Mgr. Jan Klán

V české politice se čas od času stane něco tak nečekaného, že ani kronikář normalizačních absurdností by si to netroufl zapsat. A přece jsme se dočkali: Marian Jurečka, muž, který působí dojmem, že by dokázal zklidnit i výbor pro plánování sklizně v roce 1987, se rozhodl pro historický krok. Bez velkých gest, bez patosu, téměř účetnicky střízlivě přiznal Tomiu Okamurovi status disidenta.

Ano, čtete správně. Disidenta.

Ještě včera přitom platilo, že kdo nestál na toaLetné, byl podezřelý minimálně z ideové nedostatečnosti, ne-li rovnou ze zaprodanosti. Demonstrace, transparenty, správně vybraní řečníci včetně Jaratolláha Svěráka, vůdce fialové revoluce a patřičně synchronizovaný potlesk – to byl nepsaný kádrový profil novodobé občanské ctnosti. Kdo se nevešel, byl samozvanec. Kdo nesouhlasil, byl zaprodanec. A kdo si dovolil mluvit jinak? Inu, ten byl přinejlepším folklór.

Pak ale přišel Jurečka a s klidem agrárního technokrata přehodil výhybku dějin. Najednou se ukazuje, že disidentem může být i ten, kdo nestál na správném pódiu, ale přesto stojí – a to dost nahlas – proti něčemu. Co přesně, to už je detail, který lze v české debatě vždycky doladit podle potřeby.

Zatímco staré dobré disidentství mělo své jistoty – petice, bytové semináře a policejní dohled – to nové je pružnější. Stačí mikrofon, kamera a schopnost přežít v mediálním prostoru bez újmy na hlasivkách. A pokud vám k tomu ještě někdo přihodí razítko „disident“, máte vyhráno.

Jurečkův krok tak otevírá fascinující perspektivy. Kdo další bude povýšen do disidentského stavu? Influencer s kritickým videem o cenách másla? Starosta, který si dovolil nesouhlasit s dotačním titulem? Nebo snad řidič tramvaje, který odmítl hlásit zastávky v ideologicky správném pořadí?

Jedno je jisté: české disidentství vstoupilo do nové éry. Už to není exkluzivní klub nostalgie, ale otevřená platforma, kde se status uděluje podle momentální potřeby a rétorické výkonnosti.

A tak zatímco se jedni snaží udržet toaLetnou jako symbol čistoty a druzí hledají nové barikády v televizních studiích, Marian Jurečka tiše ukazuje, že největší revoluce se dnes dělají nenápadně. Stačí pár slov – a dějiny se přepíšou.

Kdo by to byl řekl, že lidovecký normalizační klid může být tak progresivní.