Myslel jsem si, že se téma rakety jako dárku pro Putina už úplně vyčerpalo. Na Seznamu vyšel nedávno článek autora cesinaukrajině Čas Ukrajiny se radikálně krátí. Autor v něm pronáší hodně zajímavé myšlenky. Například:

že z podporovatelů Ukrajiny se stávají fanoušci, kteří nesnáší kritiku svého týmu a napadají každého, kdo nepotvrzuje jejich představu o průběhu konfliktu;

že podpora Ukrajiny je pouze fiktivní a na frontu nedorazí;

že se velmi často omezuje na PR akce.

Vyslovil myšlenku, že pro vojáky by bylo podstatně přínosnější, kdyby místo jedné rakety, bylo zakoupeno 300 brokovnic pro boj proti dronům. Má samozřejmě pravdu. Raketu vystřelí, možná doletí, možná ne a na konci způsobí smrt a zkázu. Jde o jednorázovou akci, která se dá dobře prodat. Pokud by byla zakoupeny brokovnice, asi by to zachránilo mnohem více lidských životů. Drony dnes ovlivňují válčiště v míře, kterou si vůbec laik neumí představit. Sice osobně nesouhlasím ani s jedním nákupem zbraní, ale ty brokovnice by byly evidentně smysluplnější. Zemřít po zásahu dronem asi není nic, o co by člověk stál a každý zachráněný lidský život má svou cenu.

Proč tuhle úvahu ale píši.

Autor mě totiž donutil se zamyslet. Před cca 2 dny jsem narazil na telegramovém kanálu na článek, ve kterém autor uváděl zajímavé informace a zdravotnickém zabezpečení. Bohužel mě nenapadlo uložit si odkaz. Autor tvrdil, že zdravotnické zabezpečení VSU bylo kompletně převedeno na standardy NATO. Jenže ty byly vytvořeny na základě zkušeností z asymetrických konfliktů s výrazně slabším protivníkem, v situaci vzdušné převahy a dávno před příchodem dronů. Autor také tvrdil, že se počítalo, že zraněný voják se do péče lékaře dostane do hodiny od svého zranění. To je hodně šibeniční termín, ale ne nemožný, pokud máte převahu. Všichni známe záběry amerických vrtulníků evakuující zraněné vojáky z přední linie.

Nevím, jestli je to pravda, ale vzpomněl jsem si, že podle léčebně odsunové doktríny ČSLA se předpokládalo, že voják dorazí k prvnímu lékaři na plukovní obvaziště do 6 hodin. Mimochodem Sovětská armáda na základě zkušeností z 2. sv. počítala s časem 8 hodin. Logisticky to byl velmi složitý úkol a vyžadoval velkou souhru všech zúčastněných. Školitelé kladli velký důraz na přesnou evidenci při použití škrtidla v případě zranění končetin. To se totiž musí pravidelně uvolňovat, aby se zajistilo proudění krve jinak hrozí fatální následky.

Podle toho co autor uváděl, jsou dnes i samotné normy ČSLA příliš měkké. Vojáci čekají na transport i několik dnů. Drony znemožňují jejich odsun na vyšší stupeň obvazišť. Zdlouhavé používání škrtidel vede ke komplikacím a následně musí lékaři přistoupit k amputacím končetin. Konflikt na Ukrajině je charakteristický velkým množstvím amputací.

Nejprve mi souvislost mezi obsahem obou článku a nákupem rakety nedocvakla. Pak jsem si ale uvědomil, že by bylo asi přínosnější vybrat peníze na nákup zařízení protetické dílny, nebo přímo protéz, nebo zaplatit vojákům po amputaci rehabilitaci. Rozhodně by to ovlivnilo jejich život na hodně dlouhou dobu a alespoň částečně zmírnilo následky utrpěných zranění. Jenže by to nebylo tak mediálně přitažlivé téma, nevyvolávalo by to tolik válečné hysterie a určitě by se tak velká částka nevybrala tak rychle jako sbírka peněz na nákup rakety s možností jejího vystřelení na Moskvu.

Závěr

Autor v článku Čas Ukrajiny se radikálně krátí, v textu tučným písmem uvádí, poměrně zásadní myšlenku, cituji: „ Válku na Ukrajině prohráváme. Ne začínáme prohrávat. Prohráváme“. V tom s ním naprosto souhlasím a zakoupení jedné rakety na tom nic nezmění.

V nedávném článku na Aktuálně.cz („Budou se zodpovídat před Božím soudem!“) vystoupil katolický kněz, teolog a plojharista profesor Tomáš Halík s ostrou kritikou výsledků nedávných voleb do poslanecké sněmovny. Prohlásil, že „ti, kteří nezodpovědně volili demagogy a populisty, se budou zodpovídat před Božím soudem“. V jediné větě se tak spojila víra, morálka a politika – a otevřela staronou otázku, zda je církev v demokratické společnosti morálním kazatelem, nebo už jen ideologickým soudcem.

Boží soud nebo občanský dialog?

Halíkova slova působí spíše jako kázání ze středověké kazatelny než jako výzva k občanské debatě. „Budete se zodpovídat před Božím soudem“ - to není argument, to je rozsudek. Tím, kdo rozhoduje o vině voličů, už není demokratická společnost, ale metafyzicko plojharická autorita. Taková rétorika v sobě nese riziko morální nadřazenosti, která rozdělí společnost na „rozumné“ a „hříšné“ - a tím zabíjí možnost dialogu, na němž demokracie stojí. Je tedy evidentní, že Halík zřejmě není demokrat.

Ano, Halík má částečnou pravdu, když upozorňuje na nebezpečí populismu a demagogie. Jenže ztrácí sílu právě tím, že se uchyluje k teologické hrozbě místo k racionální argumentaci. Volič, který se necítí vinen, jeho slova nepochopí jako výzvu k sebereflexi, ale jako urážku. A uražený člověk se neobrátí, ale zatvrdí.

Zrcadlo společnosti — nebo její karikatura?

Halík říká, že volby „nám nastavily zrcadlo“ a odhalily „morální a intelektuální úroveň společnosti“. Jenže pohled do zrcadla bývá dvojsečný: někdo v něm vidí svůj obraz, jiný jen zrcadlící soudce. Když teolog a univerzitní profesor označí statisíce voličů za morálně selhávající, sám se vystavuje otázce: není to elitářství, které kdysi samo připravilo cestu populistům?

Masaryk kdysi varoval, že národ potřebuje mravní kritiku, nikoli moralizování. A právě Masarykův rozchod s katolicismem připomíná, že víra bez svobody myšlení vede k dogmatu. Halík svým tónem připomíná důvody, proč Masaryk od katolické církve odešel: když se víra stane prostředkem politické moci, ztrácí duchovní autoritu a Halík ji ztratil dávno.

A pokud bychom brali Halíkova slova doslova, podle něj by se Masaryk patrně smažil v pekle - odvážil se totiž oponovat církvi i většinovému mínění. Jenže právě tato odvaha založila moderní českou demokracii, která je po roce 1989 pouze její parodií.

Od totality k totalitě?

Halík ve svém komentáři fakticky přiznává, že česká společnost se za 36 let po roce 1989 nedokázala osvobodit od autoritářských vzorců. Pokud voliči opět hledají „spasitele“, znamená to, že demokracie zůstala jen rituálem bez hlubší kultury odpovědnosti. V tom má Halík pravdu. Jenže pokud místo sebevědomé debaty nastolíme morální soudní síň, pak se totalita skutečně vrací - jen v jiné podobě, řekněme přímo halíkovské.

Mnozí lidé dnes mají pocit, že „už zase nemohou říkat, co si myslí“, že veřejný prostor ovládla nová forma cenzury a morálního nátlaku. Když se oponent označí za „spojence zla“, přestává být partnerem a stává se kacířem. A právě v tomto duchu Halíkův výrok působí: kdo nevolil „správně“, ten bude souzen. Odkaz 17. listopadu? Držte huby a krok.

Demokracie bez důvěry

Halík má nepochybně upřímnou snahu chránit hodnoty demokracie, lidské důstojnosti a odpovědnosti. Ale paradoxně svým moralistním jazykem přispívá k úpadku důvěry - té důvěry, na níž demokracie stojí. Lidé se pak už neptají, jak spolu žít, ale kdo má právo je soudit.

Pokud má 17. listopad mít ještě nějaký smysl, pak musíme znovu pochopit, že demokracie není odměna za správnou volbu, ale trvalý proces tolerance k jinakosti. A že víra, stejně jako rozum, nesmí být kladivem, ale světlem.

Tomáš Halík připomněl, že demokracie má i morální rozměr. Ale morálka bez pokory je jen jinou formou moci. A když se z duchovní autority stane hlasatel „Božího soudu“ nad voliči, vracíme se tam, odkud jsme v listopadu 1989 chtěli odejít - od totality k totalitě, od svobody k poslušnosti.

Masaryk by dnes možná řekl: Kněžská slova mohou varovat, ale demokracie nesmí být kázáním. Musí být rozhovorem.

Tak jsme se dočkali. Brožura „72 hodin“ skutečně vyšla - a už míří do poštovních schránek. Zatímco občané otevírají dopisy a letáky, jeden z hlavních architektů krizového PR, ministr vnitra z DoziSTANu, už balí kufry.
Ano, Vít Rakušan. Nepřežil. Ne pandemii, ne blackout, ale volby do poslanecké sněmovny. Ironie dějin: jediný, kdo 72 hodin nepřežil, je právě ten, kdo je lidem radil přežít.

Brožura za víc než 30 milionů korun tak získává nový rozměr - jako posmrtný odkaz ministra, který měl na starosti „bezpečí“, ale neustál politické otřesy. Inu, 72 hodin možná není návod, jak přežít katastrofu, nýbrž kolik času zbývá do pádu vlády.

Ale co ti, kteří poštovní schránku nemají? Dostanou přežití nějak jinak? Třeba e-mailem? Nebo jim Vít Rakušan přijde osobně předat poslední výtisk při svém objíždění regionů, jak nedávno avizoval? Možná právě pro něj to budou poslední 72 hodiny v terénu.

Zůstává otázka: jak přežijeme my - nově vznikající multikulturní vládu Andreje Babiše? Máme zde totiž jednoho Slováka, jednoho skoro Japonce a Turka. Na to už brožura odpověď nedává. V sekci „krizové situace“ sice najdeme rady o zásobách vody, konzervách a baterkách, ale kapitolu „Jak přežít multikulturalismus a mocenské nostalgie v příchodu ústavních agentů“ v obsahu nenajdete. Možná příště - v dodatku „Demokratické přežití v nedemokratických časech“.

A zatímco nám stát posílá papírové rady, jak vydržet tři dny bez proudu, sami občané si lámou hlavu, jak přežít tři roky s novou vládou. Brožura říká: „Zachovejte klid.“ Ano, klid, když se kolem vás hroutí vše od důvěry po rozpočet a to ještě v režii odcházející vlády osvětového vůdce Petra Fialy.

Možná by měl mít každý občan doma kromě zásob i psychologickou příručku „Jak nezešílet z české politiky“. Ale to už by bylo na jiný resort - a ten zatím mlčí. Ale kdo ví, třeba nám zase přijde nějaká ta brožura s podrobným návodem.

Den, kdy naše republika slaví svou státnost, generál a prezident Petr Pavel, kdysi člen KSČ a vystudovaný vojenský rozvědčík, předává nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva Zdeňku Svěrákovi, kdysi členovi téže komunistické strany ve stejném minulém politickém systému. Symbolika, která by rozesmála i Cimrmana.

Na Hradě se potkaly dvě prominentní osoby bývalého socialistického systému, které po převratu převlékly oportunisticky politické kabáty. Dnes, po třiceti šesti letech kapitalismu, stojí na pódiu jako karikatury morální integrity české společnosti.

Někteří komunisté se přejmenovali na demokraty, pošpinili svoji bývalou stranu a systém, z poslušných opor systému se chtějí stát hrdiny a příkladem pro společnost. Dva bývalí členové KSČ se usmívají do kamer, předávají si kapitalistické medaile a komplimenty, zatímco komentátoři se rozplývají nad „vyrovnáním s minulostí“. Cimrman by se asi smál a taky by chtěl takový legrační řád.

Zdeněk Svěrák, člověk, který nás učil slušnosti, se má stát předáním řádu morálním idolem národa. V jeho případě se ovšem minulost proměnila v anekdotu. Česká specialita: co by jinde bylo trapným skandálem, u nás se zřejmě pro hlavní média stává půvabnou historkou.

Petr Pavel to pochopil dokonale. Kdo jiný by měl lépe ocenit muže, který se – podobně jako on – naučil, jak elegantně využít a následně odvrhnout režim a zůstat přitom jakoby „slušný člověk“? Když Pavel připínal Svěrákovi řád, člověk se neubránil dojmu, že ta bílá barva nesymbolizuje čistotu, ale spíš hodně vypranou minulost. Zdá se, že říjnové předávání prezidentských řádů ukazuje, že listopadový převrat nám nepřinesl svobodu, ale hlavně schopnost zapomínat a oceňovat oportunismus.

Naše milá republika slaví 107 let. Inu, už to není děvče, ale pořád má v sobě jiskru – kdyby ji ovšem každou chvíli nepolévali kýblem studené fialové vody.

Všechno nejlepší, republiko! Hlavně pevné zdraví, protože co s tebou v posledních letech tropí různé demolice, reformní šašci a fialoví stratégové, to by nevydýchal ani Masaryk s celou gardou legionářů. Zatímco ty bys chtěla klid, rozum a trochu sociální jistoty, tvoji vládci se hádají, kdo ti jako první „zachrání budoucnost“. A mezitím ti zdraží chleba, elektřinu i víru, že tohle všechno má nějaký směr.

Ano, republiko, přežila jsi monarchii, okupaci, jiný režim i normalizaci — takže snad zvládneš i období konce fialovění a marketingových proslovů o „těžkých, ale nutných časech“. Jen tě prosím: vydrž to ještě chvíli. Třeba se jednou dočkáš vlády, která nebude řídit stát jako něco, k čemu nemají vztah, ale jako domov.

Takže: všechno nejlepší, drahá republiko! Ať ti lid zůstane věrný — a vláda se ti už konečně nepokouší vysvětlit, že hlad, zima a chaos jsou vlastně pro tvoje dobro. A ať se ti sejde vláda, která nebude řešit cizí válku, ale problémy u nás doma, respektovat výsledky demokratických voleb a nebude rozlišovat kdo je větší agent.