V českém a evropském prostředí se opět začíná diskutovat o nepodmíněném základním příjmu, na který by měli nárok všichni občané. V minulé celoroční kampani za základní příjem v roce 2013, která probíhala ve všech zemích Evropské unie, se za prosazování diskuse o základním příjmu zasadila řada občanů, vědců i politiků. V České republice to byli také politici a členové KSČM, ČSSD, Zelených, Pirátů, SDS a další stran a občanských sdružení.
Bohužel do dnešní doby se základní příjem nepodařilo v Evropě prosadit, i když různé experimenty s ním už úspěšně proběhly ve Finsku a dalších zemí světa. Proto v září tohoto roku začne další, roční celo evropská iniciativa občanů za nepodmíněný základní příjem, kterému se říká také univerzální základní příjem nebo všeobecný základní příjem. Osobně je mi tento koncept sympatický, neboť ho podobně jako řada dalších lidí vnímám jako malý komunismus. Není to ještě zcela podle hesla „Každému podle jeho potřeb“, ale nepodmíněný základní příjem lze vnímat jako „Každému podle jeho základních potřeb“.
Než nastíním několik základních otázek, musím říci, že pokud by se všeobecný základní příjem v evropských zemích zavedl a uskutečnil, byl by to sice jen jeden malý zákon, ale s revolučním průlomem, který by skutečně mnohé změnil. Šlo by jej přirovnat například k zavedením všeobecného zdravotního pojištění. Všichni lidé by totiž dostávali stejnou částku bez ohledu na to, kdo jsou či kam patří. Odtud právě malý komunismus. Jedná se tedy o určitou předchozí fázi komunismu, kde by se společnost měla řídit rozdělováním podle potřeb. Zavedením nepodmíněného základního příjmu by se dosáhlo toho, že všichni si za určitý finanční obnos budou moci uhradit své základní životní potřeby. Od nákupů, přes poplatky za bydlení, až po kulturní život.
Nyní se ale podívejme na důležité otázky, které se zavedením malého komunismu souvisí. Za prvé, kde se na koncept základního nepodmíněného příjmu vezmou peníze? Zdaněním nejbohatších, progresívním zdaněním nebo zdaněním práce robotů? Případně jiným způsobem? Případně banky natisknou další peníze, které třeba stát bude krýt svými dluhopisy? Domnívám se, že by se peníze měli vzít od těch nejbohatších a také zdanit roboty, případně jejich vlastníky. Rovněž je nutné uvalit daň na internetové platformy.
Za druhé, jak dalece se změní povaha lidské práce, když se tento koncept zavede? Představte si, že vám stát každý měsíc na účet pošle třeba 10 000, - Kč bez toho, zda jste bohatý nebo chudý. Všichni dostanou stejnou částku. Jak to dopadne na pracovní morálku? Začne „zahálka“ v práci? Nebo přijde masivní exploze zkrácených pracovních úvazků? Dle mého názoru zavedením základního nepodmíněného příjmu dojde právě ke zkrácení pracovní doby a lidé tím získají více volného času. Práce obecně již nebude totiž mnoho, když ji postupně nahradí umělá inteligence, lidem zavedením základního nepodmíněného příjmu vznikne logicky více volného času, který mohou věnovat sobě a svým blízkým na které jim v dnešní tvrdě kapitalistické společnosti nezbývá mnoho času. Pak stát jakožto garant onoho konceptu může vytvořit lidem takové podmínky, aby mohli svůj volný čas užívat bez negativních jevů – například podporou kulturního vyžití, sportováním, vzděláváním atd.
Za třetí,odstraní se tímto konceptem chudoba? Pravděpodobně ano, protože i ti nejchudší budou mít zaručený příjem a budou tak moci zaplatit základní životní potřeby. Za páté, jak se osvědčí základní příjem v zemích, kde s ním chtějí nyní začít experimentovat, například v Itálii a Španělsku? Na to si budeme muset ještě chvíli počkat, než budeme mít relevantní data.
Od zavádění průmyslové revoluce si lidstvo přeje, aby stroje pracovaly za lidi. Nyní se stále více prosazuje automatizace a robotizace. Zcela určitě je nutné o základním příjmu diskutovat a postupně zavádět do praxe, protože umělá inteligence v budoucnu nahradí mnoho pracovních míst, kde již lidé nebudou v práci potřební. Z čeho by pak jinak měli žít?

Přesně před 30 lety se v tehdejším Československu schylovalo k prvním „svobodným“ volbám po roce 1989. Bylo nad míru jasné, že zvítězí Občanské fórum, které ztělesňoval tehdejší prezident Václav Havel. Ostatně v tomto svobodomyslném fóru se schovali snad úplně všichni. Od disidentů, až po bývalé kariérní komunisty. Nastala doba převlékání kabátů a ukazování na ty lidi, kteří zůstali věrni myšlence sociálně spravedlivé společnosti. Volby před 30 lety nám ukázaly, jak to s naší zemí bude vlastně dál. Skutečně tyto volby vyhrálo Občanské fórum, ale uspěla i Komunistická strana Československa. S nadsázkou můžeme říci, že v té době nastal soumrak bohů, stejně i našeho státu a státního majetku. Tehdejší předvolební kampaň se stále vedla v duchu, že nepřátelé jsou komunisté a my „revolucionáři“ listopadu 1989 jsme vítězi. Tento trend se přesunul i do dnešní doby, kdy můžeme v médiích vidět a slyšet, že ten a onen člověk za „komunismu“ trpěl, že nikam nemohl vycestovat a nastává ostré srovnávání s nacismem a komunismem. Byť tyto dva systému spolu nemají nic společného, tak dnes je snaha je spojovat do jednoho. Tato věc byla zaseta již v roce 1990, kdy se vše neustále točilo kolem „zlých“ komunistů. Do jisté míry to byla náhoda, do určité míry záměr tehdejších politických elit, které vzešly z Občanského fóra. Dokonce i pozdější privatizátoři byli v tomto společenství pro všechny nenápadně schovaní. Mnoho lidí se cítilo být vítězi, ale mnoho se jich cítilo poraženo. K tomu dodejme, že i když volby dokázalo ovládnout Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí, tak ani jeden politický subjekt ve svém programu neměl rozdělení Československa nebo privatizaci státního majetku. Lidé se naivně domnívali, že vlastně nastane jakýsi kapitalismus s lidskou tváří, kdy se do našich podmínek přestěhuje západní konzum, ale zůstanou všechny vymoženosti socialismu. Nastalo ale úplně něco jiného. Do naší země se vysloveně „nakvartýroval“ západní kapitál a zavedl ryze tržní hospodářství, kde je vše postaveno na nabídce a poptávce. Dokonce i partnerské vztahy nebo sex. Dnes se v mnohých bývalých socialistických zemích traduje následující rčení: za minulého režimu nám o komunismu lhali, ale o kapitalismu nám říkali pravdu. Mnoho lidí v době roku 1990 toužilo po neustálém nakupování, protože v mnohých oblastech centrální ekonomika selhávala. Všichni si mysleli, že nastane ráj pro všechny, kde bude všeho dostatek, ale namísto toho se přinesly veškeré negativní jevy kapitalistického způsobu života – od honby za ziskem, přes nezaměstnanost, privatizace, tunely, nárůst duševních onemocnění, kolonizaci, až po ztrátu suverenity v rámci Evropské unie.
Pubertu jsem prožíval v divokých devadesátkách na vesnici, kde bylo JZD, třídírna brambor, kruhárna zelí, vepřín. Viděl jsem tedy, jak vše postupně skomírá a přechází do soukromých rukou. Mnohé z toho ještě vydrželo po celá devadesátá léta, ale již ani jedna věc nepřežila první dekádu nového tisíciletí, kdy naši republiku ještě více kolonizoval konzumní kapitalismus. Od soběstačnosti jsme se přesunuli k závislosti na dovozu potravin z druhého konce světa. Jestliže téměř každá vesnice měla ve svém místě potenciální zaměstnavatele, tak dnes tomu tak není. Je jen málo obcí, kde je tomu jinak. Všude ale vesměs stojí opuštěné kravíny, vepříny, sila. Stojí v krajině jako němí svědkové oné doby, kdy nastal zlom, kdy lidé chtěli věřit ve vysněnou budoucnost. Ta jim ale byla ukradena právě lidmi, kteří se narychlo přesunuli do Občanského fóra, aby byli u toho, až se zhasne a začne se „loupit“. Byli to právě lidé typu Viktora Koženého a jeho pověstných Harvardských fondů, kteří vypouštěli vějičku vábného úspěchu a zbohatnutí. Tito lidé byli přímo napojeni na politické elity té doby, měli přístup k informacím a zákony, které se tenkrát utvářely, byly ryze účelové, aby mnohá politická rozhodnutí totiž nemohla být trestná. Nastal soumrak bohů podruhé, kdy i ostatní lidé přestali věřit, že nastane zářná budoucnost. Před 30 lety nám říkali, že musíme dohnat Německo a Rakousko. Položme si ale závěrečnou otázku: kde jsou dnes tyto země? A jestliže jsme měly tyto země dostihnout, tak se z logiky věci nesměly nikam vyvinout. Opak se ale stal pravdou. Z Německa je určující ekonomická síla v Evropě a Rakousko si libuje ve své neutralitě. Naproti tomu se Československo rozpadlo, proběhla likvidační privatizace a stali jsme se kolonií a otroky západního kapitálu.

Podle mnohých expertů na ekonomiku nás v následujících letech čeká krize, případně stagnace. Opatření, která byla přijata proti šíření nové viru, odhalila slabiny kapitalistické ekonomiky, jakož i konzumní společnosti. Zjišťujeme, jak v době nadbytku nakupujeme spoustu věcí, které ani nepotřebujeme ke svému životu. V tomto případě se jedná o deformaci, kterou způsobuje společnost nadbytku, případně přebytku. Možná můžeme očekávat krizi z přebytku, protože nebude velký odbyt právě oněch „nepotřebných“ věcí. Stačí, když se dnes a denně podíváme do obchodních center – všude je hojnost a to dokonce i v této chvíli, kdy se společnost musela přizpůsobit novým podmínkám, které ohrožují ji samotnou. Pravděpodobnost, že díky současnému stavu dojde ke změně chování lidí, nevidím jako moc reálné. Sice jsme se v některých ohledech dokázali uskrovnit a začali i šetřit, ale i tak nadále naši společnost pohání konzum, prodej automobilů, neustále se roztáčí kola kapitalismu.
Lůno kapitalistické ekonomiky neoliberálního typu – USA – se potácí v krizi. Původně nejlepší ekonomický sytém na světě, který zvítězil v souboji „ideologií“ v roce 1989 se postupně propadá do své záhuby. Je to právě svět kdesi za oceánem, který nám byl dáván za vzor hlavně v divokých devadesátkách, aby svoji největší chybu odhalil v současné krizi, kdy má nejvíce obětí nového typu viru. Vůbec mu nevadí, že se kapitalismus (respektive neoliberální doktrína, která je skryta za kapitalismem) netrápí tím, že je za ním spousta mrtvých. Člověk by očekával, že i v tomto případě nastane nějaká snaha změnit tamní systém, ale bohužel tomu tak není. A tak vzor nezlomné globální ekonomiky ukazuje svoji ďábelskou tvář, kdy selhává při ochraně lidských životů.
Lidem mnohdy ani nedochází, co vše se může při krizi změnit. Věci, které dříve nešly aplikovat do společnosti, se staly realitou. Kapitalismus začíná psát novou kapitolu svého vývoje, který směřuje k dalšímu nárůstu nerovnosti. Ať už mezi lidmi, regiony nebo státy, případně městy. Lidé si zvykli na to, že mají dostatek peněz. Je úplně jedno, zda si je reálně vydělají nebo zda si je někde půjčí a zadluží se. Jejich touha neustále utrácet, nakupovat a hnát se za zážitky a potěšením je v tomto případě silnější, než strašák dluhů a exekuce – hlavně když si plním svoje sny bez ohledu na to, co může nastat v budoucnosti. Ta je totiž podle jejich logiky uvažování, kterou určuje právě kapitalismus, silně nestálá a ona jistota, že bude v budoucnosti lépe, se rozplývá kdesi v dáli.
V tuto chvíli je nutné opět začít uvažovat o novém typu socialismu. Vím, že mnozí kritici „minulého“ socialismu začnou ihned útočit, že každý socialismus je nelidský a že vždy selže. Jenže ona to není pravda. Musíme přiznat, že předcházející socialistické pokusy o nový typ společnosti selhaly a to včetně nevinných obětí, ale i tak nemůžeme popřít i úspěchy, které posléze přinutily kapitalismus, aby některé socialistické prvky do sebe integroval. Ať už se jedná o práva žen, zavedení sociálního státu, bezplatného zdravotnictví nebo školství, vybudování obrovských areálů továren a téměř plnou zaměstnanost. Jsou to právě tyto prvky, které jsou dnes opět privatizovány ve prospěch soukromého sektoru. Kam vede právě toto předávání do soukromých rukou, můžeme vidět v USA. Na socialistických a komunistických myšlenkách není nic nelidského. Naopak. Jsou to myšlenky, které směřují ke snížení nerovnosti a humanizaci společnosti. Bohužel je dnes a denně tato humanistická myšlenka vystavena útokům kritiků z pozice kapitálu, protože se jí bojí a nechtějí připustit i možnost jiného typu společnosti, než je ta dnešní, která je postavena primárně na penězích. Musíme si uvědomit, že změna systému je nevyhnutelná. Jinak dojde ke kolapsu společenství, které se bude neustále zmítat v krizi. Je nutné se poučit z chyb minulosti a z doby minulé si vzít poučení pro budoucnost. Jedině tak dokážeme nejen naši společnost posunout směrem ke spravedlnosti – ať sociální, příjmové nebo majetkové. Nejlépe musíme dospět ke všem třem....

Rok se s rokem sešel a na našem území opět zavítají motorkáři, kteří si říkají Noční vlci. Jedni je vítají, druzí je hanobí a odsuzují jako agenty Putina a některým je to naprosto jedno. Mezi nejhorlivější „křiklouny“ proti připomínce konce druhé světové války tímto způsobem a toho, kdo ji vyhrál v roli spojeneckých vojsk (Sovětský svaz měl nejvíce obětí), vystupují zejména pravicoví politici. Pokud nahlédneme na facebookový profil Miroslava Kalouska, tak zjistíme, že se již k tomuto tématu vyjádřil. Ocitujme si jeho příspěvek přesně: „Žádám Policii ČR, aby zasáhla. Pro svobodomyslné občany je tohle stejně nepřijatelná provokace, jako by na českých silnicích vlála vlajka s hákovým křížem. Stejně tak to vnímá i náš právní řád. V naší zemi nebude nikdo ani heilovat, ani mávat rudou vlajkou se srpem a kladivem“. Tolik doslovná citace vyjádření Miroslava Kalouska k návštěvě Nočních vlků, kteří s sebou vozí i vlajky bývalého Sovětského svazu. Nyní si ale rozeberme myšlenkové pochody pravicového „guru“ v této věci trochu podrobně.
Z jeho výroku je patrné, že se snaží srovnat dva systémy. Německý nacionální socialismus a sovětský socialismus. Dává mezi ně jasné rovnítko. Pro něj jsou jedno a totéž. Jenže ono tomu tak není. Vyložím zde několik argumentů, které ukáží na to, že tyto dva systémy nelze srovnávat. Musíme si na úvod uvědomit, že druhou světovou válku rozpoutalo nacistické Německo útokem na Polsko. Někdo může namítnout, že poté na Polsko zaútočil i Sovětský svaz. To je pravda, ale musíme si uvědomit, proč tomu tak bylo a že pakt Molotov – Ribbentrop byl uzavřen proto, že se SSSR nechtěly mít západní země nic společného. A tak vznikl „pakt s ďáblem“, který později zaútočí i na Sovětský svaz a povede vskutku vyhlazovací válku. Faktickým a nikoliv domnělým vítězem tohoto konfliktu byl právě Sovětský svaz, který přinesl nejvíce obětí a osvobodil značnou část území Evropy. Z tohoto důvodu nemůžeme dávat rovnítko mezi nacionální socialismus a sovětský socialismus. Byť oba dva systémy měly na svědomí nezměrné lidské utrpení, ale válečný konflikt mohl přežít jen jeden z nich. Buďme rádi, že jej vyhráli spojenci, protože pokud by nastal opak, tak zde je úplně jiný svět, pokud by vůbec nějaký existoval. V roce 1945 všichni horečně oslavovali Sovětský svaz jako vítěznou mocnost a úspěchy ve Velké vlastenecké válce. Všude byly vztyčeny jeho vlaky se srpem a kladivem. Přesně ty vlajky, které dnes některým vadí. Jenže co kritikům vlajky vadí? Srp a kladivo? Nebo jen to, že se jedná o vlajku mocnosti, která vyhrála válku, byť měla za sebou i miliony mrtvých. Bude to pravděpodobně právě srovnání počtu obětí dvou lidí: Stalina a Hitlera. Oba dva totiž zneužívali své postavení k tomu, že si často vyřizovali „účty“ i s mnohými nevinnými lidmi. Na čem tedy selhaly oba dva systémy? Zde můžeme použít výklad britského historika Iana Kershawa, který to definuje následovně: zatímco nacismus ztroskotal proto, že dělal, to co dělat měl, tak socialismus ztroskotal na tom, co dělat měl, ale nedělal. Dle mého názoru je to výstižná definice. Nacismus selhal proto, že již od začátku byl zločinný a vedl rasovou vyhlazovací válku a to zejména díky „totálnímu rauši“ (abych parafrázoval stejnojmennou knihu Normana Ohlera), kdy téměř všichni Němci byli pod vlivem drog – pervitinu a sovětský socialismus selhal proto, že místo zavádění největší humanity, což myšlenka socialismu je, vytvořil systém, který byl v mnoha ohledech nehumánní. I když byl dle tvrzení mnohých historiků nelidský, tak nesmí být zapomínáno, že vyhrál vyhlazovací válku, která byla proti němu vedena a to nemůže nikdo zpochybnit – ani Miroslav Kalousek.
Lze srovnávat vlajku s hákovým křížem a vlajku se srpem a kladivem? Ani tohle nelze, protože svastika byl hinduistický symbol, který nacisté zneužili a je od roku 1945 odsouzen jako „symbol zla“. Zatímco srp a kladivo jsou symbolika, která má reprezentovat dělníky a rolníky. Navíc je to symbolika, která vystihovala Sovětský svaz až někam do 60. let minulého století. A nejedná se o symboliku poražené mocnosti, ale mocnosti vítězné. Naši pravicoví politici však celou věc zjednodušují, když používají rétoriku vítězů „studené války“, kterou Sovětský svaz neustál. Postupně se tato vítězná mocnost druhé světové války v roce 1991 rozpadla. Naše země nezůstala v tomto ohledu pozadu a rozpadla se v roce 1993. Pozadu jsme nezůstali ani v odmítnutí systému před rokem 1989, který byl označen jako protiprávní. Zakázala se symbolika minulého režimu, byť se jednalo o symboliku, která ukazovala na to, kdo vlastně vyhrál nejstrašnější válku dějin. Šmahem se do našeho právního řádu dostal zákon, který ve své podstatě odsoudil minulost, tak jako kdyby se jí chtěl navždy zbavit. Jenže jak ozvěny nacismu, stejně i ozvěny vítězů druhé světové války jsou dodnes patrné a to zejména v době výročí osvobození a konce války v Evropě (jinak se pohlíží na válku proti Japonsku, i když i Japonci dělali zvěrstva, tak jako nacisté).
 Možná by se tedy Mirek Kalousek měl zamyslet nad tím, jak to ve skutečnosti bylo, kdo vyhrál a kdo prohrál druhou světovou válku. Musíme vždy pamatovat na to, že dějiny píší vítězové a všechny uběhlé roky jsou v budoucnu vždy vykládány velice nejistě a to zejména v částech, které jsou sporné. Buďme hrdí na to, že jsme byli osvobozeni od útlaku nacistů a to bez ohledu na to, kdo nás osvobodil, protože své životy na oltář zachování lidstva položili jak lidé na východě, stejně i na západě, jakož i vlastenci na našem území. Až se osvobodíme od démonů minulosti, tak poté se budeme moci teprve dívat do budoucnosti, které se mnozí bojí.
 

Jejich revírem je Praha a větší města, jejich nasazení trvá od voleb v roce 2017 a nijak neutuchá, jejich nepřítelem je předseda vlády Andrej Babiš, prezident Miloš Zeman a současná vláda, kterou toleruje KSČM. Nepřátelé jsou všichni, kdo se nějak staví na stranu současné vlády a jejich kroků. Ano, jedná se o spolek Milion chvilek pro demokracii. Přesně pro tu demokracii, kterou nechtějí dodržovat ani respektovat. Zpočátku tohoto roku to vypadalo, že si „chvilkaři“ dají chvilku pauzu nebo nenávratně zmizí ve víru historie. Zdání ale klamalo. Každý očekával, že v současné krizové situaci budou všichni dodržovat náš právní řád, ale bohužel se tak nestalo. Vedoucí výše uvedeného spolku pan Minář totiž zorganizoval protestní procházku proti krokům současné vlády, která zavedla tvrdé restrikce proti šíření nové nákazy. Proč se protest uskutečnil? Prý „chvilkařům“ vadí současný stav věcí, které zamezují shlukování více lidí a tak tuto věc obešli tvrzením, že na procházku vlastně může každý (možná něco rozchodit) a když se někde zcela „náhodně“ potká několik desítek, až stovek lidí, tak je to vlastně v pořádku, protože jsou vlastně všichni na procházce. Docela absurdita a výsměch všem lidem, kteří dodržují pravidla daná vládou.
A to je to fungování našeho právního systému po česku. Každý si danou věc vyloží po svém, ale veřejné akce jsou přeci zakázány. No, a že pan Minář celou akci podal jako procházku, kde se náhodně sešlo několik stovek lidí je porušením pravidel, která musíme všichni dodržovat. Za tento "podvod", respektive svůj výklad nařízení vlády by neměl zůstat nepotrestán, když policie může pokutovat lidi za nenošení roušky. Nebo se snad na pana Mináře restrikce a zákony nevztahují? I v tomto případě by organizátor oné procházky měl dostat pokutu a to dosti vysokou, aby si přestal vykládat zákony ve svém duchu. Jenže co čekat od člověka, který je sponzorován penězi od donátorů, kteří brojí proti současné vládě s tolerancí komunistů a podporován pravicovou politickou elitou? Zřejmě nemůžeme očekávat nic světoborného. Je to pořád dokola to samé: současná vláda je špatná, zavádí restrikce, aby ochránila občany, ale nám „chvilkařům“ se to nelíbí, protože nemůžeme protestovat proti „zlu“, které prý v naší zemi vládne (osobně si žádného zla nejsem vědom). Zajímalo by mě, jak by celý slavný spolek reagoval, kdyby byl pan Minář nakažen novým koronavirem? Opět by protestovali, pořádali se jeho protestní procházky nebo by konečně dostali rozum? Rozum by pan Minář asi nedostal, protože ten jej na procházce buď ztratil, nebo spíš mu nebyl nikdy shůry dán....
Takže si pamatujme, co je spolek Milion chvilek vlastně zač: je to spolek, který nechce dodržovat platné zákony, nařízení a vlastně ani právní stát a demokracii, kterou si vykládají ve svém významu "já si mohu dělat, co chci", případně „já si pravidla mohu vykládat, jak chci já“. Jedná se o zajímavý princip „jáství“, které je metlou liberalismu a kapitalismu volného trhu. I tento vztah je nutné mít na paměti, abychom skutečně pochopili pravou tvář spolku, Milion chvilek. Nejedná se totiž o žádný spolek, kterému by šlo o záchranu demokratického státu, ale jde mu o to do popředí posunout skrytou oligarchii a byznys. V tomto případě pan Minář a jemu podobní plní roli „užitečných idiotů“. Na závěr jedno výstižné rčení k výše napsanému: všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější.