Mgr. Jan Klán

Leden před 30 lety. Mrazivé počasí, že by psa nevyhnal. Společnost je v kvasu. Nakupilo se tolik neřešených problémů a to nemluvím o mezinárodních vztazích. V polovině měsíce začnou demonstrace u příležitosti výročí sebeupálení studenta Jana Palacha v roce 1969. Jedni si chtějí připomenout tuto lidskou pochodeň, která vzplála jako protest proti intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Druzí to ale vnímají jako pokus odstranit reálný socialismus sovětského typu a do centra Prahy jsou povolány bezpečnostní složky, aby zajistily pořádek a klid. Ať už se Jan Palach upálil na protest nebo z mladické nerozvážnosti, tak jeho oběť byla využita pro věci příští. Celý týden se v Praze protestuje s voláním svobodu, svobodu. Demonstrace ale nejsou povoleny a tak zasahují pořádkové jednotky. Na tom není nic neobvyklého. Stejný postup totiž volí i západní země, když se konají nepovolené demonstrace. Stačí si připomenout Velkou Británii a demonstrace odborů, Francii nebo tehdejší Západní Německo, kde lidé protestují proti očesávání sociálních práv. V tehdejším socialistickém Československu je ale situace obrácená. Všichni volají po svobodě a demokracii, ale v zákrytu se připravuje likvidování sociálních práv, jakož i státního majetku. Když se podíváme na televizní záběry z oné doby, tak zjistíme, že ve své podstatě do sebe lidé strkali a nechtěli se hýbat, když jim to pořádkové síly nařídily. Nechci a nebudu se zastávat tehdejšího systému, který měl plno chyb a vážných deformací, ale je potřeba se na celou věc dívat objektivně.
Neschopnost tehdejšího vedení KSČ reálně posoudit situaci posléze vede k tomu, že společnost se od strany odklonila. Přestala jí důvěřovat, na což poukazovaly tehdejší sociologické výzkumy, které byly tajné. Nikdo si tenkrát nechtěl připustit, že nastává problém. Lidé si žádali změny, které šly příliš pomalu. I právě proto demonstrovali. Jen je zarážející, že se k demonstracím dochází hlavně v Praze. Lze tedy usuzovat na nespokojenost Pražanů. Je to ale s podivem, protože statistické údaje říkají, že počet členů KSČ v Praze byl k 1.1.1989 necelých 157 tisíc. Celkem na začátku roku 1989 měl tehdejší KSČ celkem 1 721 085 členů, což je obrovské číslo. Jednalo se o velký kolos, který ale posléze stál na hliněných nohou a nebyl schopen pružné reakce, což se posléze ukazovalo v celém průběhu posledního roku existence reálného socialismu. Z celkového počtu členů KSČ v Praze určitě několik tisíc chodilo na tehdejší demonstrace. Ať už z důvodu, že se chtěli zviditelnit a ventilovat svůj hněv, který nedokázali říci na schůzích nebo právě z důvodu snahy něco změnit. Právě v tuto chvíli se na scéně začínají objevovat kariérní komunisté, kteří do šuplíku začínají připravovat věci příští, které naši zemi uvrhnou do náruče kapitalismu.
Tisíce lidí, kteří se začnou v lednu roku 1989 srocovat na Václavském náměstí v Praze, poslouží jako užitečný komparz v cizím zájmu. Zcela jistě si to téměř nikdo neuvědomoval, ale někteří věděli. Moc se začala povalovat na ulici a stačilo ji zvednout. To, že ji posléze zvedne disent, který čítal jak intelektuály, tak pochybné existence, způsobí nárůst moci jednotlivců. Pražská strkanice z ledna se natolik nepovede, že ke konci roku dojde k další, mnohem větší. Leden zasel sémě listopadu. Změna by určitě přišla, ale označování všeho za špatné vedlo jen k tomu, že se k moci poté dostanou prospěcháři, tuneláři a další, kteří se budou snažit zemi rozkrást. Nakonec se jim to bohužel podaří a dokonce si k tomu vytvoří i zákony. V lednu roku 1989 to ale nikdo z komparzistů, kteří se pohybovali po Václavském náměstí, netušil. Cizí zájem převážil a započala nové éra budování našeho státu na rozkládající se morálce a nakonec i samotném Československu.