Podle nejnovější analýzy, kterou uveřejnil dne 7. 10. internetový server Idnes.cz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/pruvod-studentu-v-roce-1989-mozna-vedli-prislusnici-spravy-sledovani-stb-prvni-analyza.A241007_142813_domaci_vank

Byla to skutečně demokratická revoluce občanů, nebo spíše postupná transformace pod taktovkou zahraničních a českých tajných služeb? Podle nejnovější analýzy možná právě ti, kteří stáli v pozadí, tahali za nitky celého průběhu sametového převratu, v němž nepadl ani student Šmíd.
Ano, čtete správně! Zatímco si Václav Havel s klíči v kapse a touhou po svobodě plácal po ramenou s disentem, za oponou možná stáli profesionálové ze Správy sledování StB a koordinovali průběh dění. Jak jinak bychom se dostali k tak organizované společenské změně? Náhodnou spontaneitou tehdejších prodemokratických občanů? Nenechte se vysmát. Přece jenom, když chcete společenskou změnu, je potřeba, aby nějaká skupina vedla ...

Václav Havel – disident nebo agent?

Představme si to. Václav Havel, symbol boje za svobodu, najednou jako loutka StB? Zní to jako scénář k absurdnímu divadlu, ale kdo by se divil, když Havel sám v absurdních hrách vynikal. Možná se ani nesnažil napsat revoluční scénář – ten už byl možná připraven dávno předtím někde v tajných archivech. Disidenti i demonstranti se mohli stát herci v pečlivě naplánované hře o "demokratizaci". Co na tom, že celou dobu měli za zády nenápadné profíky z StB, kteří je možná usměrňovali víc, než by bylo zdrávo.

Konečně by dávalo smysl, proč se všechno seběhlo tak hladce. Nechybí tu náhoda. Vždyť to vlastně vypadá, že StB dohlížela na to, aby se vše odehrálo přesně tak, jak bylo potřeba. Žádné překvapivé zvraty, žádné nepředvídatelné momenty – sametová revoluce jela jako na drátkách, a to doslova. Možná to ani nebyly studentské ideály, co vedlo průvod, ale právě pracovníci ze Správy sledování, kteří věděli, kdy a kam poslat davy.

StB a revoluce: Kdo byl skutečně v čele?

Když si teď zpětně prohlédneme události, jeví se jako logické, že průvod asi vedli právě ti nejlépe informovaní – pracovníci StB. Kdo jiný by měl v rukou veškeré informace o tom, co se chystá? Je možné, že ti, kdo pečlivě sledovali každý krok disidentů a demonstrantů, měli v rukávu trumfy, o kterých Havel a jeho spoluhráči ani nevěděli. Vždyť revoluce by jinak přece byla jako divadlo bez režiséra.

Takže, co nám z toho plyne? Že bychom měli poděkovat StB za to, že nás tak hezky demokratizovala? Možná by bylo na místě se jim omluvit, že je lidé tak nespravedlivě kritizovali. Bez nich by se ta sametová revoluce možná nikdy nekonala, nebo alespoň ne tak pěkně.

Revoluce řízená tajnou službou?

Je až zarážející, jak tato nová analýza zapadá do obrazu celého převratu. Nejenže jsme se dočkali „sametového“ přechodu k demokracii, ale navíc to vypadá, že jsme dostali bonus kontinuitu prostřednictvím StB. Pokud je to pravda, tak StB nejen sledovala, ale i zajišťovala hladký průběh událostí. Snad je tohle ten pravý příklad státního servisu – pracují pro nás i tehdy, když to nečekáme.

Až za necelý měsíc při 35. výročí budeme vzpomínat na revoluční hrdiny listopadu 89, budeme možná muset přidat do výčtu dalšího aktéra, který sehrál zásadní roli.

Slovenské národní povstání (SNP) je jedním z nejvýznamnějších momentů v dějinách Slovenska i Československa, kdy se formovala poválečná obnova společného státu. Když se v srpnu 1944 povstání rozhořelo, znamenalo nejen ozbrojený odpor proti nacistické okupaci, ale také zásadní krok k osvobození Československa a posílení národní identity Čechů a Slováků.

Dne 29. srpna 1944 se tisíce slovenských vojáků, partyzánů a civilistů spojily ve společném úsilí svrhnout kolaborantský režim Jozefa Tisa a postavit se německým okupačním silám. Povstání, které začalo ve městě Banská Bystrica, bylo reakcí na stále narůstající tlak nacistického Německa a snahou o znovuobnovení nezávislosti a svobody. Hrdinství povstalců, kteří se postavili daleko lépe vyzbrojenému nepříteli, inspirovalo mnohé a ukázalo, že touha po svobodě a spravedlnosti je silnější než strach z represí.

SNP bylo důležitým signálem pro Spojence a československou exilovou vládu vedenou Edvardem Benešem, že slovenský národ odmítá nacistickou nadvládu. Povstání přispělo k oslabení německých sil na východní frontě a umožnilo rychlejší postup Rudé armády směrem na západ. I když bylo povstání po dvou měsících krvavě potlačeno, jeho význam pro konečné osvobození Československa je nezpochybnitelný.

Slovenské národní povstání bylo více než jen vojenským střetem; bylo také manifestací touhy Slováků po rovnoprávném postavení v rámci společného státu s Čechy. Povstání symbolizovalo společný boj za svobodu, který překračoval hranice etnických a jazykových rozdílů. Bylo to období, kdy Češi a Slováci znovu potvrdili svoji jednotu a odhodlání žít v demokratickém, společném, a suverénním státě.

Tato jednota, posílená společným bojem, měla hluboký dopad na poválečný vývoj Československa. SNP se stalo důležitou součástí historického povědomí obou národů, připomínkou, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, ale hodnotami, za které je třeba bojovat. Tento odkaz zůstal živý i v období po roce 1948, kdy bylo SNP prezentováno jako symbol lidového odporu proti fašismu a imperialismu.

Oslava 80. výročí Slovenského národního povstání je příležitostí připomenout si hrdinství těch, kteří riskovali své životy v boji za svobodu. Je to také moment zamyslet se nad tím, jaké hodnoty SNP přináší dnešnímu světu. Povstání nás učí o důležitosti solidarity, odvahy a odhodlání postavit se proti útlaku. Tyto hodnoty jsou relevantní i dnes, kdy čelíme novým výzvám a hrozbám vůči demokracii, sociální spravedlnosti a deformacím socialismu.

SNP zůstává nadčasovým symbolem boje za spravedlnost a důstojnost. Jeho dědictví je stále přítomné v srdcích Slováků i Čechů a připomíná nám, že národy, které spolu dokázaly povstat proti tyranii, mají sílu překonat jakékoliv překážky, které jim historie postaví do cesty.

V duchu SNP si můžeme připomenout, že síla národa nespočívá pouze v jeho vojenské moci, ale především v jeho odhodlání bránit svobodu, lidská práva a společné hodnoty. Ať je nám odkaz SNP stále inspirací k tomu, abychom chránili základní hodnoty lidství i pro budoucí generace a hledali cesty k sociálně spravedlivé společnosti.

21. srpna si připomínáme mnoho událostí. Když nahlédneme do seznamu významných dní Organizace spojených národů (OSN), zjistíme, že v onen den si svět připomíná Mezinárodní den památky obětí terorismu. To v Česku si připomínáme památný den s názvem: Den památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Ano, tak zní celý název památného dne. Nikde nenajdeme zmínku o tom, že se jednalo okupaci Sovětskými vojsky, ani Ruskem, jak se nám snaží namluvit čelní představitelé 5demoliční vlády. Pravda je taková, že do tehdejší ČSSR intervenovala vojska Varšavské smlouvy – tedy vojska Sovětského svazu (včetně Ukrajinců), Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky. To jen na vyjasnění nastalého zmatku, který nám bude předkládat šéf Kuratoria, lampasák, Otakar Foltýn. Bojovník proti všem dezinformacím.

Jenže jaká byla vlastně pravda? Když nahlédneme do seznamu publikací, které vydává ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zjistíme, že vydal knihu Josefa Pazderky: Invaze 1968 ruský pohled.  A ejhle, v knize je výpověď generála narozeného na Ukrajině, který velel sovětským vojskům, která operovala z tehdejší Německé demokratické republiky Romana Kosenka. Ovšem vedle něj se na operaci Dunaj podíleli i další velitelé narození na Ukrajině. Jednalo se hlavně o hlavního velitele všech vojsk v rámci operace Dunaj Ivana Pavlovského. Celou operaci připravili Andrej Grečko (Ukrajinec) a Ivan Jakubovskij (Bělorus). Takže kdo vlastně připravil operaci Dunaj? Byli to Rusové nebo Ukrajinci? Velkorusové nebo Malorusové? Ti samí, kterým dnes 5demoliční vláda spolu s krvavou Jane, vehementně pomáhá?

Tím to ale nekončí. V roce 2022 historik Prokop Tomek (z ÚSTR) prohlásil, že „vinit Ukrajince ze srpnové okupace je ubohé. Národnost Sovětů nehrála roli“. Jedná se o zajímavé tvrzení, protože pokud tuto logiku použijeme na národnost L. I. Brežněva, který byl Ukrajinec, tak můžeme říci, že vinit Brežněva ze srpnové invaze je ubohé. Zajímavé je, že je všude samý Ukrajinec. Všude, kam se podíváš. Dokonce i bratři Kličkové jsou potomci vojáka, který nás okupoval a sídlil v Mimoni. Jak Vitalij, stejně Vladimir chodili do místní školy určené dětem sovětských okupačních důstojníků a to v letech 1980 – 1985. Dnes se ale o těchto věcech nesmí moc mluvit, protože byste asi šířili dezinformace a úřad O. Foltýna nazývaný Kuratorium by si na vás posvítil. Ale je nutné nebát se a pojmenovávat věci pravými jmény.

Odkaz minulosti je totiž nutné vykládat tak, jak se dějiny skutečně odehrály. Nemá v nich co pohledávat ideologie nebo jakékoliv upravování pro obhájení dnešních kroků. Minulost se stejně nedá změnit. Stejně jako se nedá změnit osud Františka Kriegla, haličského žida, tedy vlastně Ukrajince, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevské protokoly. Paradoxem dneška je, že se k tomuto člověku nikdo nezná. Jak je to možné, když vláda vyzdvihuje hrdinský boj Ukrajinců vůči Rusům? Že by to snad bylo proto, že Kriegel byl komunista? Ale byl přeci Ukrajinec, takže proč jej nevyzdvihnout do popředí právě teď? Všichni z 5demoliční vlády i prezidenta P. Pavla, mlčí.

Odkaz tehdejších událostí pro budoucnost je ale jasný bez ohledu na to, jak skončí konflikt na Ukrajině. Jsou to naše dějiny, které jsou pevně ukotveny v našem prostoru a formující náš národ. Jsou to smutné události, které ale nemají nic společného se současnou dobou, která je úplně někde jinde. Ať už rozdělením globálních sil či neexistencí Sovětského svazu. Na závěr lze říci jen jedinou skutečnost. Tou je fakt, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a je nutné takto na vztah k roku 1968 nahlížet.

: Na Strahově pod Petřínem barák stojí

/: a tam jako v kleci ptáček
vzdychá malý Azováček,
pro Ukrajinu svoji

/: Pro Ukrajinu svoji vzdychá, bez přestání

/: i když kráčí, k ikonáři ,
i když čítá v breviáři,
myslí jenom na ni

/: Když se večer za Strahovem slunko skládá

/: Azováček, při okénku,
pláče pláče pro pirátku,
která ho má ráda

Originál: https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/hasler-karel/strahovacek-699859

Svržení atomové bomby s názvem Fat Man (Tlouštík) na Nagasaki 9. srpna 1945 bylo jedním z nejtemnějších okamžiků moderních dějin. Tento hrůzný akt, který měl za cíl ukončit druhou světovou válku, způsobil smrt desítek tisíc nevinných civilistů a zanechal nesmazatelné stopy na duších těch, kteří přežili. Přestože se jedná o neomluvitelný útok na civilní obyvatelstvo, který musí být jednoznačně odsouzen, čeští politici (zejména z pravicového politického spektra, ale i sám prezident Petr Pavel) se této povinnosti buď vyhýbají, nebo o tomto tématu záměrně mlčí.

Je pravda, že historický kontext druhé světové války byl extrémně složitý. Spojenecké síly čelily japonskému militarismu, který vedl k nesčetným krutostem v Asii. Přesto však použití jaderné zbraně proti civilnímu obyvatelstvu nemůže být ospravedlňováno. Nagasaki, podobně jako Hirošima o tři dny dříve, nebylo vojenským cílem. Šlo o město plné nevinných lidí, kteří se stali obětmi hrůzné technologické síly, jež neměla být nikdy použita.

V České republice, kde se často diskutuje o morálních otázkách a historických křivdách, je překvapující, že svržení atomových bomb na Japonsko není tématem hlubší debaty. Čeští politici, kteří jsou rychlí v odsuzování různých historických událostí, se však v tomto případě zdají být zarážejícím způsobem zdrženliví. Jako kdyby měli strach se k této věci vyjádřit a odsoudit. Pravděpodobně jde o snahu se zalíbit velmoci za velkou louží – USA – té velmoci, která právě atomové bomby jako jediná použila a ještě proti civilním cílům.

Je to přitom příležitost, jak projevit morální postoj a ukázat, že nezáleží na tom, kdo je agresorem - civilní oběti si zaslouží náš soucit a respekt bez ohledu na to, na které straně barikády se nacházely. Jenže současná 5demoliční vláda žádnou morálku ani respekt nemá. Agresor je pro ni vždy jasný – z minulosti je to Sovětský svaz, dnes Rusko nebo Čína. Přitom ani jeden z těchto států nikdy žádnou jadernou zbraň proti civilistům nepoužil. Nicméně agresor v případě svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki je jasný. Jsou to Spojené státy americké.

Existuje několik důvodů, proč čeští politici nejsou schopni tento akt jednoznačně odsoudit. Jedním z nich může být geopolitická realita. Spojené státy, které nesou odpovědnost za svržení bomb, jsou klíčovým spojencem západních zemí, včetně České republiky. Kritizovat tento akt by mohlo být vnímáno jako ohrožení těchto vztahů. To ale nemění nic na tom, že akt agrese proti civilnímu obyvatelstvu je nutné odsoudit a je jedno, kdo agresi vede.

Dalším důvodem může být nedostatek povědomí (ani bych se tomu u zástupců 5 demoliční vlády nedivil) o hrůzách, které bombardování způsobilo. Zatímco hrůzy holocaustu nebo stalinského teroru jsou v české společnosti široce diskutovány, utrpení obyvatel Nagasaki a Hirošimy zůstává mnohdy na okraji zájmu. Přitom šlo o veliké utrpení, které je srovnatelné s hrůzami, které se odehrávaly v nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborech nebo stalinských gulazích.

Svržení atomové bomby na Nagasaki nebylo jen vojenským rozhodnutím, ale také velkým morálním selháním ze strany tehdejších politiků. Zejména amerického prezidenta H. S. Trumana, který dal povel ke svržení těchto děsivých bomb na civilní cíl. Tento čin by měl být důrazně odsouzen, a to nejen na globální úrovni, ale i v českém politickém diskurzu. Čeští politici by neměli zůstávat mlčky tváří v tvář takovéto historické tragédii. Místo toho by měli ukázat, že morální hodnoty a lidská práva nejsou závislé na politických aliancích nebo historickém kontextu, ale jsou univerzální a nadčasové. Neschopnost odsoudit útok na Nagasaki je zradou těch, kteří věří ve spravedlnost a lidskost. Právě proto je nutné odsoudit „ druhý jaderný zločin“, který se odehrál před 79 lety v 11. 01. hodin.