Mgr. Jan Klán

S blížícím se výročím událostí v roce 1989 se ve veřejném prostoru neustále skloňuje slovo ideologie. Na diskuzních internetových fórech tak můžeme často vidět velkou diskuzi o tom, zda byla ideologie tehdejšího sovětského socialismu špatná nebo dobrá. Zda je dnešní neoliberální teorie o nekonečném růstu a volném trhu ta jediná správná. Nebo zda existují i jiné systémové alternativy. Možnosti tzv. československé cesty k socialismu zcela jistě byly. Akorát byly uduseny některými horlivými jedinci po roce 1948 nebo v roce 1968. V neposlední řadě i mnohými politiky v době těsně po roce 1989. Je tedy jasné, že společnost si po druhé světové válce (stejně i po roce 1989) přála jistý typ socialismu, protože nás v roce 1938 zradily západní kapitalistické země. Po roce 1989 zase velkou váhu hrálo trauma z roku 1968. Měl to být socialismus, který by reflektoval naše podmínky, ale bohužel se tak nestalo. Chyby, které se odehrály v tehdejším Sovětském svazu, se bezmyšlenkovitě převzaly i do našich podmínek. Výsledky jsme pocítily v reálném životě. Ne všechno bylo dobré, ale zase nebylo všechno špatné. Stejně i po ideologickém převratu roku 1989 není úplně všechno špatné, byť na nás všechny doléhají ozvěny minulosti, stejně i budoucnosti. Řízené hospodářství nahradila ideologie volného trhu, který má vyřešit úplně všechno. Ukazuje se, že tomu tak ale není a v poslední době selhává stejně, jako selhávala centrální plánovaná ekonomika. Nekonečný růst naráží na své limity. Dokonce i samotná ideologie volného trhu začíná mít své trhliny. Dalo se to očekávat, protože honba za ziskem, kdy se nehledí na přírodu, společnost, plodí většinou negativa.
V poslední době je v kurzu tzv. zelená ideologie ochrany přírody. Za ochranu planety stávkují studenti, aby dokázali, že jim není lhostejná budoucnost. Začínáme si uvědomovat, že neregulovaný svět, jaký jsme chtěli poznat v roce 1989, není až tak hezký, jak nám byl tenkrát vykládán. Všichni jsme si v devadesátých letech mysleli, že skončil svět ideologií. Jenže jsme byli doběhnuti, když nám byla pořád předkládána dobrá a špatná ideologie. Špatná z minulosti, dobrá z budoucnosti. Výsledkem je pošramocená planeta, která dosti krvácí a brání se. Někdo může namítnout, že u nás v republice nemusíme bojovat za zelenou politiku, protože je nás málo a největší znečišťovatelé jsou jinde. To je sice na jednu stranu pravda, ale na druhou stranu je potřeba říci, že v našich podmínkách jsou největší znečišťovatelé ty výroby a podniky, které patří nejbohatším lidem, případně zahraničnímu kapitálu. Těm nejde o ochranu životního prostředí, ale jen o to, aby z nerostného bohatství dostali co nejvíce. Už dnes totiž mají skoupeny různé pevnosti nebo bunkry, kam se chtějí uchýlit ve chvíli, kdy to všechno praskne nebo až začne planeta na svých hodinách odbíjet půlnoc. Zelená politika tedy musí být součástí moderního pojetí socialismu. Ostatně Marx s Engelsem by nám jistě dali za pravdu, že je potřeba chránit své bezprostřední okolí před neblahými důsledky kapitálu, protože i dělník (stejně jako kdokoliv jiný) chce žít svůj život v klidu, bezpečí, bez války a nestrachovat se o svůj život