V politice existuje tichá dohoda, něco jako gentlemanská úmluva, která zní: „Některé otázky se prostě nepokládají.“ Proč? Protože když se na ně zeptáte, riskujete tři věci – nepříjemnou pravdu, nešikovné mlžení… a hlavně to, že najednou začnete přemýšlet. A kdo by dnes chtěl myslet? V době postfaktické, která je plná Fialových lží a jiných pravd. Pojďme se tedy podívat na to, které otázky je lepší vládní politikům nepokládat.

Nikdy se neptejte Jana Lipavského na jeho vzdělání. Je to jako ptát se kuchaře na to, jak se vaří voda. Ano, víme, že titul neznamená automaticky kompetenci. Ale když je ministrem zahraničí někdo, kdo mezinárodní vztahy spíš bakalářky vygooglil než vystudoval, začínáte chápat, proč zahraniční politika ČR připomíná orientaci slepého v labyrintu. S minimapou. V ruštině. V jazyce, který je Lipavskému jistě zaslíbený. Navíc se jedná o člověka zbabělce, když ještě nenavštívil Rusko nebo Turecko.

Na Rakušanův Dozimetr se neptejte už vůbec. To je totiž příběh, který se čte jako špatná detektivka – všichni známe pachatele, ale místo zatčení se řeší, jestli se podezřelý dostatečně distancoval od spolupachatele. A navíc, není hezké šťourat se v minulosti. Zvlášť když je to současnost. Musíte si poté dát velký pozor, aby vám někdo nezvolal za šifrovaného telefonu. Třeba sám ministr vnitra Vít Rakušan.

Vlastimil Válek a Endiaron? Nedělejte to. Nechte mu jeho oblíbený lék, který se stal symbolem epidemie neschopnosti. Jestli se vám nelíbí, že během krize chyběla i základní léčiva, tak jste asi málo vděční. Vždyť jsme to (téměř) přežili. A to se počítá! Ostatně vláda se i chystala snížit ceny uhlí, ale toho živočišného, abychom se z těch cen nepodělali.

Na generála Pavla a okupaci 1968 si radši ani nevzpomínejte. Vždyť on si taky moc nevzpomíná. A když už ano, tak trochu jinak než zbytek republiky. Ale co, minulost je relativní. Zvlášť když vás najmenuje NATO a ne historie. Česku přeci vrací řád a klid, tak jako kdysi Pinochet v Chile.

Pekarová Adamová a její IQ? Tady buďte opatrní. Ne proto, že by šlo o číslo, které by vám vyrazilo dech, ale protože se v moderní době přece nehodnotí lidé podle inteligence, ale podle správných názorů. A ty má. Možná ne vždy své, ale rozhodně správné minimálně se dvěma svetry.

STANuše Nerudová a diplomy? To je přece uzavřená kapitola! Taková malá epizoda akademické kreativity. Učíme se celý život, někdo i za peníze. A jestli někdo vybudoval byznys z rozdávání titulů? Inu, aspoň to bylo podnikavé. V Česku se to cení. Je to přeci česká Dolly Brusel.

Černochová a zbrojení? No prosím vás! Každý má nějaké hobby – někdo sbírá známky, někdo tanky. Pokud je náhoda, že se kolem zakázek motají lidé s provizními zájmy, tak je to prostě jen špatná souhra okolností. Nebo hybridní hrozba. Nebo dezinformace.

A Petra Fialy se neptejte vůbec na nic. Ne snad, že by neodpověděl – odpověděl by, a velmi dlouze. Tak dlouze, že zapomenete, na co jste se ptali. A možná i to, kdo jste. V tom je jeho síla – nekonečná věta, ve které se pravda ztrácí jako státní rozpočet v nákupech papíru na tisk daňových formulářů.

Takže přátelé, buďme rozumní. Nezabývejme se otázkami. Nechtějme znát odpovědi. Prostě věřme. V demokracii, v budoucnost, a v to, že když budeme hodní, možná nám jednou taky někdo přidělí funkci, diplom, nebo aspoň Endiaron. Prostě teď je nutné stát na správné straně. Švejku, teď jde o všechno! Já vím, pane oberlajtnan. Je čas stát na správné straně. Když mě se ale na tu vaši stranu teď vůbec nechce….

Jedná se samozřejmě o ironii, která ale určitě není daleko od pravdy.

    „Chtěl bych dnes ve svém předvolebním projevu promluvit k těm, kteří se o volbách nejvíce shromažďují kolem volebních uren: Lidovcům a jejich mládeži. Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění.

    Ani legendární Lidovci nezůstávají beze změny. Září sice dále jako vánoční stromky, čekají na volební dárky, ale mizí už žluté transparenty, které dříve bývaly nezbytným doprovodem lidovckých voličů, ty se znakem Lidovců  musely být dříve o volbách v každé prolidovcké domácnosti, i když jsme je museli vystříhané z papíru zapíchat jen do mechu za okny.

    Předseda lidovců ležící ve chlévě na slámě vedle vodky a vizoura, to byl symbol starých Lidovců. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy, proč by se tam nemohly rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím Lidovci a mocní.

    Proto také v době lidoveckého panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty.

    Křesťanská demokratická strana - Československá strana lidová vyrostla a zestarala, narostly jim roupy a stává se z nich Spolu. Nechodí již nazí a otrhaní, jen pěkně oblečení v beranicích a v kožiších. Nazí a otrhaní díky lidovecké superdávce nebudou chodit  ani naši pracující a jejich děti.

    Spolu přijíždí k nám od správné strany a na cestu mu září také hvězdy – nejen jediná betlémská. Celá řada ministerských hvězd na našich ministerstvech, krajích, továrnách a dozorčích radách.

    Tyto velké hvězdy, jako Černochová, Benda, Novotný, Lipavský, Němcová nebo Decroix hlásají radostně, že vaši Lidovci splnili na ministerstvech práce a zemědělství úkoly posledního roku Fialovy čtyřletky. Čím více je těchto zářivých hvězdiček, tím radostnější budou naše korespondenční volby, které se stávají svátkem radostné oslavy splnění úkolů celoroční naší práce. Čím důsledněji je tato práce vykonána a úkoly splněny, s tím větší nadílkou je stání Spolu na správné straně provázeno.

Proto dnes k radostnému volebnímu víkendu slibme našemu osvoboditeli, příteli a učiteli Donaldu Trumpovi, slibme našemu prezidentu soudruhu Pávkovi všichni my, velcí i malí, že se budeme starat každý ze všech svých sil, abychom své pracovní schopnosti ve školách, závodech i u korýtek a na každém pracovním místě rozvíjeli tak, aby úkoly vytyčené pro poslední rok Fialovy čtyřletky byly do příštích voleb na všech pracovištích splněny.

    Aby nad všemi startupy, tunely, dozorčími radami zdravotních pojišťoven a státních podniků, ve městech i na vesnicích se rozzářily jasné bílé hvězdy splněných závazků organizovaného zločinu, aby naše krásná vlast rozkvetla novými květy splněných úkolů a plánů z Restartu Česka a Deštníku proti drahotě.

    Tím zkřížíme také zločinné plány a úmysly těch, kteří místo tunelování chtějí připravovat novou světovou válku, aby mohli znovu zotročit naše národy a vykořisťovat naši oligarchii. Slibme si, že zbrojením ubráníme mír a zachováme tak na celé zemi pokoj a klid všem lidem dobré vůle!“

V časech, kdy se informační válka stává každodenní realitou a historická paměť je cílem politického přepisování, jsme svědky nebezpečného trendu, kdy se z obětí fašismu a nacismu stávají podezřelí, zatímco kolaboranti a zločinci jsou přepisováni na „bojovníky za svobodu“. Jako kdyby okupace byla něco nádherného a Protektorát Čechy a Morava byl úžasný. Přitom to není pravda. Vrcholem této cynické manipulace je současný tlak na revizi dějin druhé světové války, zvláště je znevažována role Sovětského svazu při osvobozování Evropy.

Nedávno zveřejněné doporučení Úřadu strategické komunikace vlády ČR, jak „bojovat proti ruským narativům“, přináší znepokojivý vzkaz od KostraKoV O. Foltýna. Pod záminkou obrany „informační bezpečnosti“ se tvrdí, že Rudá armáda Československo neosvobodila, ale okupovala. Toto tvrzení není jen historickým revizionismem, ale rovnou lží. To si musíme říci narovinu.

Je historickým faktem, že vojska Sovětského svazu vstoupila na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava v roce 1945 jako součást porážky nacistického Německa. Během Pražské ofenzívy padly tisíce sovětských i českých vojáků, kteří pomáhali v posledních dnech války vyhnat Wehrmacht z českého území. A na rozdíl od amerických jednotek, které se dle uzavřených dohod zastavily na demarkační linii, Rudá armáda postupovala až do hlavního města. Sovětské síly z území Československa odešly v roce 1945, jak to odpovídalo tehdejší dohodě mezi vítěznými mocnostmi. Myšlenka, že šlo o „okupaci“, je tedy historicky nesmyslná.

Zásadní přitom je připomenout, že prezident Edvard Beneš již v roce 1943 podepsal se Sovětským svazem smlouvu o přátelství a poválečné spolupráci. Nešlo o výsledek nátlaku či „invaze“, ale vědomé diplomatické rozhodnutí tehdejšího demokratického prezidenta, který chápal, že bez spolupráce se Sověty by fašismus nebyl poražen. Zpochybňovat tuto realitu dnes znamená nejen urážet památku padlých, ale také vědomě zkreslovat dějiny v zájmu geopolitického přizpůsobení se neoliberální ideologii v hávu myšlení Studené války.

Zároveň se ovšem ve veřejném prostoru legitimizují postavy, které během války kolaborovaly s nacisty, nebo se přímo podílely na vyvražďování civilního obyvatelstva. Tito lidé jsou dnes ve jménu „odporu proti komunismu“ vyzdvihováni jako hrdinové, zatímco antifašisté a partyzáni, často spojeni se sovětským odbojem, jsou démonizováni. Jako příklad nám může posloužit vyzdvihování podílu Vlasovců na osvobození Prahy na úkor hrdinství občanů, kteří bojovali na barikádách v době Květnového povstání.

Tato ideologická manipulace není náhodná. Slouží současnému přesměrování společenské nespokojenosti – místo kritiky kapitalistického vykořisťování nebo sociální nerovnosti se veřejnosti předkládá „vnitřní nepřítel“, většinou ve formě jakési chiméry ruského vlivu, která má zakrýt selhání domácí elity.

Z kriticky levicového pohledu musíme trvat na pravdě historických faktů, ať jsou pro současnou moc jakkoli nepohodlné. Rudá armáda nás neokupovala – porazila nacismus, v době, kdy Západ váhal nebo lavíroval. Naší povinností není podléhat nacionalistickým či neoliberálním konstrukcím, ale postavit se jim čelem a vykládat dějiny tak, jak skutečně probíhaly s úpravami po otevření tajných informací z archívů.

Je nutné si uvědomit, že přepisování historie není jen akademická debata. Je to součást třídního boje o interpretaci minulosti, která legitimizuje současný řád. Proto musíme být ostražití vůči těm, kdo z obětí dělají viníky – a z viníků hrdiny.

Dne 5. května 1945 vybuchla v srdci Evropy jiskra, která se zapsala do dějin nejen jako poslední volání po svobodě, ale i jako symbol hrdého a nezdolného ducha pracujícího lidu. Pražské povstání, spontánní vzepětí obyčejných lidí proti fašistickému útlaku, představovalo vrchol českého odporu vůči nacistické tyranii — a zároveň naději na budoucnost založenou na rovnosti, míru a sociální spravedlnosti.

V tento den se ulice Prahy proměnily v bojiště, kde neprofesionální bojovníci – dělníci, tramvajáci, pošťáci, ženy i studenti – zvedli hlavu proti okupační moci, která osm let drtila jejich důstojnost. Nečekali na povely ze zahraničí, ale jednali z přesvědčení, že svoboda není dar, nýbrž právo, které si lid musí vybojovat sám. Vytvářeli barikády, organizovali domobranu a koordinovali odpor prostřednictvím Českého rozhlasu – znovu se potvrdilo, že v boji za svobodu nehrají roli hodnosti, ale odvaha a sounáležitost. Dokonce i můj praděda se bojů zúčastnil, když volal rozhlas o pomoc. Neváhal jet do Prahy téměř 100 kilometrů z okolí Kutné Hory a přímo se podílet v boji na barikádách.

Toto hnutí bylo výrazem hluboce levicových hodnot – víry v sílu kolektivu, ve schopnost lidu spravovat své věci, a v nutnost postavit se tváří v tvář každé formě útlaku, ať už přichází odkudkoli. Byla to lidová revolta – nikoli jen proti nacismu, ale i proti systému, který mu umožnil vyrůst z kořenů kapitálu, nacionalismu a imperiální nadřazenosti. Obyvatelé Prahy v květnu 1945 nevolali jen po míru, ale i po spravedlivějším světě.

Nelze opomenout ani roli komunistických a dělnických struktur, které v předchozích letech tvořily páteř odboje a připravily podmínky pro to, aby se povstání rozvinulo v organizovaný odpor. Tito lidé – často bezejmenní – riskovali životy pro ideál společnosti bez vykořisťování, a jejich odvaha nese stopy skutečného hrdinství. Mnozí z nich položili své životy s vírou, že budoucnost bude patřit těm, kdo tvoří, ne těm, kdo poroučejí.

Přestože povstání nebylo vojensky vítězné v klasickém slova smyslu a do osvobozené Prahy nakonec vstoupila Rudá armáda, duch 5. května 1945 žije dál. Je to připomínka toho, že když se lid sjednotí a vezme spravedlnost do vlastních rukou, i nejmocnější útlak se může zhroutit jako domeček z karet.

Pražské povstání tak zůstává nejen národní, ale i třídní památkou. Památkou na chvíli, kdy dělníci, ženy a mladí lidé pozvedli zbraně i holé ruce ve jménu lepšího zítřku. Vzdejme jim čest – nejen slovy, ale pokračujme v jejich odkazu. Protože svět bez fašismu není možný bez rovnosti, bez míru, bez sociální spravedlnosti.

Čest hrdinům květnového povstání! Čest lidu, který se nebál postavit za vlastní svobodu!

1. květen není jen „svátkem jara a zamilovaných“ ani prázdným rituálem. 1. květen je připomínkou neústupného boje pracujících proti vykořisťování, útlaku a bezohledné moci kapitálu. Je to den, kdy si dělnická třída na celém světě připomíná svou sílu, své vítězství i pokračující zápas o spravedlnost, důstojnost a skutečnou rovnost.

Historie 1. máje je historií krve a potu těch, kdo se postavili tváří v tvář dravému systému, který staví zisk několika vyvolených nad životy milionů. Připomíná nám oběti chicagských dělníků z roku 1886, kteří se nezalekli střelby ani šibenic, aby vybojovali právo na osmihodinovou pracovní dobu — právo, které dnes kapitalisté opět chtějí zničit a nutit nás, abychom pracovali až do úplné smrti.

Každý rok je 1. květen varováním: práva nebyla darem shůry. Byla vydobyta stávkami, barikádami, vězením a krví. A pokud se necháme ukolébat falešným klidem, bude nám všechno zase ukradeno. Korporace, miliardáři a jejich politické loutky každým dnem ukrajují z našich životních jistot, drtí odbory, privatizují veřejné služby a nutí nás pracovat za almužnu, zatímco jejich bohatství roste do obscénních rozměrů.

Proto 1. květen není jen oslavou. Je výzvou k odporu. Výzvou k organizaci. Výzvou ke generálním stávkám, blokádám a revoluční solidaritě všech utlačovaných — bez ohledu na národnost, barvu pleti či pohlaví.

Dnes, více než kdy jindy, potřebujeme připomenout, že svět nepatří těm, kteří vlastní kapitál. Svět patří těm, kdo jej svou prací budují a udržují při životě. Bez dělníků, učitelů, zdravotníků, řidičů, uklízeček a dělníků u pásů by se tento systém během pár dní zhroutil.

Pravá síla je v jednotě pracujících. A 1. květen je jejím nesmrtelným symbolem.

Pryč s vykořisťováním! Pryč s kapitalismem! Ať žije boj za svobodnou a spravedlivou společnost!