A tak nám Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) přineslo další zásadní odhalení – Češi nejvíce důvěřují Emmanuel Macron (ano, tomu panu, který právě řeší další sociální reformy ve Francii, zatímco ve vlasti se protestuje skoro každý týden a který je na chvostu oblíbenosti světových lídrů) a Volodymyr Zelenskyj – což je takový evergreen důvěry, protože nic neříká “důvěryhodnost” jako deset let staré filmové role a vypršelý mandát hlavy cizího státu ve válce.

„Češi věří Macronovi v 52 % a Zelenskému 44 % lidí“ – což je úspěch hlavně Macronův: konečně někdo našel způsob, jak  Francii ještě víc přiblížit Čechám. Ostatně za vlády osvětového vůdce Petra Fialy to bylo více, než jasné, protože jeli peleton oblíbenosti světových lídrů na samotném chvostu; a Zelenskyj? Ten si možná ani nepamatuje, kdy mu v Kyjevě naposledy skončil mandát.

Naopak pánové Vladimír Putin a Donald Trump sklízeli důvěru jen tak tak statisticky měřitelnou (okolo jednociferných čísel), což stojí za zamyšlení – očividně Češi mají víc důvěry třeba v prezidenta Francie, který je jen francouzský prezident, než v ty, kteří ovlivňují světovou politiku silou zbraní a ambasád.

Diskuse pod článkem pak nabízí další vrstvu sociologického poznání: 9 % voličů extremistických stran Zelenskému věří, a to je věc, která vyvolává hluboké otázky – jako třeba:

neproběhl výše uvedený průzkum na setkání Milionů chvilek?

nebo: vědí vůbec všichni respondenti, kdo je který? (protože třetina Čechů nezná třeba čínského prezidenta – a to je kulturní šok, když někdo nezná někoho, kdo je na druhém konci globální geopolitiky).

A pak je tu ještě ta věc s „neví“ a „nezná“ – tedy položky v průzkumu, které se zdají být upravené tak, aby výsledky mohly být interpretovány podle nálady aktuálního lednového dění v České republice.

Na závěr tedy samotný závěr: Češi věří Macronovi a Zelenskému. A my všichni doufáme, že i ten průzkum tomu věřil upřímně.

Odpověď Kancelář prezidenta republiky na žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., kterou podal Jan Klán, je jednoznačná: prezident při své návštěvě Kyjeva nepoložil květiny na vojenský hrob a neučinil tak ani při předchozích návštěvách. Tato skutečnost není výkladem opozice ani mediální spekulací – je to oficiální stanovisko Hradu. 

V zemi, která prochází krvavým válečným konfliktem, kde tisíce rodin přišly o své blízké, přitom pietní gesto nepředstavuje nadstandard. Je to elementární minimum, slušnost.

A paradoxně na jeho absenci musel upozornit komunista.

Levice, která mluví o míru – a elity, které mluví o zbraních

Z levicového pohledu je zde klíčový rozpor. Současná vládní reprezentace – včetně prezidenta – zdůrazňuje vojenskou podporu, zbrojní pomoc a bezpečnostní závazky. Jazyk solidarity je často jazykem zbraní, dodávek a vojenských kapacit. O to větší váhu by mělo mít gesto, které připomíná, že válka není geopolitická hra, ale lidská tragédie.

Nepoložit květiny znamená symbolicky upřednostnit strategii před lidskostí.

Levice tradičně staví důraz na sociální rozměr konfliktů: kdo umírá, kdo bojuje, kdo nese náklady války? V naprosté většině případů jsou to obyčejní lidé – dělníci, zaměstnanci, otcové od rodin. Ti, kteří nemají podíl na geopolitických rozhodnutích, ale platí za ně cenu nejvyšší, životem.

Absence pietního aktu tak zapadá do širšího obrazu: válka je komunikována jako strategická nutnost, nikoli jako lidské neštěstí.

Portál iDNES.cz informoval o plánované akci „Společně za Ukrajinu“, kde má prezident vystoupit společně s matkami padlých žoldáků z České republiky. Z hlediska politické komunikace jde o silný obraz.

Jenže právě zde se otevírá levicová kritika spektáklu moci.

Je snadnější vystoupit na domácím pódiu, než projevit tichou úctu na hřbitově, u hrobu neznámého bojovníka, v zemi zmítané válkou. Je jednodušší pronést projev před kamerami než stát beze slov před hrobem.

Politika se tak mění v inscenaci. Pieta se stává součástí scénáře. Smrt se stává kulisou.

Levicová tradice vždy varovala před normalizací militarismu. Nejde o popírání práva napadené země na obranu. Jde o to, že státní představitelé mají povinnost vyvažovat bezpečnostní argumenty připomínkou lidské ceny války.

Pokud hlava státu zdůrazňuje vojenskou solidaritu, ale chybí jí elementární pietní gesto, vysílá to nebezpečný signál: že válka je především otázkou aliancí, zbrojení a byznysu, nikoli utrpení.

A právě zde spočívá podstata kritiky. Úcta k mrtvým není ideologická otázka. Je to otázka lidské důstojnosti. A tu očividně ústavní agent Petr Pavel Pávek nemá, jak potvrdil sám Hrad ve své odpovědi na moji žádost o svobodném přístupu k informacím.

Ironie dějin

Historie má zvláštní smysl pro ironii. Prezident, který se hlásí k hodnotám západní demokracie, musí být na absenci základního pietního gesta upozorněn člověkem, komunistou, který odmítá války, volá po míru a solidaritě.

Je nutné kritizovat jak autoritářství minulosti, tak současný technokratický militarismus, který je úzce spojen s hlavou státu přes jeho poradce firmy Colt P. Koláře. V obou případech totiž hrozí stejné riziko: že se lidský život stane prostředkem, nikoli hodnotou.

Co zůstává nezodpovězeno

Odpověď Hradu je jasná. Otázky zůstávají:

Proč nebylo pietní gesto součástí návštěvy?

Považuje prezident symbolickou úctu k padlým za druhořadou?

A nemění se zahraniční politika v divadlo, kde jsou oběti jen rekvizitou, jak dokládá akce Společně za Ukrajinu?

Je ústavní agent Petr Pavel Pávek součástí vojenskoprůmyslového komplexu?

Jak může prezident republiky, který má být nadstranicky, podporovat soukromou iniciativu?

Zatímco Česká republika dál zarputile trvá na svých přibližně deseti a půl milionech obyvatel, iniciativa Milion chvilek pro demokracii zjevně objevila dosud neznámý demografický zázrak. Podle nejnovější petice totiž za prezidentem Petrem Pavlem stojí rovných 300 milionů Čechů. Odkud se vzali, není jasné – možná se vynořili z dávno zapomenutých matrik, možná dorazili z exilu z 15. století, případně byli nalezeni ve skladu mezi transparenty.

Petice, kterou s láskou a lehkostí sobě vlastní iniciují ti, jimž internet přezdívá „Milionové košile“, má být silným symbolem podpory hlavy státu, jíž se – jak se zdá – nic mimořádného neděje a v pasovala se do role populisty. A právě proto je třeba jednat. Co kdyby se jí náhodou začalo dít něco nedramatického bez dostatečné petiční ochrany?

Organizátoři vsadili na skutečně širokou koalici podporovatelů. Podle dostupných informací již petici podepsal Karel IV., který si prý odskočil od zakládání univerzit, aby podpořil moderní ústavnost. Připojil se i Bruce Wayne, jenž po dlouhém boji se zločinem v Gothamu pochopil, že skutečný řád a klid začíná stabilní středoevropskou politikou. A nesmí chybět ani Jára Cimrman, který petici nejen podepsal, ale údajně ji i vynalezl někdy mezi slepým ramenem Labe a patentem na kapesní demokracii.

Smysl celé akce je přitom vznešený: ukázat, že prezident není sám. I kdyby náhodou byl – třeba v pracovně na Hradě, sám se svými poznámkami a poradcem firmy Colt P. Kolářem – může se opřít o stovky milionů spoluobčanů, z nichž někteří jsou dokonce hmotní a žijící.

Kritici namítají, že 300 milionů Čechů je číslo lehce nadsazené. Zlé jazyky hovoří o tom, že by bylo obtížné je vměstnat na Staroměstské náměstí, i kdyby stáli na sobě ve třech vrstvách. Zastánci petice však argumentují, že nejde o matematiku, ale o pocit. A pocit třistamilionového národa je přece mnohem silnější než nějaká statistika.

Celá iniciativa tak připomíná, že v politice nejde jen o fakta, ale i o fantazii. A pokud se podaří získat ještě pár podpisů z říše mýtů, legend a komiksových univerzalit, možná se brzy dozvíme, že za prezidentem nestojí jen 300 milionů Čechů, ale rovnou celá galaxie občanů dobré vůle.

Debata o zrušení koncesionářských poplatků a o budoucím financování České televize a Českého rozhlasu znovu otevřela zásadní otázku: komu vlastně média veřejné služby patří a komu mají být odpovědná? Reakce části zaměstnanců obou institucí, podpořená aktivistickou organizací Milion chvilek pro demokracii, však tuto otázku záměrně odvádí jinam – směrem k emocionálnímu strašení „ohrožením demokracie“, místo aby se vedla věcná diskuse o transparentnosti, vyváženosti a skutečných potřebách veřejnosti.

Jedním z klíčových problémů veřejnoprávních médií je jejich dlouhodobá nevyváženost. Česká televize i Český rozhlas opakovaně dávají prostor převážně pravicově-liberálním politickým subjektům a jejich ideovým východiskům, zatímco kritické či levicové pohledy na svět, politiku a ekonomiku zůstávají na okraji. Tento trend je patrný zejména v publicistických pořadech, jako jsou Otázky Václava Moravce nebo cyklus Historie CS, kde je výklad reality často jednostranný a ideologicky předvídatelný.

Veřejnoprávní média tak mnohdy neplní svou základní funkci – nabízet pluralitní pohledy a skutečně sloužit celé společnosti. Totéž platí i v oblasti kultury. Programová skladba často ignoruje zájmy části veřejnosti, například o tvorbu ruských klasických autorů, a nahrazuje je výběrovým, ideologicky „bezpečným“ obsahem. V takové situaci je legitimní se ptát, proč by měli občané povinně platit koncesionářské poplatky za službu, která je jim poskytována nevyváženě a bez skutečné zpětné vazby.

Do této debaty nyní vstoupila petice zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu, která varuje před údajnou snahou politiků ovládnout média veřejné služby. Tento dokument je však problematický hned z několika důvodů. Především nejde o žádný reprezentativní vzorek veřejnosti, ale o názor úzké profesní skupiny, která je existenčně i ideově přímo spjata se současným modelem fungování těchto institucí. Zaměstnanci médií veřejné služby nemohou a ani nemají právo mluvit jménem koncesionářských poplatníků. Ti se na nic (zatím) neptali. Nebylo vypsáno žádné referendum, žádná veřejná konzultace, žádný systematický průzkum názorů těch, kteří média financují. Tedy koncesionáři.

Pokud někdo skutečně tvrdí, že média veřejné služby patří občanům, pak by se měli ptát právě jich – nikoli se uzavírat do své profesní bubliny a vydávat vlastní obavy za obecný (veřejný) zájem. Tvrzení, že současný model financování automaticky zaručuje nezávislost a stabilitu, je navíc iluzorní. Nezávislost médií se nepozná podle zdroje peněz na jejich fungování, ale podle obsahu, vyváženosti a schopnosti kriticky reflektovat moc – a to i tu, která je dnes považována za „správnou“.

Zarážející je také postoj hnutí Milion chvilek pro demokracii (Milionových košil), které se jednoznačně postavilo na stranu zaměstnanců ČT a ČRo, nikoli na stranu koncesionářů. Organizace, která se ráda prezentuje jako hlas občanské společnosti, zde opět ukazuje svou odvrácenou tvář: obhajuje institucionální status quo a přehlíží oprávněnou nespokojenost statisíců lidí, kteří média povinně financují. Místo otevřené debaty o alternativních modelech financování volí Milion chvilek osvědčenou rétoriku strachu a morálního nátlaku.

Přitom financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu rozhodně není žádným demokratickým exotem. Tento model funguje například ve Francii, Španělsku nebo v pobaltských zemích. Nikdo zde vážně netvrdí, že by tyto státy kvůli tomu přestaly být demokratické. Argument, že změna financování automaticky znamená vládní kontrolu a konec svobody médií, je zjednodušující a účelový.

Skutečným problémem je spíše to, že dnes selhávají i kontrolní mechanismy. Rady České televize a Českého rozhlasu, které by měly dohlížet na vyváženost a plnění veřejné služby, se často chovají pasivně a politicky konformně. Jsou voleny Poslaneckou sněmovnou a jejich činnost jen málokdy vede k reálné nápravě. Výsledkem je systém, který není odpovědný ani veřejnosti, ani sám sobě.

Zrušení koncesionářských poplatků a přechod na financování ze státního rozpočtu proto nemusí znamenat oslabení demokracie, ale naopak příležitost k její obnově. K větší transparentnosti, k otevřené diskusi o obsahu, k důrazu na skutečnou vyváženost a pluralitu názorů. Média veřejné služby nepatří zaměstnancům, managementu ani aktivistickým skupinám. Patří občanům. A ti mají právo se ptát, kritizovat a požadovat změnu.

Pokud demokracii něco ohrožuje, pak to není debata o financování médií, ale stav, kdy veřejnoprávní instituce přestávají snášet kritiku a vydávají vlastní ideologické nastavení za jediný legitimní pohled na svět.

Prezident republiky Petr Pavel – pro přátele z jeho branže Pávek, pro ústavu „neutrální arbitr“ – se vydal do Milána, aby tam s náležitou vážností a ještě náležitějším úsměvem dohlédl na začátek olympijských her. Sport je přece apolitický. Zvlášť když na tribuně sedí hlava státu, kamery běží a PR oddělení jede na plné obrátky.

Je to vlastně dojemné. Člověk by skoro uronil slzu. Prezident, který měl být tichým garantem ústavnosti v podání hesla řád a klid, se mění v globálního influencera, mává z lóže a nechává se unášet davovým nadšením. „Mně se chce až brečet,“ hlásí bulvár – a tentokrát má pravdu. Jen možná z jiných důvodů.

Když se neutralita mění v show

Nabízí se otázka: od kdy jezdí slušný, uměřený prezident na velké sportovní akce tak, aby byl vidět víc než sportovci sami? Kdy se z role reprezentanta státu stal tak trochu tribunový showman?

Trochu to připomíná politický styl, který známe odjinud. Donald Trump miloval balkony, potlesk a velká gesta. Vladimir Putin si zase potrpí na obrazy síly, symboly a okázalou přítomnost. Ne, Petr Pavel „samozřejmě nestaví“ kult osobnosti – ale ta estetika a symbolika? Ten pocit, že „prezident musí být všude a všichni ho musí vidět“? To už jsme přece někde viděli.

A ano, historie je v tomhle nevděčná učitelka. Olympijské hry v Berlíně 1936 také začínaly slavnostně, s úsměvy a velkolepými gesty. Nikdo netvrdí, že se dějiny opakují doslova – ale symbolika veřejných rituálů moci má paměť delší než jeden prezidentský mandát. Dějiny se prostě opakují. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. V našem případě se očividně jedná o frašku.

Eva na Hrad? A proč ne rovnou dynastie

Zvláštní kapitolou je nadšení části fanoušků, kteří už teď spekulují, zda by se paní Eva Pavlová nemohla stát „příští prezidentkou“. Politika jako rodinný podnik? To zní skoro monarchisticky, ale budiž – když může mít Amerika Clintonovy a Bushovy, proč bychom nemohli mít Pavlovy. Ehm, nebo tedy Pávkovy.

Jenže tady už nejde o sympatie. Jde o to, kam až se rozšiřuje představa, že stát je jeviště a Hrad značka. A značka se přece musí budovat v zahraničí, na tribunách, pod reflektory.

Kolářové, symboly a staré stíny

A pak tu máme tu neodbytnou otázku zákulisí. Kdo to celé diriguje a režíruje? Kdo určuje, kde prezident bude, co bude symbolizovat a komu tím pošle signál? Kritici mluví o „Kolářově světě“ – světě gest, zahraničních kulis a pečlivě dávkovaných obrazů. Firma Colt zjevně ví, co je pro ni a její loutku nejdůležitější.

Zní to přehnaně? Možná. Ale politika je dnes hlavně o obrazech. A obrazy se čtou. Včetně těch, které si třeba nepřejeme vidět: historické asociace, staré křivdy, Landsmannschaft, symbolické Brno jako místo srazu minulosti a přítomnosti. Kam až chce Kolář zajít? Ten mladší nechal v Praze odstranit sochu maršála Koněva. Ten starší zřejmě se svoji loutkou chystají v Brně usmíření. Tohle už je zase tragédie.

Slušnost bez potlesku

Nikdo prezidentovi neupírá právo jet na olympiádu. Ale slušnost v politice se nepozná podle toho, kolik lidí vám mává, nýbrž podle toho, kdy se dokážete stáhnout do pozadí. Řešit aktuální problémy i nastalé politické krize. Ani jedno z toho Pávek nezvládá a všechno je jeden velký bizár.

Možná by někdy stačilo nemávat.
Nemluvit.
Nebýt vidět.

Protože prezident, který příliš rád stojí na tribuně, může snadno zapomenout, že ústava není hlediště a republika není show.

A to by už k breku opravdu bylo.