Mgr. Jan Klán

Dovolte, abych se k tomuto problému vyjádřil jako sociolog. V zásadě nemám problém s tím, aby byla legálně držená zbraň použita při ochraně majetku nebo života, ale vše je nutné posuzovat s mírou a s možnými negativními dopady. Nicméně si myslím, že to nemusí být nutně zakotveno v Ústavě. Na tuto věc stačí speciální zákon. Ostatně i dnes může občan vlastnit zbraň za splnění daných podmínek. Podívejme se ale na daný problém trochu jinak. Co nastane, když dojde de facto k deregulaci nošení zbraní?
1) Se tím přizná, že selhávají kolektivní (státní) bezpečnostní složky, kdy kompetenci ozbrojování přeneseme na jednotlivce. Nastane privatizace bezpečí, kdy si každý bude chránit svoje. 2) Mám obavu, že se zvýšenou dostupností zbraní dojde i k nárůstu počtu různých incidentů a to včetně možné střelby na školách nebo veřejnosti. Podobně jako je tomu v zemích se silnější deregulací dostupnosti zbraní - USA. Ostatně nikdy nevíte, co se komu zrodí v hlavě. To ale platí už pro současný stav, kdy je například značná absence opakovaných psychotestů pro držitele zbraní. 3) S tím souvisí další negativní jev v podobě nárůstu ilegálního obchodu, protože s uvolněním nepochybně dojde ke zvýšené poptávce po zbraních. Tím může nakonec dojít k opačnému efektu, než zákonodárce zamýšlel. Místo nárůstu bezpečnosti poroste nebezpečí, protože zbraň bude mít téměř každý. Bude tak nastolen falešný pocit bezpečí, kdy se bezpečně budete cítit jen ozbrojen, protože nebezpečí bude číhat všude venku, kde budou další legálně ozbrojení lidé. 4) Ze státu typu USA víme, že snadný přístup ke zbraním umožňuje páchání zločinu ve větším měřítku. 5) Evropská unie svoji směrnicím směrem ke zbraním, která je definována jako odzbrojovací, negativně zasahuje do legislativy národních států. Jedná se o typ špatné regulace, která nakonec postihne i ty, kteří legálně drží zbraně dle platné národní legislativy. Z toho plyne, že by tuto věc měla EU nechat na jednotlivých členských zemích, ať si ji upraví dle svých zvyklostí speciálním zákonem.
Chápu, že si někdo chce chránit svůj majetek, ale nemusí při incidentu hned někoho usmrtit. Kdo by v tomto případě posuzoval přiměřené použití zbraně? Majitel v roli ochránce svého bezpečí, policie, soudy, zákon? Je zde mnoho neznámých. Dle mého názoru nepotřebujeme ústavní zakotvení práva nosit zbraň, protože přeci máme ozbrojené složky, které mají za úkol chránit naše bezpečí. Pokud bychom totiž roli těchto aktérů omezili, tak by došlo k nárůstu soukromé policie, která si za to, že bude chránit vaše bezpečí, nechá zaplatit nemalé částky. Podobný příklad můžeme spatřovat v evropské agentuře Frontex, která má primárně chránit vnější hranice Evropské unie a nechává si za tuto věc náležitě zaplatit a to i ve chvíli, kdy reálně tato ostraha selhává. Z toho plyne, že i když dojde k privatizaci bezpečí, tak automaticky nedojde k jejímu navýšení. Neexistuje zde přímá úměra mezi vloženým kapitálem a nárůstu bezpečí. Samozřejmě se najdou mnozí jednotlivci, kteří si za nemalé finanční prostředky najmou bezpečnostní agenturu, případně si své obydlí nechají sledovat kamerovým systémem, ale to neřeší problém absence pocitu bezpečí.
S tím vším souvisí otázka, kdy došlo k nárůstu pocitu nebezpečí? Nepochybně se tato věc dostala do popředí jednak po roce 1990, kdy došlo k masové amnestii a propouštění i různých delikventů. To byl v našich podmínkách prvotní impulz k tomu, aby se začalo diskutovat o právu nosit zbraň a mít danou věc zakotvenu v Ústavě. Ruku v ruce šlo i omezování práv policie, jakožto nástupkyně Veřejné bezpečnosti. Mnohdy byli policisté bezmocní proti různým problémům, protože by byli spojováni s ozbrojenými složkami existujícími před rokem 1989. Nicméně druhým a mnohem podstatnějším impulzem nárůstu pocitu nebezpečí byla migrační krize roku 2015, kdy se opět otevřela otázka práva na zbraň. Strach z nově příchozích byl na vysoké úrovni, protože se lidé báli o svůj domov, životy a celkově bezpečí. Právě tento druhý faktor zůstal zakořeněn do současné doby a mnoho lidí se i na tento problém dívá optikou migrační krize, byť byl prvopočátek již zaset krátce po roce 1989.
Privatizace nebezpečí je velký problém, který de facto předává násilí do soukromých rukou a z této logiky by bylo špatně takovou věc mít zakotvenu v Ústavě. Mnohem výhodnější je posílení bezpečnosti ze strany státu, který má mít pod sebou represivní složky. Ty nesmí být převedeny do soukromých rukou, protože by poté byly primárně postaveny pro zisk a ne pro ochranu obyvatel.