Mgr. Jan Klán

Pamatujete si ještě na „Babišovu drahotu“ v době Covidu? To byly časy. Drahota měla jasného autora, jednoduchý slogan a politickou pointu. Pak přišla vláda Petr Fiala a ukázalo se, že drahota umí být ještě kreativnější.

Éra „dvou svetrů“ vstoupila do dějin jako období, kdy se energetická politika změnila v otužilecký sport. Topit bylo buržoazní přežitek, svetr vlastenecká povinnost. Kdo měl tři, byl podezřelý z energetického luxusu. A zatímco se vysvětlovalo, že všechno je nutné, dočasné a vlastně správné, účty rostly s takovou jistotou, jakou neměly ani vládní prognózy.

Inflace? Ta tehdy nevypadala jako ekonomický ukazatel, ale jako životní styl. Nákup potravin se proměnil v psychologickou hru: „Tipni si cenu, a pak si připočti ještě dvacet procent.“ V té době vznikla i legendární přezdívka „profesor Nutella“ – symbol toho, že mezi akademickou debatou a realitou u pokladny může být hlubší propast než mezi regály se slevami a bez nich. Zejména v Německu.

Dnes je Petr Fiala v opozici a člověk by skoro čekal, že s sebou vezme i tu drahotu. Jenže ta zůstala. Protože, jak se ukazuje, drahota není program, ale tradice.

A tak máme novou kapitolu pod vedením Andrej Babiš. Ten, který kdysi proti drahotě bojoval, ji dnes spíš pozoruje. Energie jsou pořád drahé, paliva taky, a řešení? Ta přicházejí zhruba stejným tempem jako levnější účty – tedy spíš symbolicky.

Rozdíl je snad jen v rétorice. Dřív se vysvětlovalo, proč to nejde. Dnes se vysvětluje, kdo za to může. Výsledek je ale pro běžného člověka překvapivě stabilní: účet za elektřinu nezajímá, jestli ho analyzuje profesor nebo kritizuje opozičník.

A tak jsme se posunuli. Ne od drahoty k levnotě, ale od jedné verze drahoty ke druhé. Z „musíme vydržet“ k „my bychom to dělali jinak“ — jen s tím drobným detailem, že výsledek u čerpací stanice i v supermarketu zůstává podezřele stejný.

Možná je čas přestat hledat, čí drahota to zrovna je a začít ji řešit. Protože zatím to vypadá, že je prostě naše.