Bezpečnostní hrozby – Rusko, Kocáb a ti jiní.

Bezpečnostní hrozby – Rusko, Kocáb a ti jiní.

Červen 07, 2020

V pořadu České televize Interview ČT 24 dne 5. 6. 2020 prohlásil Michael Kocáb, že ruská ambasáda měla být odsunuta spolu se sovětskými vojsky v roce 1991. Říkám si, zda to tento pán myslí vážně nebo zda to nemá v hlavě v pořádku. Rusko je suverénní stát a je pouze jedním z nástupnických států Sovětského svazu. Zajímalo by mě, jak by chtěl odsunout ruskou ambasádu? On neví, že to nejde? Pokud použijeme tyto podivné myšlenkové pochody a aplikujeme do reality, tak by se musely odsunout ambasády všech nástupnických států po Sovětském svazu. Počínaje Ukrajinou, přes Rusko, až po Estonsko. Proč by se měla odsouvat jen ambasáda Ruská? Pravděpodobně v některých lidech dřímá silná „zapšklost“ proti Rusku. Na otázce vztahů k Rusku se mnozí politici snaží zviditelnit. Pan Kocáb byl kdysi pro některé zajímavým hudebním umělcem v Pražském výběru, aby se na sklonku 80. let začal s dalším „podivínem“ Michalem Horáčkem motat do politiky. Zajímavé to dějinné obraty. Kocáb brojí proti Rusku a Horáček pro změnu kandidoval na prezidenta naší republiky, aniž by uspěl. Michael Kocáb si v tomto vztahu hraje na stejného „burana“ jako Novotný s Kolářem. Jen si myslím, aby za chvíli neprosil o policejní ochranu, tak jako všichni rusofobové. Čeho se tito lidé bojí? Nějakých tajných agentů, kteří by je nenápadně chtěli odstranit nebo zastrašit? Už jen to, že naše diplomacie vyhostila dva ruské diplomaty kvůli kauze s ricinem je postavené na hlavu. Nejprve tady „rozjitří“ někteří politici mezinárodní vztahy s Ruskem a poté vyhostíme diplomaty. Naši „čučkaři“ (agenti BIS) tvrdí, že ruská ambasáda je bezpečnostním rizikem, protože má hodně zaměstnanců. Jak pošetilé a zbabělé. Osobně vidím bezpečnostní riziko jinde, než v Rusku. Nemusí to být nutně jen USA, ale už samotný princip „sledovacího kapitalismu“ je bezpečnostním rizikem, kdy dáváme všanc své osobní údaje a účastníme se sociálního experimentu, který řídí nadnárodní korporace.
Pan Kocáb se měl věnovat raději hudbě, než politice, které vůbec nerozumí a tvrdit, že on pomohl odsunout sovětská vojska je nesmysl, protože ona vojska se z našeho území začala stahovat už v roce 1988. Na konci 80. let se totiž uzavíraly mezi USA a SSSR různé smlouvy a dohody, kde se mluvilo i o vojscích a jejich případném odchodu. Ať už z Německa nebo právě z naší vlasti. Michail Sergejevič Gorbačov dostal od USA příslib, že tento krok udělají i oni, ale bohužel se tak nestalo a americká armáda v Německu zůstala a navíc se kvapem rozšířila do dalších zemí, které vedou „ideologickou“ válku proti Rusku – jako například Polsko.
Jen si říkám, proč je v naší zemi tolik nenávisti proti Rusku? Zemi, která zvítězila nad nacismem a pomohla osvobodit značnou část Evropy za cenu mnoha obětí. Chápu, že jako klacek je používán rok 1968, kdy se Sovětský svaz podílel na intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Tento nešťastný krok Sovětského svazu ale musíme vnímat v kontextu tehdejší doby. Sféry vlivu si tenkrát udržovaly všechny velmoci - od Sovětského svazu až po USA. Pan Kocáb by si měl zopakovat dějepis a nenarušovat vztahy s Ruskem svými nesmyslnými teoriemi, tak jako to dělají jiní politici, kteří buď staví pomníky „zločincům a zrádcům“ nebo nechávají odstraňovat sochy, které nikomu nevadí.

Malý komunismus?

Malý komunismus?

Květen 25, 2020

V českém a evropském prostředí se opět začíná diskutovat o nepodmíněném základním příjmu, na který by měli nárok všichni občané. V minulé celoroční kampani za základní příjem v roce 2013, která probíhala ve všech zemích Evropské unie, se za prosazování diskuse o základním příjmu zasadila řada občanů, vědců i politiků. V České republice to byli také politici a členové KSČM, ČSSD, Zelených, Pirátů, SDS a další stran a občanských sdružení.
Bohužel do dnešní doby se základní příjem nepodařilo v Evropě prosadit, i když různé experimenty s ním už úspěšně proběhly ve Finsku a dalších zemí světa. Proto v září tohoto roku začne další, roční celo evropská iniciativa občanů za nepodmíněný základní příjem, kterému se říká také univerzální základní příjem nebo všeobecný základní příjem. Osobně je mi tento koncept sympatický, neboť ho podobně jako řada dalších lidí vnímám jako malý komunismus. Není to ještě zcela podle hesla „Každému podle jeho potřeb“, ale nepodmíněný základní příjem lze vnímat jako „Každému podle jeho základních potřeb“.
Než nastíním několik základních otázek, musím říci, že pokud by se všeobecný základní příjem v evropských zemích zavedl a uskutečnil, byl by to sice jen jeden malý zákon, ale s revolučním průlomem, který by skutečně mnohé změnil. Šlo by jej přirovnat například k zavedením všeobecného zdravotního pojištění. Všichni lidé by totiž dostávali stejnou částku bez ohledu na to, kdo jsou či kam patří. Odtud právě malý komunismus. Jedná se tedy o určitou předchozí fázi komunismu, kde by se společnost měla řídit rozdělováním podle potřeb. Zavedením nepodmíněného základního příjmu by se dosáhlo toho, že všichni si za určitý finanční obnos budou moci uhradit své základní životní potřeby. Od nákupů, přes poplatky za bydlení, až po kulturní život.
Nyní se ale podívejme na důležité otázky, které se zavedením malého komunismu souvisí. Za prvé, kde se na koncept základního nepodmíněného příjmu vezmou peníze? Zdaněním nejbohatších, progresívním zdaněním nebo zdaněním práce robotů? Případně jiným způsobem? Případně banky natisknou další peníze, které třeba stát bude krýt svými dluhopisy? Domnívám se, že by se peníze měli vzít od těch nejbohatších a také zdanit roboty, případně jejich vlastníky. Rovněž je nutné uvalit daň na internetové platformy.
Za druhé, jak dalece se změní povaha lidské práce, když se tento koncept zavede? Představte si, že vám stát každý měsíc na účet pošle třeba 10 000, - Kč bez toho, zda jste bohatý nebo chudý. Všichni dostanou stejnou částku. Jak to dopadne na pracovní morálku? Začne „zahálka“ v práci? Nebo přijde masivní exploze zkrácených pracovních úvazků? Dle mého názoru zavedením základního nepodmíněného příjmu dojde právě ke zkrácení pracovní doby a lidé tím získají více volného času. Práce obecně již nebude totiž mnoho, když ji postupně nahradí umělá inteligence, lidem zavedením základního nepodmíněného příjmu vznikne logicky více volného času, který mohou věnovat sobě a svým blízkým na které jim v dnešní tvrdě kapitalistické společnosti nezbývá mnoho času. Pak stát jakožto garant onoho konceptu může vytvořit lidem takové podmínky, aby mohli svůj volný čas užívat bez negativních jevů – například podporou kulturního vyžití, sportováním, vzděláváním atd.
Za třetí,odstraní se tímto konceptem chudoba? Pravděpodobně ano, protože i ti nejchudší budou mít zaručený příjem a budou tak moci zaplatit základní životní potřeby. Za páté, jak se osvědčí základní příjem v zemích, kde s ním chtějí nyní začít experimentovat, například v Itálii a Španělsku? Na to si budeme muset ještě chvíli počkat, než budeme mít relevantní data.
Od zavádění průmyslové revoluce si lidstvo přeje, aby stroje pracovaly za lidi. Nyní se stále více prosazuje automatizace a robotizace. Zcela určitě je nutné o základním příjmu diskutovat a postupně zavádět do praxe, protože umělá inteligence v budoucnu nahradí mnoho pracovních míst, kde již lidé nebudou v práci potřební. Z čeho by pak jinak měli žít?

Morální meze války

Morální meze války

Květen 23, 2020

Žijeme ve 21. století. Všichni od něj očekávali možné i nemožné. Že již nebude hladomor, nebudou války, lidé se budou mít rádi a celosvětově zavládne mír. Nic z toho se bohužel nenaplnilo. Dokonce mnohdy nastal opak. Očekávali jsme, že po století násilí, kterým bylo století předcházející, bude všude klid a mír. Jenže lidstvo změnilo jen jednu věc: formu válčení. Už se často nestojí na válečné frontě jako muž proti muži, ale bitvy se odehrávají ve virtuální sféře globálně propojeného lidstva – na internetu. Ke svému zničení tedy lidstvo využívá sofistikovanější zbraně. Někomu to možná nepřijde, ale pokud někdo zničí počítačové systémy určitého státu, tak nastane chaos, bezvládí, panika a kolaps státu. Počítače řídí úplně všechno a tak je snaha tento systém často paralyzovat. Tyto války, které se nazývají kybernetické, jsou dnes na denním pořádku. Od útoku hackerů na bankovní domy, nemocnice a státní instituce, až třeba po šíření virů na síti. Vše se točí kolem konfliktu, který má za cíl paralyzovat protivníka, získat od něj cenné informace a mít jej pod dohledem. Jenže je takový konflikt vůbec morální a žádoucí? Jestliže bytostným cílem lidstva je celosvětový mír, tak proč lidstvo neustále vede nějaké konflikty? Ať už na síti nebo v reálném světě?
Pryč jsou doby, kdy klasická forma válečného konfliktu byla charakterizována bojem muži proti muži, tak jako tomu bylo například ve druhé světové válce. Dnes k válčení používáme zbrusu nové, moderní nástroje. Od dronů, přes naváděné střely, přes monitorování lidí z vesmíru pomocí satelitů. Mocenské zájmy některých států jsou natolik velké, že snaha udržet „globální mír“ je poměrně problematická. Hlavně ve chvíli, kdy do celého procesu vstupuje „morální hegemon“ válčení – USA. Tento hegemon totiž primárně určuje to, kdo bude označen za nepřítele a zahrnut do „osy zla“, kterou si pro tento účel vytvořil v rámci boje proti terorismu. USA vždy ospravedlňují útok na někoho pod rouškou ochrany demokracie a lidských práv. V některých případech jsou jako ospravedlnění použita tvrzení, že daný stát nezachází se svými lidmi „podle demokratických pravidel“ a je tedy nutné jej zničit. Nikoho už nezajímá, kolik nevinných lidí při tom zemře. Hlavně, že je zachráněna demokracie. Jiné země zase uplatňují své územní nároky, i když dnes už to není tak častý jev, jako tomu bývalo v minulosti. Dnes jsme se přesunuli na bitevní pole, kde pěšákem jsou osobní počítače a mobilní telefony. Z logiky věci tedy plyne, že jakákoliv agrese je nemorální a tím pádem i samotný akt války. K čemu je tedy dobrá válka? Proč lidstvo neustále takové konflikty vede? Odpověď je nasnadě: válka totiž pohání inovace. Vždy se v konfliktu vyzkouší nějaká ta nová zbraň. To je prostá logika válčení. Princip zůstal zachován i dnes, kdy se vedou virtuální války. Jeden zkouší zbraňové systémy a odolnost toho druhého. Nehraje se už tolik územní zisky, ale o to, kdo bude mít technologicky navrch a ovládne globální obchod. Vznikají tak obchodní války, které jsou plné očerňování, umlčování a snahou zničit konkurenta za každou cenu.
Konflikty lidstvo vede už od pradávna. Nebylo století, kdyby se neválčilo. Válka za sebou vždy zanechala miliony mrtvých, zpustošené země a rozvrácené civilizace. Z toho si lidstvo do budoucna musí vzít ponaučení, i když to na první pohled tak nevypadá. V budoucnu se totiž budou kupit nové problémy, kvůli kterým se povedou nové války. Bude se primárně jednat o „vodní války“, kdy cennou surovinou bude sladká voda, kterou člověk potřebuje ke svému životu. V tomto případě se jako morální hledisko konfliktu použije boj o přežití a to bez ohledu na to, kdo přežije a kdo zemře. Bude i tohle morální? Určitě nebude, protože tento konflikt za sebou zanechá znova miliony mrtvých. Na druhou stranu si říkám, že sama příroda s námi vede válku o své přežití. Dílčí bitvu s přírodou jako lidstvo vyhráváme za cenu nejvyšší, ale válku s přírodou nevyhrajeme. Žádný konflikt nemá morální opodstatnění, pokud v něm zemřou miliony lidí a to jen proto, že byl rozpoután buď za cílem jejich ochrany, nebo prostě jen proto, že je na daném území mnoho nerostného bohatství.

Nad soumrakem bohů

Nad soumrakem bohů

Květen 21, 2020

Přesně před 30 lety se v tehdejším Československu schylovalo k prvním „svobodným“ volbám po roce 1989. Bylo nad míru jasné, že zvítězí Občanské fórum, které ztělesňoval tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně v tomto svobodomyslném fóru se schovali snad úplně všichni. Od disidentů, až po bývalé kariérní komunisty. Nastala doba převlékání kabátů a ukazování na ty lidi, kteří zůstali věrni myšlence sociálně spravedlivé společnosti. Volby před 30 lety nám ukázaly, jak to s naší zemí bude vlastně dál. Skutečně tyto volby vyhrálo Občanské fórum, ale uspěla i Komunistická strana Československa. S nadsázkou můžeme říci, že v té době nastal soumrak bohů, stejně i našeho státu a státního majetku. Tehdejší předvolební kampaň se stále vedla v duchu, že nepřátelé jsou komunisté a my „revolucionáři“ listopadu 1989 jsme vítězi. Tento trend se přesunul i do dnešní doby, kdy můžeme v médiích vidět a slyšet, že ten a onen člověk za „komunismu“ trpěl, že nikam nemohl vycestovat a nastává ostré srovnávání s nacismem a komunismem. Byť tyto dva systému spolu nemají nic společného, tak dnes je snaha je spojovat do jednoho. Tato věc byla zaseta již v roce 1990, kdy se vše neustále točilo kolem „zlých“ komunistů. Do jisté míry to byla náhoda, do určité míry záměr tehdejších politických elit, které vzešly z Občanského fóra. Dokonce i pozdější privatizátoři byli v tomto společenství pro všechny nenápadně schovaní. Mnoho lidí se cítilo být vítězi, ale mnoho se jich cítilo poraženo. K tomu dodejme, že i když volby dokázalo ovládnout Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí, tak ani jeden politický subjekt ve svém programu neměl rozdělení Československa nebo privatizaci státního majetku. Lidé se naivně domnívali, že vlastně nastane jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, kdy se do našich podmínek přestěhuje západní konzum, ale zůstanou všechny vymoženosti socialismu. Nastalo ale úplně něco jiného. Do naší země se vysloveně „nakvartýroval“ západní kapitál a zavedl ryze tržní hospodářství, kde je vše postaveno na nabídce a poptávce. Dokonce i partnerské vztahy nebo sex. Dnes se v mnohých bývalých socialistických zemích traduje následující rčení: za minulého režimu nám o komunismu lhali, ale o kapitalismu nám říkali pravdu. Mnoho lidí v době roku 1990 toužilo po neustálém nakupování, protože v mnohých oblastech centrální ekonomika selhávala. Všichni si mysleli, že nastane ráj pro všechny, kde bude všeho dostatek, ale namísto toho se přinesly veškeré negativní jevy kapitalistického způsobu života – od honby za ziskem, přes nezaměstnanost, privatizace, tunely, nárůst duševních onemocnění, kolonizaci, až po ztrátu suverenity v rámci Evropské unie.
Pubertu jsem prožíval v divokých devadesátkách na vesnici, kde bylo JZD, třídírna brambor, kruhárna zelí, vepřín. Viděl jsem tedy, jak vše postupně skomírá a přechází do soukromých rukou. Mnohé z toho ještě vydrželo po celá devadesátá léta, ale již ani jedna věc nepřežila první dekádu nového tisíciletí, kdy naši republiku ještě více kolonizoval konzumní kapitalismus. Od soběstačnosti jsme se přesunuli k závislosti na dovozu potravin z druhého konce světa. Jestliže téměř každá vesnice měla ve svém místě potenciální zaměstnavatele, tak dnes tomu tak není. Je jen málo obcí, kde je tomu jinak. Všude ale vesměs stojí opuštěné kravíny, vepříny, sila. Stojí v krajině jako němí svědkové oné doby, kdy nastal zlom, kdy lidé chtěli věřit ve vysněnou budoucnost. Ta jim ale byla ukradena právě lidmi, kteří se narychlo přesunuli do Občanského fóra, aby byli u toho, až se zhasne a začne se „loupit“. Byli to právě lidé typu Viktora Koženého a jeho pověstných Harvardských fondů, kteří vypouštěli vějičku vábného úspěchu a zbohatnutí. Tito lidé byli přímo napojeni na politické elity té doby, měli přístup k informacím a zákony, které se tenkrát utvářely, byly ryze účelové, aby mnohá politická rozhodnutí totiž nemohla být trestná. Nastal soumrak bohů podruhé, kdy i ostatní lidé přestali věřit, že nastane zářná budoucnost. Před 30 lety nám říkali, že musíme dohnat Německo a Rakousko. Položme si ale závěrečnou otázku: kde jsou dnes tyto země? A jestliže jsme měly tyto země dostihnout, tak se z logiky věci nesměly nikam vyvinout. Opak se ale stal pravdou. Z Německa je určující ekonomická síla v Evropě a Rakousko si libuje ve své neutralitě. Naproti tomu se Československo rozpadlo, proběhla likvidační privatizace a stali jsme se kolonií a otroky západního kapitálu.

Osamocený kapitalismus

Osamocený kapitalismus

Květen 20, 2020

Již více jak 30 let neexistuje vůči současnému kapitalismu žádná reálná alternativa. Vítězství, které myšlenka neoliberální demokracie, ve které je skrytý právě ekonomický systém zvaný kapitalismus, utrpěla, bylo téměř děsivé. Jako domeček z karet se postupně bortily systémy státního socialismu a to i spolu se svým vzorem – SSSR. Od té doby kapitalismus utvrzuje sám sebe, že nad něj není. Že je jediným života schopným modelem pro současnou civilizaci. Jenže co si myslet o systému, který způsobuje silnou nerovnost, je představován těmi nejbohatšími lidmi na světě, kteří drží většinu bohatství? Asi nic lichotivého. Co je ale na něm tolik lákavé, že neustále existuje? Přežije skutečně svůj úspěch, který slaví již tři dekády?
Současné pojetí demokracie je postaveno na lidských právech a svobodách, povinnosti, které obyvatelé mají také mít, jsou upozaděny. V tom všem je pečlivě zakomponován kapitalismus, který je postaven na spotřebě. Musí se neustále něco vyrábět a vy musíte neustále něco spotřebovávat. To je prostá logika dnešního modelu kapitalismu. Globalizace, která zasáhla do života nás všech, má své vítěze a poražené. Mezi vítěze můžeme řadit nadnárodní korporace, které právě provádí distribuci tolik vytouženého zboží, které se někde musí spotřebovat. Rychlá přeprava zboží z jednoho konce světa na druhý a neustálé propojení pomocí informačních technologií umožnilo vznik globálního kapitalismu, ze kterého nejvíce tyjí ti nejbohatší. Jestliže se před rokem 1989 muselo někdy řešit nedostatkové zboží, tak dnes musíme řešit negativní dopady nasycenosti obchodních řetězců, které spočívají zejména v dopadech na životní prostředí – od samotné výroby, až po vznik odpadu. Na současném modelu kapitalismu, který je maskován různými termíny od neoliberální, liberální nebo sociálně – demokratický, je lákavé to, že dokáže zabezpečit právě ony plné obchody. Tento faktor je často dáván do protikladu s centrálně plánovanou ekonomikou, která byla v některých aspektech nevýkonná.
Kruté vystřízlivění, které prožíváme v podobě se neustále zvyšujícího znečištění životního prostředí, dává tušit, že nastane bod obratu. Více lidí se stává „zelenými“, když si uvědomují, že o životní prostředí je nutné pečovat jako s cenným materiálem, který se snadno poškodí. Zelenou politiku kapitalismus tolik nepřijímá, protože mu překáží v jeho dalším rozpínání po planetě v honbě za ekonomickým růstem a tvorbou zisku. Vzpomínám si, jak jsme právě před třemi desítkami let měli na vesnici plno věcí, které si dnes musíme za hodně peněz nakoupit – od brambor, mléka, základních potravin atd. I to je další „úspěch“ kapitalismu, když dokázal zničit soběstačnost mnohých zemí a učinit z nich kolonii svých výrobků, které u nich doma nikdo ani nechce. Jenže má kapitalismus ještě co zničit? Nepochybně ano. Jednak samotnou civilizaci a poté životní prostředí jako celek. Tomu je potřeba zabránit a není jiná možnost, než tomu předejít vznikem alternativy k současnému kapitalismu. Je nutné začít debatovat o zavedení základního příjmu, přes posílení role států, reformy Evropské unie, zavádět ryze socialistické prvky a hlavně specifikovat nové postavení člověka jako tvora rozumného v současné společnosti. Jinak se člověk přemění v člověka nerozumného, který bude chtít v honbě za uspokojení svých potřeb, ničit i to, co nenávratně zmizí v prázdnotě bez možnosti obnovy.

Z minulosti do budoucnosti a zase zpět

Z minulosti do budoucnosti a zase zpět

Květen 16, 2020

Podle mnohých expertů na ekonomiku nás v následujících letech čeká krize, případně stagnace. Opatření, která byla přijata proti šíření nové viru, odhalila slabiny kapitalistické ekonomiky, jakož i konzumní společnosti. Zjišťujeme, jak v době nadbytku nakupujeme spoustu věcí, které ani nepotřebujeme ke svému životu. V tomto případě se jedná o deformaci, kterou způsobuje společnost nadbytku, případně přebytku. Možná můžeme očekávat krizi z přebytku, protože nebude velký odbyt právě oněch „nepotřebných“ věcí. Stačí, když se dnes a denně podíváme do obchodních center – všude je hojnost a to dokonce i v této chvíli, kdy se společnost musela přizpůsobit novým podmínkám, které ohrožují ji samotnou. Pravděpodobnost, že díky současnému stavu dojde ke změně chování lidí, nevidím jako moc reálné. Sice jsme se v některých ohledech dokázali uskrovnit a začali i šetřit, ale i tak nadále naši společnost pohání konzum, prodej automobilů, neustále se roztáčí kola kapitalismu.
Lůno kapitalistické ekonomiky neoliberálního typu – USA – se potácí v krizi. Původně nejlepší ekonomický sytém na světě, který zvítězil v souboji „ideologií“ v roce 1989 se postupně propadá do své záhuby. Je to právě svět kdesi za oceánem, který nám byl dáván za vzor hlavně v divokých devadesátkách, aby svoji největší chybu odhalil v současné krizi, kdy má nejvíce obětí nového typu viru. Vůbec mu nevadí, že se kapitalismus (respektive neoliberální doktrína, která je skryta za kapitalismem) netrápí tím, že je za ním spousta mrtvých. Člověk by očekával, že i v tomto případě nastane nějaká snaha změnit tamní systém, ale bohužel tomu tak není. A tak vzor nezlomné globální ekonomiky ukazuje svoji ďábelskou tvář, kdy selhává při ochraně lidských životů.
Lidem mnohdy ani nedochází, co vše se může při krizi změnit. Věci, které dříve nešly aplikovat do společnosti, se staly realitou. Kapitalismus začíná psát novou kapitolu svého vývoje, který směřuje k dalšímu nárůstu nerovnosti. Ať už mezi lidmi, regiony nebo státy, případně městy. Lidé si zvykli na to, že mají dostatek peněz. Je úplně jedno, zda si je reálně vydělají nebo zda si je někde půjčí a zadluží se. Jejich touha neustále utrácet, nakupovat a hnát se za zážitky a potěšením je v tomto případě silnější, než strašák dluhů a exekuce – hlavně když si plním svoje sny bez ohledu na to, co může nastat v budoucnosti. Ta je totiž podle jejich logiky uvažování, kterou určuje právě kapitalismus, silně nestálá a ona jistota, že bude v budoucnosti lépe, se rozplývá kdesi v dáli.
V tuto chvíli je nutné opět začít uvažovat o novém typu socialismu. Vím, že mnozí kritici „minulého“ socialismu začnou ihned útočit, že každý socialismus je nelidský a že vždy selže. Jenže ona to není pravda. Musíme přiznat, že předcházející socialistické pokusy o nový typ společnosti selhaly a to včetně nevinných obětí, ale i tak nemůžeme popřít i úspěchy, které posléze přinutily kapitalismus, aby některé socialistické prvky do sebe integroval. Ať už se jedná o práva žen, zavedení sociálního státu, bezplatného zdravotnictví nebo školství, vybudování obrovských areálů továren a téměř plnou zaměstnanost. Jsou to právě tyto prvky, které jsou dnes opět privatizovány ve prospěch soukromého sektoru. Kam vede právě toto předávání do soukromých rukou, můžeme vidět v USA. Na socialistických a komunistických myšlenkách není nic nelidského. Naopak. Jsou to myšlenky, které směřují ke snížení nerovnosti a humanizaci společnosti. Bohužel je dnes a denně tato humanistická myšlenka vystavena útokům kritiků z pozice kapitálu, protože se jí bojí a nechtějí připustit i možnost jiného typu společnosti, než je ta dnešní, která je postavena primárně na penězích. Musíme si uvědomit, že změna systému je nevyhnutelná. Jinak dojde ke kolapsu společenství, které se bude neustále zmítat v krizi. Je nutné se poučit z chyb minulosti a z doby minulé si vzít poučení pro budoucnost. Jedině tak dokážeme nejen naši společnost posunout směrem ke spravedlnosti – ať sociální, příjmové nebo majetkové. Nejlépe musíme dospět ke všem třem....

Dějinné paradoxy

Dějinné paradoxy

Květen 06, 2020

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo výstavbu Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup. Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrací zpět. Co bude tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocňuje výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.
Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už bude nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 30 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 30 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.
Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.
 

Noční vlci versus Mirek Kalousek

Noční vlci versus Mirek Kalousek

Květen 05, 2020

Rok se s rokem sešel a na našem území opět zavítají motorkáři, kteří si říkají Noční vlci. Jedni je vítají, druzí je hanobí a odsuzují jako agenty Putina a některým je to naprosto jedno. Mezi nejhorlivější „křiklouny“ proti připomínce konce druhé světové války tímto způsobem a toho, kdo ji vyhrál v roli spojeneckých vojsk (Sovětský svaz měl nejvíce obětí), vystupují zejména pravicoví politici. Pokud nahlédneme na facebookový profil Miroslava Kalouska, tak zjistíme, že se již k tomuto tématu vyjádřil. Ocitujme si jeho příspěvek přesně: „Žádám Policii ČR, aby zasáhla. Pro svobodomyslné občany je tohle stejně nepřijatelná provokace, jako by na českých silnicích vlála vlajka s hákovým křížem. Stejně tak to vnímá i náš právní řád. V naší zemi nebude nikdo ani heilovat, ani mávat rudou vlajkou se srpem a kladivem“. Tolik doslovná citace vyjádření Miroslava Kalouska k návštěvě Nočních vlků, kteří s sebou vozí i vlajky bývalého Sovětského svazu. Nyní si ale rozeberme myšlenkové pochody pravicového „guru“ v této věci trochu podrobně.
Z jeho výroku je patrné, že se snaží srovnat dva systémy. Německý nacionální socialismus a sovětský socialismus. Dává mezi ně jasné rovnítko. Pro něj jsou jedno a totéž. Jenže ono tomu tak není. Vyložím zde několik argumentů, které ukáží na to, že tyto dva systémy nelze srovnávat. Musíme si na úvod uvědomit, že druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo útokem na Polsko. Někdo může namítnout, že poté na Polsko zaútočil i Sovětský svaz. To je pravda, ale musíme si uvědomit, proč tomu tak bylo a že pakt Molotov – Ribbentrop byl uzavřen proto, že se SSSR nechtěly mít západní země nic společného. A tak vznikl „pakt s ďáblem“, který později zaútočí i na Sovětský svaz a povede vskutku vyhlazovací válku. Faktickým a nikoliv domnělým vítězem tohoto konfliktu byl právě Sovětský svaz, který přinesl nejvíce obětí a osvobodil značnou část území Evropy. Z tohoto důvodu nemůžeme dávat rovnítko mezi nacionální socialismus a sovětský socialismus. Byť oba dva systémy měly na svědomí nezměrné lidské utrpení, ale válečný konflikt mohl přežít jen jeden z nich. Buďme rádi, že jej vyhráli spojenci, protože pokud by nastal opak, tak zde je úplně jiný svět, pokud by vůbec nějaký existoval. V roce 1945 všichni horečně oslavovali Sovětský svaz jako vítěznou mocnost a úspěchy ve Velké vlastenecké válce. Všude byly vztyčeny jeho vlaky se srpem a kladivem. Přesně ty vlajky, které dnes některým vadí. Jenže co kritikům vlajky vadí? Srp a kladivo? Nebo jen to, že se jedná o vlajku mocnosti, která vyhrála válku, byť měla za sebou i miliony mrtvých. Bude to pravděpodobně právě srovnání počtu obětí dvou lidí: Stalina a Hitlera. Oba dva totiž zneužívali své postavení k tomu, že si často vyřizovali „účty“ i s mnohými nevinnými lidmi. Na čem tedy selhaly oba dva systémy? Zde můžeme použít výklad britského historika Iana Kershawa, který to definuje následovně: zatímco nacismus ztroskotal proto, že dělal, to co dělat měl, tak socialismus ztroskotal na tom, co dělat měl, ale nedělal. Dle mého názoru je to výstižná definice. Nacismus selhal proto, že již od začátku byl zločinný a vedl rasovou vyhlazovací válku a to zejména díky „totálnímu rauši“ (abych parafrázoval stejnojmennou knihu Normana Ohlera), kdy téměř všichni Němci byli pod vlivem drog – pervitinu a sovětský socialismus selhal proto, že místo zavádění největší humanity, což myšlenka socialismu je, vytvořil systém, který byl v mnoha ohledech nehumánní. I když byl dle tvrzení mnohých historiků nelidský, tak nesmí být zapomínáno, že vyhrál vyhlazovací válku, která byla proti němu vedena a to nemůže nikdo zpochybnit – ani Miroslav Kalousek.
Lze srovnávat vlajku s hákovým křížem a vlajku se srpem a kladivem? Ani tohle nelze, protože svastika byl hinduistický symbol, který nacisté zneužili a je od roku 1945 odsouzen jako „symbol zla“. Zatímco srp a kladivo jsou symbolika, která má reprezentovat dělníky a rolníky. Navíc je to symbolika, která vystihovala Sovětský svaz až někam do 60. let minulého století. A nejedná se o symboliku poražené mocnosti, ale mocnosti vítězné. Naši pravicoví politici však celou věc zjednodušují, když používají rétoriku vítězů „studené války“, kterou Sovětský svaz neustál. Postupně se tato vítězná mocnost druhé světové války v roce 1991 rozpadla. Naše země nezůstala v tomto ohledu pozadu a rozpadla se v roce 1993. Pozadu jsme nezůstali ani v odmítnutí systému před rokem 1989, který byl označen jako protiprávní. Zakázala se symbolika minulého režimu, byť se jednalo o symboliku, která ukazovala na to, kdo vlastně vyhrál nejstrašnější válku dějin. Šmahem se do našeho právního řádu dostal zákon, který ve své podstatě odsoudil minulost, tak jako kdyby se jí chtěl navždy zbavit. Jenže jak ozvěny nacismu, stejně i ozvěny vítězů druhé světové války jsou dodnes patrné a to zejména v době výročí osvobození a konce války v Evropě (jinak se pohlíží na válku proti Japonsku, i když i Japonci dělali zvěrstva, tak jako nacisté).
 Možná by se tedy Mirek Kalousek měl zamyslet nad tím, jak to ve skutečnosti bylo, kdo vyhrál a kdo prohrál druhou světovou válku. Musíme vždy pamatovat na to, že dějiny píší vítězové a všechny uběhlé roky jsou v budoucnu vždy vykládány velice nejistě a to zejména v částech, které jsou sporné. Buďme hrdí na to, že jsme byli osvobozeni od útlaku nacistů a to bez ohledu na to, kdo nás osvobodil, protože své životy na oltář zachování lidstva položili jak lidé na východě, stejně i na západě, jakož i vlastenci na našem území. Až se osvobodíme od démonů minulosti, tak poté se budeme moci teprve dívat do budoucnosti, které se mnozí bojí.
 

Mýtus dnešní reality

Mýtus dnešní reality

Květen 03, 2020

Před 30 lety se tehdejší Československo chystalo na volby, které se konaly od převratu roku 1989. Očekával se fenomenální návrat „demokracie“ po vzoru první republiky a nástup Občanského fóra, které ztělesňovalo tehdejší vítěze. Souběžně s tímto procesem se začali přejmenovávat ulice a bořit sochy a památníky. Ještě před několika měsíci opěvovaní velikáni mezinárodního dělnického a komunistického hnutí skončili, když ne ve šrotu, tak v depozitáři. Odstranění symbolů předcházejícího režimu se v té době dalo vcelku pochopit. Začínala přeci nová éra (podobně jako v roce 1918 nebo 1948). Jenže je těžko pochopitelné, proč je dnes snaha odstraňovat památníky, které nemají co dočinění s minulým režimem (tedy krom jejich vzniku). Dokonce už asi nikdo moc dnes nepochopí, proč se například hluboko v devadesátkách odstranila bronzová socha Jana Švermy, který měl velké zásluhy v Slovenském národním povstání. Podotýkám, že to bylo v Praze. V našem hlavním městě, kde se tímto krokem chtěla zviditelnit tehdejší politická reprezentace Prahy 1. Rok se s rokem sešel, politické garnitury se obměnili, ale strašák minulosti zůstal stále přítomen. Alespoň v Praze, kde se v poslední době vytváří mýty o době dávno minulé. Netvrdím, že je tomu tak v celé Praze, ale minimálně v Praze 6 a Praze – Řeporyjích jsou různé mýty na vzestupu. Jedná se o dva mýty. První říká, že Prahu osvobodili Vlasovci a druhý zase tvrdí, že maršál Koněv se po druhé světové válce podílel i na jiných akcích tehdejšího Sovětského svazu (nikdo nepopírá jeho velení v roce 1956 v Maďarsku) a to včetně invaze vojsk v roce 1968 do Československa (to je právě onen mýtus).
Jak je možné, že více jak 30 let od změny režimu, se v našich podmínkách někdo neustále snaží zpochybňovat výsledky druhé světové války? Pravděpodobně je to způsobeno chybným výkladem slova demokracie, která se v naší zemi vykládá v sousloví, že si mohu dělat, co chci a vykládat si také, co chci. Tímto způsobem vzniká hybridní demokracie, která nemá řád, ale řád přechází v chaos. Proč nechal starosta Novotný k památníku Vlasovcům nainstalovat kamerový systém? Že by se bál jeho zničení? Zde se nabízí otázka, proč stejný systém elektronické ochrany nebyl nainstalován u sochy Koněva (nebo jiných památníků, které se staly terčem poškozování či hanobení), kde bylo jako argument pro její odstranění použito tvrzení, že je socha neustále terčem vandalů. Že by na tom nebyl zájem, ale chránit pomníky nové pravdy se může? Na takové věci se najdou peníze? Není to přinejmenším divné? Když přeci někdo může ničit památníky osvoboditelů, tak pokud pan Novotný vyzdvihuje Vlasovce jako osvoboditele a jiní ne, tak jako formu protestu přeci mohu památník polít třeba barvou. Samozřejmě, že se to nesmí, ale když někdo za osvoboditele nepovažuje Sověty a hanobí jejich památníky, tak proč by někdo nemohl hanobit pomník skutečných zrádců (Vlasovců), které nepovažuje za osvoboditele? Ten samý příměr můžeme použít i u památníků americké armády v západních Čechách. Mohl bych teoreticky hanobit jejich památníky za jejich angažmá ve Vietnamu a v jiných ilegálních válkách, ale logicky to neudělám, protože se na osvobození naší vlasti také podíleli, podobně jako Sověti.
Je nezpochybnitelnou pravdou, že režim před rokem 1989 zveličoval podíl sovětských osvoboditelů a ty západní odsunul do pozadí (například letce RAF). Naproti tomu režim po roce 1989 odsunul do pozadí podíl sovětských osvoboditelů a zveličil až neúměrně podíl těch západních. Zůstala jen regionální historie, kde je doložitelná role partyzánských skupin. Kdysi se jednalo o velice známá jména, kterým byl vzdáván hold, ale dnes se velebí jen západní bojovníci s nacismem. Jako kdyby východní odboj nikdy neexistoval. Jedná se o paradox našich dějin, který je dnes zneužíván některými podivíny pro svoje zviditelnění. Pravdou ale je, že ve své podstatě existovaly tři formy odboje: západní, východní a domácí.
Opravdu pana Novotného ohrožují nějací tajní agenti s teplou vodou, kteří byli prý posláni ze samotného Ruska, a proto musí mít policejní ochranu? To si nemyslím, ale pan starosta musí za své konání nést zodpovědnost - politickou i morální. Nesmí se nikdo divit reakci Ruska, které na oltář záchrany lidstva přineslo v nejtemnějších dobách nejvíce obětí. A nyní se v Praze objeví památník zrádcům Sovětského svazu, Vlasovcům a to v době 75 let od konce druhé světové války. Tento krok nemá v naší historii obdoby a je nutné jej odsoudit. Neumím si představit, že by podobný pomník postavili tam, kde operovali Vlasovci, když bojovali na straně nacistů. Překrucování a vytváření nové minulosti vede jen k tomu, že se eskaluje napětí, které ve společnosti dříme, do takových rozměrů, že to zasahuje i do mezinárodních vztahů a to je velice nebezpečné. Jako republika jsme se stali obětí mýtů dnešní reality, které nemají nic společného s historiografií, ani dějinami, ale jsou některými „podivíny“ pečlivě předkládány jako realita minulosti v soukolí „ideologické“ války proti Rusku.

Jáství na procházce

Jáství na procházce

Duben 29, 2020

Jejich revírem je Praha a větší města, jejich nasazení trvá od voleb v roce 2017 a nijak neutuchá, jejich nepřítelem je předseda vlády Andrej Babiš, prezident Miloš Zeman a současná vláda, kterou toleruje KSČM. Nepřátelé jsou všichni, kdo se nějak staví na stranu současné vlády a jejich kroků. Ano, jedná se o spolek Milion chvilek pro demokracii. Přesně pro tu demokracii, kterou nechtějí dodržovat ani respektovat. Zpočátku tohoto roku to vypadalo, že si „chvilkaři“ dají chvilku pauzu nebo nenávratně zmizí ve víru historie. Zdání ale klamalo. Každý očekával, že v současné krizové situaci budou všichni dodržovat náš právní řád, ale bohužel se tak nestalo. Vedoucí výše uvedeného spolku pan Minář totiž zorganizoval protestní procházku proti krokům současné vlády, která zavedla tvrdé restrikce proti šíření nové nákazy. Proč se protest uskutečnil? Prý „chvilkařům“ vadí současný stav věcí, které zamezují shlukování více lidí a tak tuto věc obešli tvrzením, že na procházku vlastně může každý (možná něco rozchodit) a když se někde zcela „náhodně“ potká několik desítek, až stovek lidí, tak je to vlastně v pořádku, protože jsou vlastně všichni na procházce. Docela absurdita a výsměch všem lidem, kteří dodržují pravidla daná vládou.
A to je to fungování našeho právního systému po česku. Každý si danou věc vyloží po svém, ale veřejné akce jsou přeci zakázány. No, a že pan Minář celou akci podal jako procházku, kde se náhodně sešlo několik stovek lidí je porušením pravidel, která musíme všichni dodržovat. Za tento "podvod", respektive svůj výklad nařízení vlády by neměl zůstat nepotrestán, když policie může pokutovat lidi za nenošení roušky. Nebo se snad na pana Mináře restrikce a zákony nevztahují? I v tomto případě by organizátor oné procházky měl dostat pokutu a to dosti vysokou, aby si přestal vykládat zákony ve svém duchu. Jenže co čekat od člověka, který je sponzorován penězi od donátorů, kteří brojí proti současné vládě s tolerancí komunistů a podporován pravicovou politickou elitou? Zřejmě nemůžeme očekávat nic světoborného. Je to pořád dokola to samé: současná vláda je špatná, zavádí restrikce, aby ochránila občany, ale nám „chvilkařům“ se to nelíbí, protože nemůžeme protestovat proti „zlu“, které prý v naší zemi vládne (osobně si žádného zla nejsem vědom). Zajímalo by mě, jak by celý slavný spolek reagoval, kdyby byl pan Minář nakažen novým koronavirem? Opět by protestovali, pořádali se jeho protestní procházky nebo by konečně dostali rozum? Rozum by pan Minář asi nedostal, protože ten jej na procházce buď ztratil, nebo spíš mu nebyl nikdy shůry dán....
Takže si pamatujme, co je spolek Milion chvilek vlastně zač: je to spolek, který nechce dodržovat platné zákony, nařízení a vlastně ani právní stát a demokracii, kterou si vykládají ve svém významu "já si mohu dělat, co chci", případně „já si pravidla mohu vykládat, jak chci já“. Jedná se o zajímavý princip „jáství“, které je metlou liberalismu a kapitalismu volného trhu. I tento vztah je nutné mít na paměti, abychom skutečně pochopili pravou tvář spolku, Milion chvilek. Nejedná se totiž o žádný spolek, kterému by šlo o záchranu demokratického státu, ale jde mu o to do popředí posunout skrytou oligarchii a byznys. V tomto případě pan Minář a jemu podobní plní roli „užitečných idiotů“. Na závěr jedno výstižné rčení k výše napsanému: všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Aktuální problémy