Mgr. Jan Klán

Prý je nutné si připomínat oběti „komunistického“ režimu. Ano, každý režim má své oběti a první pokus o socialismus nebyl výjimkou. Je potřeba si jasně říci, že období let 1948 – 1989 nebylo obdobím komunismu, ale obdobím pokusu o socialismus pod vedením KSČ. Jednalo se o verzi, která nebyla dokonalá, ale to není žádná verze – ani kapitalismu, ani socialismu. Nikdy nedosáhneme dokonalosti. Dnes se někteří pokouší o kapitalismus, byť se nerealizuje v plné míře a je také nedokonalý. Tehdejší režim sice v roce 1989 pod vahou vnitřních příčin a vnějších tlaků skončil, ale jeho výdobytky jsou patrné až do dnešní doby – veřejná doprava (železnice, metro), školství, sociální oblast, síť nemocnic, přehrady atd. Máme být právem na co hrdi, protože dnešní „divoký“ kapitalismus toho tolik za celou svoji existenci přibližně tří dekád nevytvořil. Naopak mnohem více věcí zničil. Ale ponechme stranou klasifikaci tehdejší doby, a vraťme se k onomu dni 27. červen.
Toho dne byla v roce 1950 popravena Milada Horáková. Oběť tehdejších procesů, které byly řízeny sovětskými poradci. Taková byla doba Studené války, která rozdělila svět na Východ a Západ. V tomto období dochází k různým procesům, které byly často vykonstruovány a mnohdy mířily i proti představitelům tehdejšího režimu. Tak jako v roce 1952 proti Josefu Slánskému. Podobné procesy se děly i jinde v Evropě. Nevyhnuly se ani USA, kde senátor McCarthy pořádal antilevicový "hon na čarodějnice". V tomto honu uvízlo mnoho lidí, kteří prý spolupracovali se Sovětským svazem (nastala tzv. Rudá panika). Trest smrti neminul manžele Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří byli v USA v roce 1953 popraveni za údajnou špionáž. Podobně jako Milada Horáková. Princip byl v těchto případech stejný. Poprava lidí za politický názor nebo špionáž se zdá dnes v Evropě neuvěřitelná, i když Assangovi dnes v USA hrozí podobný trest, neboť USA stále trest smrti nezrušily. Ale nezapomínejme, že tehdy byla ještě vyhrocenější doba, jen několik let po nejhorší válce lidských dějin. Musíme rovněž uvést, že se jednalo o klima, které bylo paradoxně bezpečnější, než je dnes. Ptáte se z jakého důvodu? Všichni totiž věděli, kdo jsou přátelé a nepřátelé. Navíc panoval strach ze vzájemného zničení jadernými zbraněmi. Dějiny je nutné vykládat skutečně podle toho, jak probíhaly na obou březích tehdejšího světa.
Dnešní prokapitalistický pohled na myšlenku komunistické a socialistické společnosti je samozřejmě, že je prý ze své podstaty špatná. Pokud pomineme účelové vykládání historie „odborníky“ z "Ústavu" pro studium totalitních režimů, toto tvrzení používají hlavně zastánci pravice. Když pravice připomíná tuto smutnou událost smrti jednoho člověka, ptejme se proč, pravice nepřipomíná výročí daleko vyhrocenější události, konkrétně například masové vraždění v ilegální válce v Iráku, kterou rozpoutaly USA a další západní země přispěchaly na pomoc. Bylo tam zavražděno nejméně půl milionu civilistů, včetně žen, dětí a seniorů. 
Dnes je myslím nemístné obhajovat likvidační kapitalismus, který ničí vše, co mu stojí v cestě – člověka, přírodu, demokracii atd. Právě dnešní typ kapitalismu využívá stalinské byrokracie pro obhájení sebe sama tvrzením „není jiná alternativa“ (There is no alternative), který ve své době pronesla „železná lady“ Margaret Thatcherová. Tato hysterická rétorika je ale pro nás vlastně dobrým znamením, neboť ukazuje, že současný systém už postrádá legitimitu, teče mu do bot a jediné, co mu zbývá, je strašit komunismem. To neměli jeho zastánci například v 90. letech zapotřebí, protože měli velké sebevědomí. To už je ale pryč, žijeme v éře kapitalistické normalizace. Smráká se. To je ten pravý důvod, proč se neustále straší 50. lety a tvrdí se, že socialismus a komunismus jsou utopické představy, které nefungují. Je úniku nebo není úniku z této zapeklité situace? Zcela jistě je úniku a to objektivním vysvětlováním spojitostí a hledání alternativy k současnému systému řízení společnosti.