Mgr. Jan Klán

Spolumajitel kdysi prosperujícího státního podniku Koh-i-noor Vlastislav Bříza mladší (tedy člověk, který je tvrdě zahleděn do USA, jak kdysi prohlásil v jednom svém článku, ve kterém tvrdí, že prý jsme na úrovni USA již 30 let. Tento člověk zároveň tvrdí, že největším zločinem v naší zemi byl rok 1948) začíná mít obavu, že se brzy objeví neokomunismus, který prý dle jeho názoru nebude vycházet z terminologie znárodnění, ale že se tomu v novém období bude říkat sdílení (sharování). Když se letmo podíváme na historii této společnosti, která se věnuje psacím a výtvarným potřebám, tak zjistíme, že byla založena již v 19. století ve Vídni. V následujících letech se přesunula do Českých Budějovic. To bylo ještě v dobách monarchie Rakousko – Uherska. V roce 1945 byla společnost znárodněna a do soukromých rukou přešla v roce 1992, tedy v dobách divoké privatizace, kdy prosperující podniky získali ziskuchtiví jedinci, kteří se v dnešní době ale bojí o své zisky nebo i o své impérium, které již v dobách svého vzniku bylo budováno jako nadnárodní nebo bylo po mnoha letech expandování takto vytvořeno. Spolumajitel Koh-i-nooru má tedy obavu, že by se někdy v budoucnu mohlo stát, že dojde ke znárodnění kapitalistických podniků.
Z toho je evidentní, že se bohatí, miliardáři, byznysmeni bojí, že by přišli o svůj zisk. Jenže je přeci nelogické, aby superbohatí drželi tak ohromné množství peněz, případně majetku. Pro stabilitu světa a společnosti je přeci nejvýhodnější rovnováha – odborně se tento termín nazývá equilibrium. Tím neříkám, že má nastat absolutní rovnost, ale není možné, aby rozdíl mezi odměnou člověka, který pracuje třeba fyzicky (pečovatelka, strojař atd.) a vlastníkem nadnárodní korporace byl i více jak stovky tisíc, když fyzicky pracující člověk odvádí pro společnost mnohem užitečnější práci, aby fungovala, než třeba bankéři nebo makléři a vlastníci korporací, kteří potenciálně myslí v rovině svého obohacení. Tímto značným rozdílem vzniká silná nerovnost, kdy se pověstné jedno procento hřeje (a posléze 0,1% onoho 1%) na slunci a zbytek společnosti jim přináší kapitál.
Z historie víme, že velkou nerovnost přinesla právě velká koncentrace kapitálu v rukou jedinců nebo úzké elity. Z dat, která jsou volně k dispozici, a často citována v různých studiích (Piketty, Scheidel) můžeme vyčíst, že nejvyšší koncentrace kapitálu v rukou nejbohatších byla těsně před začátkem první světové války. Snížit nerovnost umožnila jen válka, revoluce a také různé pandemie, které svět v minulosti potkaly. Z této logiky plyne, že by současná pandemie mohla pomoci snížit nerovnost a nastolit obávané sdílení – v terminologii levicové filosofie znárodnění/zestátnění. Teď nemám na mysli sdílení aut nebo bydlení, tak jako je tomu dnes, kdy na tom vydělávají internetové platformy sídlící kdesi za oceánem, ale sdílení myšlenek, inovací, aby z dané věci měla prospěch celá společnost a ne jen hrstka úspěšných (nejbohatších). Je nutné si uvědomit, že v dnešní společnosti neexistuje rovnost šancí, jak tvrdí pravicoví politici - stačí se podívat na problém některých pracovních míst, která jsou vám mnohdy předem zapovězena, protože nebudete splňovat nesmyslná kritéria pro přijetí atd. Volný trh sice plodí zdánlivou iluzi rovnosti šancí, ale již neříká, že na nestabilních trzích nemůže mnoho lidí vůbec uspět. Zejména ti, kdo nemají třeba přístup k informacím, jsou chudší nebo méně vzdělaní. 
Jak nejbohatší lidé v České republice a na západ od nás přišli ke svým závratným jměním? Zatímco na západ od nás byly velké společnosti většinou budovány jako nadnárodní, tak v našich podmínkách obří majetek mnozí získali v dobách divoké privatizace státního majetku v období od změny po roce 1989.
V západních zemích lidé, kteří se dnes často pyšní manažerskými tituly typu MBA atd. jsou právě součástí elity těch nejbohatších, případně přímo vlastní nějakou tu nadnárodní korporaci. Své vzdělání získali zejména na zahraničních soukromých vysokých školách (někdy dokonce takových školách, které jsou „pofidérního“ rázu nebo uměle – kapitálově – vytvořeny). Takto vzdělaná elita se naprosto odtrhla od reality žitého světa, který pomáhají řídit a utvářet. Je odtržena od normálních řadových lidí, kteří jsou nuceni mnohdy pracovat i více jak 12 hodin denně třeba za 20 tisíc. Nicméně je tato skupina lidí často prezentována jako ikona úspěchu, kdy se dle této logiky může stát bohatým úplně každý. V médiích je vytvářen obraz kapitalistických filantropů, kdy jedni zakládají neziskové organizace pro šíření „blaha“ a demokracie či svobody po světě (i za cenu násilí) a druzí poučují ty „méně“ úspěšné, jak se mají stát ještě bohatšími. Tato věc ve spojení s médii vede ke vzniku různých reality show typu: Milionář mezi námi. Jedná se o pořad, kdy je milionář nenápadně infiltrován mezi běžné obyvatele, aby věděl, jak žijí a média ukazují, zda posléze změní své návyky a pomůže chudším lidem. Uvedení tohoto pořadu má za cíl legitimizovat nadměrně bohaté lidi, kteří v pořadu ukáží svoji „zdánlivě“ lidskou tvář. Jedná se o nový pokus bohaté elity, jak ospravedlnit, že mají v rukou tak ohromné množství kapitálu.
Naproti tomu v podmínkách České republiky je situace odlišná. Své majetky získala naše nejbohatší elita v dobách divoké privatizace státního majetku v 90. letech 20. století. Jednalo se o dobu privatizačních zločinů, kdy se téměř všechen státní majetek přesunul za podivných okolností do soukromých rukou. Přesunutý majetek byl následně vytunelován, případně prodán zahraničním korporacím, které následně z těchto podniků vytvořily své místní pobočky. Naše nejbohatší elita není často tak vzdělaná jako ta na západě. Lze říci, že naše elita nezískala svůj majetek svoji vlastní pílí, ale prostě jen tím, že v dobách podvodů a chaosu dokázala ospravedlnit i ty největší machinace pod rouškou nové doby, ve které měla zářit demokracie a svoboda. V současné době probíhá předávání majetku naší elity její druhé generaci – tedy jejich dětem, které často vyrůstali v době po roce 1989 a slovo socialismus nebo sociálně spravedlivá společnost či státní majetek, jsou pro ně sprostým slovem. Právě tito lidé mají v našich podmínkách strach, že by mohli v budoucnu přijít o nashromážděný majetek (kapitál).
Oba dva výše uvedené příklady toho, jak nejbohatší lidé tohoto světa přišli ke svým majetkům a jmění, nám ukazují, že současná společnost začíná rozevírat své nůžky nerovnosti do značných rozměrů. Bohatí stále více bohatnou a chudí chudnou, byť to nemusí být na první pohled úplně zřetelné. Ve výše uvedených modelech je však jeden menší rozdíl – zatímco nejbohatší lidé na západě volají po svém zdanění, tak naše kapitalistická elita o této věci mlčí, případně přechází do protiútoku, když se začne bát o svůj majetek a začne očerňovat levicové myšlenky. To je jediný rozdíl mezi bohatými v naší republice a těmi na západě. Nic to ale nemění na tom, že koncentrace velkého bohatství a majetku v rukou jedinců nebo úzké skupiny lidí je škodlivá a hlavně nebezpečná pro stabilitu celé společnosti.