Mgr. Jan Klán

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo výstavbu Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup. Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrací zpět. Co bude tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocňuje výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.
Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už bude nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 30 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 30 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.
Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.