouze nahradil odstoupivší ministry jinými lidmi. To mu ostatně nařizovala i tehdejší platná Ústava. Zde je ale potřeba říci b), že existoval tajný rozkaz zatknout odstoupivší ministry policií – o tom se nikde moc nechce mluvit.  Nehledě na to, že volby v roce 1946 vyhrála s převahou KSČ a tak úvahy o tom, že by se KSČ bála dalších voleb, kde by mohla být poražena, jsou naprosto zcestné. V té době si mnoho lidí přeje větší socializaci a příklon k SSSR. Ať už se jedná o voliče KSČ nebo i jiných „levicových“ stran. Existují ale i lidé, kteří chtějí zachovat stávající politiku KSČ nebo ji dokonce více posunout do středu. Musíme si uvědomit, že je několik let od nejhorší války v dějinách lidstva a společnost si přeje změny. Ty jsou udávány vztahem „zrazeni západem“ v roce 1938 a také osvobozením Československa z velké části Sovětskou armádou. Z toho je logické, že nastává těsnější příklon k Sovětskému svazu. Události v únoru 1948 jsou tedy klasickým projevem snahy o změnu společnosti. Téměř ¾ tehdejší společnosti si přejí směřování k socialismu po vzoru Košického vládního programu a zahraničně politické směřování na SSSR, ale chtějí rovněž zachovat i vazby na západní země. Otázkou zůstává, na kolik se v našich podmínkách odrážel vliv sovětských poradců na politiku uvnitř tehdejšího Československa. Je nepopíratelné, že určitý vliv poradci měli a bylo to i patrné na událostech, které se odehrávaly poté.

Společnost si tehdy přála změny a také byly nastartovány. Přeměna průmyslu a zemědělství, jakož i cíl vybudovat „socialistickou zemi“. Je zde potřebná obnova po válce a také po katastrofálním suchu v roce 1947. Ze začátku to vše vypadá, že k ničemu dramatickému nebude docházet, ale bohužel se čím dál více začaly projevovat přehmaty a také snahy řady lidí využít změněnou situaci k vyřizování si účtů s jinými lidmi. Krátce po událostech z února 1948 byla v emigraci nebo ve vazbě téměř pětina poslanců Národního shromáždění. Tento stav předjímal věci příští. Už na konci 40. let se objevují první procesy po vzoru sovětských procesů z 30. let z doby období Ježova nebo posléze probíhající proces s židovskými lékaři v Sovětském svazu na konci 40. let 20. století. Vše hraje významnou roli při obrazu únorové politiky KSČ, která je v dnešní době antikomunisty démonizována. Do celkového obrazu musíme připomenout, že zde existuje bipolární svět a začíná „studená válka“. Procesy v rámci „honu na čarodějnice Josepha McCarthy“ probíhají v USA, kde jsou popraveni manželé Rosenbergovi. Tehdejší svět není černobílý, jak je nám dnes často předkládán. Je barevný. V našich podmínkách je ovšem situace trochu jiná a je hledán i vnitřní nepřítel a tak dochází k procesu s Miladou Horákovou v roce 1950, poté v roce 1952 s Rudolfem Slánským a velké procesy končí v roce 1954 procesem s buržoazními nacionalisty, kde figuruje i Gustáv Husák. Tyto procesy bohužel deformují nové pojetí socialismu, který byl nastartován únorovými událostmi roku 1948. Následné rehabilitace nespravedlivě odsouzených na začátku 60. let minulého století nejsou často dotažené do konce. Opět zde hrála roli lidská zášť a snaha některých, aby k rehabilitacím vůbec nedocházelo. Z tohoto důvodu je ve společnosti stále zanechán stín pochybností o 50. letech.

Celkový obraz Února 1948 je potřeba vnímat v rámci rozdělení světa a příklonu tehdejšího Československa směrem k Sovětskému svazu. Vždy jsme se totiž nacházeli na geopoliticky významném místě a možná i proto o nás vždy velmoci usilovaly. My jsme se ale jen stali pěšákem na šachovnici v rámci válečných konfliktů a snaze supervelmocí ovládnout svět. Ať už se jednalo o USA nebo SSSR. Je nutné si uvědomit, že USA nutily nekomunisty, aby z vlád vytlačovaly komunisty. To se odehrálo například ve Francii nebo v Itálii (zde významnou roli hrála CIA, která účelově ovlivnila volby). To samé ale prováděl SSSR akorát v opačném gardu. Z toho lze usuzovat, že kdyby v roce 1946 nebo 1948 vyhrál někdo jiný, tak by byla stejně potlačena práva toho druhého. Systém, který se po roce 1945 v naší zemi etabloval, byl nevyhnutelný v kontextu studené války, kde byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků.

 

Legendární projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku v novém podání.

 

1) My nemůžeme, nejsme proti stávkám, ale co nám pomůžou jenom kritici. Vždyť my víme, že v Praze nebo v Brně či jinde, kolik je tam špíny, tedy korupci mám na mysli, kolik je tam úplatků, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. My víme taky, kdy to bude policie realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta protikorupční hnutí. Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se na policii sebrali řekněme a šli vyčistit konečně tu Stoku, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli prostě, odstraňte korupci, jinou korupci v Brně nebo něco jiného takového.

2) Nechť se lidé vyjádří, ale nemůže si někdo myslet, že jedna skupina, že jejich myšlenka musí být proti vůli všech ve vládě uplatněna. To se nedá nic dělat. A jsou ale takoví lidé, kteří si myslí, že to je jejich poslání, aby jen tu vládu kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí. A ne jinak.

3) Přišel jsem k jedné paní, byla to bankovní úřednice, skončila v bance, její muž byl traktorista na sociálních věcích, dělal ve vládě. Měli tam bojlery, já nevím asi deset tisíc měli těch bojlerů, těch brojlerů, a měli sedm prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme a tak dál. Já říkám na to, no tak mi taky jako se snažíme pěstovat taky, my máme, my pěstujeme koně. Ona se tak zarazila a dívá se na mě, koně, jak to, proč koně? Já říkám bílý koně.

4) Tedy je vidět že ty lidi myslí obdobně, no ale reagujou na danou situaci, na danou situaci prostě tak aby se, hledají jak se mít lepší! Co udělat pro to, aby se měli lepší. A my jsme to trochu přehnali, my už jsme příliš, bych řekl, zparchantěli. A doba žádá, aby nás, doba nás z toho Dozimetru vyvádí. A budeme nuceni něho podstoupit, jestli chceme obstát. My jsme si zvykli už na rok, všechno jako by to bylo zapsaný v kalendáři, co bude, kdy pudeme na to, kdy poděláme to, kdy koupíme Nutellu, a tak dál, a tak dál. Jinde to tak není, nikde. Jinde se musí prostě ty lidi rvát, i v tom sociálním kapitalismu.

5) Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najed´, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes, jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy a ta mzda musí být spravedlivá, a to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme. Abychom byli schopni říct každému, tys udělal toto, přísluší ti toto, tys udělal to, přísluší ti to.

6) Podle toho co dělám a jak dělám, musím brát peníze. A to, tohle pomoc, tohleto, tu atmosféru vytvořit, pomoci vytvořit, to je to nejdůležitější, abych tak řekl, aby lidé chápali tuto nově, ale správně chápanou spravedlnost, že žít může každý tak, pokud samozřejmě nepotřebuje sociální pomoc, jak kvalitně a výkonně pracuje. A jak bude žít, co si za to pořídí, co si koupí, no to už my nemůžeme určovat, to bude určovat on. Jeden si postaví domek, druhý si koupí první auto a potom teprve domek, třetí pojede na zájezd někam, čtvrtý já nevím to dá do toho, pátý do toho, to už my těžko určíme, to už je svoboda toho člověka, i když se budeme snažit to nějak ovlivňovat, cenama a jinými formami.

7) Vidíte v Polsku. Tam se vytvořila situace, že ti, kteří vyhráli volby, vládnout nechtějí, poněvadž ví, že by to líp nedělali a je lepší a snazší kritizovat než vládnout. No a ti kteří prohráli a leží na nich, aby vládli, ti zase musí se na všechny strany dívat, za jakých okolností to bude a jestli je to vůbec možný. Víte, jaká tam diskuze probíhá.

8) Složitý záležitosti jsou to. A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem´, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný, jediné slovo podpory.

 

Když před 34 lety končil tehdejší režim, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k restauraci kapitalismu. Jak je možné, že se tak stalo? Ještě začátkem roku 1989 tehdejší sociologické výzkumy ukazovaly, že ve společnosti stoupá nespokojenost. Sociologové té doby upozorňovali vládnoucí elity, že se tehdejší KSČ čím dál více odcizovala veřejnosti. Nicméně politické elity tyto výzkumy vnímaly jen velice okrajově a myslely si, že vše bude fungovat dál, jen pod rouškou demokratizace a přestavby tehdejší společnosti. Skutečností bylo, že se projevy politické elity o úspěšné současnosti a probíhající přestavbě odlišovaly od reality, která měla mnohé dnes všeobecné známé vady a žádná přestavba nebyla dostatečně hluboká. Lidé začali volat po změně a v odpovědích sociologům říkali, že přestavba neprobíhá dostatečně a je poměrně pomalá.

Pokud nahlédneme do sociologických výzkumů z května roku 1989, tak zjistíme, že na otázku, zda je v ČSSR politický systém demokratický, odpověděla polovina respondentů, že ano a druhá polovina, že nikoliv. S tím rovněž souvisela otázka, které opoziční organizace by měly mít své zastoupení v Národní frontě. Nejčetněji lidé odpovídali, že neví. Zaznívaly i odpovědi, že by své zástupce v Národní frontě měla mít Charta 77 a jiné neformální skupiny. To, že na jaře před 30 lety byl požadavek hluboké přestavby oprávněný, vyplývalo jak z neutěšeného stavu životního prostředí, z pomalého zavádění inovací a také z nedostatku svobody a demokracie.

V průběhu roku 1989 bylo čím dál více patrné, že většina lidí začíná tehdejší systém hodnotit velice kriticky. Ať už se jednalo o otázku ekologie nebo politických svobod. Rovněž volání po demokratických reformách bylo čím dál hlasitější nejen ze strany opozice ale i členů KSČ. Víc a víc lidí začalo odmítat i článek 4 tehdejší Ústavy o vedoucí úloze KSČ ve společnosti, protože KSČ nestačila adekvátně reagovat na změny ve společnosti. Nicméně přesto 50 % tehdejších respondentů uvedlo, že vedoucí úloha KSČ je ve společnosti potřebná. Je ovšem možné, že právě v této otázce se respondenti obávali říci otevřeně svůj názor a podpora zachování vedoucí úlohy strany byla ještě menší. 50 % respondentů také zpochybňovalo správnou realizaci vedoucí úlohy KSČ. To znamená, že lidé chtěli změnu vedoucí úlohy KSČ směrem k demokratizaci a nechtěli už trpět nadvládu politbyra, ačkoli se lišily jejich názory na to, zda má být nastolena celková pluralita nebo jen demokratičtější vláda KSČ. Zajímavé bylo zjištění, zda občané chtějí, aby se podniky vracely do soukromých rukou. Téměř 70 % respondentů odpovědělo, že by k tomu nemělo dojít. To je v ostrém rozporu s tím, co přišlo v následujících letech.

Přišel listopad 1989, který znamenal konec tehdejšího systému. Občané ale i tehdy stále chtěli socialistickou cestu, nebo něco mezi socialismem a kapitalismem. Kapitalistickou cestu, kde jsme v současné době, tenkrát chtěl jen zanedbatelný zlomek lidí (3 %). V tom, že socialistické státy sovětského typu prohrály v globálním soupeření s kapitalismem, hrál velkou roli i fakt, že se tehdejší politické elity neřídily tím, co tenkrát zjišťovali sociologové.

 

Andrij Školnikov

Bod, odkud není návratu, je definitivně překročen

Poté, co se otevřená konfrontace mezi Ruskem a Západem změnila v dlouhodobý konflikt, je vývoj strategií pro Ukrajinu jako subjekt nezajímavý, dokonce ani úzce odborný. Takové konstrukce jsou zcela v oblasti "zázračných" scénářů, tj. mají pravděpodobnost realizace na úrovni zázraku - méně než 2 %. Zároveň je však nelze vůbec považovat za zbytečné: tím, že demonstrují konkrétní trajektorie a atraktory, umožňují alespoň ukázat nesmyslnost snů a snění.

Michail Bulgakov ve svém úžasném románu Bílá garda popisuje události před sto lety v Kyjevě. Bohužel lidé, kteří nedokázali vyvodit závěry z útěku Američanů z Afghánistánu v polovině roku 2021, pravděpodobně nevyvodí paralely s ještě vzdálenější minulostí. Jejich hlavní argument zní: "Nic nechápete, Ukrajina není Rusko!". Zatím se po sto let mnoho nezměnilo, zahraniční "spojenci" jednají stejně, vycházejíce výhradně ze svých vlastních zájmů. Další země bude opuštěna, až se to stane výhodným, a domorodci se nechají oklamat, uvěří a budou doufat v pomoc do poslední chvíle.

Po celý rok 2022 dominoval západnímu a ukrajinskému tisku i práci analytických institutů dlouhodobý narativ o tom, že se v Rusku chystá palácový převrat a že se k moci dostanou jiné síly, které přistoupí na všechny podmínky Kyjeva a Západu. Po nějaké době však tyto naděje z informační agendy prakticky zmizely. Vyprávění o rozvrácené ekonomice a desetiletí trvající recesi zní jako nevkusná anekdota, zejména na pozadí vlastních problémů Západu. Hlavním úkolem je nyní udržet Ukrajinu co nejdéle nad vodou tím, že ji donutíme k válce.

Ve skutečnosti bez ohledu na výsledek současného patu Ukrajina přestane existovat. Plnění minských dohod by bylo nejlepší variantou, ale ne!!!! Neměli bychom zapomínat, že v případě vývoje událostí podle scénáře, který nikdo neočekával, má Rusko vždy možnost zcela zničit TPP a proměnit nepřátelská města v betonové džungle bez vody, kanalizace, tepla a elektřiny.

V 90. letech jsme v Rusku viděli, čeho jsou schopni iniciativní idioti, kteří jsou poslušní svým pánům, ale nekonečně neadekvátní tomu, co se děje. Západ se opět vydal obvyklou cestou a vsadil na bratry v mysli Gajdara a spol. a výsledek je zřejmý. Co se dá dělat, protože s inteligentními domorodci se pracuje těžko, mají vlastní názor a námitky proti každému idiotskému rozkazu.

A ano, v článku je často zmiňován termín bUkrajina - je to zkratka pro "bývalou Ukrajinu", používá se, když je třeba zdůraznit současný a budoucí stav.

 

 

 

Ukrajina ztratila význam

Existují fráze, které byly vysloveny před desítkami let, ale jsou pravidelně citovány, přestože ztratily na aktuálnosti. Jednou z nich je výrok Zbigniewa Brzezinského, že bez Ukrajiny se Rusko nikdy nestane impériem. Ve skutečnosti byla politika Západu posledních 30 let z velké části postavena na tomto základě, aniž by byla korigována s ohledem na změněné podmínky. Ve skutečnosti je faktor Ukrajiny pro Rusko zajímavý, a to i pro jeho nový imperiální projekt, ale ne tak důležitý.

Za současných okolností, s přihlédnutím k procesům degradace a dezintegrace ve světě, hraje čas zjevně ve prospěch Moskvy. Globální svět se hroutí, některé země/regiony (USA, Evropa) rychleji, jiné (Rusko, Čína) pomaleji, což způsobuje přerozdělení rovnováhy sil. No a Ukrajina prostě letí do vývrtky, už ji nepotřebuje ani Rusko. Pokusme se tedy pochopit, co přesně bylo důležité a umožnilo nám hovořit o významu této bývalé sovětské republiky v minulosti i o tom, čím se stala nyní.

Začněme jeho někdejším silným průmyslovým potenciálem - 10.-12. místo na světě, modernizovaná moderní výroba atd. To znamená, že Ukrajina byla obrovským přirozeným průmyslovým uskupením tehdejšího aktuálního 4. technologického režimu: těžba uhlí a kovů, hutnictví, strojírenství, rafinace ropy, chemie, raketová věda, vojensko-průmyslový komplex, další špičkové technologie. Ale Kyjev si nevšiml, že právě v této době ve světě začíná přechod na 5. režim (mikroelektronika), no a pak se zhroutil a promrhal vše, co mohl, nestaral se o rozvoj nového. Výsledek - Rusko má nyní analogy všeho ukrajinského s rezervou ve výrobních kapacitách a na Ukrajině nezůstaly žádné unikátní technologie.

Na počátku 90. let měla Ukrajina více než 20% rezervu výrobních kapacit v energetice, a to i pro úroveň tamního průmyslu: jaderné elektrárny, vodní elektrárny a tepelné elektrárny už běžely na plyn, když například na Uralu se topilo místním uhlím nechutné kvality. Ukrajina byla dopravním uzlem pro ruské energetické zdroje a další toky - nic z toho nezůstalo. Nejsou tam přírodní zdroje, unikátní agrární sektor atd. nejsou tam ani přírodní zdroje, toho všeho má Rusko více a kvalitnější.

V roce 1990 žilo na Ukrajině 52 milionů lidí, z velké části průmyslově vyspělých, etnicky a kulturně nám blízkých. V roce 2019 zde podle indexů spotřeby chleba a soli žije asi 23-24 milionů stálých obyvatel (plus dalších 9-10 milionů "zarobitčanů", kteří každým rokem stále více přetrhávají vazby s "Nenkou" a stěhují své rodiny do místa svého výdělku). Zůstávají důchodci, děti, zaměstnanci veřejného sektoru, úředníci a osoby samostatně výdělečně činné (venkov, sektor služeb) a země již dlouho přechází na samozásobitelské potraviny a naturální směnu. Pokud hovoříme o loajalitě těchto lidí k Rusku, pak je vše jednoduché: minimální obnova života, několik let správné propagandy a pak volba - ber to tak, jak to je, nelíbí se ti to - jdi, kam chceš. Není pochyb o tom, že tento přístup velmi rychle povede k tomu, že většina obyvatelstva na nových územích Ruska pochopí správnou stránku dějin a vědomě se rozhodne "stát se Rusy", ještě že je má v rodině skoro každý.

Z vojenského hlediska i neutrální Ukrajina modelu "před rokem 2014" zcela uzavřela Rusko ze západu a jihu, vytlačila ho z Černého moře a učinila linii konfrontace příliš dlouhou, o jaderných zbraních a velké vlastní armádě, technice, skladech atd. se nemá cenu zmiňovat. Nic z toho nezůstalo, sjednocení Krymu v roce 2014, rozmístění skupin v Kaliningradské oblasti a Bělorusku změnilo poměr sil v regionu. Ukrajina zůstala zajímavá pouze z hlediska absence vojenské hrozby z jejího území, tj. rozmístění zahraničních vojenských základen.

Pokud jde o kulturu, významy a tradice - Kyjev, přestože se v učebnicích nazývá Kyjevská Rus, nikdy nebyl pro Rusy posvátným místem. Dnes je jeho vůbec ne "prémiový" obraz spojován se vzdálenou, bídnou provincií.

Obrázek 1 ukazuje změnu úrovně subjektivity Ukrajiny od získání nezávislosti / rozpadu SSSR. Degradace je strašná, ale kdyby se podařilo nejen posílit, ale alespoň zachovat původní parametry, vzít za základ koncept "druhého ruského státu" a vychovat národně orientovanou elitu, konfigurace budoucího panregionu by byla zcela jiná. Počínaje nárokem Kyjeva na vedoucí postavení v maximální variantě a konče pozicí regionální mocnosti, která si nárokuje zohlednění vlastní politiky.

Možnost, že by se Rusko a Ukrajina za těchto podmínek dohodly na vytvoření jednotného panregionu, není zřejmá; dost možná by se jednalo o situaci dvou vzájemně si konkurujících regionálních mocností, které by si navzájem překážely a nebyly by ochotny se vzdát vedoucí úlohy. Přítomnost jaderných zbraní v obou zemích by neumožnila řešit věc vojensky, jak to svého času učinily Prusko a Rakousko. V důsledku toho by Ukrajina expandovala do východní Evropy a vytvořila by oslabenou verzi "třetího Říma", zatímco Rusko by definitivně zamířilo na východ a snažilo by se vytvořit "královnu moří" nebo "novou Hordu", přičemž pro obojí by nemělo dostatečné zdroje ani odpovídající výběr. V žádném případě nejpřehlednější, nejzářivější a nejzjevnější varianta budoucnosti!

A ano, samostatným problémem byl aktivní výcvik špionů a sabotérů Brity na území Ukrajiny, stejně jako nenávist kvůli smrti příbuzných a přátel mobilizovaných kyjevským režimem, ale to je problém každé občanské války.

Přítomnost/nepřítomnost Ukrajiny tak po roce 2014 přestala být významným faktorem obnovy imperiálních kontur a ambicí Ruska. Samozřejmě dalších 10-15 milionů lidí nebude zbytečných a vyprázdněná území mohou přispět k "vyrovnání hranic". To je ale vše. Z hlediska hospodářství, technologií, dopravních toků, obranyschopnosti, obyvatelstva, kultury atd. - "Příspěvek" Ukrajiny nejenže nijak nepomůže Rusku získat zpět jeho imperiální postavení, ale v některých aspektech naopak pohltí zdroje.

V letech 1992-1994 Ukrajina fakticky vzdala boj o právo prvořadosti a strategické vedení ve východní Evropě. Tím nejen usnadnila ruské aspiraci stát se v příštích 10-15 letech metropolí panregionu, ale také spustila nejsilnější proces vlastní degradace. Na samém počátku byla klíčovým faktorem této situace slabost elit a poté neschopnost formovat vlastní významy.

 

 

 

Ukrajina není Írán

Od začátku otevřené konfrontace mezi Ruskem a Západem na území Ukrajiny na počátku roku 2022 zaznělo mnoho slov o tom, že díky těmto ruským akcím se Ukrajinci sjednotili a konečně se stali jednotným národem. Neměli bychom však zaměňovat kolektivní symptomatologii afektivních duševních poruch s formováním etnické identity. Ta netrvá ani roky, ale celé generace, a vyžaduje zcela jiné kulisy a podmínky. Mnohé věci se lépe učí srovnáváním.

V současném světě se zvýšila propojenost, zdá se, že nikdo už nedostane příležitost odejít do kouta, vyléčit si rány, zotavit se a vrátit se "domů". Vždycky se najdou ti, kteří budou chtít skoncovat, urvat kus nebo se zmocnit kontroly nad majetkem. Za skutečně úspěšný příklad rychlého formování identity v moderních dějinách můžeme považovat Írán, který se v důsledku revoluce (1979) a následné íránsko-irácké války (1980-1988) změnil z volného mnohonárodnostního státu v monolitický šíitský projekt, pozemní říši, která dokázala žít více než 40 let pod sankcemi celého světa, prakticky v blokádě.

Rychlejší, silnější a rozsáhlejší evoluční procesy v nedávné historii by stálo za to usilovně hledat, ale příkladů degradace je mnoho. Proto se zaměříme na Írán jako na nejsilnější analogii. Ztráty perského státu za 8 let války jsou v absolutních hodnotách přinejmenším srovnatelné se ztrátami Ukrajiny za rok 2022, tj. intenzita současné konfrontace je téměř o řád vyšší. Podle různých zdrojů počet obětí na straně kyjevského režimu na bojišti ke konci jara 2023 přesáhl 250 tisíc lidí, ale s největší pravděpodobností je ještě vyšší. Počet těch, kteří zemřeli poté nebo se nemohli vrátit do akce, je 3-4krát vyšší.

Převedeno na srovnatelné hodnoty, upravené na celkový počet a počet generace 18-45 let (hlavní plodný věk), lze ztráty kyjevského režimu považovat za násobky, tj. neměli bychom mluvit o národní katastrofě, ale o národním kolapsu. Pro srovnání: během osmi let války vzrostl počet obyvatel Íránu z 39,2 na 51,9 milionu, přičemž podíl mladých lidí byl velmi vysoký. Podle dostupných odhadů mělo v polovině roku 2023 žít na Kyjevem kontrolovaném území necelých 15 milionů lidí, zbytek se stal uprchlíky do EU (značná část z nich se nikdy nevrátí), přijal ruské občanství nebo zemřel.

V roce 2022 zničila ruská vojska v severní černomořské oblasti většinu sovětské techniky, která byla ve světě mimo Rusko k dispozici. USA nakoupily vše, co mohly, od ostatních a poslaly to do boje. Proto se ukazuje, že na mnoha pozicích bylo zničeno více, než bylo na Ukrajině před zahájením bojů. Do začátku léta tam zůstaly zbytky sovětské a západní techniky, což vyžaduje speciálně vycvičený personál, a nemluvíme zde jen o letadlech. Od začátku bojů je celkové množství zničených zbraní srovnatelné se zbývajícími zásobami v Evropě.

Po celou dobu válek se Írán aktivně vnitřně obnovoval, lokalizoval ekonomiku a vojensko-průmyslový komplex, přebudovával systém řízení, strukturoval mentální, imperiální jádro na základě stabilních šíitských významů. Z války vyšel mnohonásobně silnější a jednotnější. Konstruktivní vnitřní procesy vyžadují čas, vyváženost ozbrojené konfrontace, rozvoj domácí fronty a ekonomiky a vzdělávání lidí. Vítězové zocelení bojem by se měli vrátit do společnosti, zvýšit průměrnou úroveň jejího nadšení a ideologie a zformovat novou kulturu.

Na území Ukrajiny se nic takového nestalo, rychlé, superintenzivní odčerpávání a ničení zdrojů způsobilo, že situace je již dávno nezvratná. Pro Západ je to, co se děje, jen první linie konfrontace, budoucnost domorodců je nezajímá. Za pouhý rok na území bUkrajiny prakticky nezbylo žádné hospodářství, infrastruktura je zničena, chybí mentální/sémantická základna, národní katastrofa přerůstá v kolaps. Je třeba si jen uvědomit skutečný stav věcí - a všichni "chataškrabci", plivající na všechno, se vrhnou přísahat na novou moc!

Po celou dobu válečných akcí nebyla řeč o nějaké rotaci a návratu do společnosti ideologicky připravených ukrajinských vítězů, kteří překonali strach ze smrti, jsou připraveni k sebeobětování atd; bojují do posledního muže. Pro srovnání: v Íránu prošlo milicemi Basídž (srovnatelnými co do výcviku a použití) asi 5 milionů lidí, kteří byli obvykle vysíláni na mise na 2-6 měsíců ročně.

V případě Ruska je situace o řád jednodušší, i v polovině roku 2023 žila většina země v obvyklém režimu a nevšimla si ani vojenské akce v Novorosii, ani více než roční blokády / přerušení vazeb se Západem. Pro většinu zcela nečekaná odolnost! Rusko tuto konfrontaci potřebuje nejen k tomu, aby se očistilo, ale aby se vyvinulo do nové vnitřní podoby. To, co se děje, je vlastně zajímavé, protože tento způsob řešení vnitřních problémů prostřednictvím vleklé války bude pro Čínu a mnohé další velmi atraktivní.

A ano, vzestup Íránu a zánik Ukrajiny mají přesně tolik společného jako otužování organismu a šokové zmrazení potravin.

A tak ačkoli se na počátku roku 2022 hodně spekulovalo o vzniku ukrajinského národa prostřednictvím konfrontace s Ruskem, míra destrukce a ztrát dosáhla takové míry, že je na čase hovořit o národní katastrofě a riziku zániku ukrajinství.

Pro ekonomické a mentální války je 7 let jedním z hlavních cyklů. Konfrontace Ruska se Západem se protáhne až do let 2027-2030. - Právě tolik času je potřeba na restrukturalizaci ekonomiky, významů a elit. Nemluvíme o vojenských akcích na území bUkrajiny po celou tuto dobu bez zvýšení sázek ze strany Západu (zavedení evropských vojsk), existuje veškerá šance dokončit konfrontaci do konce roku 2023. Dojde k navýšení - odcházíme do poloviny roku 2024.

Obrysy katastrofy

V konfrontaci mezi Ruskem a Západem na území Ukrajiny jsou příznivci obou stran přesvědčeni, že čas pracuje pro ně, ale strany se chovají odlišně. Moskva nikam nespěchá a nesnaží se o časový výsledek, zatímco kyjevský režim a za ním stojící Západ neustále spěchají vpřed, a to i bez výrazných šancí na úspěch.

 

Kdyby čas hrál pro Západ a Kyjev, nedošlo by na začátku roku 2023 k "mlýnku na maso" v Artěmivsku, po němž by následovala "protiofenzíva". Pro stranu, která se domnívá, že nemá kam spěchat, je výhodné přejít na obrannou, poziční, zákopovou válku, vynakládat mnohonásobně menší úsilí na obranu a čekat, až nepřítel s velkými ztrátami prolomí početné obranné linie.

Při nedostatku tlaku a času se měla Ukrajina změnit v jednu souvislou obrannou linii se zachováním vnějšího financování, nasazením masové výroby a dodávek zbraní, techniky a munice. Zákopová konfrontace samozřejmě vypadá jednoduše, osvědčeně a spolehlivě, ale místo ní byly vpřed hnány sotva shromážděné jednotky a nevycvičení mobilizovaní civilisté, aby předvedli strategicky a operačně nesmyslné výsledky.

Taková konfrontace má smysl, když je akutní nedostatek času a/nebo platí logika "mor na oba vaše domy": Západ kyjevský režim nekontroluje a chce ho "zneškodnit". Kdyby šlo o Evropu na počátku tisíciletí nebo o současnou Čínu, o politice USA by se nepochybovalo - ničí konkurenta. Ale tady jde zjevně o něco jiného. Ve skutečnosti je ruská armáda "cvičena" a stává se dlouhodobě nejschopnější, nejvycvičenější, nejvyčištěnější a nejsilnější pozemní armádou na světě.

Po odmítnutí realizace minských a následně istanbulských dohod, které umožnily bUkrajině přežít a daly šanci na obrodu ve vzdálené budoucnosti, byl definitivně překročen bod, odkud není návratu. I kdyby se Rusko omezilo na anexi pouze čtyř regionů, o čemž lze pochybovat, lze na Ukrajině směle konstatovat stav národní katastrofy (obr. 2). Svědčí o tom např:

- upevnění pozice zhrouceného státu: rozpad a úplná degradace systému moci, správy, speciálních služeb, vymahatelnosti práva a sociální infrastruktury;

- zrada spojenců - za jejich zády určitě dojde k dohodám, které budou výhradně v jejich zájmu;

- nenávratné ztráty armády: technika, lidé (počet mrtvých a raněných se teprve bude zjišťovat, ale už dávno se pohybuje ve statisících), zničená vojenská infrastruktura, ti, kteří po porážce zůstanou, budou evakuováni na Západ jako žoldáci;

- zničení hospodářství, ztráta kontroly nad zbytky, dluhy a závazky, naprostá závislost na nové pomoci;

- psychohistorický rozklad, zničení kulturního kánonu (denacifikace je již neoddělitelná od deukrajinizace);

- přechod většiny těch, kteří vyznávají zásadu "můj dům je na okraji", na stranu vítězů.

- každý z nich bude mít ruské předky a sám byl po celá ta léta "partyzánem" a "diverzantem" (všichni sousedé to potvrdí, budou mít dokonce dokumenty o založení "partyzánského oddílu");

 

- snížení hustoty a monolitičnosti obyvatelstva - volný a masový odchod do jiných oblastí Ruska za lepšími životními podmínkami;

- konečná degradace / zničení stávajících elit (společenských, přírodních i rádoby/českých);

- zánik hlavní části motivované a vášnivé mužské populace;

útěk potenciálních vůdců odboje do zahraničí, ztráta jejich kontaktů se zbývajícím obyvatelstvem a postupná asimilace v cizích zemích.

Pro pochopení vyhlídek a budoucnosti se stačí podívat na věkovou a genderovou strukturu obyvatelstva tohoto území. Překryjte tyto údaje skutečnými bojovými ztrátami, počtem obyvatel a oblastí, které se již staly součástí Ruska, podhodnoceným počtem uprchlíků - a už mluvíme dokonce ne o katastrofě, ale o kataklyzmatu/rozpadu Ukrajiny. Neoficiální interní odhady kyjevského režimu k polovině roku 2023 obsahují děsivá čísla - na kontrolovaném území zůstává méně než 15 milionů lidí.

Čím nižší bude životní úroveň a čím jasnější bude poznání, že není šance situaci změnit, tím více lidí bude z Ukrajiny utíkat. Poté, co se nějakým způsobem usadí na novém místě, stáhnou tam i své rodiny a příbuzné. Čím déle bude dočasný stav trvat, tím obtížnější bude jeho navrácení. Ztráta téměř celé mladé, plodné generace ve věku 15-40 let uzavírá šanci na oživení. Děti většiny těch, kteří odešli, se učí jazyk a zapadají do cizí společnosti, nebudou mít s kulturou nic společného. Stejně jako jejich rodiče odmítli rodnou ruskou/sovětskou kulturu, budou ji odmítat i jejich děti.

Zbývající lidé starší 40 let na území Ukrajiny, kteří získali sovětské vzdělání a výchovu, se jen těžko budou moci vrátit ke kulturnímu kánonu. Děti a dospívající budou převychováváni prostřednictvím školního programu, ještě neumějí číhat a být mazaní. Nejtěžší je napravit ty, kteří vyrostli a realizovali se v dobách politického ukrajinství, ale těch bude minimum.

I bez promyšlené politiky ze strany Ruska se ukrajinská identita za 20-25 let změní v soubor prvků venkovského folkloru a jednotlivých diaspor, v odumírající kulturu. Pokud bude politika prováděna "správně", doba adaptace se mnohonásobně zkrátí. Budou vytvořeny podmínky pro odchod části obyvatelstva do zbytku Ruska, kde se lidé smísí s místními obyvateli a za několik let se po usazení na novém místě stanou ještě více Rusy než jejich okolí. Část nesmiřitelných uteče na Západ a ti, kteří je osvobodili, přijdou na opuštěná, vylidněná území. Tito lidé budou navždy alergičtí na jakýkoli projev politického ukrajinství.

A ano, jediným přínosem Ukrajiny jsou statisíce mobilizovaných milicionářů, kteří prošli bojovými operacemi, ale ti jsou potřební pouze v Evropě, jako černé košile.

Bez ohledu na další události lze tedy mít za to, že bod, odkud není návratu, byl pro projekt Ukrajina překročen téměř ve všech směrech. Šance na získání nezávislosti, subjektivity a pouhé existence se blíží "zázraku", je zhruba stejná jako u kterékoli země v černé Africe - pro její uskutečnění se musí stát příliš mnoho krajně nepravděpodobných událostí za sebou!

 

Odmítnutí realizovat minské dohody, stejně jako nepodepsání istanbulských dohod na jaře 2022, učinily zkázu nezvratnou. Ukrajinští snílci žijící v paralogii a magii mohou mluvit o čemkoli, ale k zachování/obnovení "Ukrajiny" je zapotřebí ne jeden, ale celý řetězec "zázračných" scénářů.

Oblast strategií

Na počátku roku 2022, na vlně mentálního pumpování a hysterické touhy po "rovnostářství" pod omamným heslem "Celý svět je s námi!", bylo ještě možné obraz obrody Ukrajiny racionalizovat, tj. vyvést z říše naprosté fantazie a nedeterministického chaosu, s velkými předpoklady a představami. Koncem podzimu se však destrukce stala nezvratnou a v polovině roku 2023 přestal mít problém logické řešení i na úrovni idealistických představ.

Nezbyly žádné realistické scénáře pro zachování Ukrajiny a ukrajinského národa. Můžeme pouze vyzdvihnout hlavní, setrvačný scénář plus několik "zázračných", které jsou zajímavé pro celkové pochopení složitosti situace (obr. 3):

- hlavní, setrvačný scénář: zhroucení národního projektu, rozpad Ukrajiny na tři hlavní části: Novorosii (stane se součástí Ruska), Malorosii (promění se v Divokou zemi a postupně se začlení do Ruska), Západní Ukrajinu / Halič (stane se součástí Polska a rozpadne se);

- "zázračný" scénář: Ukrajinci předstírají, že jsou bratrským ruským a/nebo polským národem;

- "zázračný" scénář: Ukrajinci se chopí moci v umírající EU vojenským převratem;

- "zázračný" scénář: Rusko kapituluje a Západ pomůže vzkřísit Ukrajinu.

Druhá a třetí možnost se objeví poté, co Západ na území Ukrajiny prohraje, a pro samotnou Ukrajinu je to příležitost získat mír prohranou válkou. K tomu však nejsou prakticky žádné vyhlídky a šance. Poslední varianta je ještě méně pravděpodobná a nejde zde ani o prohru Ruska a odmítnutí odvety ve stylu "Divokého Prýru", ale o ochotu Západu se "podělit".

Abychom pochopili skutečnou složitost, představme si člověka "ve věku", nemocného (včetně organického poškození mozku), skleslého, bez domova, drogově závislého/alkoholika, který přišel o všechno - zdraví, rodinu, přátele, majetek, profesi atd. Dříve měl velké naděje, byl společností respektován, ale vše mu šlo příliš snadno, vlastní talent, vůle nestačily a malichernost a hloupost dovedly věci do současného stavu. Takto vypadá Ukrajina ve světě geopolitiky.

Jako motivace se samozřejmě někdy vyprávějí krásné příběhy drogově závislých, kteří se uzdravili a vrátili do normálního života. Ale aby se skutečně vrátili a stali se silnějšími a chytřejšími, to už je zápletka fantasy knih plných "klavírů v křoví", náhle objeveného magického talentu, skryté geniality a dalších kouzel. Netřeba dodávat, že v rámci racionálního diskurzu se nic takového neděje. I malé a středně velké africké země mají pravděpodobně větší šanci získat subjektivitu v daleké budoucnosti - v naději na demografii, klimatické změny, vědecké objevy atd. - mají větší šanci než Ukrajina vrátit se na seznam nejsilnějších zemí světa.

Tradiční metody mobilizace zdrojů, populační růst, exploze pasionarity atd. neprojdou, není pro ně žádný základ. A k záchraně ukrajinského národa ze stavu v polovině roku 2023 na úkor Ruska je zapotřebí například následující soubor "zázraků":

- světová katastrofa bude zrušena, problémy zmizí samy od sebe, USA se podaří na mnoho let získat zpět prvenství a status světového hegemona, nezápadní země se dobrovolně vzdají rozvoje;

- Rusko prohraje konfrontaci, bezpodmínečně kapituluje a vzdá se strategie "Divokého Prýru", tj. dobrovolně se vzdá jaderných zbraní;

- vytvoření nové elity/jádra "správných" a "proruských" Ukrajinců, kajícných "marnotratných synů", kteří jsou připraveni položit své kosti, aby dokázali, že Ukrajinci jsou samostatný národ (lidovci, vědci, spisovatelé, podnikatelé, umělci, blogeři atd.).

- jsou samostatným národem (lidovci, vědci, spisovatelé, podnikatelé, umělci, blogeři atd.);

- hledání spojenců mezi ruskými elitami, které mají zájem na oslabení/omezení činnosti svých konkurentů, jejichž vítězství již nebude úplné a jednoznačné;

- aktivní vytváření "ukrajinských diaspor" v Rusku;

- lobbování za projekty obnovy území, odpuštění "ukřivděným", zachování kulturní a náboženské autonomie, překážky při stěhování do zbytku Ruska, imigrace, pomoc při návratu zpět atd..;

- neustálé "nafukování" otázky potvrzení statusu samostatného národa a kulturní autonomie;

- získání statusu druhého, státotvorného / privilegovaného národa v Rusku;

- atd.

Nic takového nelze vysledovat, respektive to zaniká hned na začátku. Jádrem tohoto procesu měli být Malorosijci, protože v pokání řeckokatolických Galicijců by nikdo nevěřil. Ukrajinství je neoddělitelné od rusofobie a neonacismu, není třeba si dělat naděje, "seškrabávání" bude muset být provedeno hodně dolů na úroveň maloruského dialektu/podetnosu. Podíváme-li se na situaci z druhé strany, tj. z Haliče, která spadá do sféry vlivu Polska, bude boj za zachování národa a boj Poláků podobný.

Dále. Nechť je válka prohraná a státní ukrajinský projekt uzavřený. Jsou možné i jiné varianty? Alespoň na úrovni "zázraku", tj. s pravděpodobností menší než 2 %? Zdá se, že k obrodě může dojít pouze prostřednictvím agrese a přivlastnění si cizích zdrojů, a řeč už není o Rusku, šancí pro Ukrajinu je ovládnutí EU:

 

- V tomto případě se jedná o útěk / přesun nejméně 600-700 tisíc ukrajinských špatně vycvičených, nezkušených, k zabíjení připravených vojáků do EU jako karatelů [setrvačný scénář];

- vytvoření národní ukrajinské síťové elity ["zázrak", vyžaduje mnoho času, nevyvinula se za 30 let nezávislosti];

- trestné operace Ukrajinců proti neobarbarům a jejich přeměna v nejvlivnější sílu [setrvačný scénář pro část území];

- spiknutí, vojenský převrat a převzetí moci v EU [možné, ale ti nejzapálenější a nejchytřejší zemřeli a zbytek snadno odhalí kontrarozvědka];

- brutální potlačení odporu a vytvoření stabilního státu [nepravděpodobné, stejní lidé jako za 30 let...];

- pokus o přeformátování evropských kultur pod ukrajinský kulturní kánon [velmi nepravděpodobné, žádný kánon neexistuje...].

Za pár desítek klidných let, při existenci tradic síťových struktur, národní elity, kulturního kánonu a sebeuvědomění, by se tato strategie mohla realizovat, ale Ukrajina s takovým potenciálem by se určitě neproměnila v to, co máme nyní. Výsledkem je tedy zábavný soubor "báječných" scénářů, kde je druhá varianta ještě prioritnější a pravděpodobnější. Nicméně - bohužel! - podle setrvačného scénáře budou Ukrajinci využiti jako karatelé a aktivně se rozpustí mezi místní obyvatelstvo.

A ano, mnoho národů zažilo národní katastrofy kvůli neschopnosti splynout s vítězem (kvůli jazykovým a/nebo náboženským rozdílům), ale právě takové bašty "politického ukrajinství" budou neutralizovány vytlačením nespokojených do Evropy.

Ukrajina jako stát a politický ukrajinský národ tak překročily bod, z něhož není návratu; setrvačným scénářem je národní kolaps a zánik. Pokud by mezi politickými Ukrajinci byl dostatečný počet myslících, střízlivě uvažujících, skutečných vlastenců, probíhaly by přípravy na návrat "bratrského postavení" ukrajinského národa ve vztahu k ruskému národu a vytváření "dobrých Ukrajinců" co nejaktivněji. Dlouhodobým cílem něčeho takového by mohlo být využití slabin Ruska se snahou získat je za několik generací zpět. Lstivost však vyžaduje také inteligenci a jisté sebeobětování a zdá se, že negativní selekce a nacionalistické šlechtění již vykonaly své.

Pokud se Rusko bude chovat správně - a zatím takové tendence a nálady ve společnosti jen sílí - tj. nebude docházet ke koketování a hledání "dobrých, správných Ukrajinců", bUkrajina nebude schopna přežít/udržet se v žádné podobě. Archaické národy, které si zachovaly vnitřní kmenové vazby, jsou schopny v takových podmínkách přežít, ty, které tyto vazby ztratily, nikoli.

Další "zázračnou" možností je vojenský převrat a převzetí kontroly nad částí EU v letech 2027-2028, ale šance na to jsou velmi nízké vzhledem k nedostatku elit, slabosti významů, nedostatku zkušeností s budováním síťových struktur a smrti nejzapálenějších obyvatel. Dokonce i pokusy pracovat v tomto směru povedou pouze ke vzniku části "čtvrtého Říma" - strategie kontinentální Evropy pro případ, že Rusko nebude realizovat svou setrvačnou variantu "třetího Říma" / "četníka Evropy".

Souhrn

Jedním ze základů západní geopolitiky vůči Rusku v posledních 30 letech, od rozpadu SSSR, byla teze o významu a klíčové roli Ukrajiny pro obnovu Ruska jako impéria. Po divoké degradaci bývalé Ukrajinské SSR a ztrátě Krymu v roce 2014 měla být tato teze s ohledem na vážné změny situace přehodnocena. To se však nestalo. Po opuštění silného a ambiciózního národního projektu v letech 1992-1994 byl Kyjev odsouzen k zániku; krok za krokem ztrácel perspektivy a příležitosti a z jedné z potenciálně nejsilnějších zemí světa se propadal do pozice zkrachovalého státu na úrovni černé Afriky.

Konfrontace se Západem na počátku roku 2022, která začala prostřednictvím Ukrajiny, se pro Rusko stala spíše válkou za nezávislost na globálním světovém řádu než bojem o bývalá ukrajinská území. Ukrajina, která se předtím vzdala své subjektivity a nezávislosti a hrála si na multivektorismus, svůj národní projekt zpackala průměrným a mizerným způsobem. Strategie "oběti" alias války "do posledního Ukrajince" se stala vizitkou Kyjeva/Západu.

Na samém počátku ozbrojené konfrontace se pod vlivem euforie hodně mluvilo o konečně dosaženém získání a jednotě ukrajinského národa v reakci na ruský útok, ale ukázalo se, že vše zdaleka není tak růžové. Obrovské ztráty a destrukce spolu s absencí národní elity a produktivních významů přivedly Ukrajinu k národnímu kolapsu. Reálné možnosti záchrany neexistují, zbývá jen naděje na zázrak, a to pokud možno ne jediný.

Setrvačným scénářem je zánik státnosti a rozpad na tři části (Novorosii, Malorosii a Západní Ukrajinu), z nichž každá bude mít svůj vlastní osud. Ani porážka Ruska by situaci nezměnila, protože zašlo příliš daleko a mezi "spojenci" není nikdo, kdo by byl ochoten pro Ukrajince hnout prstem.

A ano, každý jednotlivý Ukrajinec má možnosti záchrany, ale etnický systém jako celek je zřejmě nemá.....

Z ruského originálu pomocí webu přeložil: Mgr. Jan Klán

 

Odkaz na originální článek: https://zavtra.ru/blogs/hroniki_gibeli_ukraini_natcional_naya_katastrofa