
Polská detektivka: kdo zničil Nord Stream? Možná hlubinní tvorové.
Tak se nám ta plynovodní detektivka začíná pěkně zamotávat. Polsko, ještě donedávna hlasitý advokát nekompromisního postupu proti ruským „energetickým zbraním“, teď skrze premiéra Donalda Tuska oznamuje, že vydání podezřelého Ukrajince do Německa rozhodně není v polském zájmu. A to i přesto, že právě Německo – tedy země, která Nord Stream financovala a považovala za svůj strategický projekt – má zájem případ objasnit.
Zajímavé. Když měl být pachatelem Kreml, šlo to jako po másle – obviňování, sankce, morální jistota. Ale jakmile se vyšetřování začalo podivně stáčet jiným směrem, zájem o „pravdu“ se u některých evropských vlád začal vytrácet – včetně té české, když jí šéfoval osvětový vůdce Petr Fiala. Najednou to není vhodná doba, není to v zájmu, není to nutné. Možná ani bezpečné, protože by skutečně zjistilo, kde se nachází pravda.
Donald Tusk, muž s bohatými zkušenostmi z evropských institucí, k tomu dodal, že „stydět by se mělo Rusko“. To jistě, ale otázkou zůstává – za co přesně? Za samotnou existenci? Nebo za to, že tentokrát zrovna nevyhodilo do povětří potrubí, které mu zajišťovalo miliardové příjmy? Jistě, odsouzeníhodný je současný konflikt na Ukrajině, který vede právě Rusko. O tom žádná. Každá válka je totiž špatná.
Nabízí se ale ironická teorie, že pachatelé útoku na plynovod Nord Stream nejsou z východu ani z Kyjeva, ale z úplně jiné sféry – třeba z hlubin Baltského moře. Možná se jedná o novou formu ekologického aktivismu hlubinných chobotnic, které už měly dost geopolitiky a rozhodly se vyřešit energetickou závislost po svém.
Samozřejmě, není radno dělat unáhlené závěry. Ale faktem je, že čím déle se kolem Nord Streamu mlží, tím méně to připomíná spravedlivé vyšetřování a tím víc geopolitické divadlo. Každý hraje svoji roli – Německo roli vyšetřovatele, Polsko bdělého ochránce vlastních zájmů a Ukrajina roli oběti, která nemůže být nikdy podezřelá.
Nakonec možná zjistíme, že pravda neleží ani v Moskvě, ani ve Varšavě, ani v Berlíně – ale na dně Baltu. Tam, kde už dávno leží i zbytky naší důvěry v evropskou upřímnost.