Restrikce a motivace
Sociologická společnost PAQ Research v nedávném výzkumu zjistila, že v současné krizové situaci se jen 33 % dotázaných vyjádřilo, že by nastoupilo do karantény, kdyby mělo rizikový kontakt s pozitivní osobou na CIVID - 19. Ostatní by chodili dále do zaměstnání a virus šířili dál, protože pokud by nastoupili do karantény, tak by je po dobu minimálně 10 dní čekalo 60 % z příjmu. To, že někdo musí do karantény, není jeho dobrovolné rozhodnutí, ale je mu nařízeno z vyšší moci (ponechme stranou dobrovolnou karanténu). Do celého procesu nám negativně vstupuje i vztah tzv. nahlášení kontaktů. Lidé tento instrument vnímají jako „udání“ kontaktů, protože dotyčnému způsobí problémy právě v podobě karantény – zde si ale lidé musí uvědomit, že nahlášením kontaktů nepřímo zahraňuji životy těch lidí, které by další nakažený člověk mohl nakazit. Z logiky věci plyne, že pokud je tedy někdo izolován z rozhodnutí vyšší moci, tak by měl mít nárok například na 80 % nebo klidně i 100 % výdělku. Česká republika je se svými 60 % ojedinělou zemí z OECD, která má karanténu takto nastavenu. Jelikož lidem v případě izolace vypadne 40 % příjmu, tak je to může reálně přesunout do příjmové chudoby, kdy nebudou mít na splácení hypoték, úvěrů, nájmu, stejně i na placení základních potřeb, které jsou spojeny se základními životními potřebami. V tomto případě se jedná o dopad restrikcí, kdy je něco zakazováno nebo omezováno. Výše uvedená sociologická agentura také zjistila, že pokud by člověk, který by musel jít do karantény, byl motivován například finančním bonusem 5 tisíc, tak by se číslo 33 % zvýšilo na 50 %. Lze tedy vidět, že finanční motivace by zvedla chuť lidí se nechat testovat, hlásit své rizikové kontakty a poté i nastoupit do případné karantény. V této souvislosti je nutné poznamenat, že podobné kompenzace mají ve Velké Británii nebo Singapuru, případně i jinde v Evropě. V našich podmínkách ale v této věci vláda selhává, kdy na jedné straně říká, že by takový postup byl neférový vůči těm, kteří jsou v izolaci z jiných důvodů, než COVID – 19 – ve své podstatě by se jednalo o diskriminaci, tedy zvýhodňování. Druhým argumentem, proč takovou věc nelze realizovat je, že by stála mnoho peněz. Tento argument je naprosto mimo, protože restrikcemi a omezeními ztrácíme jako republika měsíčně mnoho miliard. Pozitivní motivace k většímu testování a poté nástupu do karantény pomocí finančních stimulů by měla být základním pilířem levicové politiky, protože jde přeci o ochranu veřejného zdraví a záchranu životů. Jakmile by tato část boje proti pandemii fungovala, tak by se postupně otevíraly i ty provozy a sektory, které jsou současným stavem nejvíce postiženy. Vše souvisí se vším.
Další oblastí, kterou je dříve nebo později nutné vyřešit, je problematika uzavřených škol. Zahraniční studie sice ukazují na to, že školy jsou jedním z nejrizikovějších míst pro přenos infekce, ale neustále praktikovaná distanční výuka nikam nevede a slovy rakouského filosofa Konrada Liessmanna díky tomu vzniká „hodina duchů“, kdy jsou žáci na dálku připojeni, ale duchem nepřítomni (nehledě na to, že mohou žáci kantora vypnout). Čím dále jsou školy zavřené na distanční výuce, tím větší bude propad ve vzdělanosti naší společnosti – ještě více se zvětší nerovnost ve vzdělání. Žákům chybí sociální kontakt a návyky, které v minulosti získaly směrem k učení. Ty se díky současným restrikcím ale začínají vytrácet. Je teoreticky možné školy za určitých podmínek otevřít, ale na druhou stranu bych jako protiváhu volil například omezení některých provozů, kde jsou v jedné výrobní hale třeba stovky lidí. Podobné je to na příkladu hromadné dopravy. V zaměstnání jste nuceni dodržovat platná hygienická opatření, ale když se poté musíte přepravit zpět domů, tak jedete přeplněným vlakem. Ve všech těchto případech jsou blízko sebe stovky lidí a virus se tím pádem může lehce šířit. Jestliže tedy omezuji školy, tak bych měl omezit i ty provozy, kde může ve velkém docházet k sociálnímu kontaktu. Chápu, že by takové rozhodnutí mělo negativní dopad do ekonomiky, ale nemůžeme uplatňovat dvojí metr. Nehledě na to, že omezené (zanedbané) vzdělání se těžko dohání a tak do všeho vstupují i názory z opačného spektra, které říkají, že by žáci, kteří jsou nyní na distanční výuce, měli ročníky opakovat ve chvíli, kdy to bude možné. Tato představa je ale dle mého názoru nereálná, protože by do dalších ročníků nastupovali o rok a více starší děti a bylo by na ně pohlíženo jinak – nehledě na to, že by to bylo diskriminační (jedni museli a druzí nemuseli). Jako reálné mně přijde, že by nebyly letní prázdniny a žáci by tak chodili do školy a aspoň část věcí takto dohnali. Na jaře roku 2020 se to do jisté míry podařilo. Školy byly sice zavřené, ale mnoho podniků omezilo provoz, stejně se omezila hromadná doprava. V tomto případě by levice měla argumentovat, že je nutné prosazovat jeden metr na všechny s tím, že je nutné otevřít školy a to například ve chvíli, kdy dojde k proočkování učitelů.