Ještě jednou se vrátit
V lidských dějinách docházelo k mnoha různým zvratům. Ať už se jednalo o války, revoluce, převraty nebo násilnosti. Vždy docházelo k nečekaným změnám, které ovlivnily životy budoucích generací. Ne jinak je tomu v případě převratu z roku 1989. I tento dějinný zlom vzal budoucnost mnoha lidem a pomohl ustavit současný svět. Když se na to podíváme zpětně, tak převrat roku 1989 nepřišel sám od sebe. Jeho podhoubí zde bylo zaseto již mnoho let před tímto datem. Koncem roku, který odbíjel své poslední dny právě před 30 lety, jsme mnozí stáli na prahu. Někteří stáří, jiní dospělosti a já jako žák první třídy. Všichni jsme žili své životy v končícím socialismu, který se spíše podobal státnímu kapitalismu. Na sklonku roku 1989 jsme mohli například pozorovat východoněmecké uprchlíky v Praze, kteří se snažili dostat do tehdejšího Západního Německa přes tamní velvyslanectví. Matně si ve svých vzpomínkách vybavuji, jak jsem sledoval tyto události v televizi. Byť jako žák první třídy jsem nechápal, co se to vlastně děje. Na vesnici se totiž žil odlišný život, než ve velkých městech.
Pokud uvážíme, že se zde do konce 80. let 20. století odvíjel určitý typ socialismu, tak komunismus, ke kterému se mělo záhy dospět, byl ve své podstatě nejvyšším stádiem humanity, i když se k němu nedošlo. Ostatně rozdělování každému podle jeho potřeb, je hudbou budoucnosti. Sám mladý Karel Marx prohlásil, že komunismus není stav, který by měl být nastolen, ale jedná se o ideál, podle kterého by se měla řídit skutečnost. Na sklonku reálného socialismu se však o budoucích fázích reálně neuvažovalo, protože všude kolem číhal pověstný nepřítel – kapitalistický svět. Právě neustálá kritika kapitalistického světa ze strany socialistického tábora nakonec vedla k zániku jednoho z nich. Kdyby tehdejší politické elity umožnily lidem vysněný západní způsob života i s jeho negativy, tak by rychle pochopili, jak se věci mají. Jenže k tomu nedošlo. Neustále bylo občanům tvrzeno, že žijí v bezpečné a mírové zemi, ale postupem času začalo toto rčení rezivět, až se nakonec úplně rozpadlo. Kdyby tedy tehdejší političtí činitelé umožnili lidem cestování do vysněných kapitalistických zemí bez omezení, tak by se nedále mohl odvíjet sen o budoucím uspořádání socialismu, potažmo komunismu.
Ostatně jaký to byl svět, který skončil v roce 1989? Byl opravdu natolik špatný, že si zasloužil zánik? Tak zcela jistě nebyl až tak špatný v určitých oblastech, které jsou dnes vystavovány snaze privatizace – doprava, sociální sektor, zdravotnictví atd. Nicméně negativa byla hojněji předkládána v rámci kritiky, kdy se jednalo o porušování lidských práv (ve své podstatě byla upozaděna demokratická práva). To by ale nebylo až tak nejhorší. Na sklonku onoho socialismu se ale jako hřebíček do rakve použil Klement Gottwald, který byl vyobrazen na stokoruně. Jeho portrét působil jako vzpomínka na temnou dobu systému, který se nyní nacházel na konci své životní etapy. Mnozí lidé navíc poukazovali na to, že se jedná o problémového prezidenta a určitým způsobem onu bankovku znevažovali. Posledním hřebíčkem do rakve tehdejšího sovětského modelu socialismu nebyl ani vnitřní, ani vnější nepřítel, ale byl to právě sám tehdejší systém, kterého dohnala jeho vlastní minulost.
Chtěl bych zažít zas a znova, ať hlavní ulice jmenuje se opět Leninova. Tato věta je jistým steskem po době, která dávno skončila. Budoucnost je však v rukou nastupujících generací. Věřím tomu, že budoucí systém nebude postaven na přejmenovávání ulic, bourání pomníků a památníků doby, které jsou zahaleny kdesi v mlze. Každopádně bych chtěl ještě jednou zažít tu dobu, kdy jsem měl bezstarostné dětství, které také dávno skončilo. Byla to totiž doba nadějí, které nám byly posléze ukradeny.
