Mgr. Jan Klán

Dnešní svět je natolik složitý, že každému člověku činí problém se v něm vyznat. Mnohdy vzpomínáme na doby dávno minulé, kdy svět nebyl složitý. Byla to doba bez internetu, digitalizace. Byla to éra, kde tóny života udávala ideologie. Tento svět je ale již minulostí. Minimálně od roku 2000 se s propojeným digitálním světem a médii ocitáme v novém pojetí světa, kde vládnou média a tok informací. Za poslední tři dekády jsme se přesunuly od socialistického (komunistického) internacionalismu ke kapitalistické humanitě. Byť samozřejmě kapitalismus a humanita nejdou k sobě, ale ve společnosti, kde bohužel vládnou peníze, to jinak není. Na humanitu musíte mít totiž peníze. To je právě ono negativum celého procesu změn. Práce je pro člověka bohužel nutností, aby se uživil. Všichni by měli „něco“ dělat. Před rokem 1990 „všichni“ museli právě ono „něco“ dělat. Takže existovaly jisté pracovní návyky. Ty se ale s nástupem digitálního světa upozaďují, protože nastala prchavost práce. Ta se totiž může přesouvat pokaždé jinam a nezůstává ani na území jednoho státu. Mizení hranic mezi státy dalo kapitalismu bezbřehou moc, kdy jsou národní instituce nuceny se mu podřizovat ve všech ohledech. Lidé poté přestávají věřit politice a politikům a vnímají ji spíše jako výtah k moci, penězům a známostem. Politika se totiž odtrhla od „obyčejného“ lidu, byť ji samozřejmě lid ve volbách vždy utváří.
Konec 80. let 20. století byl dobou bez starostí. Alespoň u mě. Zažíval jsem dětství a nastupoval do první třídy. To bylo ještě v době, kdy jsme museli učitelku oslovovat soudružko učitelko. Jaké pro nás bylo zděšení, když se ke konci roku 1989 vše změnilo a označení soudružko, bylo považováno za hanlivé nebo urážku. Jako dítě jsem převratné změny vnímal jen sporadicky. Nicméně v průběhu mého dospívání v následující dekádě jsem jasně spatřoval problémy, které přinášela divoká privatizace, vylévání si vzteku mezi lidmi, dokonce řádil i antikomunismus ve snaze rozdělovat společnost na „my“ versus „oni“. Byla to doba, kdy jste často měli i 120 tepů za minutu, když vám televize přinášela zprávy, jak se vlastně „rozkrádá“ majetek, který z povahy věci patřil všem. Zákony, které byly utvořeny na konci éry internacionalismu, se vytvářely účelově na dobu novou, která se měla diametrálně odlišovat od té předchozí. A při zpětném ohlédnutí se skutečně odlišovala. Byla plná privatizačních zločinů, korupce, likvidace nepohodlných podnikatelů, peníze začal každý považovat za prostředek, který vám umožní všechno. Pryč byla doba „veksláků“ z konce předchozí dekády, ale přesto si právě oni ponechali moc, kterou jim nevědomky předali demonstrující na náměstích.
Na nákup zahraničního zboží jste již nemuseli do pověstného Tuzexu a shánět nějaké bony i klid, odpadlo. Místo toho jsme v obchodech viděli zboží, které bylo nedostupné. Bylo to něco velice zajímavého. Ale po několika letech došlo ke změně, kdy jsme se díky privatizátorům ocitli v područí korporací, které ovládají jak dnešní supermarkety, stejně mnohdy i některé politické strany. Patřím do poslední československé generace. Přesně do té, která viděla změny po roce 1989. Převratné změny utvářely náladu i formování osobností oné poslední československé generace. Když dnes pozoruji mladší ročníky, které se narodily koncem „tepové“ dekády, tak vidím značné posuny v hledání alternativ k současnému systému, který nazývám kapitalistickým humanismem. Tento systém, který je primárně postaven na konkurování, honbě za ziskem, depresemi, vyhořením, je nutné nahradit systémem, který bude směřovat k lidem.
Ať už nový systém nazveme jakkoliv, tak se musíme vždy postavit do řady k ochraně životního prostředí, ochraně lidí proti samotnému kapitálu. Je totiž dávno dokázáno, že za současné problémy je zodpovědný právě kapitalismus, který digitalizaci využil pro svůj rychlý rozmach. Digitalizace je prospěšná věc, ale musí z ní mít prospěch všichni a ne jen úzké skupiny lidí, případně korporace.