Mgr. Jan Klán

Podle zákona o obcích si každá obec může zřídit komise, které jsou ze své podstaty poradním orgánem. Z toho plyne, že jejich rozhodnutí mohou být změněna zastupitelstvem, radou nebo starostou. Nejinak je tomu v Kutné Hoře. Čím dál více se ale ukazuje, že komise města jsou de facto i de jure k ničemu. Ve svém článku uvedu dva příklady selhání místní politiky, na příkladu práce kulturní komise a také komise pro městská sídliště. Vždy se naráží na jeden a ten samý problém. Komise rozhodne a v našem případě rada rozhodne v té samé věci úplně obráceně. Co z toho plyne? Celkový úpadek chodu města ve směru nízké participace občanů na jeho řízení. Položme si jasnou otázku: kde se stala chyba a je možná náprava?

Pokud se podíváme do historie, tak zjistíme, že až do městské vlády ODS komise určitým způsobem fungovaly. Byly v nich často zástupci, kteří byli buď odborníky v dané oblasti, nebo oblasti rozuměli či se jí zabývali. V případě kulturní komise to mělo jedno jediné negativum. Lidé, kteří byli v komisi, totiž viděli do problému a rovněž žádali o granty samotné město. Jenže to není nic proti ničemu, protože z možnosti žádat o dotace a granty přeci nemohu nikoho explicitně vylučovat. Z toho vyplývalo i hodnocení komisí, aby se z toho nestávala pověstná „malá domů“.

Za starosty ODS Šalátka se z účasti v komisích staly trafiky. Když se ODS s podporou Zelených dostala k veslu, tak ve všech komisích vyměnila lidi a dala tam své. To celkově vedlo k úpadku. Mnozí noví členové si totiž mysleli, že z toho plyne hodně užitku a žádná práce. Když se jejich představy nenaplnily, v průběhu volebního období se jich většina odhlásila nebo přestala na jednání docházet a komise začaly kolabovat.

Za Šance to nebylo o moc lepší. Jejich vláda zase začala poukazovat na to, že se při hodnocení a přidělování grantů nepostupuje nestranně. Opět se objevil problém s tím, že na granty dosahují lidé z komisí a ostatní nemají nic. Jenže tomu tak nebylo. Vadilo to ve své podstatě vlastně hlavně těm, kteří příspěvek nedostali v takovém rozsahu, s jakým počítali. V té době se pracovalo na nových kritériích, ale podklady, které vypracovali sami členové komisí, byly bohužel smeteny ze stolu. Nahradila je myšlenka, aby granty dokonce posuzovali lidé z jiných měst. Jenže jak může objektivně žádosti posuzovat někdo z jiného města, když město a potřeby jeho obyvatel nezná?

Podobný problém panuje v komisi pro městská sídliště. Tam se objevil zase problém, který se jmenuje nevyužité objekty na sídlištích. Komise je složena z lidí, kteří si k danému tématu mají co říci. Rozhodnou tedy určitým způsobem, ale rada města otočí o 180 stupňů. Takže máte rozhodnutí dvě. Jedno je však pouze doporučující (komise), druhé závazné (rada). Jelikož si kompetence závazných rozhodnutí drží rada, tak dochází k selhání, kdy je činnost komise ponižována a zatracována jako nepotřebná. To posléze lidi demotivuje a na komise jakéhokoliv typu přestávají chodit.

Existuje řešení, jak zastavit tento úpadek? Nepochybně existuje. Jednou z možností je, aby nové zastupitelstvo jasně přidělilo kompetence radě a také upravilo činnost komisí. Jejich postavení je definováno v zákoně o obcích, ale tam je to dosti obecně. Je tedy na novém zastupitelstvu, jak upraví metodiku ve vztahu k příslušným rozhodnutím. Například tím způsobem, že by s daným rozhodnutím musela komise souhlasit. To není nic proti zákonu. Když lidé v komisích budou vidět, že se jejich názor neztrácí a nezapadne, budou mít motivaci v dané oblasti pro rozvoj města pracovat.