Rudá panika?
Je středa 27. 6. 2018. V onen den si připomínáme památku obětí komunistického režimu. Prý je nutné si oběti tohoto režimu připomínat. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se například pokoušíme o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 „padnul“, respektive selhal. Jeho výdobytky jsou však patrné do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik nevytvořil za celou svoji existenci od roku 1993. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková už prostě byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které jsou často vykonstruovány a mnohdy míří i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Tyto věci se dějí u nás v tehdejším Československu. Nicméně abychom zůstali objektivní, tak podobné procesy se dějí i jinde v Evropě. Nevyhnou se dokonce ani USA, kde senátor McCarthy pořádá hon na čarodějnice. V tomto honu uvízne mnoho lidí, kteří prý spolupracují se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Rosenbergovi, kteří byli popraveni za špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Byť to bylo za jiných podmínek, ale princip byl ve všech případech naprosto stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes jako neuvěřitelná věc, ale nezapomínejme, že v té době byl úplně jiný svět. Navíc bylo jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. To vše utváří dnešní pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti, která je prý ze své podstaty špatná a neuskutečnitelná. Podívejme se ale na to, kdo tyto věci tvrdí i proč to dělá?
Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z Ústavu pro studium totalitních režimů, tak toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice a neoliberálních politiků, potažmo samotní kapitalisté. Dokonce jsem se dozvěděl, že je nemístné obhajovat komunismus a socialismus v době, kdy si připomínáme památku obětí onoho režimu (který ale nebyl komunistický, jak již jsem uvedl výše). Ano, přiznávám, že se v 50. letech 20. století udělalo mnoho chyb, přehmatů, násilností atd. To je nepopiratelné. V té době byly ale oběti na všech stranách – tehdejší štvanice při honu na komunisty (čarodějnice) nebo spiklence se nevyhnula snad žádnému státu. Takový byl prostě svět začínající Studené války, která utvářela politické klima následujících 40 let. Musíme ale říci, že se jednalo o klima, které bylo bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama v tvrzení „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. To je pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.
