Zdá se, že bývalé historické osobnosti, které byly vnímány jako hrdinové a bez poskvrny, dohání jejich kontroverzní minulost. Jde o drancování kolonií, útlak tamních původních obyvatel a černošského obyvatelstva, rasismus a další podobné represe. V posledních desetiletích se o těchto tématech moc nemluvilo a byly upozaďovány. Lze říci, že ve veřejném prostoru byly v hlavních médiích téměř tabu. Zatajovaly nebo mlžily se kontroverzní kroky silných vůdců. Až brutální rasistické zákroky policie v USA v posledních týdnech rozpoutaly nepokoje proti útlaku černošského obyvatelstva a dalším skupinám obyvatel a otevřely po nějaké době opět diskusi na toto téma. Oprávněné požadavky utlačovaných se však setkaly s nepochopením na straně moci. Prezident Trump vyhrožoval, že na demonstranty pošle armádu. Demonstrace proti rasismu se však přelily do dalších zemí a vyvolaly globální vlnu odporu vůči rasismu a sociálním a politickým represím.
Když se na téma podíváme optikou historie, sochy systému, který zvítězil v roce 1989 v soupeření ideologií, jsou dnes v mnoha zemích terčem kritiky a akcí za jejich odstranění. Ukazuje se totiž represivní minulost těchto osob, například Churchilla, známého rasisty a obhájce kolonialismu, který má na svědomí životy milionů lidí při hladomoru v Bengálsku a v dalších částech britských kolonií. Dosud se u nás smělo na veřejnosti říkat jen, že nám pomohl za války.
Těsně po roce 1989 se také odstraňovaly sochy, které byly spjaty s končícím systémem. Když se nyní odstraňují po světě různé sochy, symboly kolonialismu, který současný kapitalismus nechtěl v posledních desetiletích kritizovat, možná je to znakem toho, že současný kapitalistický systém sám končí. Může to ale být i jinak. Možná se obhájci systému jen zalekli a alespoň v některých zemích raději sochy uklidí, aby posléze řekli, že dotyčný člověk měl kontroverzní minulost, ale my takoví nejsme. Stále se potom budou dít nespravedlnosti, rasismus, útlak, nerovnost. Jen do očí bijící symboly těchto represí zmizí z veřejných míst. Cílem bude upevnit současnou podobu kapitalismu, který v odstraňování soch vlastních velikánů hledá způsob, aby mohl dále fungovat a přežít.
V zemích, kde je systém stále silný, ale ani nemusí dojít k odstranění soch. V Praze byla socha Churchilla počmárána, ale zatím se radnice nemá k jejímu odstranění. Proč ale musela být odstraněna socha Koněva? Neměla by radnice postupovat stejně jako v případě Koněva? Neříkám, že s postupem radnice souhlasím, jen se ptám, proč je uplatňován dvojí metr. Socha Koněva byla prý oficiálně odstraněna proto, že byla trvale ničena vandaly. Stejnou logiku by tedy měli použít i na sochu Churchilla. Už nyní je celkem jasné, že se socha stane opět terčem kritiky a poškození. Aby ji tedy ochránili, měli by ji uložit do depozitáře. K tomu ale asi nedojde, protože politika do tohoto procesu zasahuje více, než je zdrávo.
Pamatuji si doby, že tam, kde stojí Churchill, stál Antonín Zápotocký. Ten byl ale po roce 1990 odstraněn a nahrazen právě jinou kontroverzní osobností – Churchillem. Vše bylo uskutečněno v rámci toho, aby došlo k silnému odlišení od doby minulé. Stálo by nyní za to, aby na sochu Churchilla byla umístěna vysvětlující tabulka, že i on nebyl bez poskvrny a že má na svědomí životy lidí. Ale ještě lépe, pokud bychom nechali sochu Churchilla vložit do depozitáře, ukončili bychom tím dobu minulou, plnou represí, kdy i jinde ve světě jsou strhávány sochy utlačovatelů a rasistů. Aby se tím ale jen nezapomnělo na neblahou historii kapitalismu a kolonialismu, je třeba udělat daleko víc. Je třeba trvale připomínat tento útlak, aby o něm věděly také další generace a aby se už neopakoval.

Přesně před 30 lety se v tehdejším Československu schylovalo k prvním „svobodným“ volbám po roce 1989. Bylo nad míru jasné, že zvítězí Občanské fórum, které ztělesňoval tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně v tomto svobodomyslném fóru se schovali snad úplně všichni. Od disidentů, až po bývalé kariérní komunisty. Nastala doba převlékání kabátů a ukazování na ty lidi, kteří zůstali věrni myšlence sociálně spravedlivé společnosti. Volby před 30 lety nám ukázaly, jak to s naší zemí bude vlastně dál. Skutečně tyto volby vyhrálo Občanské fórum, ale uspěla i Komunistická strana Československa. S nadsázkou můžeme říci, že v té době nastal soumrak bohů, stejně i našeho státu a státního majetku. Tehdejší předvolební kampaň se stále vedla v duchu, že nepřátelé jsou komunisté a my „revolucionáři“ listopadu 1989 jsme vítězi. Tento trend se přesunul i do dnešní doby, kdy můžeme v médiích vidět a slyšet, že ten a onen člověk za „komunismu“ trpěl, že nikam nemohl vycestovat a nastává ostré srovnávání s nacismem a komunismem. Byť tyto dva systému spolu nemají nic společného, tak dnes je snaha je spojovat do jednoho. Tato věc byla zaseta již v roce 1990, kdy se vše neustále točilo kolem „zlých“ komunistů. Do jisté míry to byla náhoda, do určité míry záměr tehdejších politických elit, které vzešly z Občanského fóra. Dokonce i pozdější privatizátoři byli v tomto společenství pro všechny nenápadně schovaní. Mnoho lidí se cítilo být vítězi, ale mnoho se jich cítilo poraženo. K tomu dodejme, že i když volby dokázalo ovládnout Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí, tak ani jeden politický subjekt ve svém programu neměl rozdělení Československa nebo privatizaci státního majetku. Lidé se naivně domnívali, že vlastně nastane jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, kdy se do našich podmínek přestěhuje západní konzum, ale zůstanou všechny vymoženosti socialismu. Nastalo ale úplně něco jiného. Do naší země se vysloveně „nakvartýroval“ západní kapitál a zavedl ryze tržní hospodářství, kde je vše postaveno na nabídce a poptávce. Dokonce i partnerské vztahy nebo sex. Dnes se v mnohých bývalých socialistických zemích traduje následující rčení: za minulého režimu nám o komunismu lhali, ale o kapitalismu nám říkali pravdu. Mnoho lidí v době roku 1990 toužilo po neustálém nakupování, protože v mnohých oblastech centrální ekonomika selhávala. Všichni si mysleli, že nastane ráj pro všechny, kde bude všeho dostatek, ale namísto toho se přinesly veškeré negativní jevy kapitalistického způsobu života – od honby za ziskem, přes nezaměstnanost, privatizace, tunely, nárůst duševních onemocnění, kolonizaci, až po ztrátu suverenity v rámci Evropské unie.
Pubertu jsem prožíval v divokých devadesátkách na vesnici, kde bylo JZD, třídírna brambor, kruhárna zelí, vepřín. Viděl jsem tedy, jak vše postupně skomírá a přechází do soukromých rukou. Mnohé z toho ještě vydrželo po celá devadesátá léta, ale již ani jedna věc nepřežila první dekádu nového tisíciletí, kdy naši republiku ještě více kolonizoval konzumní kapitalismus. Od soběstačnosti jsme se přesunuli k závislosti na dovozu potravin z druhého konce světa. Jestliže téměř každá vesnice měla ve svém místě potenciální zaměstnavatele, tak dnes tomu tak není. Je jen málo obcí, kde je tomu jinak. Všude ale vesměs stojí opuštěné kravíny, vepříny, sila. Stojí v krajině jako němí svědkové oné doby, kdy nastal zlom, kdy lidé chtěli věřit ve vysněnou budoucnost. Ta jim ale byla ukradena právě lidmi, kteří se narychlo přesunuli do Občanského fóra, aby byli u toho, až se zhasne a začne se „loupit“. Byli to právě lidé typu Viktora Koženého a jeho pověstných Harvardských fondů, kteří vypouštěli vějičku vábného úspěchu a zbohatnutí. Tito lidé byli přímo napojeni na politické elity té doby, měli přístup k informacím a zákony, které se tenkrát utvářely, byly ryze účelové, aby mnohá politická rozhodnutí totiž nemohla být trestná. Nastal soumrak bohů podruhé, kdy i ostatní lidé přestali věřit, že nastane zářná budoucnost. Před 30 lety nám říkali, že musíme dohnat Německo a Rakousko. Položme si ale závěrečnou otázku: kde jsou dnes tyto země? A jestliže jsme měly tyto země dostihnout, tak se z logiky věci nesměly nikam vyvinout. Opak se ale stal pravdou. Z Německa je určující ekonomická síla v Evropě a Rakousko si libuje ve své neutralitě. Naproti tomu se Československo rozpadlo, proběhla likvidační privatizace a stali jsme se kolonií a otroky západního kapitálu.

Rok se s rokem sešel a na našem území opět zavítají motorkáři, kteří si říkají Noční vlci. Jedni je vítají, druzí je hanobí a odsuzují jako agenty Putina a některým je to naprosto jedno. Mezi nejhorlivější „křiklouny“ proti připomínce konce druhé světové války tímto způsobem a toho, kdo ji vyhrál v roli spojeneckých vojsk (Sovětský svaz měl nejvíce obětí), vystupují zejména pravicoví politici. Pokud nahlédneme na facebookový profil Miroslava Kalouska, tak zjistíme, že se již k tomuto tématu vyjádřil. Ocitujme si jeho příspěvek přesně: „Žádám Policii ČR, aby zasáhla. Pro svobodomyslné občany je tohle stejně nepřijatelná provokace, jako by na českých silnicích vlála vlajka s hákovým křížem. Stejně tak to vnímá i náš právní řád. V naší zemi nebude nikdo ani heilovat, ani mávat rudou vlajkou se srpem a kladivem“. Tolik doslovná citace vyjádření Miroslava Kalouska k návštěvě Nočních vlků, kteří s sebou vozí i vlajky bývalého Sovětského svazu. Nyní si ale rozeberme myšlenkové pochody pravicového „guru“ v této věci trochu podrobně.
Z jeho výroku je patrné, že se snaží srovnat dva systémy. Německý nacionální socialismus a sovětský socialismus. Dává mezi ně jasné rovnítko. Pro něj jsou jedno a totéž. Jenže ono tomu tak není. Vyložím zde několik argumentů, které ukáží na to, že tyto dva systémy nelze srovnávat. Musíme si na úvod uvědomit, že druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo útokem na Polsko. Někdo může namítnout, že poté na Polsko zaútočil i Sovětský svaz. To je pravda, ale musíme si uvědomit, proč tomu tak bylo a že pakt Molotov – Ribbentrop byl uzavřen proto, že se SSSR nechtěly mít západní země nic společného. A tak vznikl „pakt s ďáblem“, který později zaútočí i na Sovětský svaz a povede vskutku vyhlazovací válku. Faktickým a nikoliv domnělým vítězem tohoto konfliktu byl právě Sovětský svaz, který přinesl nejvíce obětí a osvobodil značnou část území Evropy. Z tohoto důvodu nemůžeme dávat rovnítko mezi nacionální socialismus a sovětský socialismus. Byť oba dva systémy měly na svědomí nezměrné lidské utrpení, ale válečný konflikt mohl přežít jen jeden z nich. Buďme rádi, že jej vyhráli spojenci, protože pokud by nastal opak, tak zde je úplně jiný svět, pokud by vůbec nějaký existoval. V roce 1945 všichni horečně oslavovali Sovětský svaz jako vítěznou mocnost a úspěchy ve Velké vlastenecké válce. Všude byly vztyčeny jeho vlaky se srpem a kladivem. Přesně ty vlajky, které dnes některým vadí. Jenže co kritikům vlajky vadí? Srp a kladivo? Nebo jen to, že se jedná o vlajku mocnosti, která vyhrála válku, byť měla za sebou i miliony mrtvých. Bude to pravděpodobně právě srovnání počtu obětí dvou lidí: Stalina a Hitlera. Oba dva totiž zneužívali své postavení k tomu, že si často vyřizovali „účty“ i s mnohými nevinnými lidmi. Na čem tedy selhaly oba dva systémy? Zde můžeme použít výklad britského historika Iana Kershawa, který to definuje následovně: zatímco nacismus ztroskotal proto, že dělal, to co dělat měl, tak socialismus ztroskotal na tom, co dělat měl, ale nedělal. Dle mého názoru je to výstižná definice. Nacismus selhal proto, že již od začátku byl zločinný a vedl rasovou vyhlazovací válku a to zejména díky „totálnímu rauši“ (abych parafrázoval stejnojmennou knihu Normana Ohlera), kdy téměř všichni Němci byli pod vlivem drog – pervitinu a sovětský socialismus selhal proto, že místo zavádění největší humanity, což myšlenka socialismu je, vytvořil systém, který byl v mnoha ohledech nehumánní. I když byl dle tvrzení mnohých historiků nelidský, tak nesmí být zapomínáno, že vyhrál vyhlazovací válku, která byla proti němu vedena a to nemůže nikdo zpochybnit – ani Miroslav Kalousek.
Lze srovnávat vlajku s hákovým křížem a vlajku se srpem a kladivem? Ani tohle nelze, protože svastika byl hinduistický symbol, který nacisté zneužili a je od roku 1945 odsouzen jako „symbol zla“. Zatímco srp a kladivo jsou symbolika, která má reprezentovat dělníky a rolníky. Navíc je to symbolika, která vystihovala Sovětský svaz až někam do 60. let minulého století. A nejedná se o symboliku poražené mocnosti, ale mocnosti vítězné. Naši pravicoví politici však celou věc zjednodušují, když používají rétoriku vítězů „studené války“, kterou Sovětský svaz neustál. Postupně se tato vítězná mocnost druhé světové války v roce 1991 rozpadla. Naše země nezůstala v tomto ohledu pozadu a rozpadla se v roce 1993. Pozadu jsme nezůstali ani v odmítnutí systému před rokem 1989, který byl označen jako protiprávní. Zakázala se symbolika minulého režimu, byť se jednalo o symboliku, která ukazovala na to, kdo vlastně vyhrál nejstrašnější válku dějin. Šmahem se do našeho právního řádu dostal zákon, který ve své podstatě odsoudil minulost, tak jako kdyby se jí chtěl navždy zbavit. Jenže jak ozvěny nacismu, stejně i ozvěny vítězů druhé světové války jsou dodnes patrné a to zejména v době výročí osvobození a konce války v Evropě (jinak se pohlíží na válku proti Japonsku, i když i Japonci dělali zvěrstva, tak jako nacisté).
 Možná by se tedy Mirek Kalousek měl zamyslet nad tím, jak to ve skutečnosti bylo, kdo vyhrál a kdo prohrál druhou světovou válku. Musíme vždy pamatovat na to, že dějiny píší vítězové a všechny uběhlé roky jsou v budoucnu vždy vykládány velice nejistě a to zejména v částech, které jsou sporné. Buďme hrdí na to, že jsme byli osvobozeni od útlaku nacistů a to bez ohledu na to, kdo nás osvobodil, protože své životy na oltář zachování lidstva položili jak lidé na východě, stejně i na západě, jakož i vlastenci na našem území. Až se osvobodíme od démonů minulosti, tak poté se budeme moci teprve dívat do budoucnosti, které se mnozí bojí.
 

V letošním roce si připomínáme 75. výročí osvobození naší vlasti spojeneckými vojsky od okupace nacistickým Německem. Do různých oslav a pietních aktů ale negativně zasáhla současná situace kolem šíření nového typu koronaviru, která znemožňuje si dané výročí řádně připomenout. Letošní připomínka výročí osvobození bude tedy jiná. Je odložena přehlídka na Rudém náměstí a země, které bojovaly proti nacismu a fašismu jsou zaneprázdněny novým bojem a to bojem proti neviditelnému nepříteli. Možná se v budoucnu dočkáme i oslav vítězství nad novým virem, nevím. Každopádně je nutné si připomínat vítězství nad fašismem a nacismem. Tedy systémy, které rozpoutaly nejhorší válku v lidských dějinách. Jak se postupně vzdalujeme od roku 1945, tak se zejména v našich podmínkách objevují čím dál více různí podivíni, kteří chtějí historii přepsat nebo si na tématu „druhá světová válka“ udělat politickou reklamu. Ano, mám na mysli „pány podivíny“ starosty městských částí v Praze – Ondřeje Koláře (TOP 09), starostu Prahy 6 a Pavla Novotného (ODS), starostu Prahy – Řeporyje.
První jmenovaný se neštítil zneužít nouzového stavu, který vyhlásila vláda v důsledku zamezení šíření nového koronaviru, aby odstranil sochu osvoboditele Prahy maršála Koněva. Jednalo se o bezprecedentní krok, kdy starosta sáhl ke kroku ve chvíli, kdy bylo zamezeno shromažďování lidí. Občané se tak nemohli sejít před sochou a bránit tak jejímu odstranění. V této souvislosti je nutné připomenout, že daná socha byla odhalena u příležitosti 35. výročí osvobození a přežila i rok 1989. Takže proč socha začala někomu vadit? S největší pravděpodobností začala vadit jen proto, že na daném místě má být něco jiného. Určitou roli hraje antiruská propaganda z rezervoáru pravicových stran. Mnozí lidé si poté myslí, že v roce 1945 nás nakonec z valné většiny neosvobodili sověti, ale úplně někdo jiný. V horším případě jsou sověti vykreslováni jako ti, kdo naši zemi nechtěli zachránit, ale okupovat. Tato věc se dává do souvislosti s rokem 1968 a Koněv je vždy vykreslován jako ten, kdo se podílel na všem možném, i když to mnohdy není pravda.
To druhý uvedený starosta je jiný kádr. Ten o sobě již dal vědět mnohem dříve, než jeho pravicový kolega. Proslavil se snahou postavit pomník Vlasovcům. Tedy zrádcům tehdejšího Sovětského svazu, vojákům, kteří bojovali na straně nacistického Německa proti Stalinovi. V tomto případě jde o deformaci minulosti, kdy se ze zrádců stávají hrdinové a skuteční hrdinové jsou vykreslováni jako nežádoucí, případně jako barbaři. Problém Vlasovců je v našich podmínkách dlouhodobě diskutován. Je pravdou, že se určitým způsobem podíleli na Pražském povstání a pomáhali při bojích, ale jejich účast na něm nemůže jejich zradu ospravedlnit. Maximálně ji může mírně zlehčit, ale nic to nemění na tom, že se jednalo o zrádce, kteří zradili svoji vlast, když se vedla vyhlazovací válka na východní frontě. Nelze se v tomto případě divit, že se proti výstavbě pomníku ohradilo Rusko, protože se jedná o poctu zrádcům.
Ať už je záměr starostů Koláře a Novotného jakýkoliv, tak je zjevné, že trpí určitou halucinací minulosti. Minulost vidí takovou, jaká nebyla a upravují si její průběh pro utvrzení své vlastní halucinace. Ve své podstatě tato halucinace nahrazuje fašizující tendence, které jsou v dnešní chaotické demokracii na vzestupu. Asi se touto halucinací chtějí někomu zavděčit. Možná USA, jejichž vojska nás také skutečně osvobodila nebo i dalším vítězům druhé světové války. Každopádně v našich podmínkách platí, že oba dva pánové danou záležitost používají pro šíření svého pověstného PR a je jim vcelku jedno, jaké to má mezinárodní dopady ve vztahu k Rusku, případně jiným zemím. Falzum minulosti vzkvétá na hybridní demokracii, kterou dnes prožíváme a tak i oba výše citovaní starostové vytváří fake news, kdy šíří polopravdy ve snaze halucinačně vytvořit jinou minulost.

Před nedávnou dobou proběhlo mediálním prostorem nenápadné vyjádření některých odborníků napříč zeměmi Evropy, že je nutné zavést různé tribunály pro t, kteří mají na svědomí „zlovůli“ z doby před rokem 1989. Samozřejmě, že prý mají být souzeni jen ti lidé, kteří určitým způsobem byli zakomponováni nejen ve státní správě tehdejších socialistických zemí. Československo nevyjímaje. Z logiky z výše uvedené věci se mají zavést Norimberské procesy pro ty, kteří prý mohou za to, že na hranicích tehdejší železné opony byli zastřeleni lidé, kteří se snažili uprchnout na vysněný Západ. V našich poměrech tak chtějí soudit starce jako například Miloše Jakeše, ne jinak je tomu i v jiných zemích. Jenže opravdu má smysl zavádět tribunály, jako byly po konci druhé světové války? Vždyť tenkrát socialismus a myšlenka komunismu zvítězila v nejhorší válce v lidských dějinách, aby se nakonec z různých důvodů rozpadla. Dnes je snaha myšlenku sociálně spravedlivé společnosti některými veřejnými politiky ještě více odsuzovat, protože je podle jejich názoru nedemokratická a nelidská. Co je ale nelidského na ekonomické rovnosti a snižování míry chudoby?
Podle odborníků z různých „ústavů“, jako například v našem případě z Ústavu pro studium totalitních režimů, se musíme vyrovnat se svoji minulostí a přenést se v čase více než 30 let nazpět. Na základě této retroaktivity, která je u nás zakázána, máme prý soudit ty, kteří tenkrát stáli v čele různých států a politických uskupení (v našem případě v čele tehdejší KSČ). Pokud bychom ale na tohle někdy přistoupili, tak musíme před tribunál přivést také ty, kteří v době mezi lety 1945 – 1991 stáli na druhé straně pověstné barikády studené války. I tam se totiž děly různé přehmaty, omyly a tragédie. Na lavici obžalovaných se tím pádem musí přivést tedy ti, kdo rozpoutali v USA běsnění v rámci „honu na čarodějnice“ a nejen za Mccarthismu se podíleli na válce ve Vietnamu, Koreji, případně brutálně intervenovali v dalších zemích v Africe nebo Latinské Americe. V neposlední řadě ale musí na lavici obviněných usednout i současní „váleční zločinci“ typu expremiéra Velké Británie Tonyho Blaira, exprezidenta USA George W. Bushe a další politiky, kteří rozpoutali ilegální války v Iráku a jinde, případně rozeseli chaos v Africe. Evropa a okolní svět nyní sklízí plody těchto nesnází v podobě migrace na své území.
Pokud by někdy v budoucnu došlo k přehodnocování minulosti a úpravě výkladu historie a tím pádem ke vzniku různých tribunálů „pro úpravu minulosti“, tak bude nutné prosazovat stejné procesy a tribunály pro zločiny kapitalismu. Prošetření zločinů kolonialismu, drancování kolonií, až po různé vojenské šarvátky v době zástupných válek. A nemám zde na mysli jen kolonie tehdejšího Britského impéria, ale také Francie, Španělska, Portugalska, Holandska a mnohé další země. Dále zločiny od války ve Vietnamu, až po sebevraždy lidí z ekonomických důvodů, kam je zahnal současný systém. Dále uveďme, že kapitalismus jako takový zvyšuje farmakologickou závislost lidí na uklidňujících lécích, aby na ně nedopadala současné tíha starostí.
Je evidentní, že globální kapitalismus je v krizi a tak se snaží hledat chyby jinde a odvádět pozornost jinam. Místo toho, abychom řešili současnost a budoucnost, tak budeme pořád řešit minulost, protože budoucnosti se asi mnozí bojí. Když už řešit minulost, tak potřebujeme nový Norimberk pro globální kapitalismus!