Pakt NATO, známý též jako Severoatlantická aliance, je vojenský svazek, který vznikl v roce 1949 s oficiálním cílem poskytnout kolektivní obranu a bezpečnost svým členským zemím. Reálným záměrem však byla konfrontace se Sovětským svazem, který následně inicioval vznik svého vlastního vojenského svazku, Varšavské smlouvy, se socialistickými zeměmi jako obranu před NATO v roce 1955. Na začátku 90. let 20. století například i tehdejší prezident České republiky navrhoval zrušení Varšavské smlouvy i NATO jakožto přežitky.
Přestože Varšavská smlouva i NATO měly také své pozitivní aspekty, jejich existence patří do historie, do éry studené války. Proto přetrvávající existence NATO od 90. let nevyhnutelně vyvolává kritiku.
Jednou z hlavních kritik NATO je sklon k jednostrannému rozhodování a jednání v rámci aliance. Spojené státy americké mají v alianci vedoucí postavení a větší vliv na strategická rozhodnutí. To vede k situacím, kdy se rozhodnutí přijímají spíše ve prospěch jedné či několika větších zemí na úkor menších členských států. Nedávné debaty o financování aliance ukázaly, že USA eskalují militarizaci a požadují zvyšování výdajů, což mnohé evropské země dlouhodobě odmítaly.
Další kritikou je intervencionalismus spojený s aktivitami NATO v některých regionech. Některé země považují vojenské zásahy NATO za příklad nadměrného využívání a zneužívání vojenské síly bez dostatečného zvážení diplomatických a politických alternativ.
Jedním z nejdiskutovanějších případů bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Operace Allied Force, která měla za cíl zastavit konflikt v Kosovu, byla provedena bez mandátu Bezpečnostní rady OSN. Bombardování Jugoslávie bylo nejen kontroverzním, ale ilegálním zásahem proti mezinárodnímu právu, což vyvolalo značnou kritiku po celém světě. Za umožnění přeletu zasahujících letadel NATO nad územím České republiky se již omluvili tehdejší český ministr zahraničí i premiér.
Další bod kritiky se týká rozšíření NATO na východ. Některé země, zejména Rusko, se obávají, že toto rozšíření ohrožuje jejich bezpečnostní zájmy a považují to za porušení předchozích dohod, což potvrzují experti na dané téma z mnoha zemí. To vedlo k napětí v mezinárodních vztazích, zkomplikovalo diplomatické úsilí a přispělo k vojenským konfrontacím.
Dalším příkladem byla ilegální intervence v Iráku v roce 2003, přestože ne všechny členské země NATO byly přímo zapojeny. Invaze byla provedena na základě nepravdivých informací o hrozbě hromadnými zničujícími zbraněmi. Někteří političtí představitelé Británie a USA již uznaly svoji chybu. Tony Blair a George W. Bush však stále nebyly vyšetřováni před Mezinárodním trestním soudem v Haagu kvůli válečným zločinům a porušování mezinárodního práva.
Afghánistán, kde NATO působí od roku 2003, je dalším příkladem, který vyvolal otázky ohledně zákonnosti operací. Přestože intervence byla iniciována rezolucemi OSN po událostech z 11. září 2001, kritici poukazují také na to, že dlouhotrvající přítomnost NATO v zemi bez jasného strategického cíle a s nejistými výsledky může být vnímána jako neefektivní a nelegitimní.
NATO zdůrazňuje svou roli v ochraně demokracie, stability a lidských práv, avšak kritici tvrdí, že některé z jeho vojenských intervencí mohou spíše podkopávat tyto hodnoty než je posilovat. Kritika NATO z hlediska zákonnosti jejích válečných operací zdůrazňuje potřebu transparentnosti, jasného mandátu od OSN a respektování principů mezinárodního práva.
Je zapotřebí zvýšit diplomatické iniciativy a snížit vojenskou eskalaci spojenou se zvyšováním vojenským výdajů. Legalita případných vojenských zásahů musí vycházet z mezinárodního práva a schvalování v rámci OSN a nikoli z libovolného řádu založeného na pravidlech, které si svévolně nadiktují USA se svými satelity. Bez návratu k aktivitám v rámci OSN by mohla hrozit třetí světová válka, jak upozorňují experti.
