V posledních letech se Česká republika potýká s celou řadou závažných korupčních skandálů – od kauzy Dozimetr, přes Bitcoin a Kampeličku, až po aktuální skandál kolem IKEM. Každý z těchto případů naznačuje systémový problém: silnou provázanost politiky, veřejných zakázek a osobních zájmů. Přesto je otázkou, zda se jim dostává stejné pozornosti, jakou média věnují jiným, mediálně atraktivnějším tématům – například kauzám kolem veřejných vystoupení různých politiků nebo výroků na sociálních sítí politických osobností, jako je v poslední době kauza Filip Turek.

Zatímco případy typu „Dozimetr“ (propletení s hnutím STAN a V. Rakušanem) či „Kampelička“ (podivně zapomenutý milion premiéra P. Fialy) se dotýkají samotného fungování veřejných institucí a hospodaření se státními prostředky, veřejný prostor však často ovládnou epizodní kauzy, které mají spíše bulvární charakter. Je to logické – osobní výroky či internetové přestřelky jsou snadno srozumitelné a rychle konzumovatelné. Jenže právě tím hrozí, že se pozornost veřejnosti odvede od zásadnějších témat – od otázek, kdo skutečně nese odpovědnost za správu veřejných prostředků a jak je s nimi nakládáno.

Zda budou všechny výše uvedené kauzy – včetně těch, v nichž se objevují jména vysoce postavených politiků – objektivně vyšetřeny, zůstává otevřené. Česká justice prokázala schopnost fungovat nezávisle, ale zároveň se opakovaně ukazuje, že politický tlak a mediální konstrukce mohou ovlivňovat rychlost i veřejné vnímání vyšetřování. V této souvislosti je nutné zmínit záhadně utichlou kauzu kolem bitcoinů, které stát nakupoval na internetovém „drogovém“ tržišti Darknet. Končící ministryně spravedlnosti s pochybným akademickým titulem Eva Decroix totiž měla za úkol kauzu zamést pod koberec, ne ji řádně vyšetřit.

V případě kauzy IKEM se ve veřejném prostoru objevily výroky, že ministr zdravotnictví Vlastimil Válek cítil tlak „shora“. Konkrétně od premiéra P. Fialy, který na něj dle jeho slov „zaklekl“. Pokud by se potvrdilo, že do vyšetřování skutečně zasahují politické zájmy, šlo by o vážné ohrožení důvěry v právní stát. Ostatně o likvidaci právního státu se končící Fialova vláda (chcete-li Fialův režim) snažila již od doby svého nástupu k moci v roce 2021– zavádění cenzury ve veřejném prostoru, militarizace společnosti, vypínání nepohodlných webů nebo využívání jazykových obratů druhé republiky jsou toho jasným důkazem.

Česká společnost se už mnohokrát přesvědčila, že velké korupční kauzy často vyústí do zdlouhavých procesů, které nakonec končí u drobných aktérů, zatímco skutečně vlivní zůstávají mimo dosah trestního stíhání. Otázkou tedy zůstává, zda tentokrát dojde ke změně – zda se dočkáme jednoho metru pro všechny, bez ohledu na stranickou příslušnost či postavení.

V Česku se po volbách do Sněmovny Parlamentu ČR na začátku října 2025 rýsuje koalice, která se bude skládat z vítězného hnutí ANO, které dříve vládlo s pomocí sociálních demokratů a komunistů, dále z částečně sociálně zaměřené, ale xenofobní populistické SPD a relativně nové strany Motoristé sobě, která se nostalgicky profiluje jako zastaralá neoliberální pravice 90. let 20. století, ovšem v pubertální verzi s lacinými neonacistickými gesty. To vypadá na středopravicovou vládu, nebo dokonce jen na pravicovou, jak se zmínil vlivný muž ANO Karel Havlíček.

Volební výsledek ANO přinesl částečnou úlevu díky pádu Fialovy pravicové vojenské vlády, nejhorší vlády za dlouhá desetiletí. Zároveň však výsledek znamenal smutnou prohru levicového uskupení s názvem: Stačilo!

Všechny tři politické subjekty, které teď sestavují vládu, spojuje jedno: ambice získat moc, nikoli spravovat ji a předně formulovat její program. První kroky směrem k sestavení vlády vyvolávají spíše obavy, neboť se nejprve mluví o rozdělení rezortů. ANO má obsadit posty ministerstva financí, průmyslu, zdravotnictví, školství, vnitra a spravedlnosti. SPD má mít prostřednictvím nestranických odborníků na starosti rezort obrany, dopravy a zemědělství, plus vedení Sněmovny. Motoristé sobě mají dostat zahraničí, životní prostředí, kulturu a nově vytvořený resort sportu a prevence.

Rozdělení moci bez předchozí dohody o programu je vždy špatný signál. Ukazuje, že cílem není služba občanům a společenská odpovědnost, ale stranická a personální mocenská kontrola státní mašinérie. Když se dřív rozdělí křesla než vládní program, říká to o politickém stylu víc než tisíc tiskových konferencí.

Co může znamenat nová vláda pro levicové občany

1. Sociální politika: gesta místo systémové změny
ANO a jeho předseda Andrej Babiš znovu slibují mírnou ochranu „obyčejných lidí“. Jenže nejen meze ANO, ale hlavně realita koaličních partnerů, zejména Motoristů je tristní. Motoristé vypouštějí z úst známé eufemismy, za nimiž se často skrývá tlak na omezování dávek, stigmatizaci chudoby a snižování pomoci nejzranitelnějším.
Přístup SPD napovídá, že půjde spíše o výběrovou solidaritu než o sociální stát. Můžeme čekat několik viditelných, ale spíše izolovaných gest — hlavně jednorázové příspěvky nebo sliby o dostupném bydlení. Ale systémové reformy sociálních dávek, posílení veřejných služeb či progresivní daňová politika se asi nedostanou ani k diskusi. Doufejme, že dojde alespoň ke zrušení některých asociálních politik Fialovy demoliční vlády.

2. Pracovní trh, odbory a mzdy: iluze o podpoře pracujících
Levicový volič asi zjistí, že nová vláda bude chránit kapitál více než práci. ANO historicky stojí na podnikatelském základě a odbory považuje spíše za překážku než partnera. Bez tlaku a korekce KSČM by v minulosti nečinilo sociální kroky, které dělalo. SPD se sice občas tváří jako hlas lidu, ale její politika směrem k pracovnímu právu zůstává zatím čistě symbolická – bez zásadních návrhů, jak posílit kolektivní vyjednávání či zvýšit ochranu zaměstnanců.
Lze očekávat stagnaci nebo jen plíživý vývoj minimální mzdy, slabé navyšování platů ve veřejném sektoru a pokračující tlak na flexibilitu práce. Vláda se bude patrně vymlouvat na „rozpočtovou odpovědnost“, přičemž reálně bude šetřit na těch, kdo se bránit nemohou.

3. Ministerstvo zahraničních věcí: globální diplomacie jako divadlo siláků
Pokud bude mít resort zahraničí v rukou hnutí Motoristé, vedené například Filipem Turkem, znamená to výraznou degradaci české diplomacie. Turek i šéf Motoristů Macinka se v minulosti netajili naivním obdivem k tvrdým pravicovým nacionalistickým přístupům. Pod vedením Motoristů by česká zahraniční politika sice snad už nebyla jako dosud jen papouškováním agresivních příkazů z Kyjeva, Washingtonu a Bruselu, ale hrozí, že by byla řízena spíše podle mediálních machistických výstupů než podle analýzy zájmů českých občanů a státu.

Takové kroky by nejen poškodily českou pozici v Evropě a ve světě, ale především podryly to, co je pro levicového občana zásadní: mezinárodní solidaritu a mírovou spolupráci.

4. Ministerstvo vnitra, spravedlnosti a obrany: riziko pro právní stát
SPD původně požadovala ministerstvo vnitra. Tento návrh zatím padl, ale není důvod k úlevě. ANO podle všeho prosadí na vnitro svou loajální osobu, podobně jako na spravedlnost. Zvláštní pozornost si zaslouží plánované obsazení důležitého ministerstva obrany osobou od SPD. Strana, která dlouhodobě populisticky koketuje spíše jen s rétorikou, má dostat do rukou resort, který rozhoduje o bezpečnosti státu, zahraničních misích i strategických zakázkách. Pro Českou republiku by to bylo problematické gesto – signál, že Praha je ochotna obětovat mezinárodní důvěryhodnost kvůli vnitropolitickému kompromisu. Pro levicového občana, který věří v mír a odpovědnou obrannou politiku, je to znepokojivé: místo racionální debaty o bezpečnosti dostane ideologické pózy a populismus s nacionalistickým akcentem.

5. Ekologie, životní prostředí a energetika: motor nad přírodou
Získání resortu životního prostředí Motoristy je symbolické. Strana, která postavila svou identitu na odporu vůči ekologii a na obhajobě automobilového průmyslu, se má starat o životní prostředí českých občanů a budoucnost planety. Výsledek je předvídatelný: ekologická politika bude redukována na prázdná hesla o „realismu“ a „zdravém rozumu“, zatímco skutečné problémy zůstanou neřešené. Doufejme, že alespoň dojde k omezení nesmyslných pseudoekologických opatření, které požaduje EU. Levicoví občané, kteří vidí zdravé životní prostředí jako součást sociální spravedlnosti, musejí počítat s tím, že jejich témata budou asi výrostci v masivním pick-upu zesměšňovat jako problémy „socek“ jezdících MHD.

6. Školství, zdravotnictví a veřejné služby: konzervace nerovnosti
Resorty školství a zdravotnictví, které si ponechá ANO, mohou být příležitostí – ale spíš pro udržování stávajícího stavu než pro pokrok. Investice do učitelů a zdravotníků mohou za nové středopravicové vlády stagnovat, systém bude dál závislý na dobrovolnosti a přetížení lidí, kteří ho drží nad vodou. Namísto reformy vzdělávací politiky směrem ke spravedlivému odměňování a jednotným osnovám na základních školách lze očekávat pokračující propast mezi elitními školami a těmi, kde se koncentrují děti a studenti z nízkopříjmových rodin.
Zdravotnictví bude udržováno „na hraně“, bez odvahy k systémovým změnám, které by zaručily dostupnost péče i v chudších regionech.

Závěr: aktivní kritický přístup jako naděje na změny

Vláda ANO, SPD a Motoristů bude spíše pravicovou vládou touhy po moci. Bude mít sílu, ale ne legitimitu. Bude mít ve Sněmovně asi početní většinu, ale nikoli důvěru těch, kdo čekají spravedlnost, rovnost a solidaritu.

Levicový občan od ní nemůže očekávat skutečnou sociální politiku, posílení veřejného sektoru ani podporu slabších. Může však dělat to, co je pro něj možné: neztrácet pozornost a kriticky komunikovat s ostatními. Ustavičná kontrola moci, aktivní občanství, analýzy levicových institutů, nezávislá média a internacionální spolupráce se zahraniční levicí budou důležitější než kdy dřív. Alespoň občas se může v dalších letech podařit prosadit prvky levicové politiky.

Nová vláda bude chtít vyvolat dojem síly. Ale síla bez sociální empatie a spravedlnosti je jen jiný druh slabosti. A pokud se občané smíří s tím, že politika se stala hrou symbolů a gest, může být systém přeměněn nikoli zásadní reformou nebo dokonce revolucí, ale únavou. Ti, kdo věří v rovnost, solidaritu a odpovědnost, musí dát najevo, že nehodlají být jen diváky u populistické silniční show moci.

Markéta Pekarová Adamová před nedávnem oznámila, že z politiky odchází. Média si oddychla, Twitter na chvíli utichl – a voliči si možná poprvé po letech udělali čaj nebo ranní kávu bez obav, že jim někdo vzkáže, aby si vzali ještě jeden svetr. Ale než jsme stačili vyvěsit vlajku s názvem „konečně odešla“, přišla ona MPA sama s překvapením: „Nikdy neříkej nikdy.“

To zní skoro jako varování. Jako když v hororu zabouchnete dveře, ale zpoza sklepa se ozve známý hlas: „Ještě jsme neskončili.“

MPA za svou politickou kariéru proslula zejména svým neochvějným optimismem ve stylu „stačí si vzít dva svetry a všechno bude fajn“. Když Putin zavřel kohoutky – nebo spíš jsme si je zavřeli sami - s plynem, česká předsedkyně Sněmovny měla po ruce jednoduché řešení: teplo sice nebude, ale zato budeme morálně na výši. Kdo potřebuje radiátor, když může hřát pocit správné volby? Se dvěma svetry přeci zasadíme drtivý úder Rusku a Vladimíru Putinovi. Trpěli jsme všichni a v Rusku se nic nezměnilo. Putin vládne pořád a plyn vesele proudí dál. Akorát jiným směrem a my všichni platíme x násobně více. To je výsledek politiky dvou svetrů.

Poslanecká sněmovna se pod vedením „paní svetrů“ proměnila v jakýsi experimentální prostor pro testování trpělivosti občanů. Důvěra veřejnosti v tuto instituci klesla na rekordní minimum – možná proto, že místo inspirativní politické kultury jsme často sledovali spíš nekonečné přednášky o slušnosti od těch, kdo se dohadovali o to, kdo je slušnější.

A teď, když se zdálo, že kapitola je uzavřena, přichází onen osudový dovětek: „Možná se vrátím.“ a semnou přijde i Dominik Feri a Otto Sixtus Libal.
Nikdy neříkej nikdy, říká se. Ale v tomto případě by výjimka rozhodně neškodila.

Když Petr Fiala po volební noci vystoupil před novináře s obvyklým klidem místodržícího, který právě papouškuje poddaným poslední represivní příkazy ze zahraničí, málokdo čekal, že to bude jeho poslední projev jako předsedy ODS. Vítězství „druhých“ je totiž někdy drtivější než prohra samotná. A zatímco Fiala se ještě snažil vysvětlit, že „ODS sice ztratila, ale ztratila důstojně“, už v zákulisí začínal pomalu stoupat nový modrý fénix — Lipánek.

Nové masíčko

Ano, ten samý Jan Lipavský, který ještě před několika lety nosil pirátskou legitimaci a recitoval o kryptu, svobodě internetu a trávě. Dnes je hrdým symbolem osvědčeného kurzu ODS, ovšem v novém kabátě: kurzu vazalského, neokonzervativního a  - podle stranických stratégů - „kompatibilního s mafiánským Brnem i Prahou“. Po volební noci totiž získal nejvíce preferenčních hlasů v hlavním městě, čímž se stal nejen králem podsvětí, ale i logickým následníkem předchozího papouška cizí mocnosti.
Volební štáb ODS na tuto zprávu reagoval střídmě. Někteří členové prý žádali o přepočítání hlasů, jiní o přepočítání reality. Ale realita byla neúprosná — voliči chtěli něco jiného než unylého páprdu s vylhanými powerpointovými grafy. Chtěli nové masíčko, energii, přilbu naraženou vysoko do čela a schopnost říct do kamery fráze, které mají aspoň tři lajky na Xku.

Orwellovský našeptávač

Fiala odchází s elegancí člověka, který ví, že dějiny jsou sice nevděčné, ale naštěstí pomalé. ODS pod jeho vedením přežila pět krizí, čtyři koalice, tři pandemie, vyvolala energetickou apokalypsu a historicky největší inflaci, zdevastovala českou ekonomiku i státní kasu, vysála peněženky občanů, zavedla cenzuru a hlavně přispěla k udržování války a migrace. Jen nezvládla přežít Lipavského.
Ten mezitím oznámil, že jeho cílem je „vrátit ODS do budoucnosti“ a že si dovede představit novou éru digitálních technologií, které permanentně našeptávají do sluchátek příkazy velmocí. Na dotaz, zda se nebojí, že ho budou členové ODS považovat za piráta v přestrojení, odpověděl, že ODS má přece taky svůj pirátský příběh - vždycky přece brázdila rozbouřená moře pravice: za privatizací rozkradla, co mohla, až dospěla do etapy bitcoinu.

Pirátské ozvěny

Zatím není jasné, jak bude vypadat ODS pod Lipavským. Ale jedno se zdá být jisté: po letech ospalé represe přichází do strany konečně trochu recitačního chaosu. A kdo ví - možná je to přesně to, co ODS potřebovala, aby se jednou někdy zase znovu vypravila za kořistí na rozbouřené moře.

Pamatujete si ještě na ono slavné předvolební varování premiéra Petra Fialy? Když prý vyhraje volby do Poslanecké sněmovny Andrej Babiš, zazvoní mu telefon a na druhém konci bude Vladimir Putin – s nabídkou, že nám sem zase pošle tanky. Inu, volby proběhly, Babiš vyhrál… a z Kremlu se zatím neozval ani šum. Možná jen špatný signál, možná si Putin zapomněl zaplatit roaming.

Zatímco národ a určitě i končící předseda vlády Petr Fiala netrpělivě sleduje displeje, Andrej Babiš už zamířil na Hrad – ne kvůli tankům, ale kvůli vládním jednáním. Prezident Petr Pavel, přezdívaný agent Pávek, ho přijal s obvyklým klidem generála a s výrazy, které by dokázaly uklidnit i houf hysterických politiků. Ironie osudu: zatímco měl podle předpovědí Fialova tábora na Hrad dorazit Putin, dorazil tam jen Babiš – a to pěšky, bez doprovodu obrněné techniky.

A tak se ukazuje, že předvolební apokalyptická rétorika má stejnou životnost jako vánoční cukroví v lednu. Tanky nikde, Putin nikde, ale zato máme spoustu analytiků, kteří právě vysvětlují, proč to všechno „vlastně dává smysl“.

Možná Andrej Babiš telefonní číslo na Putina přece jen má, ale čeká, až mu zavolá s gratulací. Možná jej nemá, jedině, že by mu jej končící premiér poslal. Nebo spíš neposlal. A možná nevolá nikdo, protože všichni tuší, že teď je čas méně strašit a víc vládnout. Doufejme.

Zkrátka, žádné tanky, žádný telefonát, jen česká politika v celé své komediální kráse. Aspoň, že lidem konečně došlo, že Fialy už skutečně stačilo.