Mgr. Jan Klán

Letošní volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (2021) přinesly velký debakl levicových stran a staly se významným smutným předělem v dějinách české levice. V celých českých a československých dějinách od 19. století, kdy se levicové strany začaly utvářet.
Poprvé po třech dekádách ztratily KSČM a ČSSD zastoupení ve Sněmovně. Jak je možné, že nastal kolaps, když sociologické výzkumy předpokládaly, že alespoň jedna z těchto stran projde přes povinný pětiprocentní práh? Levicové strany nebyly schopny obstát především v konkurenci s Babišovou stranou ANO, která není žádným hnutím, jak se sama populisticky nazývá, ale stranickou firmou, jež byla schopna díky oligarchovým financím a rozsáhlému organizačnímu stranickému zázemí vytvořit zdaleka nejsilnější politický subjekt ve Sněmovně. Ostatní strany mají pouze polovinu nebo ještě méně poslanců než ANO.
ANO cílí na voliče na celém politickém spektru. Začínalo hlavně jako středopravicová strana, která když zjistila, že více uspěje na středolevé části spektra, posunula se právě tam. Posledních osm let s touto politikou u voličů uspěla, první roky v koaliční vládě se sociální demokracií a konzervativními lidovci a poslední čtyři roky se sociální demokracií s tolerancí KSČM. V letošních volbách ANO „vyluxovalo“ potenciální voliče levicových stran. Přitom také vznik strany Přísaha odebral voliče jak v řadách ČSSD, tak i KSČM. K lídrovi Přísahy Robertu Šlachtovi se přihlásilo nejen mnoho bývalých policistů, kteří dříve volili právě KSČM nebo ČSSD. Pokud by Přísaha neexistovala, alespoň jedna z levicových stran by do Sněmovny pravděpodobně prošla, neboť Přísaha získala více hlasů než KSČM i ČSSD, skoro pět procent.
To je však pouze jeden z důvodů, proč česká levice padla a zažila nejhorší volební výsledek za poslední tři desetiletí. Za propadem levice musíme vidět ještě další příčiny, než jen vznik zmíněných politických subjektů. Konkrétně politické aktivity nacionalistického a xenofobního populistického politika Tomia Okamury (SPD), který začal manipulovat i levicovými voliči a brát hlasy již od roku 2017. Je třeba uznat, že některé jeho sociálně zaměřené kritiky se mohly prosadit jen kvůli neschopnosti levicových stran zastat se sociálně slabých občanů, například 900 tisíc lidí v exekucích.
Důležitým faktorem, který silně ovlivňuje každou stranu, je osobnost lídra – předsedy. Pokud lídr nedostatečně reprezentuje program své strany a lídři jiných stran některé body tohoto programu naplňují dokonce více, nelze se divit propadu voličských preferencí. U obou levicových stran k tomu bohužel došlo. Pokud se od období globální ekonomické krize 2008 až do dnešních dnů objevila poptávka občanů po kritice systému, v němž žijeme, měla to být výzva hlavně pro lídra KSČM. Ale ANO, SPD, Piráti i Přísaha se k systému stavěly daleko kritičtěji než KSČM, i když pouze rétoricky.
Je zjevné, že se propásla generační výměna ve vedení KSČM. Předseda Vojtěch Filip byl do teď nejdéle sloužící předseda tuzemské politické strany, který byl jak u úspěchů, tak pádu KSČM. Straně odcházejí její skalní voliči kvůli demografickým faktorům. Úmrtí mnoha členů byla prozatím nenahraditelná. Pokud by se v  čele KSČM o několik let dříve objevila jiná tvář z mladší generace, mohla by oslovit právě i mladší generace. Existovala by reálná šance, že se KSČM dostane do Sněmovny. Takhle zůstala za branami, ale volba nového, mladšího vedení strany může přinést nové příležitosti, aby se strana stala ve společnosti opět potřebným a etablovaným subjektem, který může všem sociálně potřebným a radikálně levicovým občanům obecně ukázat, že je na jejich straně. Může přinést změny, které by byly přínosem pro všechny občany a celou zemi.
Třetím faktorem, který zpečetil současný pád KSČM, byla absence radikálně levicových témat a to zejména takových, které by oslovily společnost. Například občasné rétorické volání po zdanění nejbohatších osob KSČM doprovodila svými opačnými reálnými kroky, kterými opustila myšlenku progresivního zdanění, která jí byla vlastní a nepochopitelně ve Sněmovně podpořila změnu daňového zákona podle neoliberální strany ODS. Mělo být naopak prosazováno silné progresivní zdanění nejbohatších osob, a také největších korporací, čímž by bylo možné podstatně více snížit daně nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva, rozvíjet sociální stát a získat příjmy na rozvoj infrastruktur apod.
Rovněž otázka bytové výstavby vázla, byť byla v programu KSČM zmíněna, ale nikoli důrazně. Strana měla díky nástupu robotizace a automatizace prosazovat také nepodmíněný základní příjem a zkrácení pracovní doby za stejnou mzdu, nejpozději do roku 2030. Také měla prosazovat participativní rozpočty a státní vlastnictví veřejné infrastruktury – energetiky, vody, silnic, železnic apod. Dále se měla zasazovat o omezování závislosti naší ekonomiky na automobilovém průmyslu. Také problém klimatické změny by strana měla důrazněji akcentovat, ostatně by ho měly řešit všechny strany. Mohly by se stavět další bloky jaderné elektrárny také za pomoci Ruska nebo Číny, které s tím mají na rozdíl od amerických firem pozitivní zkušenosti. S tím úzce souvisí potřeba prosazování multilaterální spolupráce s mnoha zeměmi světa, včetně Číny, Ruska a dalších asijských, afrických a latinskoamerických zemí. Chceme spolupracovat v rámci EU, ale je potřeba odmítnout jednostrannou západocentrickou politiku pod vedením USA, která je spojena s vykořisťováním, cyklickými ekonomickými krizemi a ilegálními válkami. Všechna tato důležitá a aktuální témata musí KŠCM uchopit a nevracet se do minulosti, protože z té se může maximálně poučit.