Mgr. Jan Klán

Naše planeta vstoupila do nového věku. Věku antropocénu, jak říkají sociální a přírodní vědci. To znamená věku, kdy naše okolí, včetně přírodního prostředí, ovlivňuje především člověk. Dnes a denně slyšíme z médií, že se mění globální klima, roste globální oteplování, planeta se zahlcuje exhalacemi a odpadem. Producentem těchto negativ jsou na jedné straně sami lidé a na straně druhé korporace, které se ženou za logikou nekonečného růstu zisku. Jedná se o vztah konzumerismu spojený s ideologií korporátního zisku. To je ztělesňováno logikou: použij a zahoď. Globální oteplování, slovy sociologa Leslie Sklaira, v současné době stojí za dalším rozmachem kapitalismu na planetě. Tvrzení, že globální oteplování neexistuje, je vypouštěno z řad neoliberálních politiků a novinářů, případně fosilních korporací, které mají zájem na vlastním byznysu a to bez ohledu na to, jaký dopad to má na životní prostředí. Slovo ekologie vychází řeckého slova „oikos“ tedy dům. Jedná se o prostředí, dům, ve kterém žijeme my všichni na planetě Zemi. Všechna negativa způsobená lidskou činností dopadají na všechny živočišné druhy na planetě, nejen na lidi.
Změny globálního klimatu působí rozdílně na různých místech planety. Na některých místech je velké vedro, tají ledovce, a na jiných místech krutá zima. Naše prostředí je plné jedů, jsou všude kolem nás. Ve vodě se nachází mikroplasty, potraviny jsou ošetřovány různými pesticidy a herbicidy. Tyto chemické látky se poté dostávají do potravního řetězce a mají dalekosáhlé důsledky na lidstvo, živočichy i rostliny.
Změna klimatu, která nyní přichází, bude v následujících letech jednou důležitých témat politiky. Zejména té zelené, která má za úkol prosazovat šetrný rozvoj ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí člověka. Takto je zelená politika vnímána a představována například v řadě zemí a měst na západ od nás. V podmínkách České republiky ale zelená politika tolik rozšířena není. Existuje zde sice Strana zelených, ale dlouhodobě se příliš neprosadila.
Česká Strana zelených zažila svůj nárůst ve volbách do poslanecké sněmovny roku 2006 a dokonce usedla i ve vládním kabinetu. V té době této straně šéfoval pozdější ministr životního prostředí, Martin Bursík. Pod jeho vedením se strana odklonila od levicových hodnot, jak je razí například zelení v Německu, a přesunula se na stranu neoliberalismu, který v té době určovala ODS. Od té doby můžeme datovat i postupný úpadek Strany zelených v našich podmínkách.
Ostatní strany zároveň pochopily, že je nutné mít ve svých volebních programech zakomponovánu zelenou politiku jakožto ochranu životního prostředí. Politici z těchto stran jsou protipólem politiků, kteří tvrdí, že globální klimatické změny neexistují. Někdy ale vidí jen ochranu různých živočišných druhů a přírody obecně, ale přehlížejí člověka, který v daném systému musí žít. Jedná se o rub a líc téže mince. Na našem politickém kolbišti existují také strany, které tvrdí, že globální oteplování je mýtus nebo prostě, že neexistuje. Tyto výroky jsou vlastní většinou pravicovým politikům.
Zcela jistě můžeme souhlasit s tvrzením, že je nutné ochraňovat přírodu, eliminovat množství odpadu, který produkujeme, zavést různé typy recyklací, eliminovat spalování fosilních paliv. Do našich podmínek se však dostal poměrně silný nešvar, který deformoval pojetí ekologických hnutí v našem politickém systému. Ten můžeme definovat jako jednorozměrná ochranu životního prostředí, bez toho aniž by dotyční domýšleli důsledky svého jednání. Jako příklad si můžeme uvést protesty proti jaderným elektrárnám nebo záměrně zdržování výstavby téměř všech komunikací atd. Do tohoto procesu vstupují různé ekologické spolky ve snaze ochránit přírodu, ale je upozaděn veřejný zájem. Navíc jsou tyto spolky vyjmuty z odpovědnosti za to, že často záměrně zdržují projednávání veřejně prospěšných aktivit. Na rozdíl od Německa, kde jsou tyto spolky začleněny do legislativního procesu. Tento stav se poté promítá do veřejnosti, která si ochranu životního prostředí představuje jako potíž, protože ten či onen spolek něco záměrně blokuje. To ale neznamená, že většina lidí není zelená. Naopak. Mnoho lidí si čím dál více uvědomuje, že je v přírodě něco špatně a snaží se s tímto stavem něco dělat.
Jednotlivci jsou vtaženi do procesu konzumentství, které produkuje vysoké množství odpadních látek. Jako lidstvo produkujeme tolik odpadu, tak jako nikdy před tím. Pořádání konferencí o změnách klimatu vedou jen k tomu, že je identifikován problém a jsou přijaty závěry. Bohužel poté většina politiků nepřistoupí ke skutečným řešením problémů. Musíme jasně poznamenat, že ani Pařížská klimatická dohoda, přes své pompézní závěry, toho moc nepřinesla, protože ji neratifikovaly Spojené státy americké. Na druhou stranu lze poznamenat, že v Evropské unii dochází ke zlepšení stavu, například v Německu je zelená politika na vzestupu. Ta chce postupně přejít na obnovitelné zdroje energie, ale bohužel upozaďuje jadernou energetiku jako přechodný prvek energetického mixu. Nicméně jaderná energetika je poměrně čistou energií a existují i její zastánci v oblasti ekologie.
Dokud budou mnozí politici a novináři tvrdit, že globální klimatická změna je mýtus, tak ke změně chování lidí nedojde. Evropská unie sice svými zásahy do jisté míry například snížila produkci plastového odpadu, ale to nemění nic na věci, že je ho v oceánech extrémně vysoké množství. Lidstvo jako takové je nyní v pasti svého úspěchu. Přistáli jsme na měsíci, podívali jsme se za hranice sluneční soustavy, daří se nám zmapovat bílá místa na mapách. Jenže nic není zadarmo. V posledních desetiletích se jasně ukazuje, že honba za ziskem, neustálé drancování nerostného bohatství vede k tomu, že nám příroda vrací úder, který ji uštědřujeme jen proto, abychom se měli dobře. Dokonce bez ohledu na to, že na vše doplatí příští generace.