Masová vražda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy otřásla námi všemi. Média ji hodnotí jako nejrozsáhlejší masovou vraždu v dějinách samostatné České republiky. Vyšetřování samozřejmě dále probíhá a nejsou známi podrobnější informace. Zatím to vypadá na výjimečný čin psychicky narušené mysli. Situace zde není naštěstí tak špatná jako v USA, kde dochází k masovým vraždám často a ve velkém měřítku, včetně vražd ve školách.  

Truchlíme nad zavražděnými a s jejich rodinami a přáteli. Zároveň se snažíme z médií a od známých zjistit motivace k hroznému činu a s napětím sledujeme reakce policie, vlády a dalších orgánů. Žijeme za současné vlády v podmínkách, kdy dochází k cenzurování a omezování svobody slova apod. Každý soudný člověk by se měl nyní ptát: bude strašná masová vražda zneužita pro posilování státní kontroly a budování autoritářského státu? Přijde okamžik pravdy.  

Prozatím byly reakce vládních politiků naštěstí zdrženlivé, to je třeba uznat. Zatím jsme v první fázi, kdy se policie a vláda snaží hájit, že činily, co mohly. Je to obranná fáze. Policie měla podezření, byla na fakultě už před činem, ale stejně nakonec došlo k masakru.  Nacházela se totiž v jiné budově fakulty.

Už ovšem pomalu přichází fáze číslo dvě, okamžik pravdy, kdy se ukáže, jaké budou dopady činu. Buď přijde adekvátní reakce na masovou vraždu, nebo pokusy o posilování kontroly, cenzury, represe, zvláště proti nepohodlným kritickým humanitním a sociálním vědám, intelektuálům, kritické veřejnosti, opozičním politikům. 

Také je třeba se ptát na kontext činu. Současná vláda v souvislosti s ukrajinským konfliktem systematicky prosazuje militarizaci a podílí se na vytváření společenské atmosféry, v níž je zabíjení běžnou záležitostí. V takovém prostředí jsou lidé více nakloněni řešit sporné otázky násilně, psychicky narušení lidí pak mohou vzít do ruky zbraň snadněji než v harmonických podmínkách. Alespoň teď by si všichni měli sami pro sebe uvědomit, do jaké míry podporovali mírové aktivity nebo naopak burcovali pro militarizaci a válku.

Na přetřes se opět dostává korespondenční volba Čechů žijících v zahraničí. Skupina vládních poslanců předložila do poslanecké sněmovny návrh zákona na zavedení korespondenční volby. Návrh podepsali šéfové všech 5demoličních stran. V totalitním stylu lidé, jako V. Rakušan, nás informují, že tento zákon bude! 5demoliční koalice není nic než síla!

Jenže korespondenční volba není nic nového a byly tu již opakované pokusy ji prosadit. Existují argumenty pro i proti. Pojďme se na některé podívat.

Jako argument na obhajobu korespondenční volby se uvádí, že všichni lidé, kdo mají české občanství, mohou volit. Podotkněme, že i dnes takto mohou učinit na zastupitelských úřadech v zemi, kde momentálně pobývají. Díky korespondenční volbě by nemuseli na zastupitelský úřad cestovat a zaslali by do země, kde se konají volby, svůj hlas. Ušetřil by se jim tedy čas a finanční náklady. Pokud nebudeme počítat ty na zaslání jejich hlasu poštou.

Pro zavedení korespondenční volby také mluví to, že lidé pracující v zahraničí zvyšují HNP. To je sice pravda, ale nijak se to netýká HDP. Daně totiž odvádí pracující v zemi, kde momentálně pracují, pokud to není mezinárodními smlouvami upraveno jinak. Volili by tedy lidé, kteří nijak svou prací nepodporují moc státu a nejsou solidární ve zdravotním a sociálním pojištění.

Korespondenční volba by se týkala voleb do Poslanecké sněmovny, potažmo dalších celostátních: prezidentských a voleb do Evropského parlamentu. Takže „krajánci“ by mohli volit jen v některých druzích voleb a v ostatních by jim volební právo bylo ztíženo – museli by totiž přijet do ČR a místa svého trvalého pobytu. Uprchlý Šindelka ani R. Krejčíř by o tuhle možnost ale asi nestáli.

Proti korespondenční volbě mluví systém českých voleb, tedy tajná volba. Někdo v klidu na vás může vyvinout nátlak (třeba příznivci Ruska a D. Trumpa v zahraničí, jak to připomínala česká oligomédia) a nařídit, koho volit. Vzpomeňme případ generála Blaška, kdy k jeho volbě měl vyzvat Aeronet. Když jdete za plentu, tak je toto eliminováno.

Další argument proti zavedení korespondenční volby je prostý. Jak může mít někdo volební právo, když v naší zemi trvale nepobývá, nepracuje a neodvádí zde daně? Navíc si musíme říci, že voliči, kteří pracují v zahraničí, vesměs volí pravicově orientované strany, když se jedná o bohatší lidi žijící trvale v jiných podmínkách a vlastně „našincem“ opovrhující.

Problematické je i to, že hlasy ze zahraničí se v našem volebním systému vždy přičítají k vylosovanému kraji. Proč ne proporcionálně do všech krajů? Může nastat paradox, kdy bude například vylosován nejmenší kraj a k němu by se například přičetlo 80 tisíc hlasů ze zahraničí. V Karlovarském kraji s 230 tisíci voliči, kde k volbám jich dojde asi 130 tisíc a kraj je populačně menší a menší, by jistě byli rádi. Řešením by ale mohlo být, kdyby se hlasy ze zahraničí přičítaly do toho kraje, kde by měl volič trvalý pobyt.

Proč ale tolik současná 5demoliční koalice trvá na zavedení korespondenční volby? Není to lepší demokracie. Korespondenční volba zvyšuje volební účast a to se odráží ve skóre různých indexů. Dnes je to potřeba. Pravicové strany jsou totiž zatíženy dozimetry a stokami. Zavedením korespondenční volby by se mohl eliminovat jejich pád a zachovaly si naději na přístup ke korupčním lizům. Proto V. Rakušan (STAN), předseda strany, se kterou se pojí už čtyři mrtví v kauze Dozimetr a nedemokratické stanovy, tak tvrdě prosazuje korespondenční volbu. Totalitní podstata současného poslaneckého návrhu zákona návrhu spočívá v tom, že neprošel žádným připomínkovým řízením. Veřejnost byla tedy dopředu z návrhu zákona, který má zlepšit demokracii v Česku, vyloučena, a 5koalice si tak osvojila vůdčí roli v naší společnosti.

Po dvouleté zkušenosti s 5demoliční vládou je jasné, že nechce české občany vázat v českém hospodářství, raději pracovní sílu doveze nebo podpoří migrační vlnu. V důsledku dnešní hospodářské politiky se zavírají provozy skláren (například v Květné), řeznictví apod. V příhraničních regionech jsou lidé nuceni v zahraničí nejenom nakupovat, ale také pracovat. Je jasné, že hospodářský ideál této vlády jde před rok 1918, který lze popsat příběhem Antona Karase z Bassova Cirkusu Humberto a koncentraci kuchařek, podkoních a stavebního personálu ve Vídni.

Korespondenční volbu je třeba podpořit, ale jen v případě krajských, komunálních či senátních voleb. Tam je základ a pojistka demokracie. I v naší republice totiž mnoho lidí jezdí i na týdny za prací na druhý konec Česka. Podobný model má Rakousko – jedná se o vnitřní korespondenční volbu. V. Rakušane, takže proč se neinspirovat tam? Hledá se něco, co už je jinde vymyšleno a vyzkoušeno.

Jediný velký problém bude ale spočívat v tom, kdo bude hlasy doručovat? Pokud to bude Česká pošta pod vedením V. Rakušana a jeho STAN teamu, tak se volební lístky ani nemusí doručit (pokud se bude vědět na kterou adresu). Mohl by to vyřešit speciální volební průkaz, kdy by mohli volit lidé i v jiném kraji do zastupitelstva svého kraje.

Rozhovor se sociologem, analytikem a publicistou Janem Klánem nejen na téma lidských práv v České republice.

Desátý prosinec je podle kalendáře OSN označován jako Den lidských práv (Human Rights Day). Děje se tak na počest přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. O ni se zasloužila Anna Eleanor Rooseveltová, jako předkyně výboru, jež připravoval text deklarace, a jako první žena ve funkci americké velvyslankyně USA. Pro deklaraci hlasovalo 48 z 58 z tehdejších členů OSN. Onoho 10. 12. 1948 se Československo, Polsko, Sovětský svaz a Ukrajina zdržely hlasování, Československo se připojilo až později. Od roku 1950 se 10. prosinec stal oficiálním svátkem v mezinárodním kalendáři OSN. Jak vnímáte 10. prosinec 2023 Vy?

Doplním, že První dáma OSN byla taky neteří amerického prezidenta. A pokud jde o můj pohled na Den lidských práv v Česku, jsem skeptický. Dochází zde k porušování lidských práv. Česko je zemí, kde roste autoritářství a populismus, a to zásluhou stran, které se nazývají občanské.

Opravdu?

Pokud se budeme držet definice populismu přijaté Tony Blair Institute for Global Change, tak je to Občanská demokratická strana, která se stává populistickou.

Ale za populisty media hlavního proudu považují u nás Věci veřejné, ANO a okamurovce. To by bylo překvapivé.

Institut zkoumá populismus podle rétoriky představitelů stran a jejich vůdců. Existují tři proudy: kulturní populismus, socio-ekonomický populismus a anti-establishment populismus. Ten první odmítá lidi jiné kultury ve většinové kultuře. Ten druhý všechno a všechny srovnává s typickým člověkem a ten poslední odmítá to, co kážou elity v čele institucí. ODS se cestou svých představitelů hlásí k tomu poslednímu proudu.

Ale tihle populisté také hovoří o tom, že všichni ostatní jsou zkorumpovaní a oni to změní, když budou u moci.

Ano, tohle ale není rétorika ODS. Když se vezmou jejich kauzy od 90. let, to je strana, kde korupce je genetická a je skrytým programem. Proto o korupci nemluví a neměly boj proti ní ani v programu do posledních parlamentních voleb a nemají ji ani v programu Spolu. Konečně lídr Spolu kandidátky, disident A. Vondra, si nikdy nevšiml korupce v jeho úřadu zhmotněné jako Promopro, kterou otec-zakladatel TOP-09 a 12. předseda lidovců M. Kalousek komentoval jako „…standardní odhalení nestandardní zlodějny.“ ODS se staví proti mezinárodním organizacím jako je Evropská unie nebo OSN.

Takže ODS a Spolu nejde věřit?

Přesně tak. Jak předseda ODS, tak i koaliční strany se zastaly ministryně obrany, když chtěla, aby ČR vystoupila z OSN, případně aby byla OSN zrušena. To by samozřejmě znamenalo světový chaos asi i výrazné omezení agendy lidských práv rámované 10. prosincem. Oni prostě chtějí ničit národní a mezinárodní instituce, které jim právě nevyhovují. Takto i česká transformace byla soubojem institucionálních ekonomů a názoru ODS, že nejlepší rámec je zrušení rámce. Důsledky pociťujeme dodnes.

Máte na mysli to „zhasnutí“ pro potřeby privatizace?

Ano, to, co připomíná Formanův film: Hoří, má panenko! A příběh s tombolou. ODS i A. Vondra by mohli ten příběh bagatelizovat filmovým dialogem nad zmizelou tombolou: „Podívejte, oni lidi dobře vědí, když si to rozkradli, že to nemůžou vyhrát. A tak moc dobře vědí, že jsou všichni podezřelí. Lidi nejsou hloupí, nejsou hloupí. Nepodceňovat, pánové, nepodceňovat lidi. Ano, nepodceňovat, lidem musíme věřit. Ano, nepodceňovat a věřit lidem.“ Cynismus ve stylu 5demoliční vlády: „Lidi, vidíte, že nic není, snížili jsme vám daně, když jsme nemuseli. Stát je rozkraden, takže co chcete. Za všechno může Babiš.“

Populisté svalující vinu na jiného mezinárodně uznatelného populistu?

Půjdeme-li do důsledků, první populistickou stranou u moci byly pražské Věci veřejné a vytáhla je tam ODS vedená P. Nečasem. A. Babiš také hovoří o tom, že jej stvořili občanští demokraté. Nemohou se tedy divit. A konečně, to, co se odehrává po nástupu ODS k moci po volbách v roce 2021 má prvky autoritářství. ODS aspiruje na to být vedoucí silou ve společnosti i ve státě. Kdo říká něco jiného než jejich media hlavního proudu, je nálepkován jako dezinformátor. Přitom tato media vlastněná kapitálem určují témata, o kterých budou informovat. Témata, která se nehodí do představy Česka vedeného chaotickými a neprofesionálními neokonzervativci a neoliberály, nikdo v těchto mediích neotevře.

Můžete být konkrétnější?

Můžeme mluvit například o válce na Ukrajině. Objektivnost sdělovacích prostředků by neměla znamenat sdělovat polopravdu nebo pololež, ale fakta. Když oligomedia převezmou celou zprávu jedné nebo druhé agentury států spolu válčících a nechají je komentovat experty, kteří o věci vědí jen o něco více než ten, kdo tu zprávu přepsal, tak se k faktům nedostaneme. Mnohdy máme jen komentovanou cizí propagandu.

Čtu se zájmem týdeník The Economist, který reflektuje americké ekonomické a politické zájmy. Vždy čekám, co a v jaké podobě se z nového čísla objeví v českých oligomediích. Teprve až když toto západní medium začalo být kritické k Ukrajině, začala být kritická i česká oligomedia.

Poziční, opotřebovávací, a tedy totální válka se rozhoduje v logice teorie potenciálů: zvítězí ten, který dokáže rychleji, anebo vydrží déle uhrazovat ztráty. Je to souboj velikosti národů a velikosti a výkonnosti ekonomik, jak o tom už za ODS idealizované první republiky psal ruský legionář píšící pod pseudonymem Stanislav Yester. Jenže z jeho díla nám 5demolice nabízí v posledních dvou letech spíše jeho program na kuratorium pro výchovu. Také proto se možná 5demoliční vláda tváří jako Strana národní jednoty autoritativně se prohlašující za ten nejdemokratičtější proud v zemi. Inu, informační autoritáři tolerantní ke korupci.

Děkuji za rozhovor

Legendární projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku v novém podání.

1) My nemůžeme, nejsme proti stávkám, ale co nám pomůžou jenom kritici. Vždyť my víme, že v Praze nebo v Brně či jinde, kolik je tam špíny, tedy korupci mám na mysli, kolik je tam úplatků, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. My víme taky, kdy to bude policie realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta protikorupční hnutí. Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se na policii sebrali řekněme a šli vyčistit konečně tu Stoku, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli prostě, odstraňte korupci, jinou korupci v Brně nebo něco jiného takového.

2) Nechť se lidé vyjádří, ale nemůže si někdo myslet, že jedna skupina, že jejich myšlenka musí být proti vůli všech ve vládě uplatněna. To se nedá nic dělat. A jsou ale takoví lidé, kteří si myslí, že to je jejich poslání, aby jen tu vládu kritizovali, znepokojovali a požadovali, aby se jednalo podle toho, co oni si přejí. A ne jinak.

3) Přišel jsem k jedné paní, byla to bankovní úřednice, skončila v bance, její muž byl traktorista na sociálních věcích, dělal ve vládě. Měli tam bojlery, já nevím asi deset tisíc měli těch bojlerů, těch brojlerů, a měli sedm prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme a tak dál. Já říkám na to, no tak mi taky jako se snažíme pěstovat taky, my máme, my pěstujeme koně. Ona se tak zarazila a dívá se na mě, koně, jak to, proč koně? Já říkám bílý koně.

4) Tedy je vidět že ty lidi myslí obdobně, no ale reagujou na danou situaci, na danou situaci prostě tak aby se, hledají jak se mít lepší! Co udělat pro to, aby se měli lepší. A my jsme to trochu přehnali, my už jsme příliš, bych řekl, zparchantěli. A doba žádá, aby nás, doba nás z toho Dozimetru vyvádí. A budeme nuceni něho podstoupit, jestli chceme obstát. My jsme si zvykli už na rok, všechno jako by to bylo zapsaný v kalendáři, co bude, kdy pudeme na to, kdy poděláme to, kdy koupíme Nutellu, a tak dál, a tak dál. Jinde to tak není, nikde. Jinde se musí prostě ty lidi rvát, i v tom sociálním kapitalismu.

5) Dnes je nespravedlivý rovnostářství, krajně nespravedlivý. To je to hlavní, s čím se musíme rozejít. Rovnostářství, já už to říkal ráno, platilo tehdy, když šlo o to, aby každý se najed´, někde bydlel, něco na sebe oblékl, do něčeho se obul. To bylo správný. Ale dnes, jestli bude mít takový auto, makový, takový byt, onaký byt, takový nábytek, onaký nábytek, to musí být na základě výsledků jeho práce, jeho příjmu, jeho mzdy a ta mzda musí být spravedlivá, a to je jeden z kardinálních problémů, před kterým stojíme. Abychom byli schopni říct každému, tys udělal toto, přísluší ti toto, tys udělal to, přísluší ti to.

6) Podle toho co dělám a jak dělám, musím brát peníze. A to, tohle pomoc, tohleto, tu atmosféru vytvořit, pomoci vytvořit, to je to nejdůležitější, abych tak řekl, aby lidé chápali tuto nově, ale správně chápanou spravedlnost, že žít může každý tak, pokud samozřejmě nepotřebuje sociální pomoc, jak kvalitně a výkonně pracuje. A jak bude žít, co si za to pořídí, co si koupí, no to už my nemůžeme určovat, to bude určovat on. Jeden si postaví domek, druhý si koupí první auto a potom teprve domek, třetí pojede na zájezd někam, čtvrtý já nevím to dá do toho, pátý do toho, to už my těžko určíme, to už je svoboda toho člověka, i když se budeme snažit to nějak ovlivňovat, cenama a jinými formami.

7) Vidíte v Polsku. Tam se vytvořila situace, že ti, kteří vyhráli volby, vládnout nechtějí, poněvadž ví, že by to líp nedělali a je lepší a snazší kritizovat než vládnout. No a ti kteří prohráli a leží na nich, aby vládli, ti zase musí se na všechny strany dívat, za jakých okolností to bude a jestli je to vůbec možný. Víte, jaká tam diskuze probíhá.

8) Složitý záležitosti jsou to. A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem´, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný, jediné slovo podpory.

Máme za sebou bujaré veselí, jásot, pochody, demonstrace i skandování. To vše jsme mohli vidět při oslavách 17. listopadu 1989. Naprosto byl zastíněn 17. listopad 1939, který vlastně určil název onoho dne, jako Mezinárodní den studentstva. Neustále si připomínáme, že žijeme více jak tři dekády v demokratické a svobodné společnosti se všemi jejími klady i zápory. S postupující globalizací však začíná nabývat na síle více negativum, než pozitivum. Vraťme se ale ještě na chvíli na konec listopadu 1989, kdy nastane zlom. Konkrétně se jedná o středu 27. listopadu. Tedy den, kdy se v tehdejším stále socialistickém Československu zastaví všechny stroje, továrny, instituce. Ano, začala generální stávka na podporu demonstrujících Jenže jak je možné, že se dokázala generální stávka uskutečnit a jaké měla nakonec důsledky?

Předně si musíme říci, že generální stávka nebyla v dobách, kdy veškerý průmysl měl pod sebou stát, nic neobvyklého. Podobně tomu bylo i v roce 1948, generální stávka se uskutečnila i v době první republiky. V obou dvou případech umožňovalo vznik generální stávky to, že existovalo většinou státní, chcete-li společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z tohoto důvodu se dokázala generální stávka v roce 1989 uskutečnit. Co však nastalo poté, je věc, kterou nikdo nečekal. Po bujarém veselí, hned druhý rok, se Československem začalo šířit, že revoluce vlastně byla ukradena. Ale kým? Zejména západními kapitalistickými státy, protože naši čelní představitelé začali do naší země zvát různé experty na privatizaci státního majetku: tzv. chicagské hochy. Tito experti poté dokázali přijít nejen se šokovou terapií, která nakonec poslední dekádu starého tisíciletí přejmenovala na sprosté devadesátky, ale přišli i s možností, jak oslabit celý státní sektor snižováním vážnosti odborů. Z toho plyne, že pokud by na konci 80. let minulého století alespoň částečně existoval soukromý sektor, tak by ke generální stávce v tak masovém měřítku vlastně nemohlo dojít.

Tím se přesouváme do současnosti. V dnešních podmínkách, kdy neexistuje téměř žádné státní vlastnictví, tak ani nelze uskutečnit generální stávku v rozsahu roku 1989. Nebo si snad dovedete představit, jak soukromý sektor povolí stávkovat? Ten vám spíš řekne, že zítra už nemusíte chodit do zaměstnání. Nebo odvětí, ať si na stávku vezmeš dovolenou. Nefunkční a roztříštěné odbory tomu všemu napomáhají. Tohle jsou následky generální stávky z roku 1989 na podporu změn ve společnosti. Z výše uvedeného myšlenkového experimentu nám tedy plyne, že pokud bychom chtěli dnes uskutečnit generální stávku, tak jako v roce 1989, musíme mít nejprve většinu výrobních prostředků státních. Ano, aby se mohlo bojovat proti kapitalismu, tak je zejména nutné provádět zestátnění výrobních prostředků. To ale není zdaleka všechno. I když budete mít státní vlastnictví, tak ke generální stávce nemusí vůbec dojít a to za předpokladu, že výrobní prostředky budou fungovat pro všechny obyvatele.

90. léta 20. století byla pro někoho prostá, pro jiného sprostá. Obrovské uvolnění napětí a zábran však dovedlo naši zemi na pokraj biliónového zadlužení, které nemá v historii naší země obdoby. I to je jeden z negativních faktorů oné generální stávky roku 1989, která to možná myslela dobře, ale nakonec vše dopadlo tak, jak jsme vlastně nechtěli. Návraty do dob minulých nikam nevedou a jedině zavádění socialistických prvků do společnosti nás osvobodí od úplného zničení. Prolínání individualismu, honby za ziskem, úspěchem totiž neprodukuje zisk pro celé společenství, ale zejména pro vlastníky a akcionáře továren, firem či společností, které ovládají chod globalizace.