Mgr. Jan Klán

John Mearsheimer o tom, proč Západ nese hlavní odpovědnost za ukrajinskou krizi.
Politolog se domnívá, že bezohledné rozšiřování NATO vyprovokovalo Rusko k invazi na Ukrajinu.
 
Válka na Ukrajině je nejnebezpečnějším mezinárodním konfliktem od kubánské krize v roce 1962. Chceme-li zabránit tomu, aby se konflikt zhoršil, a naopak najít způsob, jak ho ukončit, je nezbytné pochopit jeho základní příčiny.
 
Není pochyb o tom, že válku začal Vladimir Putin a je zodpovědný za to, jak je vedena. Ale proč tak učinil, je jiná věc. Na Západě převládá názor, že je to iracionální, nedotknutelný agresor, který se snaží vytvořit velké Rusko podle vzoru bývalého Sovětského svazu. Za ukrajinskou krizi tak nese plnou odpovědnost on sám.
 
Tento příběh je však mylný. Za krizi, která začala v únoru 2014, nese hlavní odpovědnost Západ, zejména Amerika. Ta se nyní změnila ve válku, která nejenže hrozí zničením Ukrajiny, ale má také potenciál přerůst v jadernou válku mezi Ruskem a NATO.
 
Problémy s Ukrajinou začaly již na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008, kdy administrativa George W. Bushe prosadila, aby aliance oznámila, že Ukrajina a Gruzie "se stanou členy". Ruští představitelé okamžitě reagovali rozhořčením, označili toto rozhodnutí za existenční hrozbu pro Rusko a slíbili, že ho znemožní. Podle respektovaného ruského novináře Putin "vyletěl vzteky" a varoval, že "pokud Ukrajina vstoupí do NATO, stane se tak bez Krymu a východních regionů. Prostě se rozpadne". Amerika však červenou linii Moskvy ignorovala a prosazovala, aby se Ukrajina stala západní baštou na hranicích Ruska. Tato strategie zahrnovala další dva prvky: sblížení Ukrajiny s EU a vytvoření proamerické demokracie.
 
Tyto snahy nakonec vyvolaly v únoru 2014 nepřátelské akce poté, co povstání (které bylo podporováno Amerikou) přimělo proruského ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče k útěku ze země. V reakci na to Rusko Ukrajině odebralo Krym a pomohlo rozdmýchat občanskou válku, která vypukla v oblasti Donbasu na východě Ukrajiny.
 
Další velká konfrontace přišla v prosinci 2021 a vedla přímo k současné válce. Hlavní příčinou bylo, že se Ukrajina de facto stávala členem NATO. Tento proces byl odstartován v prosinci 2017, kdy se Trumpova administrativa rozhodla prodat Kyjevu "obranné zbraně". Co se však počítá za "obranné", je stěží jednoznačné a tyto zbraně se Moskvě a jejím spojencům v oblasti Donbasu rozhodně jevily jako útočné. Do hry se zapojily i další země NATO, které Ukrajině dodávaly zbraně, cvičily její ozbrojené síly a umožnily jí účastnit se společných leteckých a námořních cvičení. V červenci 2021 Ukrajina a Amerika společně uspořádaly velké námořní cvičení v oblasti Černého moře, kterého se zúčastnila námořnictva 32 zemí. Operace Sea Breeze téměř vyprovokovala Rusko k palbě na britský námořní torpédoborec, který záměrně vplul do oblastí, jež Rusko považuje za své teritoriální vody.
 
Za Bidenovy vlády se vazby mezi Ukrajinou a Amerikou dále prohlubovaly. Tento závazek se odráží v důležitém dokumentu - "americko-ukrajinské chartě o strategickém partnerství" - který v listopadu podepsali americký ministr zahraničí Antony Blinken a jeho ukrajinský protějšek Dmytro Kuleba. Cílem bylo "zdůraznit ... závazek Ukrajiny provést hluboké a komplexní reformy nezbytné pro plnou integraci do evropských a euroatlantických institucí". Dokument výslovně navazuje na "závazky k posílení strategického partnerství mezi Ukrajinou a USA, které přijali prezidenti Zelenskij a Biden", a rovněž zdůrazňuje, že obě země se budou řídit "deklarací ze summitu v Bukurešti z roku 2008".
Není překvapením, že Moskva považovala tento vývoj situace za neúnosný a loni na jaře začala mobilizovat svou armádu na hranicích Ukrajiny, aby dala Washingtonu najevo své rozhodnutí. Nemělo to však žádný účinek, protože Bidenova administrativa pokračovala ve sbližování s Ukrajinou. To vedlo Rusko k tomu, že v prosinci urychlilo plnohodnotnou diplomatickou roztržku. Jak řekl ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov: "Dosáhli jsme bodu varu." Rusko požadovalo písemnou záruku, že se Ukrajina nikdy nestane součástí NATO, a aby aliance stáhla vojenské síly, které od roku 1997 rozmístila ve východní Evropě. Následná jednání ztroskotala, jak jasně řekl pan Blinken: "Žádná změna nenastane. K žádné změně nedojde." O měsíc později zahájil Putin invazi na Ukrajinu, aby eliminoval hrozbu, kterou viděl v NATO.
 
Tato interpretace událostí je v rozporu s převládající politickou mantrou na Západě, která označuje rozšiřování NATO za irelevantní pro ukrajinskou krizi a obviňuje z něj expanzivní cíle Putina. Podle nedávného dokumentu NATO zaslaného ruským představitelům "NATO je obranná Aliance a nepředstavuje pro Rusko žádnou hrozbu". Dostupné důkazy jsou s těmito tvrzeními v rozporu. Začněme tím, že nejde o to, jaký je podle západních představitelů účel nebo zamýšlené záměry NATO; jde o to, jak Moskva vnímá kroky NATO.
 
Putin jistě ví, že náklady na dobytí a obsazení velkého území ve východní Evropě by byly pro Rusko neúnosné. Jak jednou řekl: "Komu se nestýská po Sovětském svazu, nemá srdce. Kdo ho chce zpátky, nemá mozek." Nehledě na jeho přesvědčení o těsných vazbách mezi Ruskem a Ukrajinou by snaha získat zpět celou Ukrajinu byla jako pokus spolknout dikobraza. Navíc ruští politici - včetně Putina - neřekli téměř nic o dobývání nových území za účelem obnovení Sovětského svazu nebo vybudování velkého Ruska. Od summitu v Bukurešti v roce 2008 ruští představitelé spíše opakovaně prohlašovali, že vstup Ukrajiny do NATO považují za existenční hrozbu, které je třeba zabránit. Jak v lednu poznamenal Lavrov, "klíčem ke všemu je záruka, že se NATO nebude rozšiřovat na východ".
 
Je příznačné, že před rokem 2014 západní představitelé jen zřídka označovali Rusko za vojenskou hrozbu pro Evropu. Jak poznamenává bývalý americký velvyslanec v Moskvě Michael McFaul, Putinův zábor Krymu nebyl dlouho plánován; jednalo se o impulzivní krok v reakci na převrat, který svrhl proruského ukrajinského vůdce. Ve skutečnosti bylo do té doby cílem rozšiřování NATO přeměnit celou Evropu v obří mírovou zónu, nikoli zadržovat nebezpečné Rusko. Jakmile však krize začala, nemohli američtí a evropští politici přiznat, že ji vyvolali tím, že se snažili Ukrajinu integrovat do Západu. Prohlásili, že skutečným zdrojem problému je ruský revanšismus a jeho touha ovládnout, ne-li dobýt Ukrajinu.
 
Můj výklad o příčinách konfliktu by neměl být kontroverzní vzhledem k tomu, že řada významných amerických zahraničněpolitických expertů již od konce 90. let varovala před rozšiřováním NATO.
 
Americký ministr obrany Robert Gates v době bukurešťského summitu uznával, že "snaha přivést Gruzii a Ukrajinu do NATO byla skutečně přehnaná". Německá kancléřka Angela Merkelová i francouzský prezident Nicolas Sarkozy byli na tomto summitu skutečně proti tomu, aby se pokročilo v otázce členství Ukrajiny v NATO, protože se obávali, že by to rozzuřilo Rusko.
 
Výsledkem mého výkladu je, že se nacházíme v mimořádně nebezpečné situaci a politika Západu tato rizika ještě prohlubuje. Pro ruské vůdce má to, co se děje na Ukrajině, jen málo společného s tím, že by byly zmařeny jejich imperiální ambice; jde o to, aby se vypořádali s tím, co považují za přímou hrozbu pro budoucnost Ruska. Pan Putin možná špatně odhadl vojenské schopnosti Ruska, účinnost ukrajinského odporu a rozsah a rychlost reakce Západu, ale nikdy bychom neměli podceňovat, jak bezohledné mohou být velmoci, když se domnívají, že jsou v zoufalé situaci. Amerika a její spojenci se však snaží zdvojnásobit své úsilí v naději, že Putinovi způsobí ponižující porážku a možná i jeho odstranění. Zvyšují pomoc Ukrajině a zároveň používají ekonomické sankce, aby Rusko masivně potrestaly, což Putin nyní považuje za "něco jako vyhlášení války".
 
Amerika a její spojenci možná dokážou zabránit ruskému vítězství na Ukrajině, ale země bude vážně poškozena, ne-li rozvrácena. Navíc hrozí vážná eskalace mimo Ukrajinu, nemluvě o nebezpečí jaderné války. Pokud Západ nejen porazí Moskvu na ukrajinských bojištích, ale také vážně a trvale poškodí ruskou ekonomiku, ve skutečnosti tím velmoc přivede na pokraj sil. Putin by pak mohl sáhnout po jaderných zbraních.
 
V tuto chvíli není možné znát podmínky, za kterých bude tento konflikt urovnán. Pokud však nepochopíme jeho hlubokou příčinu, nebudeme schopni jej ukončit dříve, než bude Ukrajina zničena a NATO skončí ve válce s Ruskem.
 
John J. Mearsheimer je R. Wendell Harrison Distinguished Service Professor of Political Science na Chicagské univerzitě.
Odkaz na originální článek: https://www.economist.com/by-invitation/2022/03/11/john-mearsheimer-on-why-the-west-is-principally-responsible-for-the-ukrainian-crisis
Obrázek: zdroj pixabay
Z angličtiny přeložil: Jan Klán