Pamatujete si ještě na Nemesis? Ne, nemyslím starořeckou bohyni spravedlivé odplaty, ale ten slavný „strategický“ dronový projekt, který měl učinit z České republiky něco mezi vojenskou supervelmocí a technologickou startupovou oázou. (Jen na okraj. Dle webových stránek onoho projektu bylo do dnešní doby – 23. 7. 2025 na drony vybráno něco málo přes 250 milionů! Ano, čtete správně. Zatímco se lidé skládají na léčení nemocných dětí, tak dronbaron vydělává na smrti.) Za vším stojí dronový baron Ondřej Vetchý — herec, bojovník za spravedlnost, a zřejmě i novodobý Elon Musk s českou duší a kamennou tváří, který si z rukou prezidenta Petra Pavla Pávka převzal i to státní vyznamenání. Jaké to paradoxy, když bojovník proti komunismu si bere státní vyznamenání z rukou bývalého komunisty. Nemesis měl být odpovědí na všechny bezpečnostní výzvy 21. století. Místo toho se stal symbolem české vojensko-politické šarády. A pak najednou — ticho. V médiích nic nenajdeme. Všichni mlčí. Dokonce i Ukrajina.

Premiér Petr Fiala ještě na jaře roku 2024 energicky mluvil o nutnosti vyšetření okolností kolem projektu. Měl v tom prsty generál Karel Řehka, šéf Generálního štábu, nebo snad duchovní mistr vojenského korporátu a vydavatel komunikačních karet, generál Otakar Foltýn, přezdívaný KoStraKoV (Koordinátor strategické komunikace vlády)? Konec konců fotografie existují, kde jsou společně všichni vyfoceni. Dokonce se do projektu zapojilo i ministerstvo obrany, aby k tomu krvavá Jana později mlčela. A co prezident Petr Pavel Pávek — hrdina NATO, přítel dronů, nepřítel neprůhledných zakázek? I on požadoval vyšetření. Vypadalo to jako začátek skvělého politického dramatu.

Ale místo výbuchu pravdy, místo spektakulárního pádu „dronového barona“, jsme dostali... mlhu a mlčení. Ostatně jako u všech kauz. Od Dozimetru přes Stoku po Bitcoiny. Jako by bohyně Nemesis najednou implodovala do černé díry české byrokracie a záhadného mediálního mlčení. Nikdo už nic nevyšetřuje. Nikdo nic nevysvětluje. A drony? Létají dál. Hlavně na Ukrajině a v Rusku. Zvláštní skupina D se v tom vesele angažuje.

Zajímavé, že?

Zbrojní zakázky v české zemi nikdy neumírají — jen se reorganizují, přejmenují nebo vyvážejí do „bezejmenných struktur“. Když někdo ztratí chuť nebo odvahu ptát se, proč se do soukromého projektu nalévají veřejné prostředky, přichází známá písnička o „utajení“, „národní bezpečnosti“ nebo „nových hrozbách v kyberprostoru“. A když už ani to nestačí, zorganizuje se tiskovka s grafikou PowerPointu s pár nic neříkajícími slides.

Ale vraťme se zpět k Vetchému. Jeho přerod z herce ve „vojenského podnikatele“ byl tak náhlý a dramatický, že by ho nezrežíroval ani sám Oliver Stone. A možná právě proto bylo třeba vše elegantně zamést pod koberec. Včetně všech těch nepříjemných otázek. Krvavý byznys je přece také byznys.

Kde je tedy to vyšetřování, které chtěli Fiala a Pavel? Proč najednou přestali mluvit? Jak je možné, že projekt s tak nejasným rozpočtem a vybranou více jak čtvrtmiliardou korun, spojením mezi armádou a soukromým sektorem, a osobními vazbami sahajícími až na Pražský hrad, prostě zmizel z veřejného prostoru?

Možná to byl po celou dobu jen špatný scénář. Nebo spíš až příliš reálný.

Ale jedno víme jistě: projekty jako Nemesis neumírají. Jen mění podobu. A jejich duch, stejně jako duch vojensko-průmyslového komplexu, nadále tiše krouží nad naší republikou i nad Hradem a Strakovou akademií. V tichu, které je hlasitější než jakýkoli výbuch.

A zatímco někteří sní o autonomních dronových hejnech made in Czechia, jiní si kladou otázku: Kde končí bezpečnost státu a začíná bezpečný kšeft?

Možná by odpověď měl poskytnout premiér, prezident... nebo aspoň sám zkrachovalý herec, dronbaron O. Vetchý. Ale zatím? Ticho po pěšině. A drony vesele bzučí dál.

V České republice se tiše a bez většího odporu rodí nový politický režim. Nemá tanky ani uniformy, nevzývá kult osobnosti a zatím nestaví tábory. Jeho ideologický koncept je zřejmý: sloužit cizím zájmům a přitom nebrat ohled na životní úroveň zdejších občanů a na naši ekonomiku, což vyžaduje potlačit myšlenkovou pluralitu, kriminalizovat ideologickou opozici a vytěsnit kritickou levici z veřejného prostoru. Je to režim represe a vynucované loajality.

Spojenectví premiéra a premiéra proti svobodě

Tento nový režim na první pohled zřejmě spojuje dva hlavní pilíře české moci: premiéra Petra Fialu a prezidenta Petra Pavla. První působí jako servilní služebníček zahraničních požadavků a druhý jako chladný garant stability, císař s bílými licousy. Jejich společným jmenovatelem je důraz na bezpečnostní stát, militarizovanou zahraniční politiku a represivní nástroje vůči domácí kritice.

Podpis prezidenta Pavla pod novelou trestního zákoníku zakazující propagaci komunistického hnutí je přesně dalším z okamžiků, kdy se vládní politika upevňuje v nový režim. Tímto krokem se neřeší minulost – ta se využívá pouze jako záminka. Hlavním cílem je totiž potlačení současné i budoucí levicové opozice.

Hon na levici pod rouškou obrany demokracie

Mccarthismus padesátých let 20. století v USA nebyl o obraně demokracie, ale o extrémně pravicovém zastrašování, udávání a ničení životů na základě ideového podezření. Probíhala „rudá panika“ proti levici. Dnes se podobný model dostává do českých poměrů – zatím ne jako přímý zákaz činnosti politických stran, ale jako systematická delegitimizace levicových a jiných kritických myšlenek.

Režimní kritéria

Podobně jako kdysi se i dnes stává podezřelým každý, kdo:

a) zpochybňuje kapitalismus jako jedinou možnou ekonomiku,

b) mluví o znárodnění, třídním boji nebo rovnosti jako alternativě,

c) kritizuje euroatlantické struktury nebo militarizaci zahraniční politiky.

To není obrana demokracie. To je nová forma ideologické cenzury a represe oblečena do frází o „západní (euroatlantické) civilizační příslušnosti“.

Prezident jako symbol loutkové moci

Petr Pavel Pávek (PPP) chce působit na první pohled jako neideologický prezident. Ale právě to je klíčový rys Pávkova stylu: neideologická maska pod sebou skrývá ideologickou tvrdost. Jeho proslovy jsou uhlazené, připravené, prázdné. Málokdo si uvědomuje, že jeho veřejné vystupování často odráží práci jeho poradce Petra Koláře, který je úzce napojený na zbrojní průmysl USA a s podezřelými miliony od firem a ČVUT se tváří jako bezproblémový člověk. Pávek je loutka stability, které nezáleží na obsahu toho, co podepisuje, je v rukou nového režimu nepostradatelná. Typický automat na podpisy, který se přizpůsobí aktuálním příkazům. Jeho zdánlivá nezúčastněnost má dodávat Pávkovu stylu lidskou tvář. Ale právě tahle tvář říká: nepřemýšlej, poslouchej.

Fialův ideologický obsah

Zatímco prezident poskytuje režimu klidnou fasádu, premiér Fiala dodává ze zahraničí obsah. Jeho liberálni neokonzervatismus v praxi znamená:

a) maximální oddanost hlavní velmoci korporátního kapitalismu,

b) nulovou toleranci vůči sociálním alternativám,

c) a totální převzetí zahraničněpolitické orientace podle nejsilnějších partnerů.

Ve spojení s Pavlem tak vzniká nový model vládnutí: kombinace technokratické poslušnosti a ideologického potlačování. Český mccarthismus je jejich nástroj.

Nový režim prosazuje nový newspeak

Místo cenzorů dnes máme: „bojovníky proti dezinformacím“ pod vedením plukovníka O. Foltýna (nazývaného KoStraKoV). Co dnes vypadá jako „zákaz extrémismu“, se zítra stane zákazem jakéhokoli myšlení a konání mimo rámec vnucené moci. Nový režim je hrozivý právě tím, že se tváří nevinně. Navíc paragrafy, které přivádí v život, nejsou ty z vzývaného „západu“, ale fakticky z „východu“. Přesněji z Ukrajiny a pobaltských zemí, kde jsou podobné paragrafy namířeny proti tamní kritické opozici.

Co dál?

Musíme říct jasné ne novému zdejšímu Failovu a Pavlovu režimu (pávkismu – fialismu). Skutečný spravedlivý řád nevychází z tupé poslušnosti vůči represi, ale z odvahy prosazovat práva občanů. Skutečná občanská moc nevzniká umlčením utlačovaných, ale tím, že se jim naslouchá. Jinak nás nečeká demokracie – ale režim s tváří, který předstírá úsměv, zatímco zakazuje myslet a konat. Místo úsměvu ukazuje škleb.

(kriticko-ironický komentář ke stavu české demokracie)

Kdysi dávno se pan Brouček vydal na výlet do 15. století, aby nám ukázal, že český charakter je věc pevná jako sud s pivem. Už tenkrát to bylo jasné – Čech je demokrat, ale jen pokud mu to ostatní odsouhlasí, předem si to schválí výborem a samozřejmě dodrží řádné procedury, jak má pravý demokratický kolektivní jedinec ve zvyku.

Od té doby se sice změnily kulisy, ale nikoliv scénář. Česká cesta demokracie je jako limitovaná edice sportovního auta, které ale nesmí jezdit rychle, musí parkovat jen na schválených místech a hlavně – každé otočení volantu musí předem projít schvalovacím kolečkem. Jinými slovy: česká demokracie je fajn, pokud držíš hubu a krok. Jinak jsi podezřelý element.

Po roce 1989 nám elity s třpytivým nadšením tvrdily, že česká demokracie je unikátní, téměř svatá – žádná obyčejná parlamentní „žvanírna“ západního typu, ale sofistikovaný systém morálních arbitrů, kteří vědí nejlépe, co si kdo má myslet. A že to je někdy nutné trochu usměrnit, no co, vždyť „demokracie není anarchie“, že ano. Hlavně že my jsme ti správní demokraté. Ostatní si mohou myslet, co chtějí – pokud je to totéž co my.

A teď, když už ODS své konzervativní ideály osekala na heslo „hlavně zůstat u moci“, přichází hvězdný čas korupčního dozimetrického (po)hnutí STAN. Ti se z menšinového kulturního výboru morální nadřazenosti probojovali až do pozice hlavního regulátora reality. STAN totiž ví, že demokracie není o svobodě projevu – je to soutěž o to, kdo první zakáže ostatním říkat „nesprávné věci“, tak jako v případě umlčení „nepohodlných“ webů. Kdo reguluje jazyk, reguluje svět. A kdo reguluje svět, dostane evropské granty. Nebo alespoň „krásnou“ STANuši Nerudovou s diplomy na rozdávání v kapse.

A jak to dopadlo? Do sněmovny se vrací duch doby, kterou jsme chtěli nechat za sebou. Pavel Žáček z ODS, předseda normalizačního klubu historického revizionismu, a jemu podobní, konečně dotáhli českou demokracii do vítězného konce. Už není výjimečná. Už není ani limitovaná edice. Je prostě limitovaná.

Dnes už máme jasno: Česká demokracie je jako občanský průkaz. Můžeš ho mít, ale jen pokud se chováš slušně, nekritizuješ příliš nahlas a hlavně neotravuješ s nějakými právy. Protože demokracie není o tom, že si každý říká, co chce. Demokracie je, když ti správní lidé laskavě dovolí říkat to, co si SpoluSTAN předem připravili.

Zkrátka a dobře – máme zde normalizační demokracii pod vedením SpoluSTAN v zákrytu s Piráty. Demokracii na povolení. STAČILO!

V červenci 2025 Česká republika završila jeden z největších zbrojních kontraktů v historii: nákup 24 amerických víceúčelových stíhaček F-35 za stovky miliard korun. Vládní představitelé a generálové hovoří o posílení obranyschopnosti a kompatibilitě s NATO, které zaštiťují frázemi o hrozbách, jež znějí jako šíření poplašných zpráv ve vztahu války s Ruskem nebo jiným „nepřítelem“. Málokdo se ale ptá, jaký je skutečný smysl této investice – a jaké jsou její alternativy. Z levicového, kritického pohledu je nákup F-35 nejen ekonomicky iracionální, ale hlavně politicky a morálně neobhajitelný.

1. Obranná priorita nebo militaristická chiméra?

Stíhačky F-35 nejsou primárně obranným nástrojem – jsou zbraní určenou hlavně pro vedení útočných operací. Navíc se jedná o nosiče jaderných zbraní. Nechrání český vzdušný prostor, ale spíše zajišťují účast v zahraničních vojenských misích pod velením Spojených států nebo NATO. Namísto obrany suverenity Česka se stáváme součástí globální mocenské projekce, v níž čeští občané platí za zisky firem vojenskoprůmyslového komplexu USA.

Argument, že bez F-35 nebudeme „rovnocennými partnery“ v NATO, je falešný. Kolektivní bezpečnost se neváže na jeden konkrétní typ zbraně, ale na solidaritu a schopnost diplomaticky vyjednávat mírová řešení. Investice do mírových iniciativ, civilní obrany, klimatické bezpečnosti nebo odolnosti infrastruktury by měly mnohem větší pozitivní dopad na naši skutečnou bezpečnost.

2. Zbraně místo sociálního státu

V době, kdy české zdravotnictví kolabuje, školství je dlouhodobě podfinancované a miliony lidí čelí existenční nejistotě, pravicoví fanatičtí militaristé vedení Fialou utrácí stovky miliard za neviditelné letouny, které často buď nefungují, nebo prostě a jednoduše padají z oblohy na zem. Nákup F-35 je dokonalým příkladem toho, jak Fialova neokonzervativní vláda dává jako svoji prioritu vojenské výdaje před sociálními potřebami. Místo podpory zdravotníků, učitelů, pečovatelů a lidí bez domova investuje do technologie, která nikdy nebude použita jinak než symbolicky nebo destruktivně.

Tato politika odhaluje hlubší ideologii – stát tu podle Fialových chciválků není od toho, aby pečoval o lidi, ale aby primárně sloužil cizím vojenským a korporátním zájmům. Výrobce F-35, Lockheed Martin, patří mezi nejvlivnější zbrojařské korporace světa. Česká vláda tímto nákupem nepodporuje domácí průmysl, ale přispívá k dalšímu růstu zisku vojensko-průmyslového komplexu USA a jeho smrtelným misím.

3. Závislost na USA se ztrátou české suverenity

Technologická složitost F-35 znamená, že Česká republika bude závislá na infrastruktuře, servisu, softwaru a výcviku ze strany USA. Nejde o „nezávislou obranu“, ale o hlubší vazalský vztah. Software letounu je „black box“, jehož kompletní kontrolu bude mít vždy Washington. Pokud se v budoucnu změní geopolitická situace nebo politické vedení USA, může být provoz F-35 v podstatě zablokován na dálku.

Proti tomu stojí otázka: neměla by být skutečná obrana právě o soběstačnosti a schopnosti rozhodovat nezávisle? Místo toho Fialova dočasná česká vláda servilně odevzdává další část své suverenity ve jménu iluzorní bezpečnosti.

4. Alternativy existují, ale nejsou dost výnosné pro zbrojaře

Za část prostředků určených na F-35 by bylo možné masivně investovat do klimatické adaptace, veřejné dopravy, energetické soběstačnosti nebo výzkumu. Armáda by mohla rozvíjet schopnosti obrany pomocí dronových systémů, radarů, pasivní ochrany a kybernetické bezpečnosti – oblasti, které jsou efektivnější a levnější.

Proč se to neděje? Protože nákup F-35 není výsledkem reálné bezpečnostní analýzy, ale tlakem zbrojního průmyslu, lobbistů a diplomatů USA a domácích politiků, kteří chtějí vypadat důležitě a prozápadně na mezinárodní scéně, přestože reálně vypadají jako východní poskoci zkolabované Ukrajiny.

5. Potřebujeme bezpečnost, ne militarismus

Bezpečnost lidí nespočívá ve výškových letech stealth letadel, ale v dostupném bydlení, kvalitním zdravotnictví, ekologicky stabilním prostředí a mírové politice. F-35 není symbolem obrany – je symbolem priorit extrémně militaristické pravicové vlády, která se odvrací od svých obyvatel a obrací se k impériím a zahraničním ziskům. Z levicového pohledu je čas říci jasné ne militaristickému populismu a rozhodné ano politice, která staví člověka před krvavý zisk.

Když šéfkuchař české zahraniční politiky Petr Fiala vstupuje do kuchyně geopolitiky, vždy ví, co si počít: „Když nemáš Si Ťin-pchinga nebo Putina, dej tam Orbána. Když nemáš ani toho, dej tam Fica. Hlavně aby to nějak chutnalo Bruselu.“ Člověk se až diví, že k dopisu Ficovi nepřiložil i recept na svíčkovou, nebo aspoň omluvenku do Moskvy s podpisem Emanuela Moravce. Nové protiruské sankce musí projít stůj co stůj! Konkrétně 18. balík.

Ne, že by snad Fialovo volání po „bratrském“ pochopení mělo něco společného s diplomacií. To už spíš připomíná ty staré dobré časy, kdy sovětský poradce v černém kabátě říkal Dubčekovi, co si má myslet. Jen teď místo dubčekovského „socialismu s lidskou tváří“ máme „liberalismus s humanitárním bombardérem v srdci“. Ano, odkaz Václava Havla, který v jedné větě dokázal spojit mír, tanky NATO a pocity zodpovědnosti za celý svět.

Fiala zřejmě žije v přesvědčení, že když bude nejen v Bruselu dost hlasitě opakovat názory hlavního proudu, tak se z něj stane státník. Místo toho ale působí jako osvětový vůdce, který se nedopatřením ocitl v čele vlády. Poslat Ficovi dopis s žádostí, aby přehodnotil slovenskou suverenitu a choval se podle českých představ, je jako říct: „Hele, my jsme vás sice v roce 1993 vypustili na svobodu, ale pořád byste se měli ptát, co si o tom myslí Praha.“

V lepším případě to celé připomíná tragikomedii. V horším pak postimperiální komplex, který se Čechům pravidelně vrací vždy, když Slováci neudělají to, co by „správný menší bratr“ měl. Fialův „dopis“ Ficovi působí spíš jako vědeckofantastický film z doby, kdy se Visegrád ještě dal brát vážně, ale v jeho hlavě pořád existuje.

A přesto se najde v Praze nebo Brně dost politických a mediálních klaunů, kteří Fialu poplácají po zádech: „Výborně, Petře, takhle se s těmi Slovany musí – direktivně, jasně, morálně nadřazeně!“ Je jedno, že výsledkem bude jen další rýha mezi dvěma národy, které mají mít k sobě mít blízko. Hlavně že to bude vypadat dobře na Twitteru. Tedy pardon – na X.

Až bude příště Fiala zvažovat další zahraničněpolitický krok, možná by se měl nejdřív podívat do lednice. A pokud tam nenajde žádného lídra k manipulaci, měl by si položit otázku: „Co by asi tak udělal Babica?“ Protože česká zahraniční politika v jeho podání se opravdu začíná vařit podle hesla: „Když tam nemáš respekt, dej tam aroganci.“ STAČILO!