Koncem první dekády tohoto století hrozilo, že na našem území bude umístěna americká radarová základna. Nakonec k tomu po protestech občanů nedošlo. NE Základnám! Lidé si totiž pamatovali pobyt sovětských vojsk. S výjimkou lidovců, jejichž ministryně radaru zazpívala komunistickou častušku G. Broma, žádná cizí vojska zde nikdo nechtěl, zejména ne ta bratská z NATO. V důsledku opoziční smlouvy jsme se v roce 1999 stali bez referenda členy NATO. Předsedou vlády byl v té době pozdější proruský prezident. Jenže dnes je situace odlišná. Strašákem není Irán, ale Rusko. Nejde o demokratickou obranu proti islámským raketám, ale šíření demokracie nosiči atomových zbraní. Česká republika dnes slouží jako užitečný idiot pro americký vojenskoprůmyslový komplex a hnací silou je nenávist vůči Rusku a Číně. Ostatně dodávky zbraní československými demokraty na Ukrajinu jsou jedny z největších.

Opravdu ale potřebujeme obrannou dohodu s USA? Až na pár lidí pravidelně navštěvujících americkou ambasádu po ní nikdo nevolal. Tedy až na krvavou Jane, která již nějakou dobu řinčí kostmi a zbraněmi a volá po nákupu stíhaček F-35: America First. Je to žena, která nerozumí anglicky, a něco podpisovala za velkou louží ve Washingtonu. Český občan se nesměl nic dozvědět. Vše bylo pečlivě utajováno. Žádná veřejná diskuze, žádné věcné připomínky, žádná demokracie. Vlastně ANO, taková havlovská: prostě mlčet a šoupat nohama. Přitom smlouva je vlastně zvacím dopisem.

Smlouva DCA je ve všech směrech výhodná hlavně pro USA. Česko se díky této smlouvě stane dalším terčem na globální šachovnici. Ale podle havlovské pravice však smlouva s USA zachrání snad úplně všechny. Proti komu nás má ale tahle dohoda chránit? Nikde to ve smlouvě nenajdeme. Jediné, co tam nalezneme je výčet vojenských základen a posádek, která mohou vojáci USA využívat.

A přijdou nám USA na pomoc, pokud by na nás někdo zaútočil? A jak a kdy? Američanům v rámci konceptu Pax Americana hlavně o ně samé. V Evropě jsme jedna z mála zemí, která žádnou takovou dohodu s USA nemá. Má nás dohoda chránit proti Rusku, Číně, Indii? Nebo snad proti vlastním členům NATO nebo EU? Je ale válka mezi dvěma členy NATO vůbec možná? ANO, šlo o střet Řecka a Turecka o Kypr. Nyní si představme, že by Českou republiku napadlo třeba Polsko, stále mu totiž dlužíme územní vyrovnání za narovnání hranice. Pomohly by USA Polsku nebo nám? Dokonce ani pověstný článek 5 Washingtonské smlouvy NATO nezaručuje, že nám na pomoc přijdou spojenci. Žádný automat neexistuje. To je pouze mýtus, který je nám předkládán vládou a mnohými médii. Ale asi by česká pravice vykládala okupaci částí území Česka Polskem, jako pomoc spojence.

Podle ministerstva obrany je DCA ve své podstatě nadstavbou smlouvy o paktu NATO. Tomu věří ale jen oni sami. Co tedy smlouva vlastně USA umožňuje? Jednak ztrátu části suverenity – americkou verzí kolonie je totiž vojenská základna a platí tam americká jurisdikce. Nikoliv česká. Americká strana může na našem území v průběhu následujících 10 let vybudovat své vojenské základny a česká strana nemůže kontrolovat, co se tam bude odehrávat. S tím souvisí i fakt, že Američané mohou na našem území, stejně jako tomu bylo v případě poraženého Německa, umístit jakékoliv druhy zbraní, od jaderných po biologické. Protože F-35 nedávají smysl bez atomových zbraní, možná dojde i na vybudování objektů BŘÍZA. Smlouva rovněž umožňuje poskytnutí státního majetku a zařízení americké straně. Když to přeženeme, tak si americká armáda může ukázat na cokoliv a náš stát ji to musí dát k dispozici za peníze českých daňových poplatníků. Vše pod rouškou zvýšení bezpečnosti. Další věcí, kterou smlouva umožňuje je, že americká strana nemusí českým úřadům hlásit případné přečiny ze strany jejich vojáků. Zároveň je americká strana oproštěna od platby daní na našem území. Jak můžeme vidět, smlouva DCA je pro ČR skutečným zlatým dolem.

Na závěr můžeme společně se slovenským generálním prokurátorem Marošem Žilinkou, který analyzoval slovenskou smlouvu DCA, konstatovat, že obranná dohoda uzavřená mezi USA a ČR je horší, než smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR z roku 1968. V té totiž bylo explicitně uvedeno, že dočasný pobyt sovětských vojsk nenaruší její suverenitu a že se sovětská vojska nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí. Tyto skutečnosti však v dohodě DCA – v české i slovenské verzi – nenajdeme. Můžeme tedy tvrdit, že přijmutím obranné dohody se vzdáme další části své suverenity (vedle EU po ratifikaci Lisabonské smlouvy) a navíc se přímo staneme kolonií USA. Hegemona, který v současné době prožívá úpadek na světové scéně a to je provázeno velkým řevem hroutícího se impéria.

Pan Vajíčko je prezidentem pro všechny, člověkem bez minulosti a budoucnosti, který celý život žije pro přítomnost. Jeho oficiální životopis z minulosti a přítomnosti, kdy byl a pracoval jako voják z povolání, v sekci zájmy uvádí, že: „K jeho zájmům patří cestování, potápění, lyžování, fotografie a knihy.“ Je to zvláštní, protože podle svého životopisu celý život v Česku vlastně nežil.

To se ukazuje všude tam, kam jej pozvali, nebo se sám pozval, jako je tomu na sociálních mediích. Telefonují mu Tchajwanci, Turci i Slováci. A jednou se určitě ozve i Hollywood.

Naposledy na sociálních sítích vystoupil pro všechny ve věci smrti Brňáka Milana Kundery nositele státní ceny Klementa Gottwalda. Jistě to byl na Metě žert učiněný v nesnesitelné lehkosti bytí pana Vajíčka. Skoro se chce říct, že on byl vyvolen jako první android. Odpoví na všechny otázky, bude na všechny hodný a všech se zastane. Na Čaputovou ale nemá.

Jeden otřepaný bruselský vtip hovoří o tom, že Hitler, aby se pomstil, nechal vynalézt zbraně s názvem V. Ne, nebylo to churchillovské Vé jako Victory, ale Ve jako Vergeltungswaffe. Takže to byla V1, V2 a nakonec to byla V4. V4 je ale havlovský vynález.

O V4 se v Česku už delší dobu soudí, že jde o strukturu, které je zbytečná a navíc toxická. Kdo chce být spojován s tím co se děje v Maďarsku a Polsku? A co s uskupením, kde se sice nejvyšší ústavní představitelé Česka, Slovenska, Polska a Maďarska mezi sebou radí a navštěvují, ale každý si nakonec dělá to, co nejlépe vyhovuje jeho zájmům. Zbytečnost V4 potvrzuje už to, že Zelený mužíček členy V4 navštívil izolovaně a o přistoupení k V4, které se občas píše jako V4+, aby zdůraznilo regionální spolupráci s Rakouskem a Slovinskem, se vůbec neuvažuje. Přitom členové V4 už roky dělají prakticky totéž, co Ukrajina: nadávají na Západ.

5demoliční vláda se často prohlašuje jako prozápadní, ale nikdo tam nemá kule na to, aby udělali to, co provedli českoslovenští politici po pádu socialismu. Prostě iniciovali rozpad RVHP a Varšavské smlouvy. Jistě muselo se čekat, až ministrem obrany bude civilní osoba, ale Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci zanikla v roce 1991; nikdo nestál o její obnovení.

Česko 1. července 2023 převzalo rotační předsednictví této Havlovy pomsty a určitě za 6 měsíců nezlepší pověst tohoto uskupení. V4 je v postojích jejích členů „Jednotná v rozmanitosti“, ale užitečná je jen pro úředníky Lipavského ministerstva spravující agendu tohoto uskupení. Takže rozpočtově odpovědná vláda (jednotná v rozmanitosti korupce), by měla iniciovat rozpuštění Vagnerovy, sorry, Visegrádské skupiny. Fiala, ale není Kennedy a Pan Vajíčko není Václav Havel. Oba si na státníky jen hrají.

Pirátská strana se ve snaze zalíbit veřejnosti blýskla dalším populistickým nápadem. Tentokrát představili eobčanku v chytrém telefonu. Prý se jedná o hudbu budoucnosti a Česko tím trumfne v Evropě úplně všechny. Nicméně elektronický občanský průkaz v chytrém mobilu skýtá více nebezpečí než užitku.

Jestliže si už dnes můžete na klasický občanský průkaz vyzvednout léky v lékárně, proč měnit zaběhlý vyhovující systém? Pokud by totiž došlo k vyšší fázi technologie a donucení státem k nahrání eobčanky do mobilu, vznikne trvalý dohled. Jak mnoho lidí dnes žije? Bez mobilu ani ránu. To už si rovnou můžete nechat vložit čip pod kůži. Vyjde to na stejno.

Jestliže žijeme ve sledovací společnosti, budete i vy s chytrým telefonem a vaši eobčankou monitorováni. Jaké to paradoxy Pirátské strany! Nejprve kritizují Čínu za to, že až moc využívá digitálního dohledu, a poté chtějí u nás zavést ještě výraznější dohled. Tentokrát naše data asi nepotřebuje jen náš stát, ale také Velký bratr kdesi za velkou louží. Byznys je byznys, politika je politika.

Můžeme obrazně tvrdit, že pokud všichni budeme mít eobčanku v chytrém mobilu, ocitneme se v jakémsi digitálním koncentračním táboře. Všichni totiž budeme sledováni, data budou shromažďována v datovém uložišti (cloudu). Co když jej politici zneužijí nebo se do něj někdo nabourá? Nebo když bude správcem uložiště soukromá firma, která s našimi daty bude obchodovat? Jaké máme záruky? Jen Pirátskou stranu.

Osobně jsem pro digitalizaci státní správy. Ale ne pochybnými a populistickými kroky, nýbrž bezpečnými a systémovými. Je vhodnější vylepšit současné digitální možnosti, tzn. současnou podobu občanského průkazu ve spojení se základními registry. Navíc by se měl výrazně zlepšit obraz datových schránek, které jsou systémově stejné jako před 20 lety. Toto nyní stačí. Nebo snad chce někdo žít skvělý život v digitální nesvobodě?

Dle Pirátů budeme sice mít skvělou sledovací aplikaci eobčanka v mobilu, ale pas budeme mít papírový. Z jakého důvodu? Na občanský průkaz dnes lidé mohou cestovat téměř po celé Evropě. Nebo se snad chystá změna? Vypadá to tak. Částečně návrat do doby dávno minulé a asi také budoucí. Bude snad nové heslo Pirátů „Daten machen Frei“, kdy budeme uzavřeni v jednom velkém digitálním koncentračním táboře?

Lidé vědí, že na Kubě mají už dlouhá desetiletí socialismus, ale obvykle nevědí, jak se za poslední dekády proměnil. Je samozřejmé, že každý systém se v průběhu času může měnit. Přicházejí jiné mezinárodní a globální podmínky a probíhá vnitřní vývoj země, což přináší potřebu změny. Ale zatímco mnoho zemí na světě není schopno reagovat na nové výzvy, Kuba se o to snaží a skutečně provádí aktualizaci svého modelu socialismu. Proto se na ni upíná znova taková pozornost.

            Kam se tedy ubírá dnešní socialismus na Kubě? Jaké jsou tam nyní druhy jeho organizace a druhy vlastnictví? V jakých pozitivních a negativních zahraničních vztazích se Kuba nachází? Na tyto otázky poskytl odpovědi podnětný seminář, který 22. června organizovalo sdružení Ateliér PV9 v zaplněném sále v Praze.

            Nejprve se seminář zaměřil na aktuální uspořádání socialismu na Kubě a na jeho odlišnosti od předchozích verzí. Jak je známo, nejprve se na Kubě vedl národněosvobozovací boj proti diktátorovi Batistovi, kterého svrhla revoluce roku 1959 pod vedení bratrů Castrových, Che Guevary a jejich spolubojovníků. USA se sice původně chtěly už nepřizpůsobivého Batisty také zbavit, ale po nějaké době po revoluci se kvůli nespokojeným americkým vlastníkům majetku začaly proti kubánským sociálně zaměřených pozemkovým reformám znepokojeně ozývat.

            Nové kubánské vedení potřebovalo oporu a tu pochopitelně hledalo v nejsilnější tehdejší mezinárodní opozici, v Sovětském svazu. Postupně se pak prosadila kubánské verze sovětského uspořádání socialismu. Po pádu východního bloku na začátku 90. let 20. století a ztráty mezinárodních partnerů ekonomické a politické spolupráce však nastalo tzv. speciální období s poklesem kubánské ekonomiky, která potřebovala více než dekádu na vzpamatování.

            Po předání moci od Fidela Raúlovi Castrovi začaly přibližně od roku 2007 pomalu probíhat reformy, které se pak dovršily přijetím nové ústavy v roce 2019 již za nového prezidenta Miquela Díaz - Canela. Toto nové uspořádání přináší v hranicích veřejného strategického plánování tržní mechanismy a také realizaci jak důležitého veřejného, tak i soukromého vlastnictví. Ovšem připouští se pouze malé a střední podnikání, neboť se usiluje o prioritu socialistických ekonomických norem. Kuba přitom zavádí mimo jiné také různé nové druhy družstevního vlastnictví, které jsou vhodné pro aktuální podmínky různých sektorů ekonomiky: základní jednotky družstevní výroby, družstva úvěrů a služeb, zemědělská a nezemědělská.

            Mezinárodní spolupráce Kuby je výrazně poznamenána nejen pozitivními vztahy se sociálně zaměřenými zeměmi Latinské Ameriky, Čínou a dalšími partnery například z Evropské unie, ale také problematicky ve vztahu k USA. USA totiž uplatňují vůči Kubě již dlouho embargo (na Kubě známé pod pojmem blokáda), které bylo po pádu východního bloku v 90. letech znovu posíleno Torricelliho zákonem z roku 1992 a pak v roce 1996 Helms-Burtonovým zákonem, který je předmětem kritik ze strany Kuby a většiny členských zemí OSN.

            Seminář organizoval Ateliér PV9 ve spolupráci s Institutem české levice, Společností česko-kubánského přátelství a Klubem společenských věd. Vlastní seminář probíhal několik hodin a poté pokračovala neformální diskuse dlouho do noci. Lidé jsou zvědaví, jaké nové uspořádání na Kubě vlastně je a zda a jak by mohlo uspět. Zájem veřejnost tedy nesporně je a patrně i bude. Jak se vyjádřili organizátoři, určitě to nebyla poslední akce na toto téma.