Mgr. Jan Klán

Česká politická scéna se znovu zmítá v dramatické otázce, která rozděluje republiku na dva nesmiřitelné tábory:
jmenuje prezident Pavel úřednickou vládu s generálním ředitelem geopolitických pásových programů Michalem Strnadem v čele?

Samozřejmě jde o hypotézu. Zatím.
Ale v zemi, kde se politická realita pravidelně vyklubává ze satiry, je dobré být připraven.

Hradní hodnoty: když to voní mazutem

Média spekulují:
Strnadova filosofie prý prezidentovi ladí víc, než babišovské koblihové humanistické manifesty.

No kdo by se divil?
Některým hodnotám prostě víc sluší maskáč, optika deníkových zaměřovačů a dlouhodobá stabilita zajištěná ocelovým pásem.

Zatímco Havel kdysi hlásal, že Pravda a láska musí zvítězit, současná politická imaginace navyšuje ambice:
Pravda a Láska se mají šířit na platformě pásové techniky, protože dlouhodobé hodnoty potřebují dlouhodobý podvozek.

A když už export demokracie, tak proč ne rovnou i export podvozků?
Ideálně v jednom balení.

Střídavá péče o demokracii

Objevila se i kacířská myšlenka:

Předseda vlády Babiš by mohl být nahrazen vládou „technologické neutrality“, zatímco demokracie přejde do střídavé péče mezi Hradem a Strakovkou.

Jeden týden vláda rozhoduje vláda,
další týden generální štáb,
a o víkendech si může demokracie zajít do sklepa zavzpomínat, jaké to bylo v devadesátkách.

Soud by to jistě posvětil.
Stačí doložit, že vládnutí jedné straně neprospívá a že druhému rodiči byla mezitím pořízena lepší technika.

Muž v první linii, zbytek v krytu

Zatímco billboardy vyprávěly legendu o muži v první linii, kritici mají jasno:

„Kdo se bojí opozice, bojí se o pozice.“

A to je prostý fakt.
Je jedno, zda jste vrchní velitel, premiér, nebo referent obecního úřadu pro rozvoj žabích tůní – odpor bývá nepříjemný.
Koalice tedy raději sází na kreativní přístup:
když opozice překáží, vyřeší se situace tak, aby se opozice změnila v kulisu.

A kulisy neodmlouvají.

A co dál?

Scénářů je mnoho:

úřednická vláda z tankového depa,

kabinet zbrojních inženýrů, kteří místo programu předloží tabulku balistických parametrů,

nebo jen nová forma politické komunikace:

„Toto není tlak na média. To je obrněná kritická reflexe.“

A protože česká politika miluje paradox, je klidně možné, že nakonec nebude odvolán nikdo, nenastoupí nikdo, ale přesto budou všichni tvrdit, že vyhráli.

Závěr

Česká demokracie přežila:

Habsburky,

komunismus,

opoziční smlouvu,

Babiše,

i čtyři roky vlády, která měla plány na všechno kromě výsledků.

Tak snad přežije i satirickou představu, že nový kabinet bude schvalován v rámci vojenského polygonu.

A když ne?

No…
možná bude alespoň jasně vidět, že politika je taky obranný průmysl – jen místo oceli pracuje s realitou, kterou ohýbá podle potřeby.