Mgr. Jan Klán

Za vládního Pětipsa o pětinu dráž! Ano, tak nějak můžeme klasifikovat současnou dobu, která je charakterizována šílenou mírou inflace. Spirála drahoty je natolik hrozná, že se blížíme ke stagflaci. Ceny všeho letí strmě vzhůru, ekonomika začíná stagnovat a dopady dnes pociťuje téměř každý. Nejvíce však rodiny s nízkými příjmy, rodiny s dětmi nebo senioři, samoživitelky a samoživitelé, kterým současná asociální vláda život ještě více ztrpčuje, než ulehčuje.

Absence zastoupení tradičních levicových stran v Poslanecké sněmovně nám jasně ukazuje, že se z našeho politického prostředí vytratila solidarita. Toto vytracení je umocněno neoliberálně - neokonzervativní vládou, která prý chce drobně kompenzovat ztráty (zaviněné vládou) lidem adresně a nikoliv plošně. Na jedné straně máme více jak milion rodin, kterým hrozí pád do chudoby, a na straně druhé máme boháče, kteří drží takové množství kapitálu, které by pokrylo minimálně jeden státní rozpočet. Musíme se ptát, proč nemáme zavedeno progresívní zdanění nebo miliardářskou daň? Tato opatření by vyřešila aspoň část problémů, kdy by se do systému dostalo více financí.

Strašák nerovnosti se opět silněji vynořuje ze svého úkrytu. Když selhává rovnost a nastupuje nerovnost, nastává velký problém. V naší republice reálně hrozí silnější konflikt mezi bohatými a chudými. Jestliže inflace bere všem stejně a bohatším ubírá jejich kapitál, chudším bere úplně všechno. Mnozí chudí navíc žijí „z ruky do huby“ a snaží se otáčet jednu korunu hned několikrát.

Poslední dobou můžeme pozorovat, kam nerovnost, ať už majetková nebo příjmová, také vede. Rozevřené nůžky mezi chudými a bohatými zvyšuje míru xenofobie, nenávisti a vytrácení sociální soudržnosti. V dobách dávno minulých byl sociální stát vystavěn právě na solidaritě majetnějšími s chudšími. Ten je ale nyní naprosto rozvalen a navíc je zde snaha jej dále privatizovat nebo jinak okupovat zahraničním nebo tuzemským kapitálem. Bohatší by se dnes měli zamyslet nad tím, jak druhé skupině lidí pomoci a vytvářet solidaritu, podobně jako se v tomto smyslu vyjadřují někteří američtí miliardáři. Ale spoléhat se na ně pochopitelně nemůžeme, je třeba, aby se občané aktivovali, demonstrovali a stávkovali.

Od vlády toho moc čekat nemůžeme, protože ta je ve své logice antisocialismu natolik zatvrzelá, že z naší země raději udělá zdevastované smetiště. Fialovo zbožné přání zní jasně: žádné levicové nápady! Lid musí trpět! Vláda Fialova Pětipsu, kterou většina občanů nechtěla, nám jasně ukazuje, že jejím cílem je nerovnost a nespravedlnost. Všichni si tuto lekci musí zapamatovat, aby posléze i voliči Pětipsa mohli v příštích volbách svoji chybu napravit. Bez reálné zkušenosti propadu to totiž očividně nejde.