Praha – Prezident Pražského hradu Petr Pavel se v posledních dnech snažil postavit jako odvážný a neotřesitelný ochránce kontinuity a stability české diplomacie, když dal jasně najevo svou podporu vysoce učenému mistrovi zahraničních věcí, Janu Lipavskému.

Jestliže jsme si mysleli, že prezident Pavel je hrdým nositelem zásadového postoje, jeho poslední kroky nás přesvědčily o opaku. A to především v případě podpory Jana Lipavského, který právě prochází zázračnou politickou proměnou. Ostatně, není to poprvé, co prezident Pavel dokázal, že umí efektivně "převlékat kabát", když je to politicky výhodné. Prezident, známý svým protikladným ideologickým původem a dvojznačnou morální integritou, nyní drží palce ministrovi, který přebíhá z jedné politické lodi na druhou rychleji, než někteří mění účesy.

Lipavský, který byl ještě donedávna hrdým pirátem, náhle pocítil potřebu odříznout se od Pirátské strany. Proč? Prý mu vadí nedostatečná podpora uvnitř strany, která ho začala kritizovat za jeho politiku. Není to spíše tím, že vyměnil své palestinské názory za vládní podporu Izraele? A podobně vyměnil i další své zásady za výborně placené a vlivné ministerské křeslo? Každopádně se rozhodl, že by bylo lepší zamířit někam, kde bude vítr v plachtách příznivější. Není tedy divu, že Lipavský aktivně hledá nové politické útočiště, kde by mohl nadále zůstat ve vládě Petra Fialy. Protože co je důležitější než udržet si prachy a moc?

Prezident Pavel, který se dříve profiloval jako muž pevného názoru a morálních zásad, teď sám sebe nachází ve velmi zvláštní situaci. Nejenže podpořil Lipavského setrvání ve funkci, ale zřejmě nevidí problém ani v tom, že ministr zahraničních věcí tak trochu zradil svou mateřskou politickou rodinu. Pavel, známý svým elegantním stylem přešlapování mezi různými politickými tábory, přirozeně chápe Lipavského dilema. Koneckonců, kdo by lépe porozuměl politickému tanci mezi morálními zásadami a praktickými kompromisy než někdo, kdo sám kdysi prošel kariérní proměnou ze socialistického vojenského kádra Varšavské smlouvy na symbol západní kapitalistické vojenské struktury NATO?

Prezidentova podpora Lipavského v jeho ambicích setrvat ve vládě Petra Fialy přichází v době, kdy vláda čelí mnoha problémům, a jak víme, v krizích je nejlepší zachovat stabilitu. Nebo alespoň tu zdánlivou stabilitu, kdy se postavy mění, ale jejich touha po moci zůstává stejná. Lipavský, nyní osvobozen od pirátského "břemena", má před sebou zářnou budoucnost. Ať už skončí v ODS, STAN nebo třeba v nějaké nově vznikající straně, jedno je jisté: jeho místo v české politice je zajištěno, zvláště pokud mu bude dál krýt záda prezident s tak flexibilními morálními hodnotami jako Petr Pavel. Nechme stranou, že za rok po volbách do Sněmovny současné vládní strany asi narazí do zdi. A některé pak zcela zkrachují, možná včetně té, jejíž podporu bude Lipavský zanedlouho využívat. Co dodat? Celá tato podívaná je skvělým příkladem toho, jak zásadově se v české politice hrají hry na moc a vliv.

Když Ivan Bartoš a jeho Pirátská strana hrdě nastupovali na palubu vládní flotily, slibovali jediné: že nás všechny převezou do digitálního ráje, kde stavební řízení bude trvat jen pár kliknutí. Realita? No, vzpomínáte na ty časy, kdy se říkalo, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly? Ukazuje se, že cesta do digitálního pekla je dlážděna nefunkčními aplikacemi, spadlými servery a nekonečnými návody, jak se v nich neztratit.

Ivan Bartoš, politický technologický prorok, zřejmě trochu přecenil svou posádku. Digitalizace stavebního řízení, kterou Piráti v čele s Bartošem slibovali, vypadá spíš jako sci-fi příběh o tom, jak se i dobré nápady mohou změnit v chaos. Zjednodušení procesů, transparentnost a efektivita – to všechno znělo tak dobře. Ale výsledek? Víc to připomíná staré dobré časy plné papírování, jen teď máme k tomu navíc digitální formuláře, které jsou stejně zmatečné jako jejich papírové předchůdce.

Když se podíváme na slavnou „Přestavbu“ našeho stavebního řízení, snad ani nemůžeme minout slova starého dobrého Milouše Jakeše: „Přestavba to není jednoduchý proces.“ Jakeš sice mluvil o socialismu konce 80. let 20. století. Kdo by ale řekl, že jeho moudrá slova budou tak aktuální i v době, kdy nám vládnou Piráti a řeší, jak konečně dostat naši byrokracii do 21. století?

Naštěstí pro nás všechny přichází na scénu nový spasitel: ministr dopravy Martin Kupka z ODS. Ano, ten samý Kupka, který se nebojí zvednout rukavici po neúspěšném pirátském tažení a rozhodl se, že když to Bartošovi a spol. nešlo, tak to prostě vezme do svých rukou. Těžko říct, jestli ministr dopravy teď bude řídit nejen vlaky a silnice, ale i všechny ty zabloudivší úředníky, kteří se snaží digitalizovat něco, co ani pořádně nedokážou pochopit. Proč? Protože zřejmě nemáme jinou možnost.

A když už jsme u těch změn, které nás čekají: mluví se o návratu k původnímu, starému digitálnímu systému. Zní to skoro jako návrat do minulosti – takový „digitální retrofuturismus“. Ano, mohli bychom se smát, kdyby to nebylo tak smutné. Jakmile Bartoš a jeho tým zjistili, že nová verze digitalizace stavebního řízení je tak trochu… ehm… nefunkční, začínají hledat cestu zpět ke starému, dobře známému systému. Tedy spíš tu cestu nyní hledá spasitel z ODS Kupka a k tomu mu přizvukuje pařící ministr Jurečka, který nabídl svou bratrskou pomoc. Otázka, kdo zaplatí všechny ty náklady, zůstává ale otevřená. Zaplatí to daňový poplatník, nebo to půjde z pirátské pokladny? No, tipněte si.

A pokud vás zajímá, kdo ponese odpovědnost za všechno to zpackané úsilí? No, to je přece jasné! Nikdo. Víte, jak to chodí v politice. Když něco nefunguje, prostě to předáte někomu jinému. A Ivan Bartoš? Ten už bude dál slibovat nové a lepší digitální vize – tentokrát snad v oblasti vesmírných projektů, kdo ví?

Zkrátka, zpackaná digitalizace stavebního řízení je jen dalším důkazem toho, jak se i ty nejlepší záměry mohou změnit v tragikomickou realitu. A jak by řekl Milouš Jakeš: „To se prostě nepodařilo, soudruzi.“

Jan Lipavský, doposud známý jako pirátský kapitán naší zahraniční flotily, přichází s překvapivým, ale ve své podstatě ne až tak šokujícím manévrem. Pirátská loď, zdá se, nabírá vodu a místo toho, aby se chopil kormidla a statečně čelil vlnám, ministr zahraničí se rozhodl přeskočit na jinou palubu. Možná mu už prostě není příjemné být členem posádky, která už není na vrcholu politické vlny.

Piráti oznámili svůj odchod z vlády Petra Fialy a Jan Lipavský se ihned připojil k vlně odcházejících. Ale pozor! Nejen že rezignuje na post ministra zahraničí, ale rovnou se loučí s celou pirátskou posádkou. Tento krok nenechá nikoho chladným – zvláště jeho bývalé stranické kolegy, kteří mohou nyní přemýšlet, zda jim na palubě nezůstalo pár krys, které by rovněž rády zamávaly vlajkou na rozloučenou.

Ještě nedávno Lipavský alespoň předstíral, že je pevnou kotvou pirátského programu, přestože nejeden komentátor už dříve upozorňoval na to, že ministr zradil nejen své názory ale i program Pirátů. Realita teď potvrdila, že Lipavský není tak úplně ten pevný základ. Spíše než na principy a hodnoty nyní vypadá, že se spíše orientuje podle větru. A když už nefouká tak, aby napnul pirátské plachty, je čas hodit kotvu jinam.

To, že Lipavský nyní opouští svou mateřskou stranu, přirozeně vyvolává názory, že mu šlo vždy hlavně o osobní kariéru. Oportunismus je v politice sice běžnou praxí, ale v tomto případě je fascinující sledovat, jak rychle se člověk může odklonit od hrdých prohlášení o "jiné politice" a "službě veřejnosti".

Lipavský, který si během svého nedlouhého působení v ministerském křesle vybudoval renomé nevzdělaného ale o to více fanatického papouška amerických frází, teď zřejmě nebude dlouho váhat a najde si pro svoji politickou funkci podporu u jiné politické strany nebo samotného soudruha generála prezidenta Petra Pavla. Však zná politické heslo: pokud dokážete včas přeskočit, zůstanete suchý anebo alespoň neutopený.

A co na to Piráti? No, ti teď mají víc než dost starostí sami se sebou. Možná se pokusí předstírat, že Jan Lipavský nikdy nebyl tak důležitý člen posádky, jak to dříve tvrdili, nebo že si s ním vlastně stejně nikdy nerozuměli. Pravda je však taková, že Lipavský opouští potápějící se loď v momentě, kdy by bylo třeba bojovat za její záchranu. Na bojovníka to tedy nevypadá! 

Ironií je, že Piráti vždy deklarovali, že politika má být transparentní, poctivá a věrná zásadám. A jak to dopadlo? Jeden z jejich hlavních mužů si nyní balí kufry a odplouvá. Ale kdo ví, třeba ho zase někdy uvidíme na palubě ještě jiné lodi – možná s jinou vlajkou, ale s tím samým fanatickým přesvědčením, že vítr už fouká zase jiným směrem, kde je plné korýtko.

V posledních době se Pirátská strana ocitla v hluboké krizi, která ohrožuje její další politické působení na české scéně. Voliči v evropských a krajských vyjádřili svůj jasný názor na stranu, která je zklamala. Vedení Pirátské strany už rezignovalo na své funkce a předseda Bartoš už nebude v listopadu znovu kandidovat, aby obhájil svoji pozici.   

Klíčovým faktorem, který přispěl k rychlému úpadku této kdysi populární strany, byla neschopnost naplnit své vlastní ambiciózní sliby v oblasti digitalizace a modernizace dopravní infrastruktury. Především selhání v oblasti stavebního řízení a inovací v městské hromadné dopravě se stalo osudným. 

V pozadí je ovšem velké zklamání z politického oportunismu. Politici kdysi protestní strany se výměnou za výborně placená a mocenská místa ve vládě a na ministerstvech vzdali svých proklamovaných ideálů a přimkli se pravicovým zdiskreditovaných stranám, jakými jsou ODS, TOP09, STAN a lidovci. Kdyby, v minulých volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu nepropadlo kvůli nedemokratickým procedurám milión hlasů, Fiala by vůbec nedostal šanci sestavovat vládu. 

Digitalizace státu: Zklamané naděje 

Jedním z hlavních pilířů, na kterých Pirátská strana postavila svou kampaň, byla digitalizace veřejné správy. Obzvláště očekávané bylo zjednodušení a zrychlení stavebního řízení, které v České republice dlouhodobě patří k nejpomalejším v Evropě. Stavební řízení se často táhne roky, což ztěžuje rozvoj měst i infrastruktury. 

Piráti slibovali, že s pomocí moderních technologií a digitalizace celý proces výrazně zrychlí a zprůhlední. Ukázalo se však, že technické překážky byly pro neschopné Piráty mnohem větší, než strana očekávala. Zavedení digitalizovaných systémů stavebního řízení se protáhlo a jeho implementace narazila na nejasnosti a špatnou koordinaci mezi ministerstvy a úřady. Nedostatečné investice do technologií a odborných pracovníků navíc vedly k tomu, že projekt opakovaně selhával ve svých termínech. 

Tento neúspěch značně pošramotil obraz strany, která se profilovala jako moderní a technologicky zdatná síla schopná posunout Česko do 21. století. A to ani nezmiňujeme digitalizaci v případě občanských průkazů. V době, kdy se ve světě zavádějí nové biometrické technologie rozpoznávání osob na základě kombinace otisku prstů, očních duhovek a podobných prvků, aby nebylo třeba používat žádné fyzické přístroje, Piráti jen usilují o převádění občanky do mobilu. 

Neschopnost modernizace MHD: Zastaralé řešení namísto inovací 

Přes 150 rozkopaných a propojených dopravních míst v Praze v letošním létě je jen jednou z ukázek zastaralého přístupů Pirátů. Současný náměstek pražského primátora pro dopravu Zdeněk Hřib se už dříve jako primátor ukázal jako neschopný mluvka, který umí jen provokativně přejmenovávat ulice. Selhává ale také fatálně při zavádění nových technologií do dopravy. 

Zásadním problémem, který Pirátské straně ublížil, je její selhání v oblasti městské hromadné dopravy (MHD). Piráti například kritizovali zastaralou infrastrukturu pražských tramvajových kolejí a tratí, a slibovali zásadní změny. Ve světě se zavádějí elektrické autobusy, které nepotřebují hlučné koleje ani nákladné troleje. V Číně, kterou Hřib naivně ideologicky bez znalostí kritizuje, dokonce zavádějí autonomně řízené elektrické vozy, které nepotřebují řidiče. Zavádění autonomních elektrických autobusů jako v Šanghaji ale Hřib vyměnil jen za předražené a technologicky zastaralé opravy tramvajových tratí. Místo nových technologií je řešení Pirátů 100 let pozadu. 

Realita ukázala, že zavedení autonomních elektrických autobusů není ani snem Pirátů, jejich obeznámenost s novými technologie je minimální. Vývoj autonomních technologií pro městskou dopravu vyžaduje znalosti a ne provokace s přejmenováním ulic. 

Namísto toho, aby se města vydala cestou inovace, byla nucena vrátit se k rozkopaným ulicím Prahy, k tradičním řešením v podobě obnovy tramvajových kolejí a trolejí. Tento krok, vnímaný jako „krok zpět“, rozhněval patrně mnoho voličů Pirátů, kteří očekávali skutečné inovace. 

Politické důsledky a rozklad strany 

Neschopnost splnit klíčové programové body vedla k prudkému poklesu podpory mezi voliči. Pirátská strana, která kdysi patřila mezi nadějné politické subjekty pro mnoho mladých voličů a měla ambice výrazně ovlivňovat politické dění na celostátní i evropské úrovni, se nyní potýká s vnitřními rozpory a odchodem klíčových osobností. 

Podpora strany klesla na historické minimum a mnoho bývalých voličů se obrací k jiným politickým subjektům, které slibují modernější přístupy a neprodají svůj program za vládní křesla. Pirátská strana se asi už ocitla za bodem obratu. Hrozí jí, že se stane marginální silou na české politické scéně a bude následovat Šmardovu zkrachovalou socdem.  

Piráti, kteří slibovali inovace, se ukázali jako technologičtí dinosauři a političtí oportunisté. Kolaps Pirátské strany je varovným příkladem toho, jaké důsledky mohou mít ambiciózní, ale nerealizovatelné sliby. 

Je pozoruhodné, jaké zvraty přináší česká politická scéna. V zemi, která se pyšní svou hrdou demokratickou tradicí, máme prezidenta, který se kdysi v uniformě obdivoval rudé hvězdě a vítal marxistické ideály, ale dnes stojí v čele „svobodného“ národa jako hrdina NATO a západních hodnot. Jak krásně ironické!

Petr Pavel, bývalý generál z první linie a nyní prezident, nám ukazuje, že kariérní flexibilita nezná hranic. Před rokem 1989 byl členem KSČ, protože – jak jinak – kdo by nechtěl být členem strany, která nabízela ty nejlepší výhody, od levného bydlení až po možnost studia v zahraničí? A co na tom, že režim, který podporoval, potlačoval svobodu a pronásledoval disidenty. Byla to přece „jiná doba“.

S vojenskou přesností a disciplínou P. Pavel pečlivě přepnul své ideologické nastavení a po sametovém převratu vyměnil rudý prapor za uniformu NATO. Stát se generálem aliance – to už není jen tak nějaká drobnost. Kdo by čekal, že muž, který kdysi skládal přísahu věrnosti socialismu, bude jednou pracovat po boku západních lídrů a vesele se usmívat na summitech plných hvězdičkových vlajek? Život přece miluje ironii.

A co teprve jeho prezidentská kandidatura? S hesly o morálce, čestnosti a transparentnosti vyrazil do boje o Hrad. Jak by mohl někdo zpochybňovat jeho integritu? Koneckonců, být členem KSČ v 80. letech 20. století přece nebylo o ideologii, ale o tom „dělat kariéru“! A kdo z nás by se nepokusil přizpůsobit době a systému? P. Pavel se dokázal adaptovat a proměnil své staré zkušenosti v novou devizu. Možná to, že byl součástí komunistického režimu, je přesně to, co ho učinilo tak skvělým prezidentem – ví, jak se pohybovat ve spletité síti politických her. Nicméně D. Nerudová by ho jako „vajgl“ spláchla do záchodu, podobně jako všechny komunisty.

A tak tady máme prezidenta, který se bez problému vyrovnává s paradoxem své minulosti. S armádním odznakem na hrudi a komunistickým legitimním vzpomínkovým listem v kapse nás vede vstříc „novým časům“. Zatímco mnozí hrdě kritizují komunistickou minulost jiných, Petr Pavel ji objímá jako součást svého složitého, a přece tak úspěšného života.

A kdo ví? Možná jednoho dne budeme v České republice slavit „Den kariérní adaptability“, kde budeme ctít všechny ty, kteří se dokázali přizpůsobit každému režimu. V čele s prezidentem, který je živým důkazem toho, že s rudou hvězdou v srdci můžete dosáhnout jakéhokoli cíle – stačí se jen správně rozhodnout, kdy a kam vítr vane.