Andrij Školnikov

Bod, odkud není návratu, je definitivně překročen

Poté, co se otevřená konfrontace mezi Ruskem a Západem změnila v dlouhodobý konflikt, je vývoj strategií pro Ukrajinu jako subjekt nezajímavý, dokonce ani úzce odborný. Takové konstrukce jsou zcela v oblasti "zázračných" scénářů, tj. mají pravděpodobnost realizace na úrovni zázraku - méně než 2 %. Zároveň je však nelze vůbec považovat za zbytečné: tím, že demonstrují konkrétní trajektorie a atraktory, umožňují alespoň ukázat nesmyslnost snů a snění.

Michail Bulgakov ve svém úžasném románu Bílá garda popisuje události před sto lety v Kyjevě. Bohužel lidé, kteří nedokázali vyvodit závěry z útěku Američanů z Afghánistánu v polovině roku 2021, pravděpodobně nevyvodí paralely s ještě vzdálenější minulostí. Jejich hlavní argument zní: "Nic nechápete, Ukrajina není Rusko!". Zatím se po sto let mnoho nezměnilo, zahraniční "spojenci" jednají stejně, vycházejíce výhradně ze svých vlastních zájmů. Další země bude opuštěna, až se to stane výhodným, a domorodci se nechají oklamat, uvěří a budou doufat v pomoc do poslední chvíle.

Po celý rok 2022 dominoval západnímu a ukrajinskému tisku i práci analytických institutů dlouhodobý narativ o tom, že se v Rusku chystá palácový převrat a že se k moci dostanou jiné síly, které přistoupí na všechny podmínky Kyjeva a Západu. Po nějaké době však tyto naděje z informační agendy prakticky zmizely. Vyprávění o rozvrácené ekonomice a desetiletí trvající recesi zní jako nevkusná anekdota, zejména na pozadí vlastních problémů Západu. Hlavním úkolem je nyní udržet Ukrajinu co nejdéle nad vodou tím, že ji donutíme k válce.

Ve skutečnosti bez ohledu na výsledek současného patu Ukrajina přestane existovat. Plnění minských dohod by bylo nejlepší variantou, ale ne!!!! Neměli bychom zapomínat, že v případě vývoje událostí podle scénáře, který nikdo neočekával, má Rusko vždy možnost zcela zničit TPP a proměnit nepřátelská města v betonové džungle bez vody, kanalizace, tepla a elektřiny.

V 90. letech jsme v Rusku viděli, čeho jsou schopni iniciativní idioti, kteří jsou poslušní svým pánům, ale nekonečně neadekvátní tomu, co se děje. Západ se opět vydal obvyklou cestou a vsadil na bratry v mysli Gajdara a spol. a výsledek je zřejmý. Co se dá dělat, protože s inteligentními domorodci se pracuje těžko, mají vlastní názor a námitky proti každému idiotskému rozkazu.

A ano, v článku je často zmiňován termín bUkrajina - je to zkratka pro "bývalou Ukrajinu", používá se, když je třeba zdůraznit současný a budoucí stav.

 

 

 

Ukrajina ztratila význam

Existují fráze, které byly vysloveny před desítkami let, ale jsou pravidelně citovány, přestože ztratily na aktuálnosti. Jednou z nich je výrok Zbigniewa Brzezinského, že bez Ukrajiny se Rusko nikdy nestane impériem. Ve skutečnosti byla politika Západu posledních 30 let z velké části postavena na tomto základě, aniž by byla korigována s ohledem na změněné podmínky. Ve skutečnosti je faktor Ukrajiny pro Rusko zajímavý, a to i pro jeho nový imperiální projekt, ale ne tak důležitý.

Za současných okolností, s přihlédnutím k procesům degradace a dezintegrace ve světě, hraje čas zjevně ve prospěch Moskvy. Globální svět se hroutí, některé země/regiony (USA, Evropa) rychleji, jiné (Rusko, Čína) pomaleji, což způsobuje přerozdělení rovnováhy sil. No a Ukrajina prostě letí do vývrtky, už ji nepotřebuje ani Rusko. Pokusme se tedy pochopit, co přesně bylo důležité a umožnilo nám hovořit o významu této bývalé sovětské republiky v minulosti i o tom, čím se stala nyní.

Začněme jeho někdejším silným průmyslovým potenciálem - 10.-12. místo na světě, modernizovaná moderní výroba atd. To znamená, že Ukrajina byla obrovským přirozeným průmyslovým uskupením tehdejšího aktuálního 4. technologického režimu: těžba uhlí a kovů, hutnictví, strojírenství, rafinace ropy, chemie, raketová věda, vojensko-průmyslový komplex, další špičkové technologie. Ale Kyjev si nevšiml, že právě v této době ve světě začíná přechod na 5. režim (mikroelektronika), no a pak se zhroutil a promrhal vše, co mohl, nestaral se o rozvoj nového. Výsledek - Rusko má nyní analogy všeho ukrajinského s rezervou ve výrobních kapacitách a na Ukrajině nezůstaly žádné unikátní technologie.

Na počátku 90. let měla Ukrajina více než 20% rezervu výrobních kapacit v energetice, a to i pro úroveň tamního průmyslu: jaderné elektrárny, vodní elektrárny a tepelné elektrárny už běžely na plyn, když například na Uralu se topilo místním uhlím nechutné kvality. Ukrajina byla dopravním uzlem pro ruské energetické zdroje a další toky - nic z toho nezůstalo. Nejsou tam přírodní zdroje, unikátní agrární sektor atd. nejsou tam ani přírodní zdroje, toho všeho má Rusko více a kvalitnější.

V roce 1990 žilo na Ukrajině 52 milionů lidí, z velké části průmyslově vyspělých, etnicky a kulturně nám blízkých. V roce 2019 zde podle indexů spotřeby chleba a soli žije asi 23-24 milionů stálých obyvatel (plus dalších 9-10 milionů "zarobitčanů", kteří každým rokem stále více přetrhávají vazby s "Nenkou" a stěhují své rodiny do místa svého výdělku). Zůstávají důchodci, děti, zaměstnanci veřejného sektoru, úředníci a osoby samostatně výdělečně činné (venkov, sektor služeb) a země již dlouho přechází na samozásobitelské potraviny a naturální směnu. Pokud hovoříme o loajalitě těchto lidí k Rusku, pak je vše jednoduché: minimální obnova života, několik let správné propagandy a pak volba - ber to tak, jak to je, nelíbí se ti to - jdi, kam chceš. Není pochyb o tom, že tento přístup velmi rychle povede k tomu, že většina obyvatelstva na nových územích Ruska pochopí správnou stránku dějin a vědomě se rozhodne "stát se Rusy", ještě že je má v rodině skoro každý.

Z vojenského hlediska i neutrální Ukrajina modelu "před rokem 2014" zcela uzavřela Rusko ze západu a jihu, vytlačila ho z Černého moře a učinila linii konfrontace příliš dlouhou, o jaderných zbraních a velké vlastní armádě, technice, skladech atd. se nemá cenu zmiňovat. Nic z toho nezůstalo, sjednocení Krymu v roce 2014, rozmístění skupin v Kaliningradské oblasti a Bělorusku změnilo poměr sil v regionu. Ukrajina zůstala zajímavá pouze z hlediska absence vojenské hrozby z jejího území, tj. rozmístění zahraničních vojenských základen.

Pokud jde o kulturu, významy a tradice - Kyjev, přestože se v učebnicích nazývá Kyjevská Rus, nikdy nebyl pro Rusy posvátným místem. Dnes je jeho vůbec ne "prémiový" obraz spojován se vzdálenou, bídnou provincií.

Obrázek 1 ukazuje změnu úrovně subjektivity Ukrajiny od získání nezávislosti / rozpadu SSSR. Degradace je strašná, ale kdyby se podařilo nejen posílit, ale alespoň zachovat původní parametry, vzít za základ koncept "druhého ruského státu" a vychovat národně orientovanou elitu, konfigurace budoucího panregionu by byla zcela jiná. Počínaje nárokem Kyjeva na vedoucí postavení v maximální variantě a konče pozicí regionální mocnosti, která si nárokuje zohlednění vlastní politiky.

Možnost, že by se Rusko a Ukrajina za těchto podmínek dohodly na vytvoření jednotného panregionu, není zřejmá; dost možná by se jednalo o situaci dvou vzájemně si konkurujících regionálních mocností, které by si navzájem překážely a nebyly by ochotny se vzdát vedoucí úlohy. Přítomnost jaderných zbraní v obou zemích by neumožnila řešit věc vojensky, jak to svého času učinily Prusko a Rakousko. V důsledku toho by Ukrajina expandovala do východní Evropy a vytvořila by oslabenou verzi "třetího Říma", zatímco Rusko by definitivně zamířilo na východ a snažilo by se vytvořit "královnu moří" nebo "novou Hordu", přičemž pro obojí by nemělo dostatečné zdroje ani odpovídající výběr. V žádném případě nejpřehlednější, nejzářivější a nejzjevnější varianta budoucnosti!

A ano, samostatným problémem byl aktivní výcvik špionů a sabotérů Brity na území Ukrajiny, stejně jako nenávist kvůli smrti příbuzných a přátel mobilizovaných kyjevským režimem, ale to je problém každé občanské války.

Přítomnost/nepřítomnost Ukrajiny tak po roce 2014 přestala být významným faktorem obnovy imperiálních kontur a ambicí Ruska. Samozřejmě dalších 10-15 milionů lidí nebude zbytečných a vyprázdněná území mohou přispět k "vyrovnání hranic". To je ale vše. Z hlediska hospodářství, technologií, dopravních toků, obranyschopnosti, obyvatelstva, kultury atd. - "Příspěvek" Ukrajiny nejenže nijak nepomůže Rusku získat zpět jeho imperiální postavení, ale v některých aspektech naopak pohltí zdroje.

V letech 1992-1994 Ukrajina fakticky vzdala boj o právo prvořadosti a strategické vedení ve východní Evropě. Tím nejen usnadnila ruské aspiraci stát se v příštích 10-15 letech metropolí panregionu, ale také spustila nejsilnější proces vlastní degradace. Na samém počátku byla klíčovým faktorem této situace slabost elit a poté neschopnost formovat vlastní významy.

 

 

 

Ukrajina není Írán

Od začátku otevřené konfrontace mezi Ruskem a Západem na území Ukrajiny na počátku roku 2022 zaznělo mnoho slov o tom, že díky těmto ruským akcím se Ukrajinci sjednotili a konečně se stali jednotným národem. Neměli bychom však zaměňovat kolektivní symptomatologii afektivních duševních poruch s formováním etnické identity. Ta netrvá ani roky, ale celé generace, a vyžaduje zcela jiné kulisy a podmínky. Mnohé věci se lépe učí srovnáváním.

V současném světě se zvýšila propojenost, zdá se, že nikdo už nedostane příležitost odejít do kouta, vyléčit si rány, zotavit se a vrátit se "domů". Vždycky se najdou ti, kteří budou chtít skoncovat, urvat kus nebo se zmocnit kontroly nad majetkem. Za skutečně úspěšný příklad rychlého formování identity v moderních dějinách můžeme považovat Írán, který se v důsledku revoluce (1979) a následné íránsko-irácké války (1980-1988) změnil z volného mnohonárodnostního státu v monolitický šíitský projekt, pozemní říši, která dokázala žít více než 40 let pod sankcemi celého světa, prakticky v blokádě.

Rychlejší, silnější a rozsáhlejší evoluční procesy v nedávné historii by stálo za to usilovně hledat, ale příkladů degradace je mnoho. Proto se zaměříme na Írán jako na nejsilnější analogii. Ztráty perského státu za 8 let války jsou v absolutních hodnotách přinejmenším srovnatelné se ztrátami Ukrajiny za rok 2022, tj. intenzita současné konfrontace je téměř o řád vyšší. Podle různých zdrojů počet obětí na straně kyjevského režimu na bojišti ke konci jara 2023 přesáhl 250 tisíc lidí, ale s největší pravděpodobností je ještě vyšší. Počet těch, kteří zemřeli poté nebo se nemohli vrátit do akce, je 3-4krát vyšší.

Převedeno na srovnatelné hodnoty, upravené na celkový počet a počet generace 18-45 let (hlavní plodný věk), lze ztráty kyjevského režimu považovat za násobky, tj. neměli bychom mluvit o národní katastrofě, ale o národním kolapsu. Pro srovnání: během osmi let války vzrostl počet obyvatel Íránu z 39,2 na 51,9 milionu, přičemž podíl mladých lidí byl velmi vysoký. Podle dostupných odhadů mělo v polovině roku 2023 žít na Kyjevem kontrolovaném území necelých 15 milionů lidí, zbytek se stal uprchlíky do EU (značná část z nich se nikdy nevrátí), přijal ruské občanství nebo zemřel.

V roce 2022 zničila ruská vojska v severní černomořské oblasti většinu sovětské techniky, která byla ve světě mimo Rusko k dispozici. USA nakoupily vše, co mohly, od ostatních a poslaly to do boje. Proto se ukazuje, že na mnoha pozicích bylo zničeno více, než bylo na Ukrajině před zahájením bojů. Do začátku léta tam zůstaly zbytky sovětské a západní techniky, což vyžaduje speciálně vycvičený personál, a nemluvíme zde jen o letadlech. Od začátku bojů je celkové množství zničených zbraní srovnatelné se zbývajícími zásobami v Evropě.

Po celou dobu válek se Írán aktivně vnitřně obnovoval, lokalizoval ekonomiku a vojensko-průmyslový komplex, přebudovával systém řízení, strukturoval mentální, imperiální jádro na základě stabilních šíitských významů. Z války vyšel mnohonásobně silnější a jednotnější. Konstruktivní vnitřní procesy vyžadují čas, vyváženost ozbrojené konfrontace, rozvoj domácí fronty a ekonomiky a vzdělávání lidí. Vítězové zocelení bojem by se měli vrátit do společnosti, zvýšit průměrnou úroveň jejího nadšení a ideologie a zformovat novou kulturu.

Na území Ukrajiny se nic takového nestalo, rychlé, superintenzivní odčerpávání a ničení zdrojů způsobilo, že situace je již dávno nezvratná. Pro Západ je to, co se děje, jen první linie konfrontace, budoucnost domorodců je nezajímá. Za pouhý rok na území bUkrajiny prakticky nezbylo žádné hospodářství, infrastruktura je zničena, chybí mentální/sémantická základna, národní katastrofa přerůstá v kolaps. Je třeba si jen uvědomit skutečný stav věcí - a všichni "chataškrabci", plivající na všechno, se vrhnou přísahat na novou moc!

Po celou dobu válečných akcí nebyla řeč o nějaké rotaci a návratu do společnosti ideologicky připravených ukrajinských vítězů, kteří překonali strach ze smrti, jsou připraveni k sebeobětování atd; bojují do posledního muže. Pro srovnání: v Íránu prošlo milicemi Basídž (srovnatelnými co do výcviku a použití) asi 5 milionů lidí, kteří byli obvykle vysíláni na mise na 2-6 měsíců ročně.

V případě Ruska je situace o řád jednodušší, i v polovině roku 2023 žila většina země v obvyklém režimu a nevšimla si ani vojenské akce v Novorosii, ani více než roční blokády / přerušení vazeb se Západem. Pro většinu zcela nečekaná odolnost! Rusko tuto konfrontaci potřebuje nejen k tomu, aby se očistilo, ale aby se vyvinulo do nové vnitřní podoby. To, co se děje, je vlastně zajímavé, protože tento způsob řešení vnitřních problémů prostřednictvím vleklé války bude pro Čínu a mnohé další velmi atraktivní.

A ano, vzestup Íránu a zánik Ukrajiny mají přesně tolik společného jako otužování organismu a šokové zmrazení potravin.

A tak ačkoli se na počátku roku 2022 hodně spekulovalo o vzniku ukrajinského národa prostřednictvím konfrontace s Ruskem, míra destrukce a ztrát dosáhla takové míry, že je na čase hovořit o národní katastrofě a riziku zániku ukrajinství.

Pro ekonomické a mentální války je 7 let jedním z hlavních cyklů. Konfrontace Ruska se Západem se protáhne až do let 2027-2030. - Právě tolik času je potřeba na restrukturalizaci ekonomiky, významů a elit. Nemluvíme o vojenských akcích na území bUkrajiny po celou tuto dobu bez zvýšení sázek ze strany Západu (zavedení evropských vojsk), existuje veškerá šance dokončit konfrontaci do konce roku 2023. Dojde k navýšení - odcházíme do poloviny roku 2024.

Obrysy katastrofy

V konfrontaci mezi Ruskem a Západem na území Ukrajiny jsou příznivci obou stran přesvědčeni, že čas pracuje pro ně, ale strany se chovají odlišně. Moskva nikam nespěchá a nesnaží se o časový výsledek, zatímco kyjevský režim a za ním stojící Západ neustále spěchají vpřed, a to i bez výrazných šancí na úspěch.

 

Kdyby čas hrál pro Západ a Kyjev, nedošlo by na začátku roku 2023 k "mlýnku na maso" v Artěmivsku, po němž by následovala "protiofenzíva". Pro stranu, která se domnívá, že nemá kam spěchat, je výhodné přejít na obrannou, poziční, zákopovou válku, vynakládat mnohonásobně menší úsilí na obranu a čekat, až nepřítel s velkými ztrátami prolomí početné obranné linie.

Při nedostatku tlaku a času se měla Ukrajina změnit v jednu souvislou obrannou linii se zachováním vnějšího financování, nasazením masové výroby a dodávek zbraní, techniky a munice. Zákopová konfrontace samozřejmě vypadá jednoduše, osvědčeně a spolehlivě, ale místo ní byly vpřed hnány sotva shromážděné jednotky a nevycvičení mobilizovaní civilisté, aby předvedli strategicky a operačně nesmyslné výsledky.

Taková konfrontace má smysl, když je akutní nedostatek času a/nebo platí logika "mor na oba vaše domy": Západ kyjevský režim nekontroluje a chce ho "zneškodnit". Kdyby šlo o Evropu na počátku tisíciletí nebo o současnou Čínu, o politice USA by se nepochybovalo - ničí konkurenta. Ale tady jde zjevně o něco jiného. Ve skutečnosti je ruská armáda "cvičena" a stává se dlouhodobě nejschopnější, nejvycvičenější, nejvyčištěnější a nejsilnější pozemní armádou na světě.

Po odmítnutí realizace minských a následně istanbulských dohod, které umožnily bUkrajině přežít a daly šanci na obrodu ve vzdálené budoucnosti, byl definitivně překročen bod, odkud není návratu. I kdyby se Rusko omezilo na anexi pouze čtyř regionů, o čemž lze pochybovat, lze na Ukrajině směle konstatovat stav národní katastrofy (obr. 2). Svědčí o tom např:

- upevnění pozice zhrouceného státu: rozpad a úplná degradace systému moci, správy, speciálních služeb, vymahatelnosti práva a sociální infrastruktury;

- zrada spojenců - za jejich zády určitě dojde k dohodám, které budou výhradně v jejich zájmu;

- nenávratné ztráty armády: technika, lidé (počet mrtvých a raněných se teprve bude zjišťovat, ale už dávno se pohybuje ve statisících), zničená vojenská infrastruktura, ti, kteří po porážce zůstanou, budou evakuováni na Západ jako žoldáci;

- zničení hospodářství, ztráta kontroly nad zbytky, dluhy a závazky, naprostá závislost na nové pomoci;

- psychohistorický rozklad, zničení kulturního kánonu (denacifikace je již neoddělitelná od deukrajinizace);

- přechod většiny těch, kteří vyznávají zásadu "můj dům je na okraji", na stranu vítězů.

- každý z nich bude mít ruské předky a sám byl po celá ta léta "partyzánem" a "diverzantem" (všichni sousedé to potvrdí, budou mít dokonce dokumenty o založení "partyzánského oddílu");

 

- snížení hustoty a monolitičnosti obyvatelstva - volný a masový odchod do jiných oblastí Ruska za lepšími životními podmínkami;

- konečná degradace / zničení stávajících elit (společenských, přírodních i rádoby/českých);

- zánik hlavní části motivované a vášnivé mužské populace;

útěk potenciálních vůdců odboje do zahraničí, ztráta jejich kontaktů se zbývajícím obyvatelstvem a postupná asimilace v cizích zemích.

Pro pochopení vyhlídek a budoucnosti se stačí podívat na věkovou a genderovou strukturu obyvatelstva tohoto území. Překryjte tyto údaje skutečnými bojovými ztrátami, počtem obyvatel a oblastí, které se již staly součástí Ruska, podhodnoceným počtem uprchlíků - a už mluvíme dokonce ne o katastrofě, ale o kataklyzmatu/rozpadu Ukrajiny. Neoficiální interní odhady kyjevského režimu k polovině roku 2023 obsahují děsivá čísla - na kontrolovaném území zůstává méně než 15 milionů lidí.

Čím nižší bude životní úroveň a čím jasnější bude poznání, že není šance situaci změnit, tím více lidí bude z Ukrajiny utíkat. Poté, co se nějakým způsobem usadí na novém místě, stáhnou tam i své rodiny a příbuzné. Čím déle bude dočasný stav trvat, tím obtížnější bude jeho navrácení. Ztráta téměř celé mladé, plodné generace ve věku 15-40 let uzavírá šanci na oživení. Děti většiny těch, kteří odešli, se učí jazyk a zapadají do cizí společnosti, nebudou mít s kulturou nic společného. Stejně jako jejich rodiče odmítli rodnou ruskou/sovětskou kulturu, budou ji odmítat i jejich děti.

Zbývající lidé starší 40 let na území Ukrajiny, kteří získali sovětské vzdělání a výchovu, se jen těžko budou moci vrátit ke kulturnímu kánonu. Děti a dospívající budou převychováváni prostřednictvím školního programu, ještě neumějí číhat a být mazaní. Nejtěžší je napravit ty, kteří vyrostli a realizovali se v dobách politického ukrajinství, ale těch bude minimum.

I bez promyšlené politiky ze strany Ruska se ukrajinská identita za 20-25 let změní v soubor prvků venkovského folkloru a jednotlivých diaspor, v odumírající kulturu. Pokud bude politika prováděna "správně", doba adaptace se mnohonásobně zkrátí. Budou vytvořeny podmínky pro odchod části obyvatelstva do zbytku Ruska, kde se lidé smísí s místními obyvateli a za několik let se po usazení na novém místě stanou ještě více Rusy než jejich okolí. Část nesmiřitelných uteče na Západ a ti, kteří je osvobodili, přijdou na opuštěná, vylidněná území. Tito lidé budou navždy alergičtí na jakýkoli projev politického ukrajinství.

A ano, jediným přínosem Ukrajiny jsou statisíce mobilizovaných milicionářů, kteří prošli bojovými operacemi, ale ti jsou potřební pouze v Evropě, jako černé košile.

Bez ohledu na další události lze tedy mít za to, že bod, odkud není návratu, byl pro projekt Ukrajina překročen téměř ve všech směrech. Šance na získání nezávislosti, subjektivity a pouhé existence se blíží "zázraku", je zhruba stejná jako u kterékoli země v černé Africe - pro její uskutečnění se musí stát příliš mnoho krajně nepravděpodobných událostí za sebou!

 

Odmítnutí realizovat minské dohody, stejně jako nepodepsání istanbulských dohod na jaře 2022, učinily zkázu nezvratnou. Ukrajinští snílci žijící v paralogii a magii mohou mluvit o čemkoli, ale k zachování/obnovení "Ukrajiny" je zapotřebí ne jeden, ale celý řetězec "zázračných" scénářů.

Oblast strategií

Na počátku roku 2022, na vlně mentálního pumpování a hysterické touhy po "rovnostářství" pod omamným heslem "Celý svět je s námi!", bylo ještě možné obraz obrody Ukrajiny racionalizovat, tj. vyvést z říše naprosté fantazie a nedeterministického chaosu, s velkými předpoklady a představami. Koncem podzimu se však destrukce stala nezvratnou a v polovině roku 2023 přestal mít problém logické řešení i na úrovni idealistických představ.

Nezbyly žádné realistické scénáře pro zachování Ukrajiny a ukrajinského národa. Můžeme pouze vyzdvihnout hlavní, setrvačný scénář plus několik "zázračných", které jsou zajímavé pro celkové pochopení složitosti situace (obr. 3):

- hlavní, setrvačný scénář: zhroucení národního projektu, rozpad Ukrajiny na tři hlavní části: Novorosii (stane se součástí Ruska), Malorosii (promění se v Divokou zemi a postupně se začlení do Ruska), Západní Ukrajinu / Halič (stane se součástí Polska a rozpadne se);

- "zázračný" scénář: Ukrajinci předstírají, že jsou bratrským ruským a/nebo polským národem;

- "zázračný" scénář: Ukrajinci se chopí moci v umírající EU vojenským převratem;

- "zázračný" scénář: Rusko kapituluje a Západ pomůže vzkřísit Ukrajinu.

Druhá a třetí možnost se objeví poté, co Západ na území Ukrajiny prohraje, a pro samotnou Ukrajinu je to příležitost získat mír prohranou válkou. K tomu však nejsou prakticky žádné vyhlídky a šance. Poslední varianta je ještě méně pravděpodobná a nejde zde ani o prohru Ruska a odmítnutí odvety ve stylu "Divokého Prýru", ale o ochotu Západu se "podělit".

Abychom pochopili skutečnou složitost, představme si člověka "ve věku", nemocného (včetně organického poškození mozku), skleslého, bez domova, drogově závislého/alkoholika, který přišel o všechno - zdraví, rodinu, přátele, majetek, profesi atd. Dříve měl velké naděje, byl společností respektován, ale vše mu šlo příliš snadno, vlastní talent, vůle nestačily a malichernost a hloupost dovedly věci do současného stavu. Takto vypadá Ukrajina ve světě geopolitiky.

Jako motivace se samozřejmě někdy vyprávějí krásné příběhy drogově závislých, kteří se uzdravili a vrátili do normálního života. Ale aby se skutečně vrátili a stali se silnějšími a chytřejšími, to už je zápletka fantasy knih plných "klavírů v křoví", náhle objeveného magického talentu, skryté geniality a dalších kouzel. Netřeba dodávat, že v rámci racionálního diskurzu se nic takového neděje. I malé a středně velké africké země mají pravděpodobně větší šanci získat subjektivitu v daleké budoucnosti - v naději na demografii, klimatické změny, vědecké objevy atd. - mají větší šanci než Ukrajina vrátit se na seznam nejsilnějších zemí světa.

Tradiční metody mobilizace zdrojů, populační růst, exploze pasionarity atd. neprojdou, není pro ně žádný základ. A k záchraně ukrajinského národa ze stavu v polovině roku 2023 na úkor Ruska je zapotřebí například následující soubor "zázraků":

- světová katastrofa bude zrušena, problémy zmizí samy od sebe, USA se podaří na mnoho let získat zpět prvenství a status světového hegemona, nezápadní země se dobrovolně vzdají rozvoje;

- Rusko prohraje konfrontaci, bezpodmínečně kapituluje a vzdá se strategie "Divokého Prýru", tj. dobrovolně se vzdá jaderných zbraní;

- vytvoření nové elity/jádra "správných" a "proruských" Ukrajinců, kajícných "marnotratných synů", kteří jsou připraveni položit své kosti, aby dokázali, že Ukrajinci jsou samostatný národ (lidovci, vědci, spisovatelé, podnikatelé, umělci, blogeři atd.).

- jsou samostatným národem (lidovci, vědci, spisovatelé, podnikatelé, umělci, blogeři atd.);

- hledání spojenců mezi ruskými elitami, které mají zájem na oslabení/omezení činnosti svých konkurentů, jejichž vítězství již nebude úplné a jednoznačné;

- aktivní vytváření "ukrajinských diaspor" v Rusku;

- lobbování za projekty obnovy území, odpuštění "ukřivděným", zachování kulturní a náboženské autonomie, překážky při stěhování do zbytku Ruska, imigrace, pomoc při návratu zpět atd..;

- neustálé "nafukování" otázky potvrzení statusu samostatného národa a kulturní autonomie;

- získání statusu druhého, státotvorného / privilegovaného národa v Rusku;

- atd.

Nic takového nelze vysledovat, respektive to zaniká hned na začátku. Jádrem tohoto procesu měli být Malorosijci, protože v pokání řeckokatolických Galicijců by nikdo nevěřil. Ukrajinství je neoddělitelné od rusofobie a neonacismu, není třeba si dělat naděje, "seškrabávání" bude muset být provedeno hodně dolů na úroveň maloruského dialektu/podetnosu. Podíváme-li se na situaci z druhé strany, tj. z Haliče, která spadá do sféry vlivu Polska, bude boj za zachování národa a boj Poláků podobný.

Dále. Nechť je válka prohraná a státní ukrajinský projekt uzavřený. Jsou možné i jiné varianty? Alespoň na úrovni "zázraku", tj. s pravděpodobností menší než 2 %? Zdá se, že k obrodě může dojít pouze prostřednictvím agrese a přivlastnění si cizích zdrojů, a řeč už není o Rusku, šancí pro Ukrajinu je ovládnutí EU:

 

- V tomto případě se jedná o útěk / přesun nejméně 600-700 tisíc ukrajinských špatně vycvičených, nezkušených, k zabíjení připravených vojáků do EU jako karatelů [setrvačný scénář];

- vytvoření národní ukrajinské síťové elity ["zázrak", vyžaduje mnoho času, nevyvinula se za 30 let nezávislosti];

- trestné operace Ukrajinců proti neobarbarům a jejich přeměna v nejvlivnější sílu [setrvačný scénář pro část území];

- spiknutí, vojenský převrat a převzetí moci v EU [možné, ale ti nejzapálenější a nejchytřejší zemřeli a zbytek snadno odhalí kontrarozvědka];

- brutální potlačení odporu a vytvoření stabilního státu [nepravděpodobné, stejní lidé jako za 30 let...];

- pokus o přeformátování evropských kultur pod ukrajinský kulturní kánon [velmi nepravděpodobné, žádný kánon neexistuje...].

Za pár desítek klidných let, při existenci tradic síťových struktur, národní elity, kulturního kánonu a sebeuvědomění, by se tato strategie mohla realizovat, ale Ukrajina s takovým potenciálem by se určitě neproměnila v to, co máme nyní. Výsledkem je tedy zábavný soubor "báječných" scénářů, kde je druhá varianta ještě prioritnější a pravděpodobnější. Nicméně - bohužel! - podle setrvačného scénáře budou Ukrajinci využiti jako karatelé a aktivně se rozpustí mezi místní obyvatelstvo.

A ano, mnoho národů zažilo národní katastrofy kvůli neschopnosti splynout s vítězem (kvůli jazykovým a/nebo náboženským rozdílům), ale právě takové bašty "politického ukrajinství" budou neutralizovány vytlačením nespokojených do Evropy.

Ukrajina jako stát a politický ukrajinský národ tak překročily bod, z něhož není návratu; setrvačným scénářem je národní kolaps a zánik. Pokud by mezi politickými Ukrajinci byl dostatečný počet myslících, střízlivě uvažujících, skutečných vlastenců, probíhaly by přípravy na návrat "bratrského postavení" ukrajinského národa ve vztahu k ruskému národu a vytváření "dobrých Ukrajinců" co nejaktivněji. Dlouhodobým cílem něčeho takového by mohlo být využití slabin Ruska se snahou získat je za několik generací zpět. Lstivost však vyžaduje také inteligenci a jisté sebeobětování a zdá se, že negativní selekce a nacionalistické šlechtění již vykonaly své.

Pokud se Rusko bude chovat správně - a zatím takové tendence a nálady ve společnosti jen sílí - tj. nebude docházet ke koketování a hledání "dobrých, správných Ukrajinců", bUkrajina nebude schopna přežít/udržet se v žádné podobě. Archaické národy, které si zachovaly vnitřní kmenové vazby, jsou schopny v takových podmínkách přežít, ty, které tyto vazby ztratily, nikoli.

Další "zázračnou" možností je vojenský převrat a převzetí kontroly nad částí EU v letech 2027-2028, ale šance na to jsou velmi nízké vzhledem k nedostatku elit, slabosti významů, nedostatku zkušeností s budováním síťových struktur a smrti nejzapálenějších obyvatel. Dokonce i pokusy pracovat v tomto směru povedou pouze ke vzniku části "čtvrtého Říma" - strategie kontinentální Evropy pro případ, že Rusko nebude realizovat svou setrvačnou variantu "třetího Říma" / "četníka Evropy".

Souhrn

Jedním ze základů západní geopolitiky vůči Rusku v posledních 30 letech, od rozpadu SSSR, byla teze o významu a klíčové roli Ukrajiny pro obnovu Ruska jako impéria. Po divoké degradaci bývalé Ukrajinské SSR a ztrátě Krymu v roce 2014 měla být tato teze s ohledem na vážné změny situace přehodnocena. To se však nestalo. Po opuštění silného a ambiciózního národního projektu v letech 1992-1994 byl Kyjev odsouzen k zániku; krok za krokem ztrácel perspektivy a příležitosti a z jedné z potenciálně nejsilnějších zemí světa se propadal do pozice zkrachovalého státu na úrovni černé Afriky.

Konfrontace se Západem na počátku roku 2022, která začala prostřednictvím Ukrajiny, se pro Rusko stala spíše válkou za nezávislost na globálním světovém řádu než bojem o bývalá ukrajinská území. Ukrajina, která se předtím vzdala své subjektivity a nezávislosti a hrála si na multivektorismus, svůj národní projekt zpackala průměrným a mizerným způsobem. Strategie "oběti" alias války "do posledního Ukrajince" se stala vizitkou Kyjeva/Západu.

Na samém počátku ozbrojené konfrontace se pod vlivem euforie hodně mluvilo o konečně dosaženém získání a jednotě ukrajinského národa v reakci na ruský útok, ale ukázalo se, že vše zdaleka není tak růžové. Obrovské ztráty a destrukce spolu s absencí národní elity a produktivních významů přivedly Ukrajinu k národnímu kolapsu. Reálné možnosti záchrany neexistují, zbývá jen naděje na zázrak, a to pokud možno ne jediný.

Setrvačným scénářem je zánik státnosti a rozpad na tři části (Novorosii, Malorosii a Západní Ukrajinu), z nichž každá bude mít svůj vlastní osud. Ani porážka Ruska by situaci nezměnila, protože zašlo příliš daleko a mezi "spojenci" není nikdo, kdo by byl ochoten pro Ukrajince hnout prstem.

A ano, každý jednotlivý Ukrajinec má možnosti záchrany, ale etnický systém jako celek je zřejmě nemá.....

Z ruského originálu pomocí webu přeložil: Mgr. Jan Klán

 

Odkaz na originální článek: https://zavtra.ru/blogs/hroniki_gibeli_ukraini_natcional_naya_katastrofa

 

Praha je všech Čechů ráj. To je známo již dlouho. Je to rovněž město, kde se nám v celé své kráse ukazují památky. Praha je prostě stověžatá. Plná ulic a malých zákoutí. Když nějaký vesničan dorazí do Prahy, musí mít často sebou mapu nebo aspoň chytrý telefon s navigací. A co teprve, když vám změní názvy ulic. Praha je v tomto mistrem. Možná i samotným ministrem.

Ulice se v našich podmínkách přejmenovávají vždy po nějaké politické události. Vždy je to proto, aby asi zmizel genius loci – duch místa. Ulice se tedy přejmenovávaly po roce 1918, abychom se odlišili od Rakousko – Uherska a jeho mocnářství. Poté se tak stalo za Protektorátu Čechy a Morava. Následně po roce 1945, ale i 1948. Nejvíce se ulice přejmenovávaly po roce 1989. Od té doby vše zůstalo, jak bylo. Tedy až donedávna.

S nástupem 5D pravicové vlády pod vedením P. Fialy se začaly ozývat hlasy, že je nutné změnit některé názvy ulic. Z veřejného prostoru musí zmizet vše ruské. Názvy ulic, které svým názvem připomínají vojáky nebo hrdiny druhé světové války musí zmizet. Stejně musí zmizet název i žijících osob, které se zasloužily o dobývání vesmíru. To jsou přání některých novodobých „kádrováků“ v podobě pánů Koláře nebo Rakušana.

Pražský výběr ve své známé písničce: Pražákům je hej zpívá: Pražákům těm je tu hej, ty nikam nezablouděj. Plzeňská a Francouzská. Těšnov a Novodvorská. Betlémská, Jarov, Soudní, Žitná, Ruská a Dolní. Mohli bychom přidat Koněvova, Hartigova a Čkalova. Jak se v tom country teď vyznat mám. Ano, Koněvova ulice, která se takto jmenovala od roku 1946, již z rozhodnutí moci politické nese jméno Hartigova. Jsem zvědav, kdo bude vědět, kde se ulice nachází. Přichází však administrativní zátěž pro tamní občany.

Vlastníci motorových vozidel si musí vyměnit technický průkaz, dále například Společenství vlastníků bytových jednotek se musí rovněž přeregistrovat. Některé věci se samozřejmě změní v základních registrech, ale lidem přibude práce s nahlášením například u banky atd. Prostě z cizího krev neteče a přejmenovat můžeme příště cokoliv. Lid to přeci zaplatí! Napříště by bylo vhodné, když si někdo usmyslí přejmenovat nějakou ulici, aby veškeré náklady s tím spojené vzal na sebe. Ne, aby to hradila daná obec, ale zastupitelé, kteří si takovou věc vymysleli. Případně místopisná komise, která k tomu dává „zelenou“. Možná by je takové blbosti rychle přešli.

Změna ulice ale stejně nic nezmění. Lidé si ji budou stejně pamatovat jako „Koněvku“. Kupodivu v Praze stále existuje ulice Čkalova v Bubenči, kdy se rozhodli ulici v roce 2018 nepřejmenovávat, protože by to byla velká administrativní zátěž. U Koněvovy ulice to ale nevadí? Budeme přejmenovávat i další ulice? Proč již v Praze není ulice A. Solženicyna? Ruského spisovatele tolik vzývaného humanistou V. Havlem. Je vidět, že se pravicová politická reprezentace asi nemá čím zabývat, když nutí i jiná města ke změnám názvu, tak jako například v Karviné. Navíc s sebou změna názvu nese nemalé náklady. Například při změně Koněvovy ulice na Hartigovu si doklady musí vyměnit asi 5 tisíc lidí. Samozřejmě na náklady dané městské části, tedy peněz daňových poplatníků. Ať žijí úspory podle 5D vlády!

 

 

V posledním rozhovoru jste vyslovil závěr, že prožíváme Dny kapitalismu v praxi. Máme po výročí Mnichovského diktátu a po volbách na Slovensku. Jak to vidíte?

Myslím, že Slovensko zažívalo také Dny kapitalismu v praxi. Během tří let mělo tři vlády. To nevypadá na něco, co by mohlo průměrného občana těšit. Gratuluji SMĚR – sociálna demokracia k jejich výsledku, o které se opět výrazně zasloužila slovenská pravice.

V Česku se ale o tom tak nepíše.

Máte pravdu. V Česku se o hodně věcech mlčí. Např. jsme se nedozvěděli, že slovenská vláda, která vzešla z voleb v roce 2020, byla vládou populistických stran. Je tu tedy určitá mediální manipulace, kdy o maďarském FIDESZ se mluví s opovržením, o polském PiS se mlčí, ale populistické strany podporované prezidentkou Čaputovou jsou nabízeny jako budoucnost pro Českou republiku.

A R. Fico není populista?

Institut Tonyho Blaira pro globální změnu ho řadí jako šiřitele kulturního populismu. Jenže na stejném seznamu je i nositel Nobelovy ceny za mír za rok 1983, čerstvý osmdesátník a přítel Václava Havla Lech Wałęsa. Takže se v tom vyznejte. Vypadá to, že nálepka populista, komunista, dezinformátor nebo dezolát má hlavně prodávat mediální obsah sdělovacích prostředků vlastněných československými oligarchy.

Zaujalo Vás něco během slovenské volební kampaně?

Zaujalo mě, jak se na Slovensku zatýkalo. K pochopení toho, co se na Slovensku odehrává doporučuji knihu Pétera Tótha Satan těší ma! Pan Tóth je bývalý investigativní novinář, který pomáhal zlikvidovat mečiarismus spojený v 90. letech se zneužíváním Slovenské informační služby (SIS). Známá je kauza únosu prezidentova syna do Rakouska nebo odposlechy křesťanských demokratů. Pak dokonce fungoval jako důstojník SIS. Můžeme ho považovat za kontroverzního, ale určitě ne za prokremelského, pročínského, nebo za dezinformátora. V knize je naznačen příběh Vladimíra Pčolinského, stíhaného bývalého ředitele SIS. Začínal jako policista, aby posléze byl pokladníkem strany Borise Kollára Sme rodina a díky svému bratru Petrovi se dostal bez jakékoliv skutečné kvalifikace na post ředitele SIS.

Ale to byl Ladislav Pittner, mluvčí zpravodajské opozice vůči I. Lexovi, také.

Máte pravdu. Tento příběh P. Tóth líčí v knize Krycie meno Běžec. Pro mě je ale znepokojující, že podobnou snahu ovládnout zpravodajské služby mělo (a možná ještě má) v Česku hnutí STAN.

Myslíte aféru s Petrem Mlejnkem, bývalým plukovníkem Vojenského zpravodajství, kde se ukázalo, že on nebo jeho blízcí jsou příliš blízko organizovanému zločinu reprezentovanému spolupracovníkem R. Krejčíře?

Ano, STAN se snaží od případu Dozimetr všemožně distancovat, ale ta kauza spíše bobtná, pokud Police ČR musela nedávno zasahovat Generálním štábu. Nezodpovězena zůstává otázka šifrovaných telefonů. STAN tvrdí, že nemá co skrývat, ale představa, že dětem darujete šifrovaný telefon za tisíce na hraní je absurdní. Ale takový je už STAN. Když pánové nemohou vysvětlit své pletky, nastrčí tu Danu Drábovou, tu Danuši Nerudovou. STAN jsou prostě rodina.

Co zásah prezidenta Pavla do slovenských medií?

Máte pravdu. Máme v čele státu bývalého zpravodajce, o kterém se nic neví. Možná, že by jako prezident mohl sám sebe zbavit mlčenlivosti, abychom se dozvěděli něco o jeho skutečné misi v 80. letech. Ale když porovnáte to, co jsme věděli o V. Havlovi, V. Klausovi a M. Zemanovi z jejich publikační činnosti, za současným prezidentem je jen kniha Vždy v první linii, kterou určitě nepsal. Když se Klement Gottwald stal prezidentem, vydávaly se jeho politické proslovy z bohaté kariéry. Podobně na tom byl Masaryk nebo Beneš. P. Pavel ale stále zůstává na první čáře.

Je ale považován za následovníka V. Havla.

V případě Slovenska s tím plně souhlasím. Jak se na Havla vzpomíná, Havel nikdy Slovensku nerozuměl. Jeho „propražská“ osobnost pak byla symbolem „českého útlaku“ slovenských zájmů. Současný prezident s jeho 6měsíční zkušeností v demokratické politice se rozhodl radit v cizí zemi. Bohužel to vypadá, jako by považoval Slovensko za naši kolonii nebo protektorát. Omlouvám se tedy slovenské levici za vměšování do vnitřních záležitostí jejich státu cestou české hlavy státu.

A jinak?

Když bych měl být ironický, tak český prezident je prostě havelčenec horší Havla. On rád radí, rád se ukazuje s celebritami a v mezinárodních institucích, ale že by dokázal Slovensko podpořit při řešení reálných problému, to nikoliv. Je jasné, že slovenská politika je dlouhodobě propojena s organizovaným zločinem. K tomu se ale nijak nevyjádří, např. aby zkritizoval Kollárovy populisty. Vždyť i my jako NATO jsme závislí na zpravodajských informacích ze Slovenska a jestli mají naše tři zpravodajské služby sdílet své poznatky s oběma slovenskými zpravodajskými službami, musí být slovenské služby důvěryhodné. Ale jak jsem už zmínil, měli jsme tu loni pokus ze strany STAN slovakizovat vztah politických stran se zpravodajskými službami.

Děkuji za rozhovor.

 

Česká kinematografie vyslala do boje o Oskary do USA bombu. Česká zbrojovka se jmenuje Colt a díky střelbě ve školách to jistě bude třeba i oceněno Oskarem pro Bratry. Ano, je tomu skutečně tak! Film o bratrech Mašínech: Bratři se chce rovnat filmům, které v minulosti obdržely Oskary. Film je zasazen do začátku 50. let 20. století, kdy se skupina bratří Mašínů snaží prostřílet na Západ. Dle autorů filmu se jednalo o jeden z největších příběhu studené války. Snad právě proto bratři Mašínové bojovali. Jenže dostat se na vysněný západ šlo i bez toho, aby zabili hned několik nevinných a bezbranných lidí. Jednalo se o dobu, která byla prodchnuta špionážemi, nepřátelstvím dvou bloků. Netvrdím, že se jednalo o idylku. Přeci je několik málo let po válce a společnost se vyrovnává s traumatem druhé světové války. Nepřátelé a kolaboranti byli snad všude.

V této souvislosti, se sluší připomenout, že bratři Mašínové byli skutečně vrazi. Zavraždili totiž strážmistra Jaroslava Honzátka, dále účetního Josefa Rošického ze Žlebů a poté zabili několik lidí v Německu. To jsou hrdinové? Takové lidi chce film Bratři vyzdvihovat pro jejich hrdinství? Zde je dobré zmínit, že v minulosti československá a posléze česká kinematografie vyprodukovala několik zajímavých filmů: Obchod na korze byl o vztahu Slováků k Židům, Ostře sledované vlaky o vztahu Čechů k Němcům, Kolja byl o vztahu Pražáků k Rusům. A film Bratři? To je film o Američanech. Bratři Mašínové totiž po svém útěku získali americké občanství. Takže bych se ani nedivil, kdyby film obdržel Oskara. Ale zpět k problému bratří Mašínů.

Na rozdíl od „nepovedených“ synů byl hrdinou jejich otec Josef Mašín, který byl v odboji za druhé světové války. Působil v odbojové organizaci Tři králové. Pokud ale někdo chce obhajovat, že zde byl nějaký protikomunistický odboj, respektive třetí odboj, tak evidentně nezná historii. Odboj se dle mého názoru typicky vede v nějakém válečném konfliktu, tak jako za obou světových válek. Nejsem si vědom, že by nějaká horká válka na našem území byla po roce 1948? Pouze zde existoval uměle vytvořený konstrukt Studené války. Z této logiky nemohou být bratři Mašínové bráni jako odbojáři a už vůbec ne jako hrdinové.

Podívejme se na jeden zajímavý myšlenkový experiment: když budu bojovat proti současnému režimu a to i za cenu nějakých zločinů, například pozvednu zbraň, a to jen proto, že se současným systémem nesouhlasím, tak budu někdy v budoucnu také označen za odbojáře? Je to stejná logika jako v případě bratří Mašínů, akorát posunuta do jiné reality. Možná se v budoucnu dočkáme jiných ikon minulosti, protože zcela jistě „někdy“ dojde ke změně systému. Chápu, že doba po roce 1948 nebyla zrovna růžová, hlavně v 50. letech, ale účelově překroutit dějiny dle vítězů umělého konstruktu studené války, je opravdu tristní a jedná se o ryze tendenční věc. Jak by tedy v dnešní době reagovali a postupovali bratři Mašínové? Pozvedli by zbraně proti současné vládě Petra Fialy? 

Už tři desítky let se vyrovnáváme se svoji vlastní minulostí. Neustále jsme konfrontováni s tím, že minulost byla špatná a je hodná odsouzení. Této věci právě slouží Ústav pro studium totalitních režimů, který účelově vytváří minulost. Mají nám minulost předkládat takovou, jaká byla, ale často to nedělají. Jinak je vytváření jakýchkoliv podobných ústavů ryze účelové, aby se nastupující systém obhájil ve vztahu k minulosti. V celé věci vidím jen účelovost, protože vzít do ruky zbraň a zabít nevinného člověka v jakékoliv době, je prostě vraždou. Na tom nikdo nic nezmění. Zabojují nebo zabíjí Bratři Oskara?

 

Sociolog, politický analytik a publicista Jan Klán ve svých článcích neustále upozorňuje na korupci, která je prorostlá naší společností. Neváhá obvinit vrcholné politiky a nazvat věci pravými jmény, přesto si zachovává »švejkovský« nadhled. Takový je i dnešní rozhovor pro iportaL24.cz.

Naposledy jsme se bavili na jaře letošního roku a to jste zmiňoval prvorepublikovou korupci na ministerstvu národní obrany.

Máte pravdu. To jsem ale ještě netušil, že bude Policie ČR zasahovat na srdci armády, jak Generální štáb nazval jeden z náměstků Ústavu pro studium totalitních režimů, Eduard Stehlík. Bohužel nešlo o oves pro koně dodávaný agrárníky. Šlo o další větev korupční kauzy Dozimetr.

Ukazuje se, že to, co začalo přátelstvím Petra Gazdíka, druhého (2009–2014) a čtvrtého (2016–2019) předsedy STAN, a dokonce od prosince 2013 do října 2017 i místopředsedy Poslanecké sněmovny, s blízkým spolupracovníkem Radovana Krejčíře, Michalem Redlem, se přeneslo do resortu řízeného ODS a předtím cestou výboru pro obranu kontrolovaného rovněž stejnou stranou. Na začátku byl spolehlivý člen STAN Petr Hlubuček, v letech 2010 až 2022 starosta městské části Praha-Lysolaje, kterého státní zástupce obvinil z korupce a účasti na organizované skupině. Ta se týká hospodaření Dopravního podniku hlavního města Prahy a jeho IT zakázek. Jedním z členů skupiny byl bývalý voják z povolání Petr Adam.

Petr Adam, bratr generála Pavla Adama?

Ano, Pavel Adam byl přímým podřízeným generála Miroslava Krejčíka, prvního ředitele Vojenského zpravodajství. Údajně jako »whistleblower« v roce 2007 vyzradil poslancům, že Vojenské zpravodajství odposlouchává ministryni Vlastu Parkanovou, v souvislosti s pořízením kolových obrněných transportérů Pandur. Generál Krejčík byl z funkce odvolán a odešel ze služebního poměru. Generál Adam ve své kariéře pokračoval, přestože jej členové výboru pro obranu později vyzvali, aby ukončil svou kariéru.

Ale to už bylo v době, kdy novináři prokázali, že Pandury byly spojeny s korupcí.

Ano, jak sděloval poslanec ODS Jan Vidím v roce 2011 ve 20 minutách Radiožurnálu, byl předsedou vlády a ODS Mirkem Topolánkem, aby svým odchodem zachránil vládu. Ve funkci ředitele Vojenského zpravodajství nebyl nahrazen nikým z těch, kteří s generálem Adamem podepsali ten utajovaný dopis, ale velitelem 601. skupiny Ondrejem Páleníkem. Bratr obviněného Petra Adama však pokračoval na funkci ve strukturách NATO, ředitele sekce rozvoje a plánování schopností MO ČR a velitele Velitelství sil podpory.

Páleník byl ale obviněn a pravomocně odsouzen s dalším bývalým velitelem z Prostějova, Milanem Kovandou.

Ano, máte pravdu. Oba posloužili osobnímu zájmu jedné z členek ODS, dnes provdané za bývalého premiéra z ODS Petra Nečase.

Společně zneužili vojenskou zpravodajskou službu.

13. června 2013 zasahovala policie na hlavní budově ministerstva obrany v Tychonově. 19. září 2023 zasahovala policie v budově generálního štábu, který je, překvapivě, veden bývalým velitelem 601. skupiny speciálních operací dosazeným do funkce ODS.

Ale i prezident republiky je bývalým velitelem z Prostějova.

Bude proto zajímavé sledovat, jak se k věci postaví jako vrchní velitel ozbrojených sil. Zatím odletěl na úvodní plenární schůzi Valného shromáždění OSN, aby kritizoval Rusko a Čínu, ale o korupci se v projevu nezmínil.

On byl také náčelníkem Generálního štábu.

Ano, podle uniklé zprávy z podzimu 2015, kterou se na uzavřeném zasedání zabýval výbor pro obranu vedený dnešní ministryní za ODS Janou Černochovou, a určenou ministrovi obrany za ANO, herci Martinovi Stropnickému, ukázal, že 83 % vojáků znepokojuje korupce, 6 % se s korupcí setkává na svém vojenském útvaru a 26 % se s ní setkává v armádě jako celku. Náčelníkem generálního štábu byl od 1. července 2012 od 30. dubna 2015 právě současný prezident, který kandidoval se salazarovským heslem: »Řád a klid«.

Ale ta zpráva také uváděla, že pod Pavlem se vojáci také radikalizovali.

Ano, a já ještě doplním, že tehdejší nejvýše postavený voják prosadil etický kodex rámovaný slovy odvaha, věrnost a čest, což je obrácené pořadí hodnot, které prosazoval Miloš Zeman coby premiér navrhující profesionální armádu: Čest, Věrnost, Odvaha. Čestný generál Krejčík, věrně sloužící zájmům České republiky projevil odvahu a byl za to odměněn ODS.

Ale vraťme se k té současné kauze.

Chci vypíchnout jeden zajímavý moment. Přestože Bílá kniha o obraně přišla s kapitolou věnovanou boji proti korupci a ministerstvo ve svých zprávách o implementaci dokumentu ohlásilo, že vše je splněno, jednou z operací byl nový zákon o Vojenské policii. Ten byl protlačen náměstkem ministra Františkem Šulcem a text se příliš neliší od původního zákona. Je však podivuhodné, že za ministra Stropnického dostala Vojenská policie podobné kompetence jako má dnešní Národní centrála proti organizovanému zločinu. – Všimněte si, korupci na Generálním štábu musí řešit policie ČR, jako tomu bylo v případě zneužití Vojenského zpravodajství.

To skoro vypadá, že plukovník Michal Mazánek dělá čáru přes rozpočet tak, jako tehdy plukovník Robert Šlachta.

To si nemyslím. Vláda nepadne, bývalý »engéeš« odjel do Ameriky, a nemyslím si, že s ohledem na okolnosti a jeho kariéru bude chtít situaci nějak rozmazávat. Snad jen Piráti by o tom mohli hlasovat, ale nic se nestane. O ministru spravedlnosti Pavlovi Blažkovi spojovanému se Stokou a lidmi kolem Miloše Zeman hlasovali třikrát a nic se nestalo. O Janě Michailidu bylo rozhodnuto rychle.

To, čeho jsme byli svědky v případě Dozimetru propojující dnes politicky STAN a ODS, je český způsob kapitalismu, který se blíží tomu, co se tady odehrávalo během Masarykovy republiky. To, co prožíváme od začátku pětidemoliční vlády, jsou Dny kapitalismu v praxi.