V České republice pracuje více než dva a půl milionu lidí, kteří za svou celodenní dřinu dostávají méně, než kolik je potřeba k obyčejnému, důstojnému životu. To není přehánění. To jsou fakta a tvrdá realita. V zemi, která se chlubí ekonomickým růstem, nízkou nezaměstnaností a exportní silou, se běžný zaměstnanec nedokáže uživit svou prací. A stát, který by měl být garantem důstojnosti, mlčí. Mlčí a spoléhá na to, že lidé si zvyknou. Jenže hlad, strach a frustrace nejsou normální stav.
Podle výpočtu Platformy pro minimální důstojnou mzdu (PMDM) činila minimální důstojná mzda v roce 2024 celkem 45 865 korun hrubého měsíčně. To je částka, která má pokrýt základní potřeby: jídlo, bydlení, dopravu, zdraví, vzdělání, oblečení, volný čas, internet, mobil, ale také něco málo rezervy. Ne luxus. Ne zahraniční dovolené. Jen běžný, neponižující život. V Praze a Brně pak tento důstojný příjem vychází na 53 953 korun hrubého, kvůli extrémním nákladům na bydlení.
A teď realita: minimální mzda v České republice v roce 2024 činila pouhých 18 900 korun hrubého. Rozdíl mezi tím, co lidé reálně dostávají, a tím, co potřebují k důstojnému životu, je propastný. V procentním vyjádření? Pouhých 41 % potřebného minima. To už není ani chudoba pracujících, to je institucionalizované vykořisťován ze strany vládnoucí demoliční vlády Petra Fialy a jeho pohunků.
Stát tvrdí, že „práce se musí vyplatit“. Jenže ona se nevyplácí. Většina lidí dře, aby zaplatila nájem, energie a jídlo. Na nic víc jim nezbývá. Na sebevzdělávání? Na kroužky pro děti? Na lékaře, který není na pojišťovnu? Na úspory? Na důstojné stáří? To všechno jsou v realitě nízkopříjmových zaměstnanců nedosažitelné ideály. A přitom pracují na plný úvaze nebo jsou často nuceni mít i další zkrácené úvazky na podřadných pracovních pozicích.
Podle PMDM žilo 63 % zaměstnanců a zaměstnankyň pod hranicí minimální důstojné mzdy. V Praze a Brně to bylo „jen“ 59 %, ale i to znamená, že více než polovina lidí v nejbohatších městech nepřežívá, ale přežívá.
Opravdu jsme si zvykli, že stát má být pouhým divákem, zatímco pracující třída živí ekonomiku a sama hladoví? Opravdu je přirozené, že průměrná mzda, která ovšem není reprezentativní a jen málokdo na ni skutečně dosáhne, (46 165 Kč) sotva dorovnává důstojné minimum? Polovina lidí pod průměrem si tak sotva dovolí důstojný život — a i to jen tehdy, pokud nemají děti, nemoc, splátky nebo jakýkoli problém. S tím souvisí míra ohrožení příjmovou chudobou, která byla v roce 2024 9,5 % všech domácností.
A přitom ekonomika funguje. Firmy vydělávají, byť současná neoliberální vláda svými kroky mnoho firem přivedla do krachu a přinutila zavřít provoz. Banky hlásí rekordní zisky. Majitelé realitních fondů si vyplácejí stamilionové dividendy. Peníze tedy jsou — jen ne u těch, kdo je vydělávají.
Kapitalistický systém, který tu máme, je postaven na nerovnosti a vykořisťování. Práce má být levná, flexibilní, závislá. To není chyba systému. To je vykořisťovatelský systém. A stát, místo toho, aby se postavil na stranu pracujících, slouží zájmům kapitálu — snižuje daně pro korporace, umožňuje vyvádění zisků do zahraničí, udržuje minimální mzdu hluboko pod hranicí důstojnosti.
Řešení? Jsou. Ale žádné z nich nezní „neviditelná ruka trhu“ po americkém vzoru. Zde nabízím několik možností, jak zlepšit životní podmínky v České republice:
1. Progresivní daňová reforma, která zdaní vysoké příjmy a kapitál, nikoli jen práci.
2. Zamezení odlivu kapitálu do zahraničí, tedy přerozdělení zisků zpět do společnosti.
3. Zavedení minimální důstojné mzdy jako zákonné garance, nikoli jen výpočtu na papíře.
4. Debata o nepodmíněném základním příjmu, který by garantoval přežití i těm, kteří jsou ze systému často vyloučeni. Mnohdy ne svoji vinou.
5. A hlavně: posílení odborů, samosprávy na pracovištích a veřejného vlastnictví.
Protože skutečná důstojnost není o několika stovkách korun navíc. Důstojnost znamená svobodu: nebýt závislý na libovůli zaměstnavatele, nebát se výpovědi, mít čas na rodinu, na sebe, na odpočinek. Znamená mít právo říct „ne“ a možnost žít bez existenčního stresu. A to v systému, kde vše ovládají privátní vlastníci a kapitál, jednoduše není možné.
A proto je třeba říct naplno: důstojná mzda je v kapitalismu iluze. Je to falešná náplast na hlubokou ránu, která vzniká každým dnem v nerovném vztahu mezi těmi, kdo práci vlastní, a těmi, kdo ji vykonávají. Téma důstojné mzdy může být důležité, ale zároveň odvádí pozornost od podstatného: od systémové nerovnosti, od nadvlády kapitálu nad prací, od faktu, že pracující třída nikdy nedosáhne skutečné svobody v systému, který je postaven na její podřízenosti. Proto je nutné současný systém nikoliv změnit, ale odstranit a nahradit systémem sociálně spravedlivým.
Skutečné řešení tedy neleží ve „zvyšování mezd“, ale v demokratizaci ekonomiky. Ve zrušení extrémní finanční a mocenské nerovnosti, ve veřejném vlastnictví firem strategického významu, v ekonomice spravované lidmi, ne elitami. Právě to je cesta k důstojnosti — ne iluze, ale realita postavená na solidaritě, spravedlnosti a rovnosti, novém socialismu 21. století.
