Mgr. Jan Klán

V pondělí 1. května 1989 pochodují po Václavském náměstí davy lidí. Jedná se o poslední manifestaci pracujících v tehdejší Československé socialistické republice v rámci oslav Svátku práce. Na tribuně se střídají řečníci, kteří slibují přestavbu, ale také modernizaci. Jenže za několik málo měsíců bude všechno jinak. Svátek práce sice zůstane v kalendáři zachován, ale jeho pojetí se stane torzem a v poslední době už ani nebude připomenutím jeho původního vzniku. Před 30 lety se totiž práce slavila jinak, než jen prací. Lidé chodili do průvodů. Kdo tvrdí, že do nich musel povinně, tak nemluví pravdu. Lidé měli v onen sváteční den volno (samozřejmě některé provozy volno neměly). Dnes je volno jen na oko, byť se jedná o státní svátek. Obchody jsou všude otevřené, manifestuje se často jen sporadicky a mnoho lidí vnímá oslavy Svátku práce jako něco špatného, co se vztahuje k době minulé. Ti, kdo pochodovali onoho pondělního květnového dne roku 1989 po Václavském náměstí, neměli ani potuchy, kam se celé Československu řítí. Že už příští rok bude ve znamení očerňování minulého roku a doba minulá bude prohlášena za protiprávní. V tento moment se začala odvíjet „nová doba“, která vlastně byla dobou včerejší, protože byla známa z doby před první světovou válkou. Celá naše společnost se totiž postupem času dostala do područí kapitálu, tak jako tomu bylo mnohde na světě před rokem 1914.
Před 30 lety dospívala generace lidí, kteří se narodili v době intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo krátce po ní. Tato generace si přála změny ve zkostnatělém aparátu tehdejší KSČ. Dnes dospívá generace lidí, kteří se narodili na přelomu tisíciletí. Je to generace, která je naprosto odlišná od té minulé a také budoucí. Jestliže tenkrát mladá generace pojímala Svátek práce ještě v určitém kontextu jako skutečnou oslavu (v roce 1989 tomu bylo 100 let od vzniku tohoto svátku), tak dnešní lidé tento den pojímají jako den v kalendáři a to bez vážnějšího vzrušení. Vina tohoto stavu je jednak v době minulé, která oslavy Svátku práce pompézně slavila, ale taká doba následující, která je naopak upozaďovala, byť mnozí lidé, kteří pochodovali v roce 1989 po náměstích, práci ztratili v době divoké privatizace.
Kapitál, pojetí Svátku práce smrštil do pojetí, že práce je dnes pro člověka nutností, nikoliv potřebou. Jestliže dnes máme právo na práci, tak před 30 lety byla povinnost pracovat. Byť se mnohde vytvářely pracovní pozice uměle, ale člověk alespoň získal základní pracovní návyky. Dnes se pro změnu vytvářejí pracovní pozice s prací „na nic“, ve které se často cítíte vyhořelými. Naproti tomu se pojetí práce jako takové diametrálně změnilo. Jestliže před 30 lety bylo prim být zaměstnán v těžkém průmyslu nebo jako řemeslník, tak dnes se musíte zapojovat do společnosti konzumu a plnit například roli doplňovače zboží v supermarketech, pracovat jako dovozce jídla nebo v rychlém občerstvení nějaké nadnárodní korporace.
Musím se ptát, mají tito zaměstnanci vůbec chuť slavit Svátek práce? Vždyť jsou neustále v práci. Dokonce i onen svátek jsou nuceni slavit v práci a často prací pro korporace. Budou lidé opět v budoucnu slavit Svátek práce jako připomenutí skutečné práce? V době nových oborů, které nemají z prací moc společného (např. kouč volného času atd.), tomu asi tak nebude. Co ale teprve až přijde společnost bez práce? Kdy bude společnost bohatá natolik, že člověk bude mít jen volný čas. Možná teprve tehdy budeme opět slavit tento významný svátek, tak jak se má a to jako připomenutí, že jsme se konečně zbavili dřiny, kterou dnes musíme přivádět na oltář budování kapitalismu.