Mgr. Jan Klán

Kdo by to byl řekl, že experiment s neživou hmotou české politiky bude pokračovat i po přemístění do evropských laboratoří? Danuše Nerudová, profesorka ekonomie, bývalá rektorka Mendelovy univerzity a nyní europoslankyně za hnutí STAN, se totiž rozhodla, že svůj lepešinský výzkum přenese na vyšší pracoviště. A protože Evropský parlament je ideálním prostředím pro odvážné hypotézy, nikoli vždy nutně zatížené empirickými důkazy, nabízí se otázka: dojde konečně ke kýženému oživení politické hmoty, nebo jen k jejímu důkladnějšímu rozmíchání?

Olga Borisovna Lepešinská kdysi s jistotou sobě vlastní tvrdila, že život vzniká z neživého bahna. Danuše Nerudová dnes s podobnou jistotou vysvětluje, že evropská integrace, zelené směrnice a nekonečné reformy lze prosadit silou správného morálního postoje, nejlépe podpořeného dobře nasvíceným televizním studiem. Kde Lepešinská mávala mikroskopem, tam Nerudová pracuje s tiskovou konferencí. Princip je však stejný: kdo pochybuje, ten nerozumí pokroku.

Přesun STANuše Nerudové do Bruselu a Štrasburku je prezentován jako přirozený vývojový stupeň – něco jako když se jednobuněčný organismus rozhodne kandidovat do vyšší ligy. Po boku starých známých z hnutí STAN, včetně věčného studenta evropských hodnot Jana Farského, má Nerudová konečně prostor rozvinout své vize bez obtěžujících detailů české reality. Evropský parlament je totiž místem, kde lze s naprostou vážností mluvit o reformách, jejichž dopady se elegantně rozpustí v překladu do 24 jazyků.

Nerudová se mezitím stala stabilní součástí mediálního ekosystému. V roli expertky na všechno – od ekonomiky přes vzdělávání až po morální hygienu společnosti – připomíná Lepešinskou ve chvíli, kdy byla zvána, aby vysvětlila biologii komukoli, kdo byl ochoten naslouchat. Kritika? Ta je samozřejmě důkazem nepochopení. Pochybnosti? Zpátečnictví. Fakta, která se nehodí? Relikt minulosti, ideálně té před rokem 1989.

Zvláštní kapitolou zůstává její vztah k domovskému hnutí STAN. Stejně jako Lepešinská nikdy nepochybovala o správnosti sovětské vědy, Nerudová nevidí důvod zdržovat se nepříjemnými otázkami kolem korupčních afér, mrtvých kauz a politické odpovědnosti. Věda musí jít dopředu, politika také – a kdo se ohlíží, riskuje, že uvidí něco, co by mohl ještě muset vysvětlovat.

V evropském prostředí se navíc lepešinské metoda dokonale hodí. Když se experiment nepovede, lze jej vždy označit za pilotní projekt. Když se povede jen na papíře, tím lépe. Nerudová tak může s klidem hovořit o sociální spravedlnosti, klimatické transformaci a rovnosti příležitostí, aniž by ji rušil dotěrný hlas voliče z Vysočiny či severní Moravy.

A tak sledujeme, jak se česká Olga Borisovna Lepešinská alias STANuše Nerudová usazuje mezi evropskými kolegy a pokračuje ve svém výzkumu. Možná se jí opravdu podaří dokázat, že z neživé hmoty politických frází může vzniknout životaschopný organismus. A pokud ne? Nevadí. Výsledky experimentu se vždy dají interpretovat. Hlavně správně, progresivně a s dostatečným morálním náskokem.

Evropská laboratoř je otevřená. A STANuše Nerudová má opět připravený mikroskop.