aneb jak jsme se naučili nemilovat chaos a začali mu říkat řád

Vítejte v České republice zemi, kde zločin není problém, ale estetická volba. V zemi, kde se místo otázek kladou důrazy a místo odpovědí prší reference na dějiny a Baťu. Pokud jste snad měli iluze, že hlavě státu – která se na koni vrací k našim kořenům a k obnově pořádku podobně jako TGM a v „řádu“ i „klidu“ jako Augusto Pinochet – něco není jasné v kauze bitcoinových mlh, nezoufejte. Od toho tu přeci máme pojistku demokracie: Senát. Ten stejný Senát, který podle některých nemá pravomoci, ale podle jiných má hodnoty. A to se počítá. Přeci jen se jedná o Havlovu komoru.

Není přece třeba rozebírat, co jsou to ty záhadné kryptoměny, anonymní transakce a politické kontakty s podsvětím na ještě podivnějším webovém tržišti zvaném Darknet. Jak správně poznamenal duchovní strážce klidného senátního svědomí, předseda samotné Havlovy komory a Tchajwanec Miloš Vystrčil: čím více organizovaného zločinu, tím víc Česko. Výkladové paradigma hodné filozofie sedmé republiky. Prostě ideologie Fialova režimu.

A když už jsme u těch tradičních hodnot – co by bitcoinové kauze řekla třeba senátorka Miroslava Němcová z ODS. Strana jí hoří za zády, ale ona se nebojí. Vstává každé ráno s vědomím, že i kdyby celá pravice skončila v náruči bossů z Telegramu, ona neodstoupí. Protože je to vrhačka knih a to není jenom tak.  

Na protest proti své kolegyni E. Decroix, která si organizovaný zločin evidentně spletla s organizovaným PR, Němcová nerezignuje. Vždyť by to přece jen nahrálo těm, kdo tvrdí, že politika by neměla být s organizovaným zločinem propojena. A to je, jak známo, názor z Východu. A u nás se přece Západ neohýbá.

Kdyby Kafka žil, buď by kandidoval za SPOLU, nebo by to celé sepsal jako další díl Procesu: tentokrát však bez viny a bez trestu. Jen s dress codem Adidas.

Takže až příště prezident zavelí k návratu pořádku a nebude mu něco jasné kolem těch přeposlaných bitcoinů a temných kontaktů, ať se klidně zeptá. Senát, ten maják demokratické jasnozřivosti, mu to rád vysvětlí. V hodnotách. A v teplákové soupravě.

Existují záhady, které nedají spát ani zkušenému sociologovi. Jednou z nich je premiér Petr Fiala. Oficiálně profesor politologie, osvětový vůdce na chvostu průzkumů oblíbenosti, v utajení však – jak se šeptá na chodbách Strakovy akademie – technický typ. Ano, ten typ, co by se raději mazlil s rotační bruskou než s rozpočtem. Sám přiznal, že na vojně šéfoval betonářům. Ačkoliv, podle výsledků jeho vlády to vypadá spíš na to, že velel hnojařské četě. Na co sáhl, to pohnojil.

Nedávno se Fiala rozpovídal v Deníku, a ukázal nám svou pravou tvář. „Nejvíc mě baví sekat trávu, protože hned vidím výsledek,“ svěřil se s jiskrou v oku. Inu, je znát, že politika mu dává zabrat – tam totiž výsledek nevidí nikdo. Možná proto tak miluje ten bzukot sekačky – oproti vládnímu programu jde aspoň dopředu.

Ale pozor, z toho plyne zásadní otázka: Proč u té trávy nezůstal?

Když premiér prohlásí, že jeho největší životní uspokojení pochází z kosy a benzínu, nemůžeme se nezeptat: Nepromarnil svůj skutečný talent? Zatímco trávník poseká rovně a bez korupce, státní rozpočet mu zarůstá plevelem inflace, a každá daňová reforma připomíná pokus posekat trávník bagrem.

Betonáři, kteří s ním údajně kdysi sdíleli vojenskou ubikaci, prý na něj dodnes vzpomínají. Možná ne s úctou, ale s jistou mírou pobavení. Jakýsi kolega z té doby měl údajně poznamenat: „Jo Fiala? To byl ten, co nám omylem zadal beton třídy B20 na stavbu kadibudky.“

Zkrátka, Petr Fiala je záhada. Technický typ, co tají svou lásku k betonu, sekačkám a přímé akci. Ve světě plném kompromisů a krizového řízení je to ale právě ten typ člověka, který by měl možná raději stát u živého plotu než za řečnickým pultem. Tam by totiž konečně viděl výsledek. A my ostatní taky.

Takže pane premiére – sekačka vám sluší víc než sako. A tráva... ta aspoň neroste na dluh.

Ironický komentář o tom, jak se dělá boj proti korupci po česku – a jak se vyváží na Ukrajinu.

Všichni víme, že když Petr Pavel mluví, působí to jako reklamní spot na důvěryhodnost v HD rozlišení. Pečlivě načesaný knír, přesná dikce, slova jako „hodnoty“, „čest“ a „evropská odpovědnost“. Případně slova o Pravdě a Lásce, řádu a klidu. Ale člověk se nemůže nezeptat: proč tenhle soudruh generál prezident, rozvědčík ve službách Varšavské smlouvy nevolá svému příteli Zelenskému a neřeší s ním korupci na Ukrajině? Vždyť by mu mohl předat český manuál. Navíc by mohl vyslat odborníky na danou problematiku. Těch máme víc, než dost. Zejména za současného fialova režimu se jich urodilo jako hub po dešti. Jako zvláštní velvyslanec pro boj s korupcí by mohl být vyslán Pavel Blažek, který má bohaté zkušenosti a mohl by si přibrat i Radomíra Daňhela. Kdysi politický náměstek za P. Blažka na ministerstvu spravedlnosti by Zelenskému mohl radit, jak přejít na bitcoiny.  

Ale to by asi nebylo ve stylu Petra Pavla Pávka Prezident Pavel, ten co se jako agent vojenské rozvědky rozhodl bránit demokracii tak, že se stal jejím symbolem, má zřejmě na práci důležitější věci než řešit, že ukrajinská armáda ztratí víc peněz než ruská bezpilotní letadla. Možná by se mohl domluvit s krvavou Janou (Černochovou) na ministerstvu obrany a na Ukrajinu dodat neviditelné polní kuchyně, které si objednala česká armáda.

A co předseda vlády Petr Fiala? Kde je jeho slavný vlak do Kyjeva, tentokrát ve vestě boji proti korupci? S nápisem „Dozimetrem proti korupci – česká cesta“. Chtěli jsme být inspirací. Nabízí se tedy logická otázka: Bylo to všechno jen mediální PR divadlo, nebo skutečný zájem o Ukrajinu? Protože když už tu mluvíme o hodnotách, proč jim tam nevyvezeme i ten náš luxusní balíček „české protikorupční reality“? Včetně hejtmanů, co se s Metrostavem znali lépe než se svou účetní, a právníků, co znají paragrafy stejně dobře jako zpěvníky Káji Gotta. Přibalit by se mohly i zkušenosti z bílého Brna, kde se šňupalo jak o život s tamní primátorkou Vaňkovou s korupční kauzou Stoka.

A co lobbistka von der Leyen? Ta sice lítá v letadle za 500 tisíc euro a zachraňuje demokracii jako by to byla módní značka, ale korupci už prý vyřešila na svém iPadu. Lidmi nevolená, stejně jako Zelenskyj: diktátor bez mandátu. Oba dva mají zřejmě hodně společného. Možná by to chtělo její iPad upgradovat na verzi „Stoka 2.0“, aby to rozpoznalo i zákulisní fondy a prapodivné finanční operace s kryptoměnami. Jo, bitcoin – skoro jsme zapomněli. I ten už stihl být součástí tuzemského antikorupčního boje, kde se miliony záhadně ztratí a hlavní aktér zemře, zatímco se policie dívá jinam. A vše má za úkol zahladit Eva Decroix. Nostrifikovaná ministryně spravedlnosti ze Spolku Lumpů.

A do toho všeho Marek Benda – předseda poslaneckého klubu ODS. Student plzeňských práv, co rozumí právu zhruba jako lahev rumu etiketě. Právě on je zárukou, že koalice SpoluSTAN má skutečně co nabídnout Sluhovi národa. Pokud tedy Ukrajinci nechtějí být jen sluhové západních zájmů, mohli by se konečně učit od nejlepších: jak se tvářit jako bojovník proti korupci, zatímco rozdáváš veřejné zakázky starým známým. Tohle umí nejlépe Fialův režim ve spojení s řádem a klidem na Hradě. Ještě, že už se blíží jeho konec.

Protože až si Zelenskyj nasadí zelenou košili a vyfotí se v ní s Pavlem na pozadí kuchyně za desítky milionů, budeme si moct říct: ano, Ukrajina dosáhla české úrovně – alespoň co se korupce týče.

A my budeme zase první. V PR.

Pamatujete si ještě na Nemesis? Ne, nemyslím starořeckou bohyni spravedlivé odplaty, ale ten slavný „strategický“ dronový projekt, který měl učinit z České republiky něco mezi vojenskou supervelmocí a technologickou startupovou oázou. (Jen na okraj. Dle webových stránek onoho projektu bylo do dnešní doby – 23. 7. 2025 na drony vybráno něco málo přes 250 milionů! Ano, čtete správně. Zatímco se lidé skládají na léčení nemocných dětí, tak dronbaron vydělává na smrti.) Za vším stojí dronový baron Ondřej Vetchý — herec, bojovník za spravedlnost, a zřejmě i novodobý Elon Musk s českou duší a kamennou tváří, který si z rukou prezidenta Petra Pavla Pávka převzal i to státní vyznamenání. Jaké to paradoxy, když bojovník proti komunismu si bere státní vyznamenání z rukou bývalého komunisty. Nemesis měl být odpovědí na všechny bezpečnostní výzvy 21. století. Místo toho se stal symbolem české vojensko-politické šarády. A pak najednou — ticho. V médiích nic nenajdeme. Všichni mlčí. Dokonce i Ukrajina.

Premiér Petr Fiala ještě na jaře roku 2024 energicky mluvil o nutnosti vyšetření okolností kolem projektu. Měl v tom prsty generál Karel Řehka, šéf Generálního štábu, nebo snad duchovní mistr vojenského korporátu a vydavatel komunikačních karet, generál Otakar Foltýn, přezdívaný KoStraKoV (Koordinátor strategické komunikace vlády)? Konec konců fotografie existují, kde jsou společně všichni vyfoceni. Dokonce se do projektu zapojilo i ministerstvo obrany, aby k tomu krvavá Jana později mlčela. A co prezident Petr Pavel Pávek — hrdina NATO, přítel dronů, nepřítel neprůhledných zakázek? I on požadoval vyšetření. Vypadalo to jako začátek skvělého politického dramatu.

Ale místo výbuchu pravdy, místo spektakulárního pádu „dronového barona“, jsme dostali... mlhu a mlčení. Ostatně jako u všech kauz. Od Dozimetru přes Stoku po Bitcoiny. Jako by bohyně Nemesis najednou implodovala do černé díry české byrokracie a záhadného mediálního mlčení. Nikdo už nic nevyšetřuje. Nikdo nic nevysvětluje. A drony? Létají dál. Hlavně na Ukrajině a v Rusku. Zvláštní skupina D se v tom vesele angažuje.

Zajímavé, že?

Zbrojní zakázky v české zemi nikdy neumírají — jen se reorganizují, přejmenují nebo vyvážejí do „bezejmenných struktur“. Když někdo ztratí chuť nebo odvahu ptát se, proč se do soukromého projektu nalévají veřejné prostředky, přichází známá písnička o „utajení“, „národní bezpečnosti“ nebo „nových hrozbách v kyberprostoru“. A když už ani to nestačí, zorganizuje se tiskovka s grafikou PowerPointu s pár nic neříkajícími slides.

Ale vraťme se zpět k Vetchému. Jeho přerod z herce ve „vojenského podnikatele“ byl tak náhlý a dramatický, že by ho nezrežíroval ani sám Oliver Stone. A možná právě proto bylo třeba vše elegantně zamést pod koberec. Včetně všech těch nepříjemných otázek. Krvavý byznys je přece také byznys.

Kde je tedy to vyšetřování, které chtěli Fiala a Pavel? Proč najednou přestali mluvit? Jak je možné, že projekt s tak nejasným rozpočtem a vybranou více jak čtvrtmiliardou korun, spojením mezi armádou a soukromým sektorem, a osobními vazbami sahajícími až na Pražský hrad, prostě zmizel z veřejného prostoru?

Možná to byl po celou dobu jen špatný scénář. Nebo spíš až příliš reálný.

Ale jedno víme jistě: projekty jako Nemesis neumírají. Jen mění podobu. A jejich duch, stejně jako duch vojensko-průmyslového komplexu, nadále tiše krouží nad naší republikou i nad Hradem a Strakovou akademií. V tichu, které je hlasitější než jakýkoli výbuch.

A zatímco někteří sní o autonomních dronových hejnech made in Czechia, jiní si kladou otázku: Kde končí bezpečnost státu a začíná bezpečný kšeft?

Možná by odpověď měl poskytnout premiér, prezident... nebo aspoň sám zkrachovalý herec, dronbaron O. Vetchý. Ale zatím? Ticho po pěšině. A drony vesele bzučí dál.

V České republice se tiše a bez většího odporu rodí nový politický režim. Nemá tanky ani uniformy, nevzývá kult osobnosti a zatím nestaví tábory. Jeho ideologický koncept je zřejmý: sloužit cizím zájmům a přitom nebrat ohled na životní úroveň zdejších občanů a na naši ekonomiku, což vyžaduje potlačit myšlenkovou pluralitu, kriminalizovat ideologickou opozici a vytěsnit kritickou levici z veřejného prostoru. Je to režim represe a vynucované loajality.

Spojenectví premiéra a premiéra proti svobodě

Tento nový režim na první pohled zřejmě spojuje dva hlavní pilíře české moci: premiéra Petra Fialu a prezidenta Petra Pavla. První působí jako servilní služebníček zahraničních požadavků a druhý jako chladný garant stability, císař s bílými licousy. Jejich společným jmenovatelem je důraz na bezpečnostní stát, militarizovanou zahraniční politiku a represivní nástroje vůči domácí kritice.

Podpis prezidenta Pavla pod novelou trestního zákoníku zakazující propagaci komunistického hnutí je přesně dalším z okamžiků, kdy se vládní politika upevňuje v nový režim. Tímto krokem se neřeší minulost – ta se využívá pouze jako záminka. Hlavním cílem je totiž potlačení současné i budoucí levicové opozice.

Hon na levici pod rouškou obrany demokracie

Mccarthismus padesátých let 20. století v USA nebyl o obraně demokracie, ale o extrémně pravicovém zastrašování, udávání a ničení životů na základě ideového podezření. Probíhala „rudá panika“ proti levici. Dnes se podobný model dostává do českých poměrů – zatím ne jako přímý zákaz činnosti politických stran, ale jako systematická delegitimizace levicových a jiných kritických myšlenek.

Režimní kritéria

Podobně jako kdysi se i dnes stává podezřelým každý, kdo:

a) zpochybňuje kapitalismus jako jedinou možnou ekonomiku,

b) mluví o znárodnění, třídním boji nebo rovnosti jako alternativě,

c) kritizuje euroatlantické struktury nebo militarizaci zahraniční politiky.

To není obrana demokracie. To je nová forma ideologické cenzury a represe oblečena do frází o „západní (euroatlantické) civilizační příslušnosti“.

Prezident jako symbol loutkové moci

Petr Pavel Pávek (PPP) chce působit na první pohled jako neideologický prezident. Ale právě to je klíčový rys Pávkova stylu: neideologická maska pod sebou skrývá ideologickou tvrdost. Jeho proslovy jsou uhlazené, připravené, prázdné. Málokdo si uvědomuje, že jeho veřejné vystupování často odráží práci jeho poradce Petra Koláře, který je úzce napojený na zbrojní průmysl USA a s podezřelými miliony od firem a ČVUT se tváří jako bezproblémový člověk. Pávek je loutka stability, které nezáleží na obsahu toho, co podepisuje, je v rukou nového režimu nepostradatelná. Typický automat na podpisy, který se přizpůsobí aktuálním příkazům. Jeho zdánlivá nezúčastněnost má dodávat Pávkovu stylu lidskou tvář. Ale právě tahle tvář říká: nepřemýšlej, poslouchej.

Fialův ideologický obsah

Zatímco prezident poskytuje režimu klidnou fasádu, premiér Fiala dodává ze zahraničí obsah. Jeho liberálni neokonzervatismus v praxi znamená:

a) maximální oddanost hlavní velmoci korporátního kapitalismu,

b) nulovou toleranci vůči sociálním alternativám,

c) a totální převzetí zahraničněpolitické orientace podle nejsilnějších partnerů.

Ve spojení s Pavlem tak vzniká nový model vládnutí: kombinace technokratické poslušnosti a ideologického potlačování. Český mccarthismus je jejich nástroj.

Nový režim prosazuje nový newspeak

Místo cenzorů dnes máme: „bojovníky proti dezinformacím“ pod vedením plukovníka O. Foltýna (nazývaného KoStraKoV). Co dnes vypadá jako „zákaz extrémismu“, se zítra stane zákazem jakéhokoli myšlení a konání mimo rámec vnucené moci. Nový režim je hrozivý právě tím, že se tváří nevinně. Navíc paragrafy, které přivádí v život, nejsou ty z vzývaného „západu“, ale fakticky z „východu“. Přesněji z Ukrajiny a pobaltských zemí, kde jsou podobné paragrafy namířeny proti tamní kritické opozici.

Co dál?

Musíme říct jasné ne novému zdejšímu Failovu a Pavlovu režimu (pávkismu – fialismu). Skutečný spravedlivý řád nevychází z tupé poslušnosti vůči represi, ale z odvahy prosazovat práva občanů. Skutečná občanská moc nevzniká umlčením utlačovaných, ale tím, že se jim naslouchá. Jinak nás nečeká demokracie – ale režim s tváří, který předstírá úsměv, zatímco zakazuje myslet a konat. Místo úsměvu ukazuje škleb.