Bouřlivé ticho
S nárůstem globálních teplot a čím dál většího skloňování tématu globálního oteplování je jasné, že současná levicová politika musí také zezelenat. Nemůže se tvářit, že tento problém neexistuje a že ochrana životního prostředí není potřebná. Naopak. Ochrana životního prostředí musí být na prvním místě, protože se jedná o prostor, kde žije celé lidstvo. Ničení tohoto prostředí dopadá na všechny stejnou měrou a to bez ohledu na to jakého jsou původu, vyznání nebo smýšlení. Levicová politika musí hledět do budoucnosti, kdy dojde k přechodu na šetrnější zdroje energie a lidská civilizace se tak bude moci dále rozvíjet. Současnou dobu můžeme charakterizovat jako „dobu jedovou“. Všude kolem nás se vyskytují jedy, z čehož má největší prospěch chemický průmysl a poté samozřejmě ropný. Tato „uhlíková lobby“ je značně silná a mocná, protože ve své podstatě ovládá všechny ekonomiky, které jsou na fosilních palivech primárně postavené. Postupně se tedy musíme přesunout od závislosti na nerostných surovinách směrem k obnovitelným zdrojům a jaderné energetice, která může (nebo lépe musí) působit jako mezičlánek.
Levicoví politici se musí stát ekologickými politiky. Jasně se musí říkat, že chceme neustálý rozvoj, ale takový, který bude šetrný ke společnému životnímu prostředí. Někdo může namítnout, že, i když naše země přejde na šetrnější rozvoj a vysokou ochranu životního prostředí, že to vlastně nic nezachrání, když globální hráči nerespektují žádné úmluvy. Opak je ale pravdou. V rámci dalšího rozvoje civilizace můžeme ukázat, že různé věci jdou dělat jinak, než jak je děláme v současnosti. Dopady na životní prostředí jsou největší ve fázích industrializace, která dnes probíhá v Číně a Indii. V našich podmínkách tato industrializace proběhla ve dvou vlnách: jednak v 19. století a poté po roce 1948. Nově rozvíjející se ekonomiky jen chtějí získat životní úroveň, která je v rozvinutých ekonomikách. S tím je samozřejmě spojen negativní nárůst odpadu a vysokého vypouštění exhalací do atmosféry. Jestliže se v době před rokem 1989 nekladl tak velký důraz na ochranu životního prostředí a je jedno, zda to bylo na západě nebo východě, tak tento marasmus musíme změnit. Musíme hlavně myslet na budoucí generace, které budou muset řešit naše neuvážené kroky. Pokud použiji příklad z 60. let 20. století, tak je nutné zabezpečit v rámci vědeckotechnické revoluce, kterou dnes můžeme nazvat revolucí digitální, takové podmínky k životu, které budou směřovat do budoucnosti a nebudou umocňovány mírou kapitálu, ale rozvojem lidské humanity ve spojení se sociálně spravedlivou společností.
Pokud totiž nepřejdeme na ekologicky šetrná opatření ve vztahu k rozvoji lidské civilizace, tak se v budoucnosti může stát (a věřte, že se tak stane, pokud nezměníme své chování), že vymřou mnohé živočišné druhy (ty vymírají téměř každý den) a posléze nastane slovy Rachel Carsonové „tiché jaro“. V přeneseném slova smyslu přijde „bouřlivé ticho“, kdy nebudou ptáci pět své ódy na radost a jen divoké bouře v atmosféře budou vydávat zvuky jako z jiného světa. Světa, kde vše umlkne a jen hrozivé bouření a blesky se budou prohánět po této kdysi životem kypícím planetě.
