Mgr. Jan Klán

Ústava České republiky je v jedné věci až nepříjemně explicitní: nejsme prezidentská republika. Prezident tu není osvícený monarcha, morální arbitr ani personální manažer vlády. Je – světe div se – ceremoniář. Podepisuje, jmenuje, přijímá, pověřuje. Tečka. Vlastní politický názor může mít, ale ústavní relevance je zhruba stejná jako názor hradního zahradníka na složení kabinetu.

Pokud tedy prezident Petr Pavel nejmenuje Filipa Turka, nejedná se o „projev odpovědného státnictví“, nýbrž o jasné porušení Ústavy. Nic víc, nic míň. Prezident v parlamentním systému nemá právo vybírat si ministry podle sympatií, morálního dojmu či pocitu v žaludku. To je role premiéra – a následně Poslanecké sněmovny. Nebo snad má ústavní agent Pávek na Filipa Turka kádrový spis nebo snad složku. Přeci jen býval předsedou útvarové organizace KSČ.

Celá věc by přitom byla ústavně banální, kdyby se nehrála na falešnou notu „výjimečnosti“. Ano, kompetenční žaloba existuje právě pro tyto případy. Ano, Ústavní by jednou pro vždy prezidentovi vzkázal, že není kreativním spoluautorem vlády. A ano, bylo by to rychlé, čisté a systémové řešení. Jenže to by se muselo chtít.

Otázka tedy nezní, zda prezident porušuje Ústavu. Otázka zní: kdo mu to dovoluje? A kdo mu to toleruje?

Možná by stálo za to zeptat se, co na to říká hradní protokolář Kolář. Poradí ústavnímu agentovi Pávkovi, že role prezidenta je především reprezentativní, nikoli kurátorská? Nebo se opět dozvíme, že Ústava je sice hezká věc, ale „v tomto konkrétním případě“ je potřeba ji číst kreativně, ideálně s morálním zvýrazňovačem?

Ironií osudu je, že i mnozí kritici Turka – včetně mé osoby, která je autorem těchto řádků – si dokážou představit i lepší kandidáty. Jenže osobní problém není ústavní argument. Parlamentní systém funguje právě proto, že odděluje osobní vkus od institucionální role. Jinak bychom rovnou mohli prezidentovi přidat veto na ministry, program vlády a ideálně i na výsledky voleb. To by se jistě vyznavači Pravdy a Lásky na Hradě velice líbilo.

A kde je vlastně Vít Rakušan? Kde jsou další hlasití obránci ústavnosti, kteří ještě nedávno hřímali při každém náznaku, že by Miloš Zeman mohl překročit svou roli? Tehdy, když Zeman nechtěl jmenovat „neschopného Lipánka“, byl okamžitě oheň na střeše, demonstrace, výzvy k žalobám, morální panika, zbavování svéprávnosti, když Zeman ležel v nemocnici.

Dnes? Ticho. Rozpačité koukání do země. Náhlé pochopení pro „specifičnost situace“.

Platí tedy staré přísloví, že když dva dělají totéž, není to totéž? Anebo přesněji: když to dělá „náš“ prezident v roli ústavního agenta, je to státnická odvaha, a když „ten druhý“, je to útok na demokracii?

A co na to všechno říká Pravda a Láska? Ta, která měla vítězit nad lží a nenávistí, ale zjevně klopýtá o Ústavu? Mlčí. Protože ústavní formalismus je najednou nepohodlný. Protože ceremoniář má zůstat ceremoniářem jen tehdy, když se nám to hodí.

Jenže Ústava není à la carte menu. Buď platí vždy, nebo neplatí vůbec. A jestli prezident není ochoten přijmout svou roli, pak problém není v Turkovi.
Problém je v tom, že se z parlamentního systému potichu stává prezidentský – bez změny Ústavy a bez mandátu od voličů.

A to by mělo vadit i těm, kteří mají s Turkem – stejně jako já – osobní problém.