Mgr. Jan Klán

Poslední dobou se čím dál více dostává na přetřes problematika dostupného bydlení. V našich podmínkách je dostupné bydlení znemožněno absencí zákona o sociálním bydlení, které mnohdy budí kontroverze už jen kvůli slovu „sociální“. Všichni v onom slově vidí nepřizpůsobivé občany, romské spoluobčany atd. Nikdo ale nedohlédne, že sociální bydlení je hlavně určeno pro nízko příjmové rodiny s dětmi nebo matky samoživitelky. Tento problém ale netrápí jen naši republiku. Obdobné problémy nalezneme i jinde v Evropě. Od Německa po Španělsko. Právě ve dvou městech uvedených zemí (Berlín a Barcelona) sáhly tamní vlády k bezprecedentním krokům, které můžeme označit jako silně levicové, ba přímo komunistické. V prvém případě vláda v Berlíně zastropovala na 5 let výši nájmu v soukromém vlastnictví, zatímco Barcelona šla ještě dál, kdy jasně řekla, že pokud nebude někdo byt obývat déle jak dva roky, tak mu jej tamní radnice zabaví. Je vidět, že v zahraničí se s tím nijak nemažou. Bude se i naše politická scéna inspirovat?
Z logiky věci by se tohoto tématu měla chopit levice. Krize s bydlením totiž zasáhne i naši republiku a to dříve nebo později s nastupující krizí. Tento problém už můžeme vidět v Praze, kde se mnoho bytů využívá „na kšeft“ a často se zde vyskytuje přemrštěné nájemné a mnohdy byty zejí prázdnotou. Takže proč nepřevzít koncept z Barcelony? Nic na tom přeci není. Už ale vidím horlivé zastánce demokracie kapitalismu volného trhu typu pánů Kalouska, Rakušana nebo Fialy, jak budou říkat, že se tím deformuje trh a že je to komunistický nápad (no a proč ne). Co tedy deformuje trh s bydlením? Prázdné a předražené byty nebo jejich zabavení a předání pod správu obce? Nepochybně to první. Jsem zvědavý, co bude silnější. Zda selský rozum nebo lobby vlastníků bytových fondů (tedy většinou spekulantů), kteří se budou schovávat za lidská práva a svobody, plus za tvrzení, že soukromé vlastnictví je nedotknutelné a postaveno nadevše. Jenže je opravdu právo na soukromé vlastnictví nedotknutelné? Nepochybně ano, ale v dnešní době, kdy (nejen) bytové fondy skupují různí spekulanti, tak by stálo za zvážení dát do Ústavy následující: soukromé vlastnictví je nedotknutelné za podmínek, které stanoví zákon. Na příkladu z Barcelony můžeme tuto věc vidět v praxi: buď byt využívej, jak máš nebo ti jej vezmeme. Zde se neomezuje právo na soukromé vlastnictví, byt bude pořád váš, ale za určitých podmínek může být zabaven. Říká se tím, že můžeš mít bytů, kolik chceš, ale musíš je řádně spravovat, aby se nedeformovala oblast s bydlením. Je to zároveň ochrana proti Airbnb, kdy tato platforma také deformuje dostupné bydlení, protože v této platformě se sdílené bydlení používá k tvorbě zisku. Kde se tedy nachází ona pověstná meze soukromého vlastnictví? Nachází se tam, kdy je daná věc používána k tvorbě neúměrně vysokého zisku a lidé, kterým je daná věc pronajímána mnohdy nemají po zaplacení jejího pronájmu na výdaje spojené se základními lidskými potřebami. Celou situaci si demonstrujme na následujícím příkladu: vlastníte byt 3+1 v Praze, kde jej pronajímáte za 25 000, - Kč měsíčně. Je morální chtít za tento byt tak vysokou částku? Nestačilo by vám třeba o 5 nebo 10 tisíc méně? Nepochybně ano, protože základní režie takového bytu bude maximálně 10 tisíc se vším všudy. Tady tedy můžeme vidět přemrštěnou sazbu nájemného. Někdo může namítnout, že se jedná o můj byt a já si s ním mohu nakládat dle libosti ve smyslu můj dům, můj hrad. Jenže pokud jej používám k tvorbě zisku, tak musí být nastavena morální mez směrem k možným nájemcům.
Když si to shrneme, tak je nepochybně pořád zaručeno právo na soukromé vlastnictví - můžete si kupovat byty, jak se vám zlíbí, ale zákon jasně řekne, že nesmí být po nějakou dobu prázdné, případně nesmí být nájemné předražené (zmrazení výše nájemného v Berlíně). Ve své podstatě se tím říká: disponujte si se svým vlastnictvím, jak chcete, ale nesmíte porušit určitá pravidla. Což je logické a určitě by tato pravidla pomohla narovnat trh s dostupným bydlením. Právo na důstojné bydlení přeci musí být základním lidským právem a ne, aby se z toho stal bezbřehý byznys, na který doplatí 99% lidí a jediný, kdo na tom vydělá, budou nejbohatší lidé, případně úzké skupiny, které si na bydlení postavily byznys.