Mgr. Jan Klán

Slušnost. Krásné, zvučné to slovo. Voní jako starý papír Masarykových spisů, jako levandule v babiččině skříni a jako pomněnky zasazené do krásy prvorepublikového gentlemana. Ano, ta naše česká, elegantní, mírná a vždy decentní slušnost – pravá vlastenecká značka, kterou si dnes přivlastnil kde kdo.

Slušný je přece Pavel Blažek. Nepohnul brvou, když byl načapán v kavárně s člověkem, jehož jméno voní po spravedlnosti jako pivnice v poledne po karbanátkách. Je to muž zásad, který na otázky odpovídá s takovou noblesou, že i Orwell by měl radost. Dle jeho vlastního chápání je slušnost totiž především schopnost mlčet – ideálně o tom, co vás neohrožuje. A hlavně: občas se sejde s někým pochybným? Ale prosím vás, co je dnes pochybný člověk? Slušnost nadevše i přes Bitcoiny.

A co Vít Rakušan? Ach, to je jiná elegance. Když mluví, zní to, jako by vás uklidňoval hlas automatického rozhlasu před nárazem do zdi. A když čelí aférám? Neztrácí úsměv, jako by šlo jen o drobnou závadu na kreditu důvěry. A hlavně – vždy přece jedná v zájmu bezpečnosti. Takže ne, on není jen slušný. On je institucionálně slušný, což je něco jako být rytířem slušnosti 21. století po vzoru Dozimetru.

Ale nezapomínejme na klasiky. Radovan Krejčíř – slušný muž, co miloval svou matku, dokud mu neutekla z dosahu. Ano, občas nějaké to vydírání, vražda nebo pokus o převrat v Jihoafrické republice, ale nikdy nezapomněl popřát v televizi hezké Vánoce. A František Mrázek? Muž, který miloval hudbu, měl rád pořádek a na rozdíl od některých dnešních politiků uměl vyjednávat. Sice občas skrze hlavně zbraní, ale kdo jsme my, abychom soudili způsoby?

A pak je tu Pavel Novotný. Ten je tak slušný, až se mu z úst řine proud upřímnosti, který by urazil i dlaždiče. Ale on aspoň říká, co si myslí! Co na tom, že to někdy připomíná slovník opilého Švejka? V dnešní době je upřímnost přece taky forma slušnosti, zvlášť když na vás křičí z Twitteru ve tři ráno. Nyní ale již v base, slušný to člověk. Nemyslíte?

Zdá se, že jsme se vrátili do časů první republiky – ale ne skutečné, ale té literární, té ideální, kterou si dnes malujeme jako omšelý plakát na zdi zchátralého hostince. V ní byli všichni tak nějak slušní, hlavně když se tvářili vážně a chodili na správné večírky. Dnešní slušnost už není otázkou činu, ale rétoriky. Můžete být prohnilý jako sklep ve vlhké vile, ale pokud mluvíte klidně a máte správný oblek, jste za slušňáka. Slušní lidé jsou přeci Spolu.

A tak jsme se naučili, že slušnost není ani morálka, ani poctivost, ani odpovědnost. Je to štítek, který si na sebe každý přilepí, když zrovna potřebuje vypadat jako hrdina vlastního PR románu.

Ale nezoufejme. Jak říkal starý dobrý Karel Čapek – „nejvíce si musíme dávat pozor na slušné lidi, protože ti obvykle nejdřív slušně zatlučou hřebík a až pak se ptají, koho to vlastně přibili.“

Tak hlavně, že máme slušné lidi.