Mgr. Jan Klán

Tento rok 2026 opět potvrdil, že USA definitivně rozložily světový řád, který byl budován po roce 1945 a v upravené podobě po roce 1991. Ve skutečnosti však nešlo o náhlý kolaps, ale o dlouhodobý rozklad systému, který se navenek pokrytecky zaklínal mezinárodním právem, lidskými právy a suverenitou států, zatímco v praxi toleroval – a často přímo podporoval – jejich porušování.

Rozklad nezačal včera, USA se svými západními vazaly na něm systematicky pracují delší dobu. Připomeňme ilegální bombardování Jugoslávie v roce 1999, protiprávní invazi do Iráku v roce 2003, dvacetiletou válku v Afghánistánu nebo další vojenské operace vedené bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Tyto zásahy byly lživě ospravedlňovány „humanitární odpovědností“ či „vývozem demokracie“, avšak z hlediska mezinárodního práva šlo o vážné precedentní porušení principu státní suverenity. Pokud dnes kritizujeme agresi jiných mocností, musíme mít odvahu přiznat, že systém dvojího metru byl budován dlouhodobě – především západními velmocemi v čele s USA a Velkou Británií i státy sdruženými v NATO.

USA se po skončení studené války ujaly role globálního hegemona a samozvaného arbitra dobra a zla. Tento model světového „četníka“ byl jeho vazaly prezentován jako záruka stability, ve skutečnosti však znamenal militarizaci zahraniční politiky. Diplomacie byla stále častěji nahrazována sankcemi, ultimáty a vojenskými operacemi. Vedení státu se měnilo, ale paradigma zůstávalo: síla jako primární nástroj řešení sporů.

Nelze zde opomenout moc a vliv vojensko-průmyslového komplexu, před kterým varoval již prezident Dwight D. Eisenhower. Jeho varování před propojením politické moci, armády a zbrojařských korporací dnes zní samozřejmě. Zbrojní průmysl potřebuje odbytiště – a tím jsou vojenské konflikty. Čím více nestability, tím vyšší krvavé zisky. Válka se stala ekonomickým nástrojem, nikoli tragickým selháním politiky.

Vojenská intervence USA ve Venezuele a únos jejího prezidenta, agresivní operace na Blízkém východě a útok Izraele a USA na Írán nelze oddělit od geopolitických a surovinových zájmů. Oblasti s největšími zásobami ropy a plynu jsou zároveň nejčastějším dějištěm podvodných „humanitárních“ misí. Tvrdit, že jde o obranu demokracie, je naivní. Energetické a vojenské zisky velmocí a kontrola zdrojů hrají zásadní roli.

Rok 2026 ukázal známý znepokojivý trend: otevřené vyhrožování suverénním státům. Debaty o „převzetí“ Grónska či nátlak vůči Kubě připomínají imperiální politiku 19. století spíše než moderní mezinárodní vztahy. Pokud si velmoc osobuje právo uvažovat o koupi nebo anexi území bez ohledu na vůli obyvatel, podrývá samotné základy poválečného systému.

Nejde přitom o obhajobu vojenských zásahů jiných mocností. Právě zde se však nejostřeji ukazuje problém dvojího metru. Když porušuje právo geopolitický oponent USA a EU, mluví se na Západě o agresi. Když tak činí spojenec, hledají se eufemismy – „stabilizační mise“, „speciální operace“, „obrana demokracie“. Pravidla by však měla buď platit pro všechny, nebo neplatit vůbec.

Militarismus navíc vytváří začarovaný kruh. Zvýšené zbrojení jedné strany vede k obavám druhé a následné eskalaci. Západ se vrací k logice mocenských bloků a permanentní konfrontace. Zbrojní rozpočty rostou, zatímco investice do sociální stability, odstraňování chudoby, řešení klimatu, podpory vzdělávání či zdravotnictví zaostávají. Bezpečnost se redukuje na počet tanků a stíhaček, nikoli na kvalitu života obyvatel.

Pokud má existovat nový světový řád, musí být založen na skutečné rovnosti států před právem, nikoli na hegemonii jediné mocnosti nebo skupině mocností. Musí odmítnout preventivní války, změny režimů silou i ekonomické vydírání. Jinak bude rok 2026 jen dalším smutným mezníkem na cestě k permanentní globální nestabilitě.

Války – ať už je vede kdokoli – musí být jednoznačně odsouzeny. Ne podle toho, kdo je vede, ale podle toho, zda porušují mezinárodní právo. Je nutné vrátit diplomacii její ústřední roli při řešení mezinárodních napětí.

Bez toho bude svět i nadále rukojmím militarismu, zbrojení a cynické geopolitiky, kde lidské životy zůstávají pouhou položkou ve strategických kalkulacích velmocí.