Profesor Bek ze STANu se v roli ministra školství potýká s nezájmem vlády o jeho resort. Koalice si školství necení, protože neuživí muniční iniciativu – zbrojaři potřebují dělníky, ne intelektuály. Komunikaci školských témat se kabinet raději vyhýbá, ostatně v PR exceluje hlavně STAN a KoStraKoV O. Foltýn ji komunikovat nechce.

Možná by tedy Bek mohl žádat o vlastní pořad v rozhlase, stejně jako kdysi profesor Nejedlý. V něm by mohl vysvětlit, proč je školství pod STANem zhmotněním Komenského snů. Pokud by si sám nevěděl rady, demoliční vláda mu jistě ochotně pomůže s názvem: „Na okraj školství“. A také by všichni věděli, že „O čem Komenský snil, to STAN uskutečnil“.

Někteří politici se drží svých názorů jako klíště. A pak je tu prezident Petr Pavel Pávek, který mistrovsky ovládá disciplínu elegantních názorových přemetů. Kdo jiný by nám lépe ukázal, jak se včas přizpůsobit měnícím se politickým větrům, než muž, který si osvojil umění názorové flexibility už v dobách, kdy rudá knížka byla klíčem k úspěchu?

Pamatujete si na jeho postoj k nákupu amerických stíhaček F-35 před prezidentskými volbami? Tehdy moudře varoval, že jejich cena je příliš vysoká a že bychom se měli spíše držet gripenů. „Musíme zvážit, zda opravdu potřebujeme 24 supermoderních stíhaček,“ řekl tehdy Pavel. To se psal ještě rok 2022 a zuřila volební kampaň zejména mezi panem Vajíčkem a panem Koblihou.

Ovšem jakmile se pan Vajíčko usadil v prezidentském křesle, došel k osvícení a zjistil, že nákup F-35 je vlastně skvělá volba. Inu, když už být generálem a vrchním velitelem armády, která vlastně ani moc neexistuje, tak se přeci nepodceňovat kvalitní americký hardware! A je vlastně jedno, že jim ty stíhačky v USA padají a západní spojenci z NATO jsou k nim velice skeptičtí a dokonce mají obavu, že by jim je Američané mohli na dálku vypnout. Stali by se ve své podstatě poslušnými lokaji v zajetí vojenskoprůmyslového komplexu.

Podobně kouzelná transformace nastala i po roce 1989. Z loajálního komunisty a vojenského rozvědčíka se během pár let stal vzorový demokrat, voják NATO a zapřisáhlý zastánce euroatlantických hodnot. Kdo jiný než právě Pavel nám dokáže, že ideologie jsou jen oblečení, které si stačí včas převléknout? Ve finále pak stačí v autě zapomenout notebook s utajovanými informacemi, které jsou pak odcizeny.

Je tedy jasné, že máme v čele státu člověka s neuvěřitelnou schopností adaptace. A kdo ví, třeba se jednou dozvíme, že byl vlastně už v 80. letech skrytým zastáncem kapitalismu, jen to tehdy ještě nikdo nepochopil. Bravo, pane prezidente, vaše otočky jsou skutečně na olympijskou medaili nebo kolaborantskou Tenetovu cenu za spolupráci s CIA.

Navýšení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas se stalo opět předmětem ostrých debat. Zatímco údajná „veřejnoprávní média“ technokraticky argumentují potřebou vyššího financování kvůli inflaci a klesajícím příjmům z reklamy, mnoho občanů vnímá tento krok jako další autoritářsky vynucenou platbu za něco, co už dávno přestalo plnit svou původní funkci. Při pohledu na způsob, jakým ČT a ČRo (des)informují veřejnost, se nelze ubránit pocitu, že platit jim poplatky je stejné, jako přispívat trýzniteli na to, aby nás dále mučil.

Veřejnoprávní média: Hlídací pes, nebo nástroj manipulace?
Česká televize i Český rozhlas byly původně koncipovány jako nestranná média, která mají zajišťovat objektivní, vyvážené a kvalitní zpravodajství. Realita je ovšem často jiná. Kritici poukazují na to, že programová skladba je jednostranná a že se veřejnoprávní média stávají spíše nástrojem propagandy než nezávislými médii a hlídači demokracie. Zatímco některá témata jsou v hlavním vysílacím čase neustále akcentována, jiná jsou ignorována nebo podávána způsobem, který zpochybňuje jejich objektivitu.

Lidé se tak ptají: proč by měli platit za obsah, který neodpovídá jejich hodnotám, nebo jde proti nim a dokonce je uráží? Vláda si přitom se svými poslanci vymáhání těchto poplatků vynucuje zákonem, takže občané nemají možnost volby. Pokud odmítnou platit, čekají je sankce. V praxi se tak koncesionářské poplatky podobají povinnému výpalnému, kdy občané financují něco, co jde přímo proti jejich zájmům.

Zvyšování poplatků: Nepřijatelné! Natož v době krize
Navýšení poplatků navíc přichází v době, kdy mnoho domácností bojuje s rostoucími životními náklady. Vláda a parlament by měly naopak hledat cesty, jak lidem ulevit, než je nutit platit ještě více za služby, které mnozí ani nevyužívají a vysloveně je nechtějí. Kdo chce sledovat Českou televizi nebo poslouchat Český rozhlas, ať si je financuje dobrovolně. Systém koncesionářských poplatků je zastaralý a neodpovídá moderní době, kdy lidé mají širokou nabídku komerčních médií, streamovacích platforem a online zpravodajských serverů.

Řešení? Dobrovolnost místo donucení
Pokud se „veřejnoprávní média“ domnívají, že jejich obsah je kvalitní a žádoucí, neměla by se bát přejít na dobrovolný systém financování – například formou předplatného nebo crowdfundingu (skupinového financování). Tak by se ukázalo, kolik lidí je skutečně ochotno za jejich služby platit a kolik je k tomu autoritářsky nuceno. Zatímco soukromá média musí bojovat o diváky a inzerenty kvalitou svého obsahu, Česká televize a Český rozhlas mají jistotu příjmů bez ohledu na to, jak dobře či špatně odvádějí svou práci. A to je velký problém.

Navýšení koncesionářských poplatků tak není jen otázkou financí, ale hlavně principu. Nemůžeme donekonečna platit za něco, co mnohým připadá spíše jako nástroj indoktrinace nežádoucích ideologií než služba veřejnosti. Je na čase, aby se tato média postavila na vlastní nohy a přestala být závislá na penězích daňových poplatníků. Pokud se někomu tato média libí nebo pokud si nějaký masochista opravdu přeje přispívat na své trýznění, je to jeho věc. Nemělo by to být ale vynucováno zákonem.

Pokud bychom hledali největšího mistra světové politiky, nepochybně by na vrcholu seznamu zářilo jedno jméno: Petr Fiala. Tento charismatický státník s neochvějnou podporou celých 16 % obyvatel (což je téměř pětina, když to zaokrouhlíme nahoru a zapomeneme na detaily) se pevně usadil na samém dně žebříčku oblíbenosti světových lídrů. A to není jen tak! Je přeci dle svých slov světovým lídrem, který v České republice zavedl přestavbu hospodářského a společenského mechanismu s názvem Restart. Pravděpodobně našel zalíbení v dobách gorbačovovy Perestrojky.

Zatímco jiní politici se zoufale snaží zaujmout davy a sbírají desítky procent popularity, Fiala ukazuje, že skutečná síla spočívá v neoblíbenosti. Například taková Giorgia Meloniová, kterou někteří nazývají fašistkou (ale ona si to dovolila dotáhnout na téměř 50% popularitu), se může jít klouzat. K čemu je laciná podpora voličů, když můžete být „zásadový“ a přehlížený? Prostě mírotvorce, kterého nikdo nezve k míru.

Je rovněž záhadou, proč se Fiala ještě neobjevil jako hlavní vyjednavač mírových rozhovorů o Ukrajině. Vždyť jeho pevná pozice „více války je dobré řešení“ je jistě přesně tím, co svět potřebuje ke stabilitě! Možná se inspiruje legendárními absurdními dramaty Václava Havla, kde i ti nejméně relevantní hráči dostávají klíčové role.

Na důležitých mezinárodních summitech Fiala vždy ví, kam patří – do poslední řady. Zatímco jiní světoví lídři pózují v první linii, on s nenápadnou důstojností sleduje dění ze zadních pozic. Možná je to skrytá strategie – být neviditelný a tím pádem neudělat žádnou chybu. Nebo se světoví lídři řídí zákonem gravitace, podle kterého se nejméně významné částice shlukují na okrajích systému.

A tak na různých fotografiích z důležitých jednání můžeme vidět Petra Fialu, jak v poslední řadě stojí, jako kůl v plotě, hrdý a nepřehlédnutelný svou přehlédnutelností. Možná nevede svět, on nevede ani Česko, ale vede přinejmenším svou vlastní cestu – cestu nepopiratelného politického génia, který se umístil kdesi na ocase důvěryhodnosti. Petr Fiala, státník, kterého svět zatím nepochopil. A možná ani nikdy nepochopí.

Washington, D.C. – Když Volodymyr Zelenskyj překročil práh Oválné pracovny, bylo hned jasné, že něco nehraje. Ne že by bývalý televizní komik a současný nikým nezvolený prezident Ukrajiny nebyl na návštěvy zvyklý, ale tentokrát bylo něco jinak. Možná to bylo tím, že asistent Donalda Trumpa ho neuvítal s obvyklou falešnou srdečností, ale s výrazem, který by se hodil spíš na přísného ředitele katolické školy.

„Co to sakra máš na sobě?“ zahřměl už předtím vrátný, když si Zelenského přeměřil pohledem od hlavy až k patě. A měl proč. Ukrajinský prezident, tedy spíš diktátor, opět dorazil v tričku, ošuntělých kalhotách a s výrazem herce, který právě vylezl z bunkru. Zjevně se opět rozhodl, že jeho osobní značka válečné role je důležitější než diplomatický protokol. Trump si odfrkl. „Víš, Volodymyre, tady v Americe máme takovou věc, říká se jí oblek. Nosí se na důležité schůzky. A víš, co ještě? Naučíme se říkat „děkuji“ místo toho, abychom jen arogantně vyžadovali další peníze.“

Zelenskyj se pokusil udržet kamennou tvář, ale bylo vidět, že se mu jeho pečlivě pěstovaný image „muže z fronty“ začíná hroutit. Předchozí setkání se senilním starouškem Bidenem byla přeci jen jiná – to stačilo přijet, zmínit slovo „demokracie“ a peníze se jen sypaly. Ale Trump? Ten byl jiný. Ten měl rád „dealy“, a ne fráze o lidských právech. „Pane prezidente, Ukrajina bojuje za svobodu Evropy a za celý svobodný svět“, zkusil obvyklou větičku ze svého filmu Zelenskyj. Trump si dramaticky nalil kávu. „No, já nevím. Boj za svobodu, určitě ne za naše finanční zájmy. Hele, možná kdyby ses tak nesnažil být instagramovým hrdinou a trochu ses soustředil na politiku, tak by ta tvoje válka nevypadala jako nekonečný nudný seriál na Netflixu.“

Zelenskyj zrudl, ale než stihl odpovědět, Trump už pokračoval. „Víš, já nejsem Biden. Nelíbí se mi, když mě někdo využívá jako bankomat. Takže než mi začneš vysvětlovat, jak Putin je zlý a jak potřebuješ další miliardy, řekni mi jednu věc: podepíšeš smlouvu na převod nerostů na Ameriku za to, že tě dosud tak vydatně podporovala?“ Ukrajinský prezident na chvíli zaváhal. Tohle byla otázka, na kterou se mu těžko odpovídalo, protože nic kromě nekonečných žádostí o finance rozmyšleného neměl.

Trump si usrkl kávy a usmál se. „Tak vidíš. No nic, kafe bylo dobré. Teď můžeš jít. Ty si kafe můžeš dát z automatu na chodbě.“ Zelenskyj se zvedl, naposledy se nostalgicky porozhlédl po Oválné pracovně a definitivně pochopil, že doba neomezených šeků končí. Málem se rozbrečel jako šéf mnichovské bezpečnostní konference. Mlčky odešel. Možná si konečně začal uvědomovat, že svět se mění – a že v něm už nebude stačit jen zelené tričko.