Mgr. Jan Klán

Markéta Pekarová Adamová před nedávnem oznámila, že z politiky odchází. Média si oddychla, Twitter na chvíli utichl – a voliči si možná poprvé po letech udělali čaj nebo ranní kávu bez obav, že jim někdo vzkáže, aby si vzali ještě jeden svetr. Ale než jsme stačili vyvěsit vlajku s názvem „konečně odešla“, přišla ona MPA sama s překvapením: „Nikdy neříkej nikdy.“

To zní skoro jako varování. Jako když v hororu zabouchnete dveře, ale zpoza sklepa se ozve známý hlas: „Ještě jsme neskončili.“

MPA za svou politickou kariéru proslula zejména svým neochvějným optimismem ve stylu „stačí si vzít dva svetry a všechno bude fajn“. Když Putin zavřel kohoutky – nebo spíš jsme si je zavřeli sami - s plynem, česká předsedkyně Sněmovny měla po ruce jednoduché řešení: teplo sice nebude, ale zato budeme morálně na výši. Kdo potřebuje radiátor, když může hřát pocit správné volby? Se dvěma svetry přeci zasadíme drtivý úder Rusku a Vladimíru Putinovi. Trpěli jsme všichni a v Rusku se nic nezměnilo. Putin vládne pořád a plyn vesele proudí dál. Akorát jiným směrem a my všichni platíme x násobně více. To je výsledek politiky dvou svetrů.

Poslanecká sněmovna se pod vedením „paní svetrů“ proměnila v jakýsi experimentální prostor pro testování trpělivosti občanů. Důvěra veřejnosti v tuto instituci klesla na rekordní minimum – možná proto, že místo inspirativní politické kultury jsme často sledovali spíš nekonečné přednášky o slušnosti od těch, kdo se dohadovali o to, kdo je slušnější.

A teď, když se zdálo, že kapitola je uzavřena, přichází onen osudový dovětek: „Možná se vrátím.“ a semnou přijde i Dominik Feri a Otto Sixtus Libal.
Nikdy neříkej nikdy, říká se. Ale v tomto případě by výjimka rozhodně neškodila.