Když před třiceti lety nastupovali Češi a Slováci novou éru, tak si všichni mysleli, že „nová doba“ přinese jen samá pozitiva. Politické elity se snažily co nejvíce napodobovat vysněný západ, aby došlo k odlišení od předcházejícího vývoje. Jedním z hesel, které se nesly éterem, v roce 1990 bylo, aby se skoncovalo s korupcí a korupčním jednáním. Nicméně pomaloučku, polehoučku si politické elity vytvořily takové zákony, které ve finále umožnily ty největší privatizační zločiny. Tento stav věcí trval po několik desetiletí a ve své podstatě trvá dodnes. Téměř nikdo si za korupci nešel odpykat svůj trest, privatizační „rozkrádačky“ zůstaly bez trestu. S nástupem nového milénia se zdálo, že politické elity přestanou vytvářet korupční prostředí, ale bohužel provázanost byznysu, politiky a podsvětí vedlo k tomu, že se situace nadále zhoršovala. Ve společnosti se vytvořila skupina lidí, která byla ve své podstatě postavena v žebříčku nepostižení výše, než obyčejný řadový občan. Stačí, když si vzpomeneme na kauzu pana Janouška nebo Rittiga. Nová doba tedy nepřinesla toužebně očekávané vymizení korupčního jednání, ale naopak jeho nárůst.
Jako další příklad legitimizování korupce nám může posloužit kauza bývalého předsedy vlády Petra Nečase, který byl stíhán za korupční jednání, odposlechy a rozdávání trafik v době, kdy jeho stana ODS vládla s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Tato věc se táhne již od roku 2013, kdy aféra vedla k pádu vlády. Jeden soud rozhodl a odsoudil manžele Nečasovi, druhý zase rozhodnutí prvního zrušil, až jsme se dozvěděli, že další soud je osvobozuje. Tato věc jednak ukazuje na soudní džungli, kdy jeden soud ruší rozhodnutí druhého a odvolávat se mohou někteří „vyvolení“ do nekonečna. Poté to ukazuje i na fakt, že „rozebírání“ a „rozkrádání“ veřejných peněz je naprosto normální. Jenže budování takového prostředí poté vytváří negativní jevy, kterými je deformována jak demokracie, stejně i celá společnost – jedná se o fenomén já na bráchu, brácha na mě. Vraťme se ale k problému bývalého předsedy vlády za ODS, Petra Nečase.
Obvodní soud pro Prahu 1 dne 20. 8. 2020 (zajímavé je, že podivné rozsudky padají hlavně v našem hlavním městě. Ať už se jedná o zrušení části mimořádných opatření v době pandemie nebo jiné podivné rozsudky atd.) osvobodil Petra Nečase a jeho ženu Janu Nečasovou v kauze tzv. trafik pro poslance. Podle soudu se skutek nepodařilo prokázat. Nevím, na základě čeho soud takto rozhodl, ale zopakujme si dané skutečnosti, protože opakování je matka modrosti. Když se loupí miliardy, rozdávají trafiky ve státní správě, tak se ve finále nikomu nic nestane. To, že bývalý premiér dal k „rozkrádačkám“ zelenou asi znamená, že to bylo v pořádku. Musíme si uvědomit, že rozdáváním (a slibováním) trafik složili ve své době mandát tři poslanci ODS, protože nechtěli zvednout ruku pro tunel tisíciletí: církevní restituce. Tím to celé začalo. Jedna zlodějina střídala druhou a obě dvě si šly ruku v ruce, tak to bylo celé fikaně promyšleno. Na Úřadu vlády si v té době paní Nagyová (dnes Nečasová) vesele nakupovala luxusní kabelky za veřejné peníze, nechala odposlouchávat kde koho a dokázala "zblbnout" i nejvyšší šajby. Dle mého názoru se jedná opět o výsměch obyčejným lidem, kdy se ukazuje, že korupce je u nás v republice de facto legitimní. Ještě zajímavější ale je, že někdo si za korupci jde sednout (Rath, Pekárek) a někdo nejde a soudy s hříšníky probíhají do nekonečna. Ještě více zarážející je, že se osvobozují od deliktů spojených s korupcí hlavně pravicoví politici – nalezneme jen pár světlých výjimek a to zejména na komunální úrovni. Je to náhoda nebo záměr? Ať tak či onak, tak to celé ukazuje na to, že je cosi shnilého ve státě českém. Rozhodnutí soudu vytváří precedent, kdy se říká, že korupce je naprosto normální a že se nejedná o nic špatného, protože se nic nedokázalo prokázat, byť je vše naprosto jasné. Nevím, jak vy, ale já si myslím, že korupce do řádně fungující, slušné společnosti nepatří a musí být řádně trestána. Na všechny se musí používat stejný metr.

Tak se do protestů proti současnému postupu vlády v rámci zamezení šíření nového typu koronaviru vložili hudebníci. Že to hudebníkům není "blbé", když protestují proti krokům současné vlády, kde jde primárně o ochranu veřejného zdraví. Prý přicházejí o svoji obživu a peníze. Když si představím, kolik berou hvězdy, superhvězdy, hudebníci, herci a všichni ti, kdo se cítí být dotčenými současným stavem, z branže populární kultury, tak se spíš podivuji nad tím, že nemají ze svých odměn, platů a jiných příjmů něco našetřeno na jindy? Třeba na horší časy? Každý se snaží mít něco naspořeno, aby mohl pokrýt nenadálý výpadek. Nebo snad rozhazují takové velké peníze, když pořád cestují někde po světě? Pamatuji si, jak se k tomu všemu vyjadřoval "jezevec" z Jezerky pan Hrušínský. To je jeden příklad za všechny, kdy plakal nad tím, že nemůže jeho divadlo hrát a přichází tak o peníze. Nyní je ale ještě potřeba zmínit, kdo vlastně přichází o zisky? Jsou to skutečně hudební umělci, kteří produkují "hudbu múz" a protestují nebo nějací zprostředkovatelé? Nesmíme totiž zapomenout na OSA (Ochranný svaz autorský), která vybírá nemalé poplatky a mnozí další, kde nalezneme třeba osobní agenty zpěváků nebo manažery hudebních vydavatelství. Takže si myslím, že hudebníci jsou jen nastrčenými lidmi někoho jiného, kterému jde o jeho velké zisky. S nadsázkou můžeme říci, že jsou "užitečnými idioty". Nicméně hudebníkům jde také o jejich zisky, které určitě nejsou nikterak malé. Zde si dovolím jednu vzpomínku, když Milouš Jakeš v roce 1989 směrem k hudebníkům (paní Zagorové) prohlásil: „žádnej z nás nebere takový platy“...a co se od té doby změnilo? Nic. Jen se zvětšila oblast hudební scény a platy se v této sféře astronomicky zvýšily. Takže proti čemu a za co vlastně hudebníci protestují?
Na druhou stranu v branži různých umělců najdeme i ty, kteří berou sotva zlomek toho, co jejich bohatší a slavnější kolegyně a kolegové. Jedná se o řadové lidi, kteří jsou opravdu negativně postiženi tím, že například byla divadla po nějakou dobu uzavřena. V tomto případě bych jejich protest chápal, ale nerozumím tomu, proč vše zastřešují známější umělci, protože ti z logiky věci budou mít mnohem více peněz. Za předpokladu pokud nerozhazují a hospodaří s rozumem. To nedokáži posoudit. Nicméně si musíme otevřeně říci, že se doba mění a opatřeními proti šíření koronaviru se budou měnit neustále a to i klidně ze dne na den. Všichni se musí přizpůsobit novým podmínkám, které před nás staví současná situace. Chápu, že je to nesmírně těžké, protože končí starý svět, jehož zažité vzorce se změnily doslova ze dne na den a nový svět ještě není úplně ustaven (otázkou zůstává, jak dlouho potrvá jeho ustavení).
Nyní se nacházíme na prahu nových dějin odlišného světa, kde budou po nějakou dobu platit různá opatření, která budou mít negativní dopady i do hudební nebo jiné umělecké sféry. Ta se tomu musí přizpůsobit, tak jako už to jednou v minulosti udělala, kdy měla lidově řečeno „na kahánku“. Pamatuji si dobu, kdy hudební lobby, ve spolupráci s hudebními vydavatelstvími, tvrdě brojila proti internetu, kde začínalo (nelegální) stahování hudby. Byl to první negativní dopad digitalizace do tohoto typu byznysu – v nultých letech 21. století se jednalo o aféru Napster a v poslední době zejména spor ohledně duševního vlastnictví (smlouva ACTA). Nyní umělce pro změnu ohrožuje nebo omezuje limit počtu účastníků na hudebních produkcích (akcích). Zde se nabízí, jako varianta k možnému řešení těchto negativních jevů, uskutečnit produkce v menším počtu lidí (třeba právě do 500), ale ve více opakovaní – mnozí umělci mohou bez problémů objet menší města i obce, kde mohou zahrát na klasické zábavě. Poslední možností je možnost rekvalifikace na Úřadu práce (byť nejsem zastánce rekvalifikací, ale bohužel si to digitální doba často vyžaduje. Jsem zastánce stálých úvazků u jednoho za zaměstnavatele, tak jako tomu bylo v industriálních dobách). To pokud by jim ona práce vynášela málo nebo s ni skončili úplně. Možností je samozřejmě mnohem více, ale na čem se určitě většina z nás shodne, že různé typy umělců jsou mnohdy honorovány více, než je zdrávo a poté je zde skupina umělců, kteří dřou i více jak 14 hodin denně na zkouškách a jsou honorováni takovým způsobem, že je to až k pláči.
 

S blížícími se volbami do krajských zastupitelstev a Senátu přichází na přetřes, jak umožnit nebo neumožnit lidem, kteří budou v důsledku pandemie v karanténě, v těchto volbách hlasovat. Někteří přichází s tím, aby jim toto právo bylo odepřeno. Právo, které je dáno naší Ústavou, ale neleze odepřít. Na druhou stranu ale nesmí být ohroženo zdraví obyvatelstva. Dostáváme se zde na ostrou hranu, kdy bude v karanténě mnoho lidí a to většinou nedobrovolně, protože jim je vesměs nařízena, pokud byli v kontaktu s nakaženým člověkem. Volební právo tedy lidem v karanténě nemůžeme z logiky věci odepřít. Stejně můžeme uvažovat i v případě, že se někdo bude bát k volbám jít, protože hrozí riziko nákazy. Narážím zde na fakt, že dlouhodobě jako stát neřešíme zdokonalení voleb, kdy jsme pořád nuceni chodit fyzicky do volebních místností. V zahraničí již mnoho let existuje korespondenční volba, kdy volič hlasuje pomocí písemného formuláře, který pošle poštou. Tak tomu bylo například v Jižní Koreji, která byla také postižena pandemií. U nás se o této možnosti pořád jen mluví a nic se nechce změnit. Současná pandemie ale nahrává tomu, že by k nějaké změně mohlo dojít a neuchylovat se jen ke zjednodušeným řešením, které spočívá v zákazu volby u lidí, kteří budou v karanténě. Pokud by stát na tuto možnost přistoupil, tak by de facto i de jure popřel Ústavu a případné právní spory by určitě neustál. Nabízí se ale několik možných řešení, jak předejít různým omezením/nevolbě ve volbách a nejsou to řešení ani moc drahá, natož neuskutečnitelná.
Místo toho, aby ministerstvo vnitra hledalo řešení výše uvedeného stavu, tak sáhne k zákazu a omezení. Uveďme si jeden myšlenkový experiment, který nám nastíní, co by se v případné budoucnosti mohlo odehrát: co když se v karanténě ocitne třeba milion lidí? To jim zakážeme volit? Tento krok by se rovnal účelovému ovlivňování (maření) výsledků voleb. Nebo snad ne? Upřené právo, které je dáno Ústavou by znamenalo, že si svobodně nemohu vyjádřit svůj názor a to by se rovnalo nesvobodě. Pohybujeme se opět na hraně, kdy by se mohlo stát že, karanténních opatření by bylo zneužito/využito, aby mnozí lidé byli posláni do karantény účelově a nemohli volit. To by posléze vedlo k nesvobodě, která by byla postavena na ochraně veřejného zdraví, které by bylo postaveno výše, než právo volební.  Navíc by se porušovalo jedno ze základních práv - tedy volit. V této situaci se jako řešení nabízí elektronická volba pomocí elektronického občanského průkazu. Umím si představit, že by Státní volební komise zřídila webové rozhraní, kde by mohli lidé v karanténě volit a to po zadání základních identifikátorů. Jistou možností by bylo, že lidem v karanténě by přišel dopis s kódem, kterým by se dálkově přihlásili a mohli volit. V této situaci bych se elektronické volby nebál, protože by byla uskutečněna s maximálním zabezpečením, tak jako u internetového bankovnictví. Alespoň bychom si tuto variantu budoucnosti vyzkoušeli v praxi.
Musíme si na závěr položit otázku. Které právo má větší váhu? Právo na zdraví nebo právo volit? Obě práva jsou z logiky věci postavena na stejnou rovinu, takže vlastně nastává střet dvou práv a stát by se měl chovat tak, aby neomezoval, ani neznemožňoval, výše uvedená práva. Vždy je nutné hledat řešení, která by danou situaci vyřešila. Osobně si myslím, že se toto řešení nachází jednak v korespondenční volbě pro lidi v karanténě nebo mnou výše navržené řešení, které by umožnilo v reálu vyzkoušet elektronické volby a neomezilo by ani právo na veřejné zdraví, ani právo volit ve volbách.

Dovolte, abych se k tomuto problému vyjádřil jako sociolog. V zásadě nemám problém s tím, aby byla legálně držená zbraň použita při ochraně majetku nebo života, ale vše je nutné posuzovat s mírou a s možnými negativními dopady. Nicméně si myslím, že to nemusí být nutně zakotveno v Ústavě. Na tuto věc stačí speciální zákon. Ostatně i dnes může občan vlastnit zbraň za splnění daných podmínek. Podívejme se ale na daný problém trochu jinak. Co nastane, když dojde de facto k deregulaci nošení zbraní?
1) Se tím přizná, že selhávají kolektivní (státní) bezpečnostní složky, kdy kompetenci ozbrojování přeneseme na jednotlivce. Nastane privatizace bezpečí, kdy si každý bude chránit svoje. 2) Mám obavu, že se zvýšenou dostupností zbraní dojde i k nárůstu počtu různých incidentů a to včetně možné střelby na školách nebo veřejnosti. Podobně jako je tomu v zemích se silnější deregulací dostupnosti zbraní - USA. Ostatně nikdy nevíte, co se komu zrodí v hlavě. To ale platí už pro současný stav, kdy je například značná absence opakovaných psychotestů pro držitele zbraní. 3) S tím souvisí další negativní jev v podobě nárůstu ilegálního obchodu, protože s uvolněním nepochybně dojde ke zvýšené poptávce po zbraních. Tím může nakonec dojít k opačnému efektu, než zákonodárce zamýšlel. Místo nárůstu bezpečnosti poroste nebezpečí, protože zbraň bude mít téměř každý. Bude tak nastolen falešný pocit bezpečí, kdy se bezpečně budete cítit jen ozbrojen, protože nebezpečí bude číhat všude venku, kde budou další legálně ozbrojení lidé. 4) Ze státu typu USA víme, že snadný přístup ke zbraním umožňuje páchání zločinu ve větším měřítku. 5) Evropská unie svoji směrnicím směrem ke zbraním, která je definována jako odzbrojovací, negativně zasahuje do legislativy národních států. Jedná se o typ špatné regulace, která nakonec postihne i ty, kteří legálně drží zbraně dle platné národní legislativy. Z toho plyne, že by tuto věc měla EU nechat na jednotlivých členských zemích, ať si ji upraví dle svých zvyklostí speciálním zákonem.
Chápu, že si někdo chce chránit svůj majetek, ale nemusí při incidentu hned někoho usmrtit. Kdo by v tomto případě posuzoval přiměřené použití zbraně? Majitel v roli ochránce svého bezpečí, policie, soudy, zákon? Je zde mnoho neznámých. Dle mého názoru nepotřebujeme ústavní zakotvení práva nosit zbraň, protože přeci máme ozbrojené složky, které mají za úkol chránit naše bezpečí. Pokud bychom totiž roli těchto aktérů omezili, tak by došlo k nárůstu soukromé policie, která si za to, že bude chránit vaše bezpečí, nechá zaplatit nemalé částky. Podobný příklad můžeme spatřovat v evropské agentuře Frontex, která má primárně chránit vnější hranice Evropské unie a nechává si za tuto věc náležitě zaplatit a to i ve chvíli, kdy reálně tato ostraha selhává. Z toho plyne, že i když dojde k privatizaci bezpečí, tak automaticky nedojde k jejímu navýšení. Neexistuje zde přímá úměra mezi vloženým kapitálem a nárůstu bezpečí. Samozřejmě se najdou mnozí jednotlivci, kteří si za nemalé finanční prostředky najmou bezpečnostní agenturu, případně si své obydlí nechají sledovat kamerovým systémem, ale to neřeší problém absence pocitu bezpečí.
S tím vším souvisí otázka, kdy došlo k nárůstu pocitu nebezpečí? Nepochybně se tato věc dostala do popředí jednak po roce 1990, kdy došlo k masové amnestii a propouštění i různých delikventů. To byl v našich podmínkách prvotní impulz k tomu, aby se začalo diskutovat o právu nosit zbraň a mít danou věc zakotvenu v Ústavě. Ruku v ruce šlo i omezování práv policie, jakožto nástupkyně Veřejné bezpečnosti. Mnohdy byli policisté bezmocní proti různým problémům, protože by byli spojováni s ozbrojenými složkami existujícími před rokem 1989. Nicméně druhým a mnohem podstatnějším impulzem nárůstu pocitu nebezpečí byla migrační krize roku 2015, kdy se opět otevřela otázka práva na zbraň. Strach z nově příchozích byl na vysoké úrovni, protože se lidé báli o svůj domov, životy a celkově bezpečí. Právě tento druhý faktor zůstal zakořeněn do současné doby a mnoho lidí se i na tento problém dívá optikou migrační krize, byť byl prvopočátek již zaset krátce po roce 1989.
Privatizace nebezpečí je velký problém, který de facto předává násilí do soukromých rukou a z této logiky by bylo špatně takovou věc mít zakotvenu v Ústavě. Mnohem výhodnější je posílení bezpečnosti ze strany státu, který má mít pod sebou represivní složky. Ty nesmí být převedeny do soukromých rukou, protože by poté byly primárně postaveny pro zisk a ne pro ochranu obyvatel.

Již od vstupu do Evropské unie jsem se řadil mezi její konstruktivní kritiky. Na začátku vstupu totiž bylo jasné, že na tom nebudeme jako země tolik získávat, ale spíše budeme tratit. Za tři roky tomu bude 20 let, co jsme do EU vstoupili. Je to dost dlouhá doba, abychom mohli začít bilancovat. K tomu nám může pomoci současné chování EU v rámci šíření koronaviru. Jak záhy zjistíme, tak se toto společenství, které je postaveno na silné kapitalistické provázanosti, se začíná hroutit do sebe. Jedná se totiž o silně ambivalentní projekt, který je východiskem dohody dvou skupin, které mají v EU největší zastoupení – tedy neoliberálů a sociálních demokratů. Jedná se tedy o určitý politický kompromis dvou na oko znepřátelených skupin a ze všeho nám vzniká paskvil, kdy je EU ovládána nadnárodním kapitálem, jakož i samotnými bruselskými byrokraty, kteří jsou v jeho zajetí. Samozřejmě, že nalezneme i určitá pozitiva v EU. Mezi ty největší můžeme řadit například koncept předběžné opatrnosti při zavádění léků, výrobků atd. na trh, kdy se musí daná věc několik let testovat, než dostane pověstnou zelenou. Jinak je tomu v USA, kde se pracuje s konceptem následné odpovědnosti. Tedy co nejrychleji daný produkt vypustit na trh a pokud někomu ublíží nebo zničí zdraví, tak se jako fyzická osoba můžete s daným výrobcem (korporací) soudit. V současné době se tedy Evropská unie dostává do pasti, kdy ji chybí jjasná koordinace při řešení krizových situací. Za poslední dvě dekády nového tisíciletí totiž nezvládlo ani jednu z krizí, které ono společenství muselo čelit. V Bruselu se totiž myslí do budoucnosti jen v omezeném horizontu let a to dle životnosti tamních byrokratů. Tedy 5 – 10 let. Nemůžeme se poté divit, že EU nefunguje, jak by měla fungovat. Například v Rusku a Číně (a můžeme si o těchto zemích myslet, co chceme) se myslí v mnohem delších horizontech – ve své podstatě 30 a více let. Podobné strategické plánování nalezneme i v USA nebo ve velkých kapitalistických korporacích. Velké společnosti musí mít dlouhodobé strategické plánování, aby mohly nějak fungovat. Tohle Evropské unii primárně chybí.
Současnou krizi kolem šíření nového typu koronaviru podle mého názoru EU naprosto nezvládla, vyhořela jako papír a nepůsobila ani amatérsky, jako spíš chaoticky. Nejprve její elity bujaře prohlašovaly, že zde žádná pandemie není, aby poté začaly říkat, že začíná být problém s nekontrolovatelným šířením viru. Na tomto příkladu „váhavého střelce“ můžeme vidět, že EU nezvládla ani jednu z krizí, které se od roku 2000 objevily. Můžeme identifikovat celkem 4 krizové situace.
Situace č. 1 - Terorismus. Nezvládla boj s terorem, který se začal objevovat v různých členských zemích a začal selhávat projekt multikulturalismu. Pamatuji si dobu, kdy byl tento koncept velice populární – bylo to totiž za mých studií na vysoké škole krátce v první dekádě nového tisíciletí. Na vysokých školách humanitního zaměření byl multikulturalismus dáván za příklad, jak ono míchání jiných kultur má jen samá pozitiva. Jenže postupem doby nastal pravý opak. S nově příchozími kulturami se do Evropy dostaly i „spící“ buňky, které posléze rozsévaly strach, zkázu a smrt. Byla to daň za určitou laxnost bruselských úředníků, kteří nechtěli převzít model alá USA, kde byly omezeny osobní svobody a zvýšeno sledování obyvatel po 11. září 2001. V době šíření koronaviru a spouštěním chytré karantény však všichni svorně pouští svá soukromá data a informace. Posunuli jsme se tedy o stupeň dále, kdy stačí veřejnosti říci, že je zde ohroženo jejich zdraví a lidé ochotně dají svá osobní data k dispozici (ochrana zdraví se totiž týká úplně všech. Terorismus sice také, ale ten vás ohrozí jen na některých místech. Virus vás může potkat úplně všude).
Situace č. 2 – Finanční krize. Nezvládla vůbec finanční krizi roku 2008, kdy nechala občany EU zaplatit „večírek“ bankéřů a finančních spekulantů, což nahlodalo důvěru v projekt EU. Jestliže lidé v době finanční krize roku 2008 odborníkům na ekonomiku nevěřili, tak dnes odborníkům na zdraví věří. Je zde jednoduché vysvětlení proč tomu tak je. Ekonomické elity totiž, v roce „velkého večírku“ bankéřů a spekulantů, vůbec nemyslely na lidi, ale na peníze. Primárně jim šlo o jejich byznys a občan byl upozaděn a povolán do zbraně jen ve chvíli, kdy měl za večírek zaplatit ze svých daní. Je zde tedy evidentní rozdíl mezi odborníkem na ekonomiku a odborníkem na zdraví. Zatímco odborníci na zdraví myslí na člověka a peníze jsou upozaděny, tak odborníci na ekonomiku za vším vidí jen peníze. Troufnu si tvrdit, že se pravděpodobně vrátíme k důvěře odborníků, která byla nahlodána nejvíce právě v roce 2008.
Situace č. 3 – Migrační krize. Nezvládla ani krizi roku 2015, kdy u vnějších hranic EU přistávalo plno uprchlíků, a nikdo nebyl schopen uzavřít hranice. Představitelé EU v té době kritizovali státy, že nechtějí přijmout uprchlíky, že jsou antihumánní a nejsou solidární. Uprchlická krize na oko zmizela, ale pořád „dříme“ v zákrytu. Strach z možných nových příchozích je poměrně silný. Tato krize vzbudila evropský nacionalismus, který hrozí přerůst do rozervání kontinentu na kusy, tak jako tomu bylo ve 30. letech 20. století. Pokud budou u bran Evropy stále přistávat „cizinci“, tak se bude pořád vracet problém vlastní identity jednotlivých národních států. Nevím, jak vy, ale já se nejprve cítím být Čechem a až poté Evropanem. Na tomto místě se nabízí jedna paralela s korona krizí. Když v roce 2015 propukla migrační krize, tak některé státy byly kritizovány za to, že odmítají uprchlické kvóty. O 5 let později byly téměř ty samé státy kritizovány, že zavírají hranice, aby zamezily šíření nového typu koronaviru a omezily volný pohyb osob. Evropská unie v tomto naprosto selhala, protože nedokázala identifikovat nebezpečí, které se blíží. Je pouze zajímavé, že v roce 2015 hranice uzavřít nešlo a v době koronavirové to šlo téměř ze dne na den. Proč se stejně nepostupovalo u migrační krize? Zřejmě proto, aby Evropa nebyla prohlášena za antihumanistickou loď, která jde ke dnu.
Situace č. 4 – Korona krize. No, a když se podíváme na současnou krizi, tak můžeme vidět shodné scénáře, které jsou pro EU typické. Nejprve silná prohlášení, že se vlastně nic neděje a lidé se bát nemusí, aby poté bylo řečeno, že šíření viru je problém a nakonec se řeklo, že se vlastně musí po nějakou dobu uzavřít hranice. Co si z toho obyčejný člověk má vzít a pomyslet? Říká si, zda projekt EU je vůbec smysluplný, když nefunguje v základních otázkách ochrany obyvatel. Nicméně nepředpokládám, že by lidé byli většinově pro vystoupení z EU, protože určitá celoevropská koordinace je potřeba, ale mám reálnou obavu, že se EU rozloží sama zevnitř a bude to jen formální spolek, kdy budeme volit své zástupce do jeho institucí, sem tam něco onen spolek zakáže nebo pošle dotace, ale jednotlivé národní státy si budou dělat svoji místní politiku. Lisabonská smlouva, která brala členským státům suverenitu, je de facto mrtvá, protože současná krize, která je způsobená pandemií, onu suverenitu členským státům navrátila. Zastánci silného státu tak mohou být spokojeni. Je pouze otázkou, zda EU nezačne onu znovu nabytou suverenitu opět omezovat. Pokud by k tomu došlo, tak projekt EU naprosto selhal ve všech ohledech a bylo by v té chvíli nutné se zamýšlet nad novým projektem.
Jak můžeme z výše uvedených krizových situací vidět, tak projekt EU, který je postaven na dohodě neoliberálů (chcete-li předních kapitalistů) a sociálních demokratů, naprosto selhává a proto je nutné přijít s novým konceptem. Dle mého názoru je pryč proces úplné integrace národních států do struktur EU. Navíc můžeme vidět, jak je samotná EU, která je řízena bruselskými byrokraty, v područí byznysu. Vzpomeňme si na to, kdo nejvíce kritizoval omezení volného pohybu a zavření hranic národních států v době šíření koronaviru? Byly to hlavně letecké společnosti a na ně navázané cestovní kanceláře, protože primárně přicházely o své zisky, které těží od lidí, kteří chtějí cestovat za zážitky. Jenže pro šíření viru je velká migrace lidí po světě tím nejlepším prostředím. EU si tedy v tomto nechala diktovat od „kapitalistů zážitků“ a nepoužívala svůj vlastní rozum. No a kdo tlačil na co nejrychlejší otevření hranic? Opět jedni a ti samí, plus se k nim přidali ochránci základních lidských práv a svobod, kam podle nich patří i cestování a to klidně i s virem. Jak jinak. Hlavně, když se točí kola byznysu.
Pokud má projekt EU do budoucna přežít, tak musí přijít jeho silná socializace. Ta musí být postavena na spolupráci, ale bez tlaku nadnárodního kapitálu. Pokud by totiž došlo k rozpadu EU na jednotlivé národní státy, tak bychom se ocitli ve fázi, kdy by kapitál drancoval vše, co by mu přišlo do cesty bez jasných regulací. EU je právem kritizována za někdy nesmyslné regulace, ale v některých oblastech jsou regulace dobré. V době globálního kapitalismu musí existovat něco jako projekt EU. Nemusí se nutně jednat o nějakou protiváhu USA nebo jiným zemím. Když současný projekt EU „klekne“, tak si umím představit projekt konfederace, kdy bude existovat volný pohyb osob uvnitř společenství, silná ostraha vnějších hranic a spolupráce na úrovni ochrany pracovních, lidských a přírodních aspektů současné moderní civilizace.