V těchto dnech se v tisku objevily dva články. V prvním komentují prohlášení agentury TASS o zničení skupiny vojáků z České republiky a Polska. Článek vyznívá neutrálně. Autor se vlastně jen odvolává na prohlášení českého ministerstva zahraničí, které uvedlo, že ruskou propagandu nebude komentovat. Nakonec nic jiného ani uvést nemohlo.

Nejprve si musíme položit otázku, zda je možné, že jsou na Ukrajině přítomni čeští vojáci. To samozřejmě nikdo nepotvrdí. Je to příliš ožehavé téma. Tento konflikt je na území Evropy největší od skončení 2. světové války. Je také přelomový z hlediska nasazení nové techniky, která přináší zásadní změny operačních postupů. Bylo by tedy logické využít možnosti a studovat zkušenosti VSU přímo na místě. Je to ale velmi ožehavé. Pokud by se potvrdila přímá účast českých vojáků v konfliktu, byl by to velký mezinárodní problém. Česká republika by mohla být považována za stranu konfliktu a to by zásadním způsobem měnilo její postavení.

Možná tam byla skupina vojenských pozorovatelů, kteří přímo na místě studují zkušenosti VSU. Zda jsou to příslušníci vojenského zpravodajství, důstojníci vyšších velitelství AČR nebo Univerzity obrany se asi nikdy nedozvíme. Pokud ale opravdu hrozí velký konflikt NATO s Ruskou federací, o kterém hovořil NGŠ AČR Řehka, bylo by dokonce velmi žádoucí seznámit se změnami válčiště přímo na místě. Potřebné změny mohou být zásadní a zkušenosti z praxe nenahraditelné. Nakonec o tom. že se konají cesty důstojníků Vojenského zpravodajství na Ukrajinu se mluvilo i při aféře se spolkem zaštiťovaným gen. Řehkou a vedeným hercem Vetchým ohledně projektu Nemesis. Takže není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu a není kouře bez ohně.

Druhý článek se týkal smrti českého dobrovolníka působícího v řadách VSU. Je jich tam hodně a ne všichni (pokud vůbec někdo) obdrželi souhlas prezidenta republiky se službou v zahraničních ozbrojených silách. Dost často bývají zařazeni do jednotek podle národnosti. Usnadňuje to velení a komunikaci v boji. Polština je blízký jazyk. Možná TASS píše o takovéto skupině dobrovolníků z České republiky a Polska. Opět je málo pravděpodobné, že se v dohledné době dozvíme pravdu.

Z článku totiž vyplývá, že Jiří Kotrla neměl povolení prezidenta republiky sloužit v zahraničních ozbrojených silách. Takže zásadním způsobem porušil zákon. Nic na tom nemění, že prezident Zeman veřejně slíbil, že Češi sloužící v ukrajinské armádě nebudou za tuto službu stíháni. Prezident nemá žádné právo slibovat, že bude tolerováno porušení zákona.

Chápu matku vojáka. Ztratit syna ve válce je nesmírně bolestivé. Rozumím i jejím slovům „Jestliže je tu oficiální státní politika, že podporujeme Ukrajinu proti agresorovi, pomoc je materiální a morální, tak myslím, že není úplně dobré přejít takovou oběť bez odezvy. Zaslouží si nějakou zmínku,“. Jenže její syn tam byl bez souhlasu státu, na základě svého osobního rozhodnutí a musel si být vědom, že porušuje zákon a že to může mít negativní důsledky. Autor připomíná, že Karel Kučera, který také padl na Ukrajině, také neměl souhlas prezidenta republiky se službou v zahraničních ozbrojených silách, a přesto obdržel od prezidenta Petra Pavla Medaili Za hrdinství. Byl to nesmírně nestandardní postup a nic na tom nemění, že Karel Kučera obdržel i ukrajinské vyznamenání za statečnost. Z hlediska české republiky porušil zákon a prezident tímto svým gestem takovýto postup vlastně legitimizoval.

Co se týče materiální podpory měla by ukrajinská strana matce vyplatit peněžní náhradu za úmrtí. Ukrajinská strana by také měla doručit jeho tělo (pokud to jde) nebo jeho osobní věci do České republiky. Zda se tak stane je otázkou. Ze zpráv z Ukrajiny je zřejmé, že Ukrajina má s vyplácením náhrad velké problémy. Platby se zpožďují, jsou rozloženy do více let, úředníci hledají důvody proč je nevyplatit.

Jakkoliv je mi matky líto, nedomnívám se, že ze smrti jejího syna vyplývají pro Českou republiku jakékoliv závazky. Bylo to jeho SOUKROMÉ rozhodnutí, učiněné na základě jeho osobních názorů a postojů.

Z objektivních informací o průběhu bojů na Ukrajině je pravděpodobné, že takovýchto zpráv bude víc. O smrti dobrovolníků se dozvíme alespoň z článků. Autoři se pokusí jejich oběť využít pro potřeby propagandy tak jako autor článku o matce Jiřího Kotrly. Pokud by došlo k úmrtí vojáků vyslaných armádou na ukrajinské bojiště tak to nebude medializováno ani nebudou veřejně vyznamenáváni. Jejich příbuzní budou vázáni mlčenlivostí a zůstanou se svou bolestí sami.

V jednom malém středoevropském království zvaném Česká republika, kde se dějiny točí jako kolotoč s utrženým řetízkem, povstal nový strážce Řádu a Klidu. Jmenoval se ústavní agent Pávek – alespoň tak mu říkali ti, kteří věděli, že nejlépe zní jméno, které připomíná jak venkovského strejdu, tak nejvyššího tajemníka, soudruha prezidenta. A Pávek byl rozhodnut, že převezme všechny osvědčené zásady státníků minulosti, zejména onu starou salazarovskou myšlenku, že jestli lidé náhodou vykazují příliš mnoho života, je na čase jim připomenout, že „řád a klid“ jsou vlastně dvě největší lidská práva.

A aby se nezdálo, že jde o diktaturu, přispěchal mu na pomoc i slavný sbor demokratických verifikátorů – Milion chvilek pro absolutní shodu. Pardon. Milion chvilek pro demokracii. Ti jako vždy poctivě pročetli návod k demokracii, dospěli k závěru, že má být řízena jako provozní řád ve fabrice, a s úlevou zjistili, že se s Pávkem vlastně shodnou na všem. To se stává, když se dlouho hledá pravda a nakonec se objeví v dobře uspořádané kanceláři s razítky.

A tak vznikl nový lidový konsenzus:
Nejlepšími diktátory Pravdy a Lásky jsou přece ti, kteří kdysi byli i nejlepšími předsedy útvarových organizací KSČ.
Tihle lidé totiž vědí, jak se dělá pořádek: s úsměvem, s nadšením a s neustále připraveným seznamem úkolů pro ostatní. Pravda se totiž sama nerozšíří a Láska sama neprosadí – někdo to musí přece organizovat.

Mezi zasloužilými kariéristy starých časů se prý v listopadu 1989 říkávalo:
„Nejsme jako oni.“
A protože tradice jsou důležité, dnes se k tomu přidává ještě pokrokové heslo nové demokracie:
„Kupředu, zpátky ni krok!“

A tak království české dál vesele kráčí ve svém věčném kruhu.
Řád je pevný, klid je hluboký, a kdo by si náhodou myslel něco jiného, tomu se to vysvětlí – demokraticky, samozřejmě.
Od toho tu přece Pávek… totiž páni strážci řádu jsou.

Hodně jsem přemýšlel, zda dělat další komentář k událostem na Ukrajině. Zdá se mi, že se jim věnuje příliš velká pozornost a odvádí se pozornost od domácí politiky. Jenže pak jsem si uvědomil, že jsou zde jasné souvislosti.

Uplynulý týden byl plný převratných změn. I když se mainstreamová media hodně snaží, nelze popřít fakt, že Rusové na bojišti získávají zásadní převahu. Pokud Ukrajina nesníží věk pro mobilizaci a neobětuje dalších pět ročníků mládeže, je jasné, že jí dojdou lidské síly. Je to vlastně taková Sofiina volba. Vzhledem k doposud utrpěným ztrátám by další mobilizace mládeže mohla zničit šance na přežití národa. Chápu, že se tento názor běžným internetovým diskutujícím nebude líbit, ale fakta jsou jasná. Nakonec je možné si přečíst hodnocení vojenské situace od ukrajinského generála Marčenka a ten rozhodně není proruský. O tom že v současné situaci není možné dosáhnout vítězství, hovoří i generál Zalužnýj, který se pomalu vrací do politiky.

V návaznosti na realitu na bojišti se na západě formují dvě skupiny. Jedna, reprezentovaná především USA se snaží zachránit co se dá a rychle uzavřít minimálně příměří a zabránit dalším územním ztrátám a možnosti zhroucení fronty. Druhá skupina, reprezentovaná hlavně Brity, Francouzi a Němci se snaží prodlužovat konflikt co nejdéle, neboť odkazy na válku na Ukrajině a neustálými řečmi o ruském nebezpečí odvádí pozornost od domácích problémů. V české politice reprezentuje tuto skupinu současná opozice a také prezident republiky.

Obě skupiny mají na Ukrajině své exponenty a struktury a prostřednictvím nich prosazují své zájmy. Je všeobecně známo, že Američané plně kontrolují činnost ukrajinských protikorupčních služeb NABU/SAP. Především s Brity spolupracuje prezident Zelenský a jeho kancelář.

Američané chtějí válku ukončit. Prostě si vyhodnotili, že bude jednodušší a ekonomicky výhodnější se s Rusy domluvit. Svět se mění na multipolární, nové supervelmoci si kolíkují oblasti svého dominantního vlivu a Ukrajina není pro zájmy USA nejhlavnější. Evropané nejsou supervelmoc. Otázkou je, zda jsou alespoň velmoc a zda jejich představy odpovídají reálným možnostem. Bez USA válku na Ukrajině samy vést nemohou. Hlavním problémem je obrovské vnitřní zadlužení největších evropských ekonomik. Evropské elity také učinily z ukrajinské války hlavní téma, kterým zakrývají obrovské vnitřní problémy jednotlivých zemí i EU jako celku. Pokud by válka skončila, tento argument by zmizel a je otázkou, zda by si svou moc udržely i nadále.

Tohle vše se promítá do situace na Ukrajině. Prezident Zelenský i jeho „kardinál“ Jermak se orientují na evropské země. Speciálně o Jermakovi se hovoří jako o exponentovi britských zájmů. Podle ukrajinských zdrojů reprezentuje Zelenský Ukrajinu navenek, dělá její mediální tvář, ale skutečnou vertikálu moci představuje Jermak. Oba muži jsou vlastně nerozluční a Zelenský dokonce v roce 2021 prohlásil, že Jermak bude ve funkci, dokud on bude prezidentem.

Ukrajinští komentátoři poukazují na to, že Jermak stál za nepřijetím Istanbulských dohod, že poradil Zelenskému, aby se nekonaly volby, stál za odsunem Zalužného z funkce vrchního velitele, neboť svou popularitou ohrožoval postavení Zelenského jako prezidenta. Podílel se jako vysoký člen vyjednávacího týmu na přepracování amerického návrhu mírových podmínek do podoby evropského návrhu, který je pro Ruskou federaci naprosto nepřijatelný.

Je to jen souhra náhod, že krátce potom co prohlásil, že Ukrajina nebude souhlasit s žádnými územními ústupky a tím torpédoval americké snahy, u něj NABU provedla domovní prohlídku a dokonce mu zabavili mobilní telefon. Celý tlak vyústil v jeho rezignaci na funkci. Ukrajinští blogeři upozornili, že po své rezignaci strávil několik hodin mezi čtyřma očima s prezidentem Zelenským. Proč je zcela jasné. Jeho odvolání z funkce zásadním způsobem oslabuje pozici prezidenta v mocenském systému. Je zde ještě možnost, že se do funkce vedoucího prezidentské kanceláře pokusí jmenovat někoho z okruhu blízkých osob a Jermak bude jeho činnost ovlivňovat jako vlivný poradce stojící v pozadí. Není to nic nového, tohle dobře známe z České republiky, kde má také prezident vlivného „přítele po boku“ protokoláře Koláře.

Rezignace Jermaka je indikátorem změny rovnováhy sil v ukrajinské elitě, kde boj o vliv a kontrolu se vyostřuje na pozadí vnějších výzev a vnitřní nestability. Zelenský čelí volbě, kde je zachování moci důležitější než zachování přátel, a simulace reforem důležitější než skutečné změny.

Rezignace Andreje Jermaka, dlouholetého spojence a „pravé ruky“ prezidenta Volodymyra Zelenského, není jen personálním rozhodnutím, ale odrazem rozkolu a napětí uvnitř ukrajinské moci. Zelenský se až do poslední chvíle snažil Jermaka udržet ve funkci, což ukazuje nejen na osobní loajalitu, ale i politickou závislost na vlivném aktérovi. Konflikt s frakcí „Sluha lidu“ a jejím mluvčím Arachamijem naznačuje vnitřní boj v čele země, kde se různé skupiny snaží prosadit svou vůli. Odmítnutí obětovat Jermaka mohlo být projevem prezidentské autonomie, avšak tlak protikorupčních struktur a veřejné mínění takovou pozici znemožnily.

Skutečná hrozba pro Zelenského nespočívá tolik v korupčních skandálech, jako spíše v riziku ztráty kontroly nad politickým systémem a možné ztrátě moci, parlament odmítl hlasovat o rozpočtu. Proto je rezignace Jermaka spíše taktickým manévrem než porážkou blízkého přítele. Má odvést pozornost a simulovat boj s korupcí. Zelenský je nucen obětovat své vlastní spojence, aby si udržel status a zabránil další destabilizaci.

Pozici KoZa ke konfliktu přesně popsal ve svém článku Zalužný: „My, Ukrajinci, samozřejmě chceme úplné vítězství – rozpad Ruské říše. Ale nemůžeme odmítnout ani variantu dlouhodobého (na roky) přerušení války, protože právě to je příliš rozšířený způsob ukončení válek v historii. Je nesmírně důležité přerušit boje, získat čas k znovuvyzbrojení Ukrajiny, docvičit vojáky a pak přistoupit k druhému kolu a doufat že tentokrát se to podaří. Proto ty neskutečně vysoké limity počtů VSU, které není Ukrajina nikdy schopna financovat.

Na tohle Rusko v současné situaci asi nepřistoupí. Proč by mělo poskytovat protivníkovi čas, vždyť na bojišti vše hraje do jeho rukou.

Zelenský manévruje, snaží se získat iniciativu. V neděli (30. 11. 2025) se objevila informace, že Syrsky bude odvolán z pozice vrchního velitele a v pondělí (1. 12. 2025) jede za Macronem. Zda to pomůže udržet se mu ne ve funkci, ale u moci je otázkou. Mocenská struktura je vážně narušena.

A jen na okraj. Tomu že Jermak odejde skutečně na frontu bojovat nikdo na Ukrajině nevěří. Pravděpodobně bude působit v nějakém vyšším štábu pěkně daleko od fronty a dronů. Službou v armádě se pokusí se očistit, nakonec je to na Ukrajině vyzkoušené schéma. Jako PR je to ale dobře vymyšleno.

Vývoj bude ještě vhodně zajímavý.

Všichni, kdo se o problematiku armády zajímají, nejsou spory mezi ministerstvem obrany a velením AČR nic nového. Táhne se to dlouhé roky. Jednotlivé fáze sporu významně ovlivňovaly osoby vykonávající funkci ministra obrany a také důstojníky ve funkci NGŠ AČR.

Začnu zdánlivě ze široka. Základ sporu je už v osobnosti ministrů obrany. Bohužel je pravdou, že ne vždy ji vykonávaly silné osobnosti mající jasnou vizi, schopnost ji vtisknout do činnosti ministerstva a disponující odpovídajícími znalostmi. Bohužel je možné konstatovat, že velmi často byli do této funkce jmenováni politici, kteří „tak trochu zbyli“. Byli ministři „silní“ a „slabí“ i nevýrazní. V období slabých ministrů posilovala pozice NGŠ. Mezi relativně silné ministry obrany schopné ovlivnit činnost armády i ministerstva patřili Jaroslav Tvrdík, nebo Alexander Vondra, kteří se pokusili zásadně reformovat vnitřní struktury a systém práce ministerstva na GŠ AČR. Za obou těchto ministrů vznikly zásadní koncepční dokumenty, které však ovlivnili činnost ministerstva jen okrajově.

Bohužel výraznými představiteli slabých ministrů byly ženy jmenované do této funkce, ale i Martin Stropnický, nebo Lubomír Metnar. Než se ozve kritika feministek chci upřesnit, že schopnost vykonávat funkci ministra obrany nesouvisí přímo s pohlavím, ale znalostmi a sílou osobnosti.

Pozice NGŠ je podstatně stabilnější než pozice ministrů. Po dobu mandátu nebývá jejich role zpochybňována a mimo Petra Pavla všichni vydrželi ve funkci po celé funkční období.
I generální štáb zpracovával koncepční dokumenty. Nejznámější jsou Koncepce výstavby AČR (KVAČR). Doposud byly zpracovány tři. Nevím jak třetí, ale první dvě nebyly splněny a jejich plnění nebylo ani vyhodnocováno. Ono vlastně ani nebylo co. Většina projektů v nich uvedených nebyla v daných termínech realizovatelná a finanční rámce byly špatně stanoveny. Vlastně splňovaly hlavně vojenské pravidlo: „když to má slabý obsah, musí to dobře vypadat“

Složitost vztahu civilní a vojenské části ministerstva dokresluje, že na tvorbě všech dokumentů zpracovávaných civilní částí ministerstva se podíleli i důstojníci generálního štábu a obsah obou dokumentů dost významně ovlivňovali. V řadě případů ale museli čelit odporu nadřízených, kteří buď nespolupracovali, nebo měli snahu činnost pracovních týmů sabotovat. Koncepce výstavby AČR zpracovávali výhradně důstojníci generálního štábu.

NGŠ AČR není velitelem armády, jak se někteří lidé domnívají. Je to náčelník štábu vrchního velitele – prezidenta republiky. V demokratických státech je armáda vždy podřízena politickému vedení země. Činnost armády a příprava na obranu země se váže na politická rozhodnutí. Bylo to tak i za první ČSR, kdy se velení armády, i když za skřípění zubů, podřídilo politickému rozhodnutí a stáhlo se z pohraničí bez boje. Nepolitičnost armády bylo zdůrazněna i tím, že důstojníci neměli právo volit. I ČSLA uposlechla politické vedení země a zůstala v roce 1968 a 1989 v kasárnách. No a pro příznivce Ukrajiny, i generál Syrský se podřizuje politickému vedení země a při řízení operací plní zadání prezidenta republiky a bere se to jako samozřejmost. Mimochodem nedělá žádná politická prohlášení.

Generál Řehka se k politické situaci vyjadřuje opakovaně. Zřejmě si vůbec neuvědomuje, že mu to nepřísluší. Jeho vystoupení na velitelském shromáždění můžeme komentovat jen podle toho co bylo v tisku.

Pokud prohlásil, že jediný komu armáda splácí účty, je vlast je to hodně odvážné prohlášení. Chce tím snad říct, že se nebude podřizovat rozhodnutí vlády a parlamentu? Komu se tedy podřídí. Prezidentovi republiky, s kterým jej váže služba u stejné jednotky – 601. speciální skupiny? Nebo si to máme vykládat tak, že mu tato slova dávají právo odepřít poslušnost politikům, pokud se mu jejich rozhodnutí nebudou líbit? Respektuje vůbec výsledky voleb? Kam až je ochoten zajít? Až k vojenskému převratu? Neměl by být za tato slova okamžitě odvolán? Jak je možné, že na jeho vystoupení reagovala ministryně obrany a nereagoval prezident republiky, který byl jednání přítomen? Hodně otázek, málo odpovědí.

Generál Řehka také zpochybnil současnou organizační strukturu ministerstva. Opět se jedná o dlouhodobé spory. Takřka všichni NGŠ AČR měli tendenci v organizační struktuře generálního štábu vytvářet orgány dublující složky ministerstva. Zajímavé je, že tyto složky velmi často neplnily zadání civilní části MO a odmítaly se podřídit jejich rozhodnutí. Bohužel tomu nahrává, že ministři obrany ani nejevili snahu plnění svých rozhodnutí prosadit. Ironií je, že velmi často vojáci sloužící na GŠ považují za nepřátele i bývalé důstojníky, kteří působí v civilní části MO, pokud navrhují změny současného systému plánování a řízení.

Generál Řehka si také stěžoval, že je iniciativa trestána. Jakou iniciativu myslel? Mluvil obecně, nebo myslel hlavně na sebe a svou činnost při dodávkách dronů na Ukrajinu? Opravdu má důstojník projevovat takovouto iniciativu a dokonce k její realizaci využívat složky armády?

Problémem je, když se osoba v pozici NGŠ AČR nepochopí jeho místo ve výstavbě armády a přenáší do výkonu této funkce velitelské návyky. NGŠ nemusí být vynikající „bojový“ velitel a ne všichni velitelé jsou vhodní jako náčelníci štábu. Historie to jasně dokládá. Bohužel nejméně poslední dva NGŠ si přinesli svou velitelskou zkušenost i do řízení GŠ a hodně činnost ovlivnili ne právě šťastným směrem.

Možná měl generál Řehka větší pozornost věnovat personální práci a vzdělávání důstojníků. Správný důstojník odpovědný za výstavbu armády má znát zásady plánování a rozpočtování. Měl by mít schopnost vyhodnocovat reálnost plánů a rozpočtů a přijímat korekce na základě skutečného vývoje. To se bohužel neděje. Do generálské hodnosti navrhl povýšit důstojníka, který se podílel na sestavení všech nereálných plánů za posledních 15 let. Server Kverulant.org upozornil na řadu kauz v logistice, na dlouholeté neplnění úkolů, porušování zákona o zadávání veřejných zakázek, ale přesto byl do funkce zástupce z ředitele této sekce povýšen na generála důstojník, který se z titulu své funkce na řadě těchto problémů podílel. Jeden z jeho nejbližších spolupracovníků generál Hyťha měl incident v restauraci a následně přišel o bezpečnostní prověrku. Opravdu o ni přišel jen proto, že byl nevyprovokovaně napaden spolupracovníkem? Nebylo v tom něco jiného? S generálem Řehkou a prezidentem Pavlem tohoto muže pojí opět služba v 601. skupině. Co je pravdy na tvrzení, že předpokladem kariéry v armádě je nedělat problémy, zařadit se do proudu a patřit „ke chlapcům co spolu hovoří“, řečeno slovy Karla Poláčka v knize Bylo nás pět.

Určitě by se toho dalo o činnosti generála Řehky říct ještě mnohem víc. Co je ale zvláštní, je vlažná a pomalá reakce politiků. Vlastně se zásadně vyjádřili jen Miroslav Kalousek a Pavel Ružička. Lubomír Metnar  (ANO) pouze upozornil, na nečinnost premiéra v demisi Fialy a korunu tomu nasadil šéf poslaneckého výboru pro obranu Jakub Flek (STAN), který Řehkovy výroky schvaluje.

Myslím, že pokud těmto událostem nebudou politici věnovat pozornost a nedojde k rychlému vymezení rolí a vyvození důsledků z této události může to mít na budoucí demokratický vývoj České republiky neblahé důsledky.

Náčelník generálního štábu (NGŠ) Řehka i prezident Petr Pavel Pávek nás poslední měsíce ujišťují, že Rusko je největším nebezpečím, které nám kdy stálo u hranic, byť žádné společné hranice nemáme (pokud pomineme hranice EU). Ano, to stejné Rusko, o němž se v médiích dočítáme, že jeho armáda na Ukrajině postupuje rychlostí lenochoda po sedativech, jehož vojáci podle všeho tráví více času hledáním vodky než nepřítele a které je prý na prahu ekonomického, politického i vojenského zhroucení. Člověk by skoro řekl, že taková velmoc hrozí spíš spontánním výbuchem vlastní nekompetentnosti než expanzí do střední Evropy.

A pak je tu ta nepříjemná otázka: Nemůže být ono líčení ruské slabosti tak trochu propagandou? A jestli ano - vědí to naši nejvyšší představitelé? Vždyť oba pánové mají přístup ke zprávám tajných služeb, takže by měli být schopni rozlišit realitu od mediální estrády. Nebo že by tomu věřili stejně jako občanům doporučovaným pohádkám před spaním?

Když strašení nahrazuje argumenty                                                       

Je tedy skutečně nutné, aby ústavní agent PPP a armádní činitelé strašili obyvatelstvo jako na přednášce prevence kriminality ze základní školy? Ruské ozbrojené síly sotva zvládají území, která už drží - natož aby se vrhaly na dobytí středoevropského prostoru, kde by každý kilometr znamenal nové výdaje, odpor a geopolitické následky.

Ano, expanzivní válka má smysl pouze tehdy, když jsou zisky vyšší než náklady. Pokud tedy pánové varují před ruskými tanky u Brna, musí si tajně myslet něco, co veřejně neříkají: například že aliance není tak jednotná, solidární či odhodlaná, jak nás ujišťují. Jinak by přece žádná apokalyptická vizualizace nedávala smysl.

Chybí vojáci? Ale hlavně že máme řeči

A dejme tomu, že hrozba opravdu existuje. Pak vyvstává poněkud trapná otázka: Co jste, pánové, udělali pro přípravu obrany republiky, když vám chybí 7 000 vojáků? Proč nejsou cvičiště plná? Proč výcvik vázne na byrokracii?

A pokud je to opravdu jen byrokracie, nemohl by NGŠ laskavě říct, která přesně? Nebo je „zbytečná byrokracie“ jen šikovný eufemismus pro snahu obcházet zákony, třeba ty o veřejných zakázkách? Ale to už bychom sklouzli do jiného článku - možná více investigativního, než by si armádní velení přálo.

Vlast vs. politici: rétorika, která v demokracii zavání

A pak tu máme perlu: generál Řehka prohlásil, že vojáci jsou odpovědni vlasti, nikoli politikům. Zajímavá idea. Možná až příliš zajímavá. V demokratickém státě, kde jsou politici voleni a určují, co má armáda dělat, je taková věta přinejmenším… kreativní.

Historie Československa přitom jasně ukazuje, že armáda respektovala rozhodnutí civilní vlády - i když se jí v roce 1938 musely zuby skřípat tak hlasitě, že je bylo slyšet až ve Vídni. Přesto k žádné vlastenecké iniciativě proti politickému vedení nedošlo.

Co tedy pan generál naznačil? Že pokud se mu někdy rozhodnutí politiků nebude zdát dostatečně „vlastenecké“, vezme věci do vlastních rukou? A jaké kroky by to měly být? Vzpomněl si při tom na nějakého jihoamerického kolegu, kterého svého času někteří naši politici obdivovali? Takového toho pána, který také rád tvrdil, že jedná pouze v zájmu vlasti… zatímco zavíral oponenty do stadionů?

Strašit veřejnost je snadné. Reformovat armádu, jasně komunikovat rizika, posilovat bezpečnost a současně respektovat principy demokracie? To už chce práci. A možná i odvahu - tu skutečnou, nikoli tu vykřičenou na tiskovce.