Zatímco stát volá po jednotě, podnikatelská elita dál hledá cesty, jak se z odpovědnosti vyvázat. Finanční správa přiznává, že Česko ztrácí desítky miliard korun ročně na firemní dani – hlavně kvůli přesunům zisků do daňových rájů, účelovému účtování služeb mezi dceřinými firmami a nepřiznaným tržbám. Korporace optimalizují, domácí firmy fixlují, a stát? Místo aby zatlačil na silné a bohaté, zvyšuje odvody slabším.
Podnikatelé tak odmítají solidaritu s prezidentem (řád a klid), vládou (možná bude ta nadcházející vláda lepší, než ta nejhorší předcházející) i společností (která je polarizována ve vztahu my versus oni). Když přijde řeč na daně, které mají směřovat na zlepšení obranyschopnosti České republiky, tak bohatí lidé o tom nechtějí moc slyšet. Tedy až na zbrojaře sdružené ve vojenskoprůmyslovém komplexu, pro které je válečný konflikt svatým grálem. Zato ve veřejném prostoru slyšíme podivné kázání od končícího osvětového vůdce P. Fialy o „efektivitě“ a „úsporách“. Těmi se má podle vlády v demisi vyřešit i to, že se stát zadlužuje kvůli cizí válce, jež nevede, kterou mají platit hlavně zaměstnanci.
Fialova vláda kázala rozvahu – ale z lidí udělala zdroj
Končící vláda Petra Fialy se jen podle svých slov profilovala jako kabinet „odpovědnosti a rozvahy“. V praxi to však znamenalo jediné – rozvahu vůči kapitálu a tvrdost vůči zaměstnancům. Namísto daňové reformy, která by doopravdy zdanila zisky, se vláda pustila do škrtů ve veřejných službách, rušení benefitů a zvyšování odvodů. Zvýšila tím obludnost šedé (nebo spíše černé) ekonomiky.
Ministr financí Z. Stanjura, který byl horší, než covid, mluvil o „potřebě solidární obrany země“, ale když se ukázalo, že z firem mizí desítky miliard, vláda to přešla mlčením a dodnes nepředložila návrh rozpočtu na rok 2026, což je porušením zákona. Mělo tomu tak totiž být do 30. 9. Fialova vláda nakonec boj s daňovými úniky nahradila bojem proti voličům. Těžko se divit, že ve volbách skončila tam, kde skončila – vyčerpaná, odtržená, bez důvěry těch, které nejvíc zatížila.
Petr Pavel – prezident morálky, který mlčí
Prezident Petr Pavel se profiluje jako morální autorita a „strážce hodnot“ ve stylu pravdy a lásky, přesněji v autokratickém pojetí motta zbrojařů: „řád a klid“. Když ale přijde řeč na daňovou nespravedlnost, jeho morální kompas se záhadně odmlčí. O úniku desítek miliard z firemních daní neřekl nic. O rostoucí daňové zátěži zaměstnanců – také nic. Občas sice zavyje na Hradě, ale to jenom proto, aby dokázal, že tam ještě stále je. Chtěl Spolu s vlky výti, ale volby ukázaly jiný směr.
Naopak opakovaně hovoří o povinnosti občanů být připraveni na válku (kterou chtějí zbrojaři, nikoliv lidé), o „branné odpovědnosti“ a nutnosti chránit stát. Jenže k čemu je stát, který chrání kapitál, ale vysává pracující? Prezident mlčí, protože by musel říct nahlas, že solidarita, o které mluví, končí tam, kde začínají zájmy nejbohatších.
Babišova daňová spása: staré EET jako nová zbraň
Do situace nyní vstupuje Andrej Babiš se svým typickým populismem v novém obalu. Zatímco nadnárodní firmy dál vyvádějí zisky do Delaware, Lucemburska a jiné ostrovy „pokladů“, Babiš chce pravděpodobně financovat válku (respektive pomoc Ukrajině) obnovením elektronické evidence tržeb. Tvrdí, že tím „zajistí spravedlivé daně“ a „vymýtí šedou ekonomiku“.
Ve skutečnosti by tím zatížil malé podnikatele a živnostníky (tak jako v minulosti), tedy ty, kteří už dnes nesou největší podíl daňové zodpovědnosti. Je to klasická babišovská iluze: místo aby šel po miliardách ztracených v daňových rájích, chce kontrolovat drobné účtenky. Nová EET tak nemá být cestou k rovnosti, ale k poslušnosti. EET jde jako myšlenka správným směrem, ale musí platit hlavně na korporace a nejbohatší, nikoliv jen na dnes již posmutnělou bývalou střední třídu.
Branná povinnost pro chudé, daňové prázdniny pro bohaté
Stát se dnes chystá rozšířit brannou povinnost, mluví o „národní soudržnosti“, ale zároveň dál toleruje korporátní daňové úniky, které by stačily financovat polovinu armádního rozpočtu, případně by dokázaly pokrýt důležitější oblasti sociálních jistot počínaje zdravotnictvím a konče sociálním systémem. Solidarita se stala jednostranným příkazem – shora se hlásá, zdola se vymáhá.
Zatímco vláda i prezident apelují na odvahu a odpovědnost občanů, podnikatelé posílají zisky za hranice a ministři mlčí. Solidarita se proměnila ve frašku: zaměstnanci mají platit daň na armádu, zbrojení, podnikatelé mají právo se jí vyhnout – a prezident má povinnost tvářit se, že to nevidí. Absurdistán nesoucí název Česká republika.
Česko dnes stojí před paradoxem: volá po jednotě v časech nebezpečí ozbrojeného konfliktu, který si ale obyčejný občan nepřeje, protože chce žít v míru, ale rozděluje se kvůli penězům. P. Fiala kázal uměřenost a skončil ve stínu vlastní poslušnosti vůči kapitálu. P. Pavel mluví o hodnotách, ale zapomíná na spravedlnost, protože je přes svého poradce P. Koláře napojený na zbrojařskou lobby (firmu Colt). A Babiš, místo aby šel po miliardách v daňových rájích, chce zdanit účtenku z hospody.
V takovém státě se solidarita stává nástrojem moci – ne pro obranu republiky, ale pro obranu těch, kdo ji nikdy neplatili. To je zásadní věc, která se musí směrem k fungování společnosti naprosto změnit.
