Mgr. Jan Klán

Funkce koordinátora strategické komunikace vlády končícího osvětového vůdce Petra Fialy měla být jedním z klíčových nástrojů, jak čelit „dezinformacím“, zlepšit vládní komunikaci a kultivovat veřejnou debatu. V praxi se však ukázalo, že pod vedením Otakara Foltýna, přezdívaného podle zkratky své funkce KoStraKoV, se tato mise proměnila spíše v sérii komunikačních neúspěchů, přešlapů a osobních excesů, urážek, než v konsolidovanou strategii.

Od komunikace ke konfrontaci

Foltýnovo působení bylo od počátku poznamenáno konfliktním stylem a tendencí reagovat na kritiku útočně. Z pozice, která měla spojovat a vysvětlovat, se často stávala katedra rozdělování a pohrdání. Jeho výrok o „sviních“, jímž údajně reagoval na oponenty vládní politiky, se stal symbolem selhání strategické komunikace v samotných základech.

Zatímco veřejnost očekávala, že koordinátor bude schopen nabídnout jasný a důstojný rámec komunikace s občany, Foltýn mnohdy působil, jako by převzal slovník z jiných dob – dob, kdy politická loajalita měla být důležitější než věcná diskuse.

Slovník druhé republiky

Nejednou se ve veřejném prostoru vyjadřoval o lidech s jiným názorem hanlivě, s nádechem moralizujícího pohrdání, které připomínalo tón druhé republiky či dokonce období protektorátu. V těchto momentech jako by ožívala rétorika někdejšího ministra národní osvěty Emanuela Moravce – ne snad v ideologickém obsahu, ale v postoji: „my jsme světlo, oni jsou tma“.

Je až symbolické, že úřad určený k potírání dezinformací se místy sám stal zdrojem dezinformačního stylu – především tím, že nahrazoval argumenty urážkami a zjednodušením.

Ztracený smysl strategie

Strategická komunikace není jen o tom, „říkat, co vláda chce“. Je o hledání společného jazyka mezi státem (potažmo vládou) a občanskou společností. Když se z ní stane prostředek moralizujícího paternalismu, ztrácí jak důvěryhodnost, tak účinnost.

Foltýnova éra v tomto směru ukázala, že bez kulturního, respektujícího jazyka není možné vytvářet strategii, která by obstála v demokratickém prostoru. Strategie bez empatie je jen propaganda s delším názvem.

Odchod Otakara Foltýna z funkce by měl být příležitostí k zamyšlení, co to vlastně znamená „strategická komunikace“ v demokratickém státě. Pokud má být skutečně strategická, musí být především kultivovaná, otevřená a schopná naslouchat.

Bez toho zůstane z ambiciózního projektu jen ironická zkratka – KoStraKoV – připomínka doby, kdy vláda měla koordinátora komunikace, ale nikoli komunikaci samu a snažila se lidem vštěpovat osvětu ve slovníku druhé republiky.