Mgr. Jan Klán

Když v roce 1990 docházelo k dramatickým změnám, které byly určovány bujarým veselím z nově nabyté svobody, tak v zákrytu společnosti na svoji příležitost čekali ti, kdo později začnou privatizovat, rozkrádat. Všichni si v té době mysleli, že za deset nebo dvacet let budeme žít jako ve Vídni nebo Londýně. Za ony dvě dekády od roku 1990 jsme se skutečně posunuli, ale ne směrem k vysněnému západu, ale do společnosti, která je silně nespravedlivá, plná nerovností, sociálního vyloučení. Před 30 lety jsme jako republika začali napodobovat západní život. Museli jsme se přeci rychle odlišit od každodennosti „reálného socialismu“. Čekali jsme fronty na oblečení značky Nike a hlídali jsme, kdy k nám dorazí nějaká ta populární hudba tenkrát ještě na kazetách. Tehdejší nabytá demokracie a svoboda byla ztělesněna konzumem, dnešní demokracie a svoboda je ztělesněna nerovností. Jeden důležitý faktor v té době však hrál svoji významnou roli – abychom byli trochu jinačí, než společnost na západě, tak jsme se snažili vypořádat s minulou dobou po svém. Začala válka ideologií, kdy na jedné straně byl liberalismus, který k nám byl importován pod rouškovou svobody a demokracie a na straně druhé byl již zmíněný „reálný socialismus“, který stále přetrvával. Snad i proto nešla privatizace a jiné „loupežnické“ metody aplikovat do společnosti tak rychle, protože ještě do poloviny „vysněných“ devadesátek se určitým způsobem fungovalo „socialisticky“. Poté ale nastal zlom – demokracie a její výhody začaly být dostupné jen některým lidem a to zejména těm, kdo se podíleli na divoké privatizaci. Zároveň šlo ruku v ruce očerňování minulé doby, která byla (a dodnes je) vykreslována jako cosi, co bylo snad ještě horší než doba nacistické okupace. V době divokých devadesátek se říkalo, že za současný stav věcí mohou vlastně komunisté. Jednalo se o částečně pravdivé tvrzení, kdy se u moci střídal jeden bývalý komunista za druhým. Ostatně i po více jak třech dekádách jsou ve státní správě lidé, kteří byli nějakým způsobem zapojeni do struktur, které fungovaly před rokem 1989. Semena nenávisti jednoho vůči druhému byla zaseta již v listopadu 1989. Společnost se rozdělila na ty, kteří zvítězili a kdo byli poraženi. Skupina vítězů vždy očerňovala a vylučovala z veřejného života ty, kteří byli poraženi, protože věřili v lepší společnost. Nikomu nic neudělali, ale jen prostě fungovali v tehdejším veřejném aparátu. Klasickým příkladem vylučování a diskriminace jsou lustrační zákony, která platí do dnešní doby a znemožňují mnohým lidem vykonávat funkce ve státní správě. Toto je typický zákon, který tehdejší „nekomunistická“ garnitura, která byla složena povětšinou z bývalých komunistů, vytvořila, aby si pojistila posty své nebo svých známých.
Nacházíme se v roce 2020. Všichni bychom čekali, že ve společnosti nebude nevraživost, ubude různých hanobení atd. Máme přeci vysněnou demokracii, kterou mnozí tak nadšeně vítali před třiceti lety. Jenže začínáme zjišťovat, že se v demokracii českého typu začínají objevovat prvky, které do ní nepatří. Jako příklad si můžeme uvést hanobení hlavy státu, ničení státní vlajky nebo odstraňování případně ničení pomníků. To vše jsou prvky rozvratu dnešní společnosti, kterou na kusy trhá kapitál a pravicová ideologie, která vždy za své nepřátele označuje všechny, kdo nějakým způsobem pracují pro lidi, jsou komunisty, socialisty či v jejich žargonu populisty. Nenávist, která byla zrozena v roce 1990, má dalekosáhlé dopady, kdy se například v Praze ničí památníky osvoboditelů a to jenom proto, že pomník byl postaven před rokem 1989 nebo že se dotyčný nějakým způsobem podílel i na jiných věcech, než třeba osvobození naší vlasti. Pak zde nalezneme také skupinu lidí, kteří si v rámci zvýšení svého ega (někteří by řekli, že si ego honí) ničí památníky tím, že je polijí třeba červenou barvou a nezapomenou přidat nějaký ten vulgární text nebo obrázek. Tímto aktem se nejen hanobí daný památník nebo pomník, ale zneuctívá se ten, komu byl postaven. Pomníky i památníky určitým způsobem vyplňují veřejný prostor a vždy něco symbolizují. Byly doby, kdy se mnoho takových ikon odhalovalo více, než dost. Ať už se jednalo po dobu po první a poté hlavně po druhé světové válce. Dnešní systém ve své zvrácenosti často odhaluje pomníky kontroverzním osobám (bratři Mašínové), dále připomíná oběti komunismu, tedy systému, který v naší zemi nikdy nebyl. Nezapomíná ale i na dobu mnohem starší, kdy se obnovil Mariánský sloup v Praze jakožto pomník Habsburkům, kteří nás utlačovali. Ještě horší je ale fakt, že dochází i k odhalováním pomníků sudetským Němcům. Případně se jako ikona ve veřejném prostoru objevuje lavička Václava Havla. V určitých případech se jedná o zvrácenost současného systému, kdy jsou do veřejného prostoru vraceny prvky utlačovatelů a odstraňovány ikony hrdinů a osvoboditelů. Jedné se o český paradox, protože na západ od nás se dnes odstraňují sochy a ikony těch, kdo nezměrným způsobem způsobili lidské utrpení. Ať už se jednalo o válečníky nebo kolonizátory. V tomto případě provádíme nápodobu západu naruby, kdy z hrdinů děláme nepřátele a mnohdy ještě něco horšího a z vrahů a kontroverzních osobností se vytvářejí hrdinové. Je to celé postavené na hlavu. Na co jsme se ale po roce 1989 ještě zmohli, tak to bylo postavení památníku americké armádě v Plzni. Poté jsme se zmohli jen na dodávání vysvětlujících tabulek na ty pomníky, které byly v očích nové společnosti (spíš než společnosti, tak v očích vládnoucí garnitury) „závadné“. Ať už se jednalo o sochu Koněva v Praze nebo třeba památník Zdeňka Nejedlého v Litomyšli. Navíc mnoho památníků zmizelo do depozitářů. Pokud pomineme sochy „dělnických“ prezidentů, tak zmizeli i sochy Fučíka, Švermy atd. Tedy lidí, kteří aktivně bojovali proti nacismu a fašismu a položili za svobodu jiných své vlastní životy. Jako poděkování se posmrtně objevili ve veřejném prostoru, co by sochy a památníky, ale jelikož se nově nastupující garnituře nelíbily, tak byly odstraněny.
Jistě je správné zničit a odstranit sochy agresivních válečníků, například Hitlera, nebo dalších vrahů, kteří jsou zodpovědní za genocidy, světové války, koloniální okupace apod. V poslední době se však hanobí i sochy hrdinů, kteří pomohli svět zbavit právě oněch agresorů. Je velice zajímavé, že se v našem případě vždy hanobí jen památníky doby minulé, byť mohou zobrazovat člověka, který s onou dobou neměl nic společného. Umíte si představit, že by někdo začal hanobit památníky obětí „komunismu“, respektive doby před rokem 1989? Jako příklad nám může posloužit Milada Horáková, ikona, která je používána pravicovými ideology k politickým taškařicím. Co by se stalo, kdyby její sochu někdo poničil a napsal tam cosi vulgárního? Jak by tohle společnost a média probírala? Přešla by to mlčky nebo by se dané téma rozvířilo v podobě, že je to hanba, když se ničí památka ženy, která byla nespravedlivě odsouzena a popravena? Zde nabídnu jeden příměr. Na konci srpna roku 2020 někdo poničil památník Anny Kvašové na mém mateřském okrese Kutná Hora. Jednalo se o komunistickou funkcionářku, která byla zavražděna za to, že věřila v jinou společnost a přesvědčovala občany o vstupu do zemědělského družstva. Za toto jednání zaplatila životem a dnes někdo zhanobil její památku. Také to byla žena, stejně jako Milada Horáková a byla zastřelena, protože byla komunistkou. Obě dvě tedy potkal stejný osud: byly nespravedlivě odsouzeny (první soudem), druhá bez soudu skupinkou vrahů kdesi v lese. Jedná se o dva zdánlivě nesouvisející případy, ale přesně nám zapadají do atmosféry 50. let minulého století. Na jedné straně politička Horáková a na straně druhé politička Kvašová. Ať si o tom každý udělá obrázek sám, ale mě by nikdy nenapadlo ničit nebo jinak hanobit památníky, které byly odhaleny po roce 1989. Jsou to ikony, které určitým způsobem vyjadřují aktuální situaci a náladu. Jenže my jsme asi v odstraňování a přepisování historie mistři, což není jen smutné, ale velice nebezpečné právě směrem k nárůstu nenávisti. Těžko se může budovat a vytvářet úcta jednoho člověka k druhému s jiným názorem tak, že mu začnu vyhrožovat, případně mu nějak ubližovat. Vše začíná ve škole, kde chybí úcta směrem ke kantorovi, což bylo způsobeno silnou liberalizací školství, dále je na vině i silná liberalizace v rodině, kdy jsou děti již od útlého dětství často vedeny, že není nutné nikoho poslouchat. Poté zde máme neúctu k hlavě státu a to si o ní mohu myslet, co chci. Jako vrchol „úpadku morálky“ je přímo ničení nějakého pomníku, památníku, ale i třeba hrobů. Rozdělení naší společnosti na vítěze a poražené v roce 1990 nás v současné době dohání právě v podobě nárůstu hanobení, urážení, nevraživosti a sociálního vyloučení.