Mgr. Jan Klán

Česká republika dnes čelí tiché, ale zásadní krizi. Nejde o schodek rozpočtu, rating agentur ani „důvěru trhů“. Jde o něco mnohem hlubšího: mizí děti. A s nimi mizí i budoucnost společnosti, která se rozhodla vyměnit solidaritu za individualismus a sociální stát za poslušnost vůči bankám a finančním fondům.

Současný český stát nedokáže zvýšit porodnost, protože ji ani skutečně zvyšovat nechce. V politických projevech slyšíme fráze o „podpoře rodin“, v praxi však stát dlouhodobě dává jasně najevo, že dítě je soukromý problém rodičů, nikoli veřejný zájem společnosti.

Neoliberální stát: dítě jako luxus, ne jako hodnota

Dnešní mladí lidé zakládají rodiny pozdě – nebo vůbec. Ne proto, že by „nechtěli děti“, ale proto, že nemají stabilní bydlení, jistou práci ani perspektivu. Hypotéky na 30–40 let, deregulované nájmy, prekérní zaměstnání a tlak na individuální výkon vytvářejí prostředí, v němž je dítě ekonomickým rizikem.

Stát se mezitím tváří, že stačí jednorázové dávky nebo marketingové kampaně o „rodinných hodnotách“. Ale hodnoty bez materiálního základu jsou jen prázdná slova.

Před rokem 1989: ne ideální, ale vědomě prorodinný systém

Je nutné to říci bez nostalgického kýče, ale otevřeně: systém před rokem 1989 chápal rodinu jako základní společenský pilíř (rodina jako základ státu a společnosti), nikoli jako individuální projekt. Ano, měl své zásadní problémy, ale v oblasti rodinné politiky platilo několik klíčových principů:

bydlení nebylo předmětem spekulace

zaměstnání bylo stabilní

mateřství nebylo kariérní sebevraždou

stát otevřeně podporoval rodiče materiálně i institucionálně

Děti nebyly „nákladem“, ale investicí celé společnosti. To je rozdíl, který dnešní politická reprezentace odmítá pochopit.

Děti pod stromečkem chybí – a chybí i v důchodech

Realita je neúprosná: bez dětí nejsou důchody. Průběžný důchodový systém stojí na jednoduchém principu – pracující generace financuje generaci předchozí. Pokud děti nejsou, systém se hroutí.

Místo aby stát posiloval mezigenerační solidaritu, tlačí lidi do náruče bank, penzijních fondů a finančních produktů, které slibují „individuální zajištění na stáří“. To je iluze. Důchod nelze vyrobit na burze – důchod vyrábí pracující lidé.

Společnost, která nemá děti „pod stromečkem“, nebude mít ani peníze v důchodech. To není ideologie, to je matematika.

Otrokem bank místo solidarity

Současný model dělá z občana otroka dluhu:

hypotéka místo dostupného bydlení

soukromý penzijní fond místo společné odpovědnosti

individuální spoření místo společenské investice

Rodina se v tomto systému stává slabým článkem, nikoli prioritou. Banky vydělávají, fondy inkasují poplatky – a stát přihlíží z toho, jak se z lidí stávají otroci.

Jaká řešení nabízí levicová politika?

Chceme-li skutečně zvýšit porodnost, nestačí kosmetické úpravy. Je potřeba změnit paradigma:

Veřejné a dostupné bydlení
Bez masivní výstavby obecních a státních bytů porodnost nikdy neporoste.

Stabilní práce a kratší pracovní doba
Rodiče potřebují čas, ne jen flexibilitu ve prospěch zaměstnavatele.

Silná veřejná péče o děti
Dostupné školky, jesle a školy jako veřejná služba, ne byznys.

Ocenění rodičovství v důchodovém systému
Výchova dětí musí být plnohodnotně započítána – protože je to práce pro celou společnost.

Návrat k mezigenerační solidaritě
Ne skrze fondy a akcie, ale skrze společnou odpovědnost státu a společnosti.

Budoucnost není na trhu

Porodnost nelze koupit na burze ani vyřešit marketingem. Buď se Česká republika vrátí k myšlence, že děti jsou veřejným statkem a společnou investicí, nebo bude dál stárnout, chudnout a rozpadat se pod vahou vlastní krátkozrakosti.

Levicová odpověď je jasná:
více solidarity, méně bank; více dětí, méně iluzí; více společnosti, méně trhu!