Mgr. Jan Klán

Ministerstvo obrany pod vedením nového a neposlušného ministra za SPD Zuny má problém. Ne že by nevědělo, co je obrana státu. To ministr, bývalý voják jistě ví, jen si občas plete pojem a dojem. Ne že by nemělo tabulky, strategie, plány a barevné obrázky. Problém je prostší a o to tragičtější: má příliš mnoho peněz a příliš málo fantazie, kam je utratit – pokud nepočítáme „černou díru“ zvanou Ukrajina. Tři procenta HDP totiž nejsou rozpočet, to je existenciální otázka. A když už má stát existenciální otázku, je potřeba na ni odpovědět existenciálně. Třeba ponorkou.

Ano, ponorka Sametový listopad. Název je pracovní, ale silný. Symbolický. Tichý. Hloubkový. A hlavně drahý, což je v této fázi zásadní kritérium. Vždyť jak jinak elegantně vysvětlit daňovým poplatníkům, že jsme tři procenta HDP neutopili, ale strategicky ponořili?

Argumentů je víc než dost. Za prvé: kotviště už máme v Hamburgu. Pravda, je to trochu dál, ale moderní armáda přece není svázána hranicemi, suverenitou ani mapou. Logistika 21. století je flexibilní – co neprojde přes Labe, projde přes powerpointovou prezentaci a třeba právě na nějaké té konferenci k bezpečnosti. A kdyby někdo namítal, že Česko nemá moře, je třeba ho uklidnit: právě proto ponorku potřebujeme. Nikdo ji nebude přece hledat tam, kde nic nemáme.

Za druhé: ponorka je ideální odpovědí na bezpečnostní hrozby, které nevidíme, ale tušíme. A co je lepšího proti neviditelným hrozbám než neviditelná zbraň? Představme si tu psychologickou výhodu. Zejména proti Rusku, jak nám nedávno sdělil nový ministr obrany Zuna: protivník nikdy nebude vědět, kde jsme. My to sice také nebudeme vědět, ale to je detail. Důležité je, že to bude stát hodně peněz a vyžadovat dlouhodobý servisní kontrakt. Nejlépe s někým, kdo nám zároveň poradí, že potřebujeme ještě druhou ponorku – na cvičení.

Za třetí: ponorka řeší i historickou paměť. Sametový listopad se ponoří do hlubin dějin, aby z nich občas vyplul s tiskovou zprávou. V krizových chvílích může vyslat signál (podobně jako to činil dnes již bývalý osvětový vůdce Petr Fiala v dobách své největší slávy od konce): „Jsme klidní, jsme hluboko a máme plán.“ Jaký plán? To se upřesní v další koncepci, ideálně po volbách.

Samozřejmě, že existují i jiné nápady. Třeba tanky, drony, protivzdušná obrana, kyberbezpečnost, odolnost infrastruktury, výcvik záloh nebo podpora domácího obranného průmyslu. To všechno ale zní podezřele rozumně. A rozumné věci mají jednu zásadní nevýhodu: špatně se na ně dělají slavnostní podpisy smluv. Zkuste si představit premiéra, jak se fotí u „Systematického zvyšování schopností PVO“. Teď si představte ponorku. Vidíte ten rozdíl.

Ponorka má ale i pedagogický rozměr. Učí nás, že obrana není o tom být připravený, ale o tom být vidět, že utrácíme. Ideálně tak, aby bylo zřejmé, že jsme to mysleli vážně, ale není úplně jasné jak. Tři procenta HDP se totiž neobhajují výsledky, nýbrž objemem. A objem má ponorka slušný.

A kdyby to přece jen nestačilo? Nabízí se další doplňky: námořní letectvo bez moře, admirálský sbor bez flotily, případně strategická ledoborná kapacita pro případ, že by zamrzla Vltava nebo Labe. Všechno má řešení, když je rozpočet dostatečně hluboký.

Nakonec je ale třeba přiznat jednu věc. Ponorka Sametový listopad by nebyla jen vojenským nákupem. Byla by dokonalou metaforou. Metaforou státu, který se snaží dokázat loajalitu tím, že se ponoří do nákladných symbolů, místo aby stál pevně na zemi. Metaforou politiky, která raději kupuje něco, co nikdy nepoužije, než aby systematicky budovala to, co by fungovalo.

A tak až se jednou v Hamburgu tiše odváže lana a ponorka Sametový listopad zmizí pod hladinou, můžeme si být jisti jedním: tři procenta HDP splnila svůj účel. Kam zmizela? To už je otázka pro hlubší analýzu. Ideálně pod hladinou.