Odkaz srpnové intervence?

Připomínáme si tragické události roku 1968. Osudné srpnové dny, které nakonec vyústily v intervenci vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky, jsou více, než známé. Smutné na celé věci je, že jsou tyto události zejména pravicovými politiky a političkami zneužívány pro obhájení jejich pravd a postojů. Ne jinak je tomu v dnešní době zejména ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině. Současná vládní pětidemolice používá srpen 1968 jako argument pro dodávky zbraní do Rusko-Ukrajinského konfliktu. Vše je vykládáno tak, že nás jako slovanský národ v roce 1968 okupovali Rusové (slovanský národ), a proto víme, jak se nyní Ukrajinci (slovanský národ) cítí. Jako slovanský národ se tedy máme hlásit na stranu neslovanských národů (které buď nám nikdy nepomohly, nebo jejich okupace byla ještě krutější než ta řízená z Moskvy).

Jenže ono je to úplně jinak. Jestliže v únoru a březnu mnoho lidí Ukrajinu podporovalo, dnes nastává drtivý propad. Konflikt už nikoho nebaví, média jsou přehlcena různými polopravdami a mnohdy i dezinformacemi trpěnými CTHH (Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám při Ministerstvu vnitra). Do toho všeho se mísí nervozita z možného zastavení ruského plynu. Rok 1968 je v tomto případě používán jako mediální masáž směrem k obyvatelům, aby byl vyvolán strach, že Rus (v duchu písničky J. Vomáčky) přijede opět do Prahy. Jenže si položme otázku: opravdu o to Rus stojí? Nemyslím si. Nehledě na to, že v roce 1968 na naše území přišlo i mnoho Ukrajinců a Bělorusů. Takže kdo vlastně intervenoval? Nebyli to Rusové, ale vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky a Sovětského svazu. A pro intervenci nejvíce horovali východní Němci a Maďaři, kteří si už nějakou dobu „užívali“ břemena přítomnosti sovětských vojsk na vlastním území. Rumuni nacházející se v obdobném ohrožení jako Čechoslováci tyhle mocenské choutky odmítly, jak ukazuje Mihai Retegan v knize 1968 – Ve stínu Pražského jara.

Odkaz minulosti je nutné vykládat tak, jak se dějiny skutečně odehrály. Nemá v nich co pohledávat ideologie nebo jakékoliv upravování pro obhájení dnešních kroků. Minulost se stejně nedá změnit. Stejně jako se nedá změnit osud Františka Kriegla, haličského žida, tedy vlastně Ukrajince, který jako jediný nepodepsal tzv. Moskevské protokoly. Paradoxem dneška je, že se k tomuto člověku nikdo nezná. Jak je to možné, když vláda vyzdvihuje hrdinský boj Ukrajinců vůči Rusům? Že by to snad bylo proto, že Kriegel byl komunista? Ale byl přeci Ukrajinec, takže proč jej nevyzdvihnout do popředí právě teď?

Odkaz tehdejších událostí pro budoucnost je ale jasný bez ohledu na to, jak skončí konflikt na Ukrajině. Jsou to naše dějiny, které jsou pevně ukotveny v našem prostoru a formující náš národ. Jsou to smutné události, které ale nemají nic společného se současnou dobou, která je úplně někde jinde. Ať už rozdělením globálních sil či neexistencí Sovětského svazu. Na závěr lze říci jen jedinou skutečnost. Tou je fakt, že dnešní Rusko není Sovětský svaz a je nutné takto na vztah k roku 1968 nahlížet.