Dlouhá cesta české demokracie za svobodou a civilizovaností dospěla ke svému triumfálnímu vyvrcholení. Zatímco kdysi se na Pražském hradě třepotaly rudé trenýrky jako symbol revolty proti hrubiánství a politickému nevkusu v podání Miloše Zemana, dnes tam sedí důstojná rudá guma, která s obdivuhodným klidem a bez jediného zbytečného myšlenkového záchvěvu podepisuje, co se jí předloží. Pokrok nelze zastavit! Prostě všichni SPOLU.

Když v roce 2015 parta trapných odvážných umělců (iniciativa se jmenovala Ztohoven, známá možná spíše jako 100hoven) vyvěsila na Hrad rudé trenky, byl to jasný vzkaz: „S komunismem a nevkusnými výroky tehdejšího prezidenta M. Zemana už nechceme mít nic společného!“ Jak se ale ukázalo, revoluce si žádala více než jen symbolická gesta. Po letech přemýšlení přišla Pravda a Láska s ještě lepším řešením: proč se spokojit jen s trenýrkami, když můžeme rovnou posadit na Hrad celého představitele starých pořádků? Ale tentokrát přijatého s náležitým vděkem a potleskem médií! Prostě politický marketing v praxi.

Ano, drazí spoluobčané, příchod Petra Pavla Pávka na Hrad znamenal definitivní vítězství hodnot, které jsme si v roce 1989 tak vroucně přáli – jen trochu jinak, než jsme si možná tehdy představovali. Konečně máme prezidenta, který nedělá ostudu v zahraničí, protože raději mlčí, než by řekl něco nepatřičného. Konečně máme prezidenta, který si plní své povinnosti bez zbytečné originality, jezdí si po výletech a pro svoji manželku „vyžebral“ 95 tisíc na reprezentaci. To v minulosti nebývalo!  A hlavně – konečně máme prezidenta, který chápe, že nejlepší cestou k jednotě společnosti je bezvýhradná loajalita vůči těm správným SPOLUmyšlenkám. Korupce nevadí, Stoka je nějaký kanál a Dozimetr přístroj na měření radiace. Ve skutečnosti je to vše korupční skandál.

Rudé trenýrky byly kdysi považovány za projev odvahy a vzdoru. Ale proč se spokojit s kusem látky, když můžeme mít na Hradě celého člověka, který je jejich živoucím ztělesněním? Takže zatímco dříve se Pravda a Láska musela spokojit s provokací z ochozu Hradu, dnes už může pohodlně sedět přímo v prezidentském křesle. A to je, milí přátelé, skutečný důkaz, že dějiny směřují tím jediným správným směrem a velkým inovacím – na Hradě totiž sedí typická guma!

Republika se třese v nejistotě. Kdy budou volby do Poslanecké sněmovny 2025? Kdy se rozhodne o dalším osudu tohoto státu? Otázky se množí, ale odpovědi nepřicházejí. Prezident Petr Pavel Pávek, ten strážce pořádku a stability, stále váhá s oznámením termínu voleb do Poslanecké sněmovny. Čeká snad na znamení z nebes od přátel ze souhvězdí Orion? Nebo ještě důkladněji studuje staré vojenské manuály, aby našel ten pravý „Plán obrany“?

Zatímco občané dychtivě sledují kalendář a politici nervózně přešlapují, Hrad mlčí. Klid, pořádek, rozvaha – to jsou přece hodnoty, na kterých prezident Pavel vystavěl svůj obraz. Žádná ukvapená rozhodnutí, žádné chaotické manévry. Kdepak, to by si snad někdo mohl myslet, že jsme v demokracii!

Snad je to inspirace starými časy, snad jen pečlivé plánování. Vždyť dějiny nám již ukázaly, že „Plán obrany“ může mít mnoho podob. Když ho v roce 1973 použil generál Pinochet k sesazení Salvadora Allendeho, byla to otázka vojenské strategie. Ale jaký plán spřádá náš prezident dnes? Čeká, až se jednotliví političtí hráči unaví vlastní nejistotou? Doufá, že se někteří vyřadí sami? Nebo snad vážně přemýšlí o tom, že stabilitu zajistí tím, že volby prostě odloží na neurčito?

Jedno je jisté – pokud měl být prezident Pavel garantem předvídatelnosti, pak se mu to daří až příliš dobře. Předvídatelně otálí. Předvídatelně mlčí. Předvídatelně se řídí zásadou, že když nic neudělá, nic nepokazí. Možná si jen říká, že chaos je přece jen pro jiné. On přeci chrání klid.

Ale jak dlouho ještě?

Jakmile utichne konflikt na Ukrajině a Evropa se znovu nadechne k budování stabilnějších vztahů, bude čas k zamyšlení nad naší historickou pamětí. Blížící se 80. výročí osvobození Československa od nacistické okupace v roce 2025 představuje vhodnou příležitost k tomu, abychom se znovu zamysleli nad způsobem, jakým si připomínáme svou minulost.

V Praze, v samém srdci Dejvic, se nachází Vítězné náměstí. Název, který nese, odkazuje na poválečný optimismus a naději, ale málo kdy si připomínáme, kdo byli skuteční vítězové, kteří přinesli svobodu naší zemi. Sovětská Rudá armáda spolu s Československými jednotkami se rozhodující měrou podílela na osvobození Prahy a většiny Československa. A přesto dnes jejich památka ustupuje do pozadí, zatímco v Berlíně a ve Vídni zůstávají pomníky Rudé armády nedotčeny.

Proto přicházím s návrhem na přejmenování Vítězného náměstí na Náměstí Rudé armády. Tento krok by nebyl projevem nostalgie, ale důstojného uznání historické pravdy. Světová válka nebyla jenom epizodou dějepisu, ale zásadním momentem, kdy miliony lidí položily životy za to, abychom dnes mohli, žít v míru.

Alternativně by se náměstí mohlo nazývat Náměstí vítězů druhé světové války, což by zahrnovalo všechny spojenecké síly, které přispěly k porážce nacismu. V obou případech by ale šlo o krok, který by ukázal, že si historie nejen vážíme, ale také ji chápeme v její plné šíři a složitosti.

Je čas obnovit historickou spravedlnost a zajistit, aby Praha nadále byla městem, které si uvědomuje, komu vděčí za svou svobodu. Naše dějiny nejsou jednobarevné, ale pokud chceme být spravedliví, neměli bychom zapomínat na ty, kteří přinesli oběti pro budoucí generace.

Prezident Petr Pavel opět promluvil – a jak už to u generálů bývá, nechyběl důraz na pořádek, bezpečnost a kontrolu. „Demokracie, která se nedokáže bránit, nemá moc velkou hodnotu,“ pravil moudře muž, který celý život strávil ve vojenských strukturách, kde je demokracie asi tak přirozená jako vegetariánství v armádní kantýně. Česká republika se tak může těšit na budoucnost, kdy se bude bránit – možná jen před fiktivními nepřáteli, kteří budou prezidentovi vybráni. A jak víme, taková vojenská demokracie nejlépe vzkvétá tam, kde se dá jednoduše umlčet jakýkoliv nepohodlný hlas.

Demokracie na generálský způsob. Rozkaz je rozkaz!

Není divu, že prezident Pavel chápe demokracii trochu jinak než běžní smrtelníci. Celý život strávil v systému, kde se neposlouchá lid, ale rozkazy shora. A teď, když je na vrcholu, by snad měl změnit svůj pohled? Kdepak! Je přece vždy zásadový. Česká republika potřebuje pevnou ruku, která zajistí klid – a nejen na ulicích, ale i na sociálních sítích. Protože pro vojenské demokraty je sice svobodná diskuse krásná věc, ale jen do chvíle, než se v ní objeví někdo s jiným názorem. Nabízí se vtíravá otázka – kdo zde demokracii vlastně ohrožuje? A kdo ji vlastně chce „bránit“?

Obrana nebo byznys?

Když generál mluví o obraně, může se zdát, že mu jde o bezpečnost státu. Jenže ono to má i jinou rovinu – obrana je totiž skvělý obchod! Česká republika se v poslední době vyznamenala štědrými zbrojními zakázkami, takže není divu, že prezident varuje před nebezpečím a volá po dalším útoku, tedy pardon obraně. Vždyť každé nové hrozby se dají skvěle využít k dalšímu posilování rozpočtu armády – a samozřejmě i zbrojařského průmyslu, kde se točí zajímavé peníze. Když se přidá i „obrana“ virtuálního prostoru, rázem se otevírají dveře ke kontrolním mechanismům, cenzuře a dalším výnosným projektům. V Česku i pro jeho zahraniční spolubojovníky/obchodníky.

Hlasy z Hradu

Lidé si možná mysleli, že si v roce 2023 zvolili prezidenta, ale asi ve skutečnosti dostali vojenského správce republiky. A teď, když hlava státu mluví o tom, že demokracie musí být schopná se bránit, zůstávají otázky – proti komu? Proti občanům, kteří mají vlastní názor? Proti těm, kdo nesouhlasí s linií vlády? Nebo proti všem, kdo se nenechají zastrašit slovními cvičeními o bezpečnosti? A kdo vlastně tyto hlasy formuluje? Ať už je odpověď jakákoliv, jedno je jisté - neměli bychom nechat demokracii odvát militantním větrem, který zavání starým autoritářstvím zabaleným do módního kabátu.

Recenze knihy Marka Hrubce Towards Justice: A Critical Theory of Global Society and Politics. Leiden and Boston, nakladatelství Brill 2025, ediční řada Studies in Critical Social Sciences. Kniha byla publikována také česky: Ke spravedlnosti: Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha, nakladatelství Filosofia.

Kniha o globální spravedlnosti představuje komplexní a hlubokou analýzu (ne)spravedlnosti v různých geografických i historických kontextech světa. Marek Hrubec se zabývá vlivem hlavních faktorů a koncepcí na globální vývoj hlavně v posledním půlstoletí, ale svoji analýzu zakotvuje také v rozborech moderní doby a dlouhodobého vývoje civilizací. Zvláštní pozornost věnuje kritické analýze liberálních a libertariánských přístupů a jejich důsledků, přičemž zkoumá možnosti alternativních přístupů ve formách demokratického socialismu nebo socialistické demokracie.

Práce je cenná také tím, že překračuje omezené západní hledisko pomocí perspektiv globálního Jihu, čímž zdůrazňuje důležitost alternativních pojetí sociální spravedlnosti tam, kde je globální chudí nejvíce potřebují. Autor správně ukazuje, že diskuse o globální spravedlnosti nemůže být omezena na západní přístupy, ale musí zahrnovat i myšlenkové proudy z Latinské Ameriky, Afriky a Asie, kde se formují vlastní emancipační hnutí a teoretické přístupy.

Kritika sociální nespravedlnosti

Jedním z nejvýraznějších přínosů této knihy je její schopnost propojit analýzu historických problémů s aktuálními neopominutelnými současnými výzvami. Autor analyzuje nedostatky liberálních a libertariánských teorií a neoliberální praxe, kterými konečně i v očích široké veřenosti otřásla globální ekonomické krize z roku 2008. To daleko více otevřelo prostor nejen pro neokonzervativní reakce, ale i pro nové směry sociální a politické teorie a praxe. Tato analýza umožňuje čtenářům lépe pochopit vývoj posledních desetiletí a současné konflikty mezi různými ideovými směry a možné cesty k spravedlivější globální společnosti.

Autor zaujímá kritický postoj k převládajícím západním teoriím spravedlnosti a poukazuje na jejich limity, především v oblasti sociální nerovnosti a nespravedlnosti. V tomto ohledu se inspiruje kritickou teorií společnosti, která nabízí širší konceptuální rámec pro analýzu mocenských vztahů, sociálních skupin a tříd a sociálních a ekonomických nerovností. Přitom podobně jako třeba Marcuse navazuje na myšlenku historického zkoumání hegelovských základů, aby bylo možné jít lépe od Hegela k Marxovi a dále k současnosti, což pro něj znamená aktualizaci socialistických teorií v současných globálních výzvách.

Struktura knihy je pečlivě promyšlená a rozdělená do pěti oddílů, které postupně rozvíjejí hlavní argumenty. První dva oddíly se věnují metodologickým východiskům a historickému vývoji kritické sociální teorie, zatímco zbývající tři oddíly nabízejí kritickou analýzu liberálních a libertariánských přístupů, vysvětlují zkušenosti bojů za uznání a formulují alternativní přístupy spravedlnosti ve světě, v různých systémech, kulturách a civilizacích a dialogu i sporech mezi nimi. Marek Hrubec využívá svoji vlastní metodologickou trichotomii kritiky, vysvětlení a normativity, což umožňuje systematické zkoumání tématu.

Běžný čtenář?

Ti, co se věnují globální sociální a politické teorii a praxi, se budou orientovat. Jelikož ale kniha nabízí rozsáhlý teoretický rámec a důkladnou analýzu, její čtivost může být pro některé čtenáře náročná. Autor často používá odborný jazyk a složité koncepty, což je samozřejmě pro vědecký výzkum potřebné, ale může to odradit širší publikum od podrobného čtení knihy. Mojí výtkou je, že už není k dispozici také popularizační výklad teorie, neboť konflikty vyžadují urgentní řešení v praxi. Ale i tak si může běžný čtenář z knihy nemálo odnést. Zvláště pro vědce, studenty a pedagogy v humanitních a sociálních vědách představuje kniha zdroj mnoha informací a poznatků.

Pochopitelně je možné diskutovat s autorem o mnoha bodech a podněcovat ho k tomu, aby dopracoval to či ono. K tomu ještě snad později dojde na odborných seminářích.

Paralely

Recenzovaná dílo není jen pouhá příležitostná kniha, ale výsledek dlouhodobější práce autora na formulování jeho celkové sociální a politické teorie globálních konfliktů a spravedlnosti. Již dříve publikoval v češtině první vydání, které ale hodně dopracoval a aktualizoval, a nyní kniha poprvé vychází v angličtině.

Několik málo českých autoři se v 20. a 21. století pokoušelo o vypracování podobně náročných komplexních teorií společnosti a politiky, ale uspěli spíš jen v omezeném prostoru svých jednotlivých oborů, filosofie nebo sociologie apod. V rozsáhlém mezioborovém výzkumu u nás snesou srovnání T. G. Masaryk nebo J. L. Fischer. Nemyslím tím přesně obsah, ale schopnost potřebného multidisciplinárního záběru s více obory pro vytvoření takové komplexní teorie. Ale vlastně částečně i obsah, protože Masaryk sympatizoval se sociální demokracií, ale uvažoval o socialismu a demokracii v budoucnu, a socialista J. L. Fischer viděl podobnou budoucnost ve svém pojetí taky. M. Hrubec je ale z globálního hlediska sociálně kritičtější než oni, což je dáno taky jinou dobou, v níž žijeme.

Globální Jih

Marek Hrubec svými globálními studii překračuje Česko i střední Evropu. Má zkušenosti z mnoha desítek výzkumných pobytů v Latinské Americe, USA, Británii, Číně, afrických zemích i jinde. Ti, kdo znají autorovy přístupy dlouhodobě jako já z textů a navíc také ze seminářů, konferencí a sociálních hnutí, vědí, o čem mluvím.

Z evropského hlediska Hrubcova sociální teorie může vypadat, že reflektuje pouze menší trendy v praxi, ale zcela jinak vypadá z hlediska již zmíněného globálního Jihu, kde žije většina globálních vykořišťovaných, kteří usilují o sociální spravedlnost. Globální Jih poslední desitky let roste, jak je vidět na rozšiřující se organizaci BRICS+ apod. Hledisko globálního Jihu představuje silný a sílící proud, který je spojen se zájmy většiny lidí.

Závěrem

Na závěr mohu říci, že tato kniha je příspěvkem k nutné debatě o spravedlnosti v globálně konfliktním světě. Přináší jak analýzu existujících teorií, tak i nové teoretické vyjádření globální sociální spravedlnosti. Autorovi se daří propojit filosofické, sociologické a politologické perspektivy s aktuálními otázkami globálních studií o nerovnosti a nespravedlnosti, což činí z této knihy zásadní čtení pro každého, kdo se zajímá o otázky sociální spravedlnosti a budoucnost globálního uspořádání.